Motivační dopis

Pozor pozor pozor, dou k vám kuřátka!

…o deset minut později, když jsme se přestali tlemit tomu, jak vtipnej jsme vymysleli nadpis. Bychom rádi zdůraznili pár věcí, bez kterých se nepochybně neobejdete nenakonci netohodle neroku. Co dál? Já bych to nechal, to je celý. Jsme jim chtěli něco říct.
…o dvě minuty později, kdy jsme se přestali smát tomu, že sme tak krásně rozvedli nadpis a NEZAPOMNELI, ze sme vám chtěli něco říct.
Vemte si všechno, co je na seznamu níže, ten jsme totiž psali ještě předtím
Světla – cožéééé? Jaký světla?
Přezůvky – jo ty vemte
Čaje – ne černej, prostě čaje do čajovny
Dýmku – vodní vole
Tabáky – do vodní vole
Karimatku – podvodní vole
Teď jsme si vzpomněli. V chatě se nesmí kouřit cigarety. Jako vážně, není to pojištěný a ani to není prdel. Ti, kterým přijde normální platit za takovou ruinu bez ničeho dvě kila za noc by z toho mohli bejt hořký.
Spacák – ber vole
Přezůvky – jsou natolik důležitý, že jsme je zjevně uvedli dvakrát
Půllitr – na pivo a Chateu Nuef Di Pap
Boby – hlavně ne s bejby, bejby vem si cokoliv na sníh, nebo na bláto
Hlavně dobrou náladu a bratrského ducha. Hele já mám pocit, že tam byly nějaký věci jako koho volat, kam jít a tak, ale voni na to přijdou. Sme na foursquare.
Jo prachy. Vemte si 7 stovek a měli byste bejt sajf. Jinak 200 ubytko, 100 zradlo VSICHNI, 50 záloha na úklid, 300 na pivo.
Je to někde v Nový Rokytníku asi 1.5km kolem, abyste neřekli, že sme svině.
RACHEJTLE každej aspoň jednu.
Vemte si dýmku i na zelenej tabáček. Fakt tam není voda, ale sou tam záchody. To byla fáma, že tam nejsou.
...o pět minut později, když sme se přestali smát vzpomínce na ruinu bez ničeho. Záchody sou v lese, ale je tam trojkombo, takže si můžete povídat. A jo, elektřina, tak ta tam taky není. A signál taky ne. Jinak je to pohádková chaloupka z vašich snů. Jo a čtyřicet lidí se tam nevejde ani za zlatý prase. Ale bude jim to jedno. Každej bude vyděšenej maximálně hodinu. Než to zabere. Garance vrácení peněz.

Jedu na koncert

Bob Dylan hraje Eternal Circle, vedle mě stojí plechovka s pivem a z okýnka vidím nekonečné moře mraků ozářené sluncem. Bylo to šílený, ale právě proto.
Ráno jsem zaspal, ale né moc drasticky, takže rychlý pobalení věcí do kletru, naskočit na kolo a hurá podél Temže, přes Eton Wick, pastviny, nadjezdem přes M4ku, kolem školy ve Slough a do práce. Všude je bahno, ale jede se dobře. Je dvacátého prosince.
V práci dělám na projektu „Fixing the basics“, kterej se sype pod rukama jako většina věcí, která potřebuje investice pro něco pro telekomunikace tak chimérického jako spokojenost zákazníků. Opík potvrdil termíny návštěvy u něj na Taiwanu a tak objednávám letenky. Čtvrt hodiny se hádám se nějakým indem na telefonu, že letenka má být o deset liber levnější. Stejně mě třída „Economy Super Saver“ trochu děsí. Odpoledne mám telekonferenci s chlapíkem z Irska ohledně další šílenosti, kterou nesmíme ani naznačovat. Půl hodiny poslouchám mrtvolné ticho jakožto jediný účastník konference. Pak dostávám zprávu, že mají požární poplach, nebo výpadek elektřiny nebo co a prostě, že to už nestíhá. Odpoledne sedíme s Grahamem a řešíme zákaznickou zkušenost v rámci FtB. Nikdo nehýří optimismem. Projekty co měly financovat tyhle iniciativy se použijou na zalepení děr v rozpočtu, takže skoro nic nezbyde. Největší španělskej projekt nikdo nemonitoruje. Jako jedinej světlej bod pracovního dne se mi podařilo dohodnout rozlučkovej oběd se starým týmem a prohlídku pivovaru. Dělám check-in na zejtřejší let, dodělávám podklady pro Patricii a o půl šestý balím, sedám na kolo a v mírném dešti a naprosté tmě jedu domů.
Potřebuju dorazit zásoby jídla a tak si dělám luxusní krutí stejky s brusinkovou omáčkou a k tomu dojídám včerejší brambory. Ledabyle balím, protože zítra večer odlítám. Uvažuju o bazénu nebo pivovaru. Dobalím stejně až ráno, protože na balení potřebuju stres. Zapojuju počítač a kontroluju facebook. Petr Prateta Husák jde na CIGISTOCK Pod Lampou. Klikám o co jde. Playlist mě dostal. Adolpho & Band, které jsem poprvé slyšel téměř přesně před rokem mi strašně přirostli k srdci. Sehnal jsem si všechno co kdy nahráli. Zrovna před týdnem jsem se o nich s Pratetou bavil a on říkal, že je škoda, že už nehrajou. A najednou jde na koncert a ani se nezmíní. Hned mu píšu, proč mi neřek. No ve stručnosti proto, že je úplně blbej. Jsem totálně naštvanej. Šlo to zařídit, mohl sem tam být, mohl jsem letět o den dřív. Stačila jediná zmínka. Chvíli mu nadávám a pak se koukám, jestli čirou náhodou není třeba ještě nějakej let. Čirou náhodou je. V sedm ráno. To by znamenalo být v pět na letišti. Bylo tak devět večer. Ne, tohle by bylo moc šílené. Nemám vůbec zabaleno. Chtěl jsem ještě nakoupit dárky ve Slough. Zítra mám plno meetingů v Londýně, na pátou mi nic nejede. Let už nejde změnit, protože jsem udělal check-in. Na a i kdyby, tak co? Dorazím naproto mrtvej a vůbec si to neužiju. Bude chaos všechno přeorganizovat, ráno nevstanu. Navíc mám půlku věcí v práci, to by znamenalo někdy ve tři ráno jet do práce a zabalit to. Jasně a tisíc a jeden důvod, proč je to naprosté šílenství. Zatímco jsem si vyjmenovával všechny proti, tak jsem bezděky naklikal objednávku letu. Chtělo to už jen heslo. Nezadal jsem ho. Hlavou mi bežely všechny ty problémy, co to bude znamenat. Ale stejně jsem věděl, jak to skončí. Zapřísáhl jsem Pratetu ať mlčí, protože z mýho statusu „udělat něco šílenýho nebo ne“ pochopil, že přiletím. Zatímco jsem to usilovně řešil bušil mi spolubydla na dveře jestli něco nepeču.
„Klobásy!“ zařval jsem zoufale a vyběhl ven. Bylo potřeba je sdělat a tak jsem je dal péct, že si je vemu zítra do práce. Vytáhl jsem už jen ohořelá torza. Vrátil jsem se nahoru a odbouchnul heslo. Tím to bylo zpečetěno a odteď už jsem musel vyřešit všechno ostatní. Zrušíl, či přesunul jsem všechna jednání a začal překotně balit. Bylo asi jedenácat v noci. Najednou slyším z kuchyně křik. Bíba objevila slimáka co zalezl za sklo ve dveřích mikrovlnky. Dal jsem se do demontáže dvířek. Když nevíte co kde máte povolit, je to vždycky strašlivej porod. Moc jsem se s tím nemazlil a chvílema to vypadalo, že to skončí nákupem nový mikrovlnky, ale nakonec sem slavil úspěch. Bylo dvanáct, já zpocenej jsem pokračoval v balení. Nezapomenout na nic, když jedete domů na vánoce a na Silvestra, to snad ani nejde. Kolem jedný jsem měl dobalíno a omdlel na postel se strašnou předtuchou, že mě budík nevzbudí.

Mrk

Ráno mě buděj kluci na gauči. Nasnídal jsem se, zabalil se do Plzně, vyžehlil košili a vyrazil jsem do práce. Cestou jsem se ještě stavil na úřadě pro novou občanku. V práci dělám na jednom projektu za kterej bych nejradši vyházel lidi co ho jen navrhli. Protože to udělat nemůžu, tak pracuju na jeho realizaci. Odpoledne absolvuji telekonferenci s mým asi ještě šéfem /nikdo teď po našem zrušení neví, jak to s náma je a pro koho a co vlastně máme dělat/. Protáhlo se to a vlak odjížděl za 15 minut. Prakticky bylo vyloučeno, abych to stihnul. Anděl se ale překonával. Všechno jezdilo přesně v momentě kdy jsem dobíhal na zastávku a na nádraží jsem byl minutu před odjezdem vlaku.
"Prosíme ukončete na druhé koleji nástup do vlaku číslo 5120 směrem do Klatov. Vlak je připraven k odjezdu," hřímal nádražní rozhlas v momentě, kdy jsem rozrážel stojící lidi na pojízdných schodech. Stihl jsem to opravdu v momentě, kdy se začal rozjíždět. 
V Plzni jsem neměl žádný plány a chtěl jsem původně dát věci k Pratetovi, ale nakonec jsem skončil v hospůdce Klub malých pivovarů kousíček od nádraží. Pivka měli vynikjící a po chvíli dorazil Prateta a Čerw a večer příjemně utíkal. Později se k nám přidal ještě Smrček a končili jsme někdy kolem půlnoci. Všichni razili domů, ale já prohlásil, že jdu ještě do Hifáče. Tam jsem hned u baru vrazil do Billa a do Bivoje, které jsem znal ještě z první Maškarády. Nadšeně jsme se zdravili a začali sme spolu kecat. Najednou mě někdo chytil za rameno a slyšel jsem:
"Nazdáááár! Co tady děláš?!" 
Byl to Mrtvočich. Rozzářenej, radostnej, tak jak jsem si ho pamatoval z dobrejch dob. Bylo to pro mě strašný překvapení. Tím, že mě vymazal ze svého života, aniž bych tušil proč, mě neuvěřitelně zasáhnul. Byla to ta poslední věc, která mě poslala na naprostý dno, ze kterýho jsem se neuměl zvednout. Když jsem pak ještě slyšel, že prohlásil, že mě vůbec nezná, že pro něj neexistuju a pak vyjmenoval výčet věci, které mě na mě taky strašně serou, bylo to ještě horší. Ten večer jsem vypil půl lahve whisky a byl jsem v totálních sračkách. Druhej den se ta bolest změnila v nezměrný vztek. Chtěl jsem mu prostě rozbít hubu. Nebyl jsem jedinej komu tohle provedl. Chtěl sem mu prostě dát najevo, že lidi nejsou hračky, které tu jsou pro jeho pobavení. Téhle myšlenky jsem se nakonec chytnul a upnul jsem se k ní. Vztek ale postupně vyprchal, já se začal soustředit na jiný věci. Dostal jsem se přes to všechno, ale stejně jsem si podržel to rozhodnutí natáhnout mu pěstí, až se uvidíme u Pratety na plese. Dal jsem si i podmínku, že  nebudu pít do doby, než to udělám, abych to dělal s plným vědomím a čistou hlavou.
No a teď jsem stál v Hifáči, slušně opilej a přede mnou Mrtvočich připomínající rozzářený štěně. 
"Všechno v pohodě kámo?!" ptal se.
"Ne, není všechno v pohodě," odpověděl jsem a adrenalin mi začal pumpovat celým tělem a já cejtil, že se třesu.
"Co je? Co se děje?" zeptal se a zvážněl.
V tu chvíli jsem se pokusil ho udeřit, ale bylo to fakt jako kopnout do štěněte. V úderu nebyla žádná sila, přesto tam byl. Pěstí jsem ho zasáhl do obličeje a prudce stáhnul ruku, jak kdybych se sám bál toho, co sem udělal.
"Co děláš? Ty seš úplnej kretén! Ty prostě musíš mít vždycky pocit, že seš nad ostatníma. Seš debil!" vychrlil zmatenej Mrtvočich a otáčel se k odchodu.
"Sorry, cos kurva čekal? Že přiběhnu vrtící ocáskem, až se ty zase rozhodneš mě zavolat?!" vyštěkl jsem po něm.
Zatřásl hlavou a zmizel na chvíli vedle, ale během chvilky se vrátil a chytnul mě kolem ramen.
"Ty vole díky kámo. Ty vole, tys mi dal do držky. Asi sem to potřeboval," hlaholil zmateně a já se marně snažil poznat, zda to myslí vážně, nebo sarkasticky. 
"Pojď dáme panáka," navrhoval.
Šli sme na panáka a pak jsme si sedli vedle k nějaký partičce se kterou tam byl. Zeptal se mě jak se daří a tak, klasické zdvořilostní fráze, ale neměl jsem úplně pocit, že mě poslouchá. Měl jsem strašně smíšený pocity. Radost vidět ho, s kytarou, zdánlivě v pohodě a na druhou stranu zmatenost a nejistotu. Nevím co se mu honí hlavou a je těžké mu věřit.
Když jsem šel pro další pivo vrazil jsem znovu do Billa a zakecali jsme se u něj u stolu. Když jsme skončili byl Mrtvočich i s partou už pryč. Dorazil za to Sopouch, klasicky v obleku a tak jsme sedli na bar a začali si povídat. O všem, o životě, o holkách, o pivu. V momentě, kdy jsem mu rozčileně říkal, jak mě naštvalo, že o mě Mrk prohlásil, že moc piju, jsem nějak moc živě gestikuloval a zlil jsem ho chudáka pivem.
"No, upřímně, asi chápu proč to řekl," prohlásil utirajíce si oblek.
Zakecali jsme se snad do čtyř do rána. Venku jsme se rozloučili a Sopouch mě ještě nasměroval směrem k Pratetovi, protože já původně vyrazil opačným směrem. Na Klatovský mi zastavil taxikář, že kam jdu. Tak jsem mu to řekl a on mě za pade svezl. Byl jsem dost opilej, když jsem na zadním sedadle probíral peněženku a hledal padíka. Zaplatil jsem, vystoupil a taxík na to šlápnul a byl pryč. Já najednou dostal hrozně špatnej pocit. Začal jsem si zuřivě prohmatávat kapsy a nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem zjišťoval. Peněženka je v hajzlu! To už je snad potřetí za tři měsíce. Zas mě to úplně odrovnalo. Stále dokola jsem si prohmatával kapsy a nadával jakej jsem debil a litoval, že jsem nešel pěšky. Jsou v ní všechny karty a nová občanka. Zoufale jsem přemejšlel co s tím a jak bych mohl toho taxíkáře najít. To zas bude zkaženej den. Najednou se v dáli objevily světla a rychle se blížilo nějaké auto.
'To není možný, to nemůže bejt von,' běželo mi hlavou, zatímco jsem nemohl uvěřit svýmu štěstí. Auto zastavilo a taxíkař stočil okýnko:
"Mladej, tys mi tu nechal peněženku co?" prohlásil podávaje mi můj ztracený inventář.
Radostně jsem děkoval a dal mu poslední dvě kila co v ní byly.
"Neboj, nevzal bych ti ji, vím co to je za voser to pak řešit," dodal ještě taxíkář, poděkoval za dvoukilčo a zmizel v dáli. Já zavolal Pratetovi a ten mě znavigoval až k němu do pokojíku. Ještě jsme chvíli seděli na postelích a kecali o tom co se stalo od té doby co odešel. Pak už jsem na sebe natáhl deku jeho mladšího bráchy, která mi byla tak po kolena a vzápětí usnul.

Den, kdy umřel Steve

Pět hodin ráno. Na iPhonu zuřivě zvoní alarm. Rozespale šmátrám po telefonu a říkám si, jak by bylo skvělý říct: „Siri, vypni to. Sem vzhůru.“ Beru z nočního stolku iPad a otvírám Facebook. První na mě svítí zpráva od Marka Zuckerberga: „Steve, thank you for being a mentor and a friend. Thanks for showing that what you build can change the world. I will miss you.“ Mám tušení co to znamená, ale nechce se mi to věřit. Otvírám web a je to jasný. Steve je mrtvej. Vědělo se, že to přijde, ale stejně to je šok. Přeposílám zprávu na Facebook a mám zvláštní prázdnej pocit. Snad nikdy mě smrt někoho úplně cizího takhle nezasáhla. Chci to někomu říct, někomu, kdo to bude cítit stejně a napadá mě jen Mrk, kterej se mnou z důvodů, které neznám, už přes měsíc nemluví a vymazal mě ze svého života. Posílám i tak krátkou zprávu: „Steve je mrtvej Jime“ a stále se to nějak snažím vstřebat. Stále přemýšlím o tom, jak obrovský dopad na celý svět to bude mít. Je to bez diskuze člověk, který změnil vnímání mnoha oblastí a zejména osobní elektroniky. Ukázal, že počítače, přehrávače, telefony a další zařízení nemusej bejt složité kusy železa, které musí nastavovat profík a jedno špatné kliknutí je pošle znovu do konfiguračních pekel. Ukázal, že špičkové smartphony, nebo notebooky může používat každej bez zvláštního kurzu a manuálu desetkrát tlustšího, než samotné zařízení. A to byl jen začátek. Ukázal světu výrobců, že nestačí házet na trh polotovary. Jeho vize dokonale provázaného ekosystému se stala noční můrou konkurentů a klíčovým rozdílem produktů Apple. Cena za téměř dokonalou funkčnost byla samozřejmě a nezbytně uzavřenost platformy a omezenost možností nastavení. Tohle dokázalo do běla rozzuřit spoustu těch vyvolených co původně byli hlavními uživateli těch polotovarů a složitých zařízení. Nedokázali pochopit, že primární funkce těchto zařízení je sloužit co největšímu množství lidí, kteří nechtějí trávit večery, víkendy a LAN párty nastavováním. Kteří je chtějí s minimem úsilí používat a vždy se na ně spolehnout. Další velká skupina odpůrců se rekrutovala z lidí co z principu nesnesou, že jim někdo něco zakáže, i když to je pro jejich dobro. Další parta nenáviděla produkty Applu, protože se staly určitým fenoménem a zejména v Čechách symbolem luxusu. Navzdory těmto všem Steve dokázal z firmy co původně založil, udělat jakožto jediný člověk a šéf největší firmu světa a překonat těsně před smrtí tehdejší ropnou a energetickou jedničku ExxonMobil. Ať produkty Applu nenávidíte sebevíc tohle je prostě úspěch, který je naprosto úctyhodný. A samozřejmě změnil svět technologií. Téměř všechny konkurenční produkty vycházejí z konceptů, které uvedl Apple a které nesou podpis vizionáře Steva Jobse. Vzpomínáte ještě na smartphony ke kterým se dodávala tyčinka, aby člověk vůbec mohl trefit titěrný křížek v rohu? Vzpomínáte, že člověk používal pokročilé možnosti telefonu jen když opravdu musel? Jsem strašně rád, že jsem žil v době, kdy produkty, které změnily tohle všechno, byly naprosté novinky, kdy se z téměř krachující firmičky stával před očima všech naprostý vůdce trhu, který udával směr v mnoha oblastech. Lituju jenom, že se mi nesplnil sen mít možnost pracovat někde poblíž takového člověka, který se v historii objevuje jenom vyjímečně.
Vyžehlil jsem kalhoty a šel si zaplavat. Bylo sedm ráno a v bazénu nebylo tak narváno jako posledně. Díky občasnému topení po nádechu vody a počítání bazenů jsem na chvíli přestal na to vše myslet, ale už cestou na vlak se to vrátilo. V práci to ostatní tak moc neřeší, zato já zas bojuju s motivací. Pouštím si aspoň záznam jeho projevu na Stanfordské univerzitě. Jeho slova mě zasáhla už kdysi a rád jsem si je připomenul:
‎"Your work is going to fill a large part of your life, and the only way to be truly satisfied is to do what you believe is great work. And the only way to do great work is to love what you do. If you haven't found it yet, keep looking. Don't settle. As with all matters of the heart, you'll know when you find it. And, like any great relationship, it just gets better and better as the years roll on."
(Vaše práce bude velkou součástí vašeho života a jediný způsob, jak být opravdu šťastný je dělat to, čemu věříte, že je skvělé. A jediný způsob jak dělat skvělé věci je milovat vaši práci. Pokud jste to ještě nenašli, hledejte dál. Neusazujte se. Stejně jako u srdečních záležitostí budete přesně vědět až to najdete. A jako v každém skvělém vztahu to bude časem lepší a lepší.)
Slibuju si, že ten pivovar rozhodně založím a přemýšlím co mám dneska dělat v práci. Dnešní den nic nemá smysl. Dneska umřel Steve...

Soukromé peklo

Vstáváme až v sedm ráno opět do strašlivé zimy. Vaříme hned čaj a polívku. Zdenda vyrážel ještě za tmy zdolat nějakou horu v okolí. Vrací se z úplně opačné strany. Prej to potmě vylézt fakt nešlo. Vylezl aspoň na hřeben na druhé straně. Prý měl srdce v kalhotách, když se prodíral tím lesíkem nad medvědím jezírkem.
„Zvonil jsem tou rolničkou jako blázen a přemejšlel, co udělat, když by mě překvapil mědvěd.“
„Co bys chtěl dělat? Umřít.“ směju se. „Nebo, pokud máš dostatek odvahy, tak můžeš umřít jako chlap.“
Ostatní se nemají k odchodu a tak jsem se rozhodl, že si vyběhnu na ten hřeben taky. Vypadá to, že to není tak vysoko. Vypadá. Je to fakt hodně vysoko. Síly rychle docházej a nohy se začínaj zase ozývat. Ke konci musím šplhat po skále a přitahovat se rukama. Výhledy nahoře jsou ale zaslouženou odměnou. Sbíhám po jiné cestě a zjišťuju, že sestup je ještě horší než výstup. Noha naštěstí nikde neuklouzla a tak jsem v pořádku dorazil. Ostatní mají sbaleno a pokračujem po trailu dál do Sunshine village. Objevili jsme ceduli, kde jsou strhaný všechny varování před medvědy a je tam jen cedule přísně zakazující nošení střelných zbraní.
„Chtěj mít vyrovnaný šance, parchanti!“ smějeme se a vylepšujem nástěnku medvědím vzkazem „Not so bad, don’t worri”, co jsme vymysleli včera a pokračujem dál.
Před námi se objevilo kouzelné údolí s cestičkou vinoucí se zdánlivě do nekonečna.
„To je celý naše?“ ptám se nevěřícně.
„To je jen začátek.“
Zdenda se drží daleko vepředu a my ho doháníme jak se dá. Po jednom výstupu pod spalujícím sluncem jsme objevili nádherné ledovcové jezírko. Zastavujem na sváču a jdem se koupat. Nadšeně se vrhám do ledových vod jezírka. Při vylejzání jsem ucejtil, jak jsem sklouznul po kameni, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Venku jsem ale ucejtil na palci takovou zvláštní bolest a zjistil sem, že jsem si ho rozseknul. Krvácelo to docela festovně a rána navíc byla plná písku. Opláchnul jsem si to ve vodě a zkusil udělat to nejlepší co jsem mohl s lepící páskou od Báry. Zkusil jsem to narvat do boty, ale cejtil jsem, že to nebude dobrý. Všichni už zas vyrazili a já při každém došlapu musel konstatovat, že jestli sem si předtím myslel, že ty puchejře a unavený nohy bolej, že to nebylo vůbec nic. Zakřičel jsem aspoň na Jirku, ať poprosí Zdendu, zda mi půjčí své chodící hůlky. Nechal mi je zabodnuté u cesty a trail zas stoupal prudce do kopce.
Šli jsme ještě nesmírně daleko. Palec v botě tepal bolestí. Všichni hnali dopředu a já dělal co jsem mohl, abych s nimi držel krok. Přitom jsem procházel vlastním soukromým peklem. Vůbec jsem nebyl schopen vychutnávat ty krásy krajiny kolem mě. Konečně jsme se objevili kdesi nad nějakou vesničkou. Cesta z kopce byla ještě horší. Vesnička ale bylo jen pár hotelů a chat a my se rozhodli se vypravit až na spodní parkoviště vzdálené tak 5 km cesty po nesmírně prašné a rozpalené cestě bez stínu. Marně jsem hledal způsoby došlapu, které by bolely nejmíň. Občas projedší truck nebo autobus zvedl vždy haldy prachu ve kterých se nedalo dýchat. Ostatní mi dávno zmizeli za obzorem. Měl jsem ale štěstí, protože jsem si všiml stezky vedoucí do lesa pod cestou. Zamířil jsem si to na ní a objevil jsem krásnej trail sledující malou říčku, která tam tekla. Byl tam stín, měkký došlap a osvěžující křišťálově čistá voda. Zhluboka jsem se napil a zchladil se. Udělalo se mi líp a mohl jsem zase šlapat dál. S ostatními jsem se sešel až na spodním parkovišti. Kluci se neozývali a tak jsme vybalili a začali kuchtit nějaký oběd. Já si na záchodě v umyvadle po gymnastickém výkonu umyl nohu a převázal palec, ostatní puchýře a rány. Noha vypadá jak po boji. Kluci dorazili chvíli potom co jsme dojedli a tak jsme naskákali do auta a jelo se do Banfu na rychlý nákup a pak už na známé místo, kde jsme spali už před několika dny.
Smrad v autě dosáhl zcela nové úrovně. Romanovy ponožky jsme sbírali ohrnutou igelitovou taškou jako psí hovna. Jirka se snaží Romana buzerovat, aby si umyl nohy, ale ten se tvrdošíjně brání. Dáváme pár pivek, špagety s něčím a jde se spát.

Don't worri

Vstáváme až v sedm ráno. Dneska Zdeněk slibuje naprostou pohodičku a brzké jezero. Neberem moc vody a já si ani pořádně neošetřuji nohu plnou puchýřů. Těšíme se na krátký výlet a obídek u jezera. Proto ani moc nesnídám a vyrážíme. Cesta se vine mezi skalisky a stromy a potkáváme různou lesní zvěř. Není už ani moc zima a jde se pěkně a navíc to je z kopce. Jdeme strašnou dobu, ale slibované jezero je v nedohlednu. Cesta začíná stoupat a slunce se opět opírá plnou silou. Jdeme nekrytým územím a nohy se začínají hlasitě připomínat. Navíc na mě dopadlo vyčerpání a nedostatek energie z opomenuté snídaně. Přecházíme několikakilometrový pas po hraně skály a na plném slunci. Na konci se mi dvakrát zamotala hlava a skoro jsem sletěl dolů. Opět nám klasicky došla voda. Když jsme konečně dorazili do lesa zastavuji a dávám aspoň musli tyčinku. Ostatní mi rychle mizí za obzorem. Přemýšlím, zda se už opravdu těch medvědů tak nebojí, nebo zda se jen nebojí o mě.  Nejsem si jistej, zda mám být poctěn jejich jistotou, že se o sebe dokážu postarat, nebo naštvanej, že mě tam nechali. Tak nějak jsem věřil, že na konci pasu bude jezero, ale byl tam jen výstup a depresivní cedule "Sedlo 5.5km". Prakticky kolmo nahoru. Noha s puchýři - ano ta, co byla původně roztržená z fesťáku to už totálně vzdává. Každej krok zabolí. Konečně nahoře. Ostatní objevili jakousi kaluž vzniklou z vysychajícího jezírka a Bára se Zdeňkem se koupou. Jirka brumlá, že to nebude pít, protože ta voda smrdí. Sem zplavenej jak kůň a tak taky beru zavděk tou kaluží a jdu se vykoupat. Jen co jsem vlezl do vody zašlo slunce a rozfoukal se šílenej vítr. Myslel jsem, že tam zmrznu. Ty výkyvy počasí tady jsou neuvěřitelný. Dáváme oběd a potom ostatní chtějí podniknout výstup na horu nad námi. Já si kurýruju puchýře a rezolutně prohlašuju, že nikam nestoupám a počkám tady na ně. Jdou zkratkou a já to zkouším obejít po trailu. Našel jsem krásný čistý jezírko a potůček. Všude kolem jsou medvědí stopy. Potkávám se ještě s ostatníma a hlásím nález a taky plán, že se ukreju v křoví nad jezerem a počkám do západu slunce, zda se nějaký medvědi neobjevjej.
"My tě pak posbíráme," glosuje to Jirka.
Nejdřív jsem našel jakousi díru, kam jsem zalehnul. Po nějaké době jsem tu díru lépe prozkoumal a zjistil jsem, že ji udělal medvěd, když se snažil dohrabat na sviště. Raději měním pozici a skrývám se ve smrčcích nad jezerem. Nebudu vám lhát, je to něco jinýho než čekat na srnce. Člověk má smysly daleko více napnuté a sleduje každé šustnutí, každé prasknutí větvičky, nebo poplašený pískot svišťů. Slunce pomalu zapadlo a medvědi nikde. Začala mi bejt strašná zima a tak jdu k ukrytým baťohům a pak, protože si nohy už odpočaly vyrážím směrem na horizont. Cestou potkávám ostatním a tak se vracíme k věcem. Stavíme stany - tentokrát na trailu, kde si člověk musí vybrat. Buď stan postaví u cesty, kde je teoreticky menší šance narazit na medvěda, ale může nás snadno objevit ranger a dát nám pokutu. Nebo je možné se ukrýt dál od cesty, kde nás zase spíše objeví medvěd. Konstatujem, že není znám jediný případ, kdy by medvěd udělil pokutu za stanování a skrýváme se za kopcem u jezera a vaříme večeři. Zdeněk ještě ubalil, takže je veselo. Hlavně potom, co vařil čaj a nevšiml si, že si palí kalhoty i s nohou. Dumáme nad tím, jak je možný, že kde byly varovné cedule nebyla po medvědech ani památka a tady v medvědíně není ani cedulka.
"Ti parchanti to určitě strhávaj!" směju se.
"Je zajímavý, že ty cedule o tom, že je tu přísný zákaz nošení střelných zbraní tam vždycky nechaj," baví se Jirka.
"No jasně, chtěj vyrovnaný šance," bavíme se.
"Až tam uvidíš napsáno NOT SO BAD, DON'T WORRI s měkkým "I", tak bys měl dostat fakt strach," dodává Jirka.
"Hele co bysme dělali, kdyby teď k tomu jezeru přišel medvěd?" ptám se Zdendy.
"No, hrozně pomalu..." začal Zdeňek.
"..bysme zabalili a pak nenápadně, s botama v rukou prošli kolem něj pryč, viď?" směju se na celé kolo.
Pečlivě jsme dali všechno jídlo do igelitek a ty zavěsili daleko na stromy. 
"Jé, já zapomněla na ešusy od jídla," strachuje se Bára, když se Jirka vrátil.
"Hoď je k jezeru. Až uslyšíme rachot, tak se začnem pomalu balit," prohlásil Zdenda.
Už skoro usínáme, když jsem si najednou vzpomněl: "Ježišmarjá, já mám v postranní kapse batohu to sušený maso."
"A mazej!" vyhazuje mě Jirka. 
Ukrývám maso pod stromy na druhé straně než jsou igelitky.
"Až uslyšíte šustění z támhleté strany, tak taky balíme," oznamuju ještě ostatním a už jdem konečně spát.
"Don't worri!" vybuchuju ještě tu a tam smíchy, než konečně usínám.

O 4km víc

Vstáváme v šest ráno, rychlý balení a vyrážíme na trail. Joska s Romanem míří na Mt. Asinibone a naše partička, kde je Zdeňek s Bárou a Jirka a já jdeme na přechod napříč Rockies. Ráno mrzne, ale vycházející sluníčko začíná rychle pálit. Brzy míjíme cedule "Pozor Grizzly, nebezpečí atd." Jirka je šťastnej, že má svou rolničku. Zanedlouho vidíme i medvědí hovno. Není v něm ale žádná rolnička a tak si nejsme jistí, jestli je to opravdu medvědí hovno. Zastavujem u nějakého rančerského srubu, kde sušíme věci a děláme inventůru zásob. Po panice, kdy jsme si nevzali moc jídla k Lake Luis se každý raději vybavil. Zjišťujem, že smrt hladem nám opravdu nehrozí, zato zdravotní potíže z přejídání ano. Ač jsme našli houby, vylepšuju je klobásami z mých 4kg zásob masa. Plánujeme další cestu. Buď bychom mohli jít kratší a rovnější cestou, kde toho moc nebude, nebo výrazně delší cestou kolem jezer a přes nějaké sedlo. Volíme delší variantu. Sluníčko svítí a krása střídá nádheru. Bára chce koupačku v jezeře, ale jediné které zatím míjíme je hluboko pod námi. Cesta se nejprve pomalu a potom stále prudčeji a prudčeji zvedá. Pak začínaj klasické výstupové serpentýny. Slunce pere jako blázen a my nemáme už vůbec žádnou vodu. Bára se žene vpředu a my s jazykama na vestě bojujem s žízní a bolestí nohou. Vrchol se zdá naprosto v nedohlednu. Ani nevím jak, ale dokázali jsme to. Za sedlem sbíháme do údolí k jakémusi resortu, kde zjišťujem, že další cesta je uzavřena a musíme brutální oklikou. Nacházíme nějakou bahnitou kaluž, kde se nadšeně rácháme. Sluníčko už pomalu zapadá a my objevili nádherné ledovcové jezero a litujem, že jsme se už koupali. Když už nohy opravdu nemohli došli jsme k ceduli, která hlásala, že stanovací kemp je 4km daleko. Shodli jsme se, že tentokrát dáme ten kemp a vyrážíme. Po kilometru je další ukazatel. Kemp 4 km. Nadáváme na ležérní přístup kanaďanů k udávání vzdáleností a jdem dál. Po dalším kiláku nás cedule "kemp 4km" už vyvádí celkem z míry. Před náma se otevřela naprostá pustina s cestičkou vinoucí se kam až oko dohlédne. Jezero u kterého měl být ten slavný kemp je v nedohlednu. Ač to byly poslední 4 km bylo to o 4km dál, než jsme ten den měli ujít. Bolest nohou začíná být naprosto neůnosná. Chodidla pálí a po zastavení už je témeř nemožné se rozejít. Bolest přechází z chodidel do nohou a zpět. Záda jsou v jednom ohni. Jirka se nás snaží povzbuzovat vyhlídkou na barbecque v kempu. Já si jen představuju jak tam dojdu a upadnu obličejem na zem a zůstanu ležet. Pustina se zdá naprosto nekonečná, přesto jsme to nakonec zvládli. Došli jsme do kempu už téměř za tmy. V nohou odhadem 35 km. Kemp je v podstatě jen cedule hlásající, že tam máme do kasičky hodit obálku s 10 dolary za osobu a útržek připojit na stan. Ještě tam je teda kadibudka a tyč na kterou se věší jídlo kvůli medvědům. Je už zase strašlivá zima. Vaříme čaj a večeři a zalézáme do stanů. Spím s Jirkou v jeho stanu, který je spíš pro dojem, než že by sloužil k jakémukoliv jinému účelu. Táhne do něj a je tam strašná zima.