Daytime! Nighttime!

Ani nevím jak jsme ráno vstávali, ale poměrně rychle jsme došli k rozhodnutí, že si půjdem zasáňkovat. Původní plány zahrnovaly saunu a tak jsem přesvědčil Josku, kterej chtěl jet směrem do Albeřic, abychom zamířili do Úpy, kde dáme sauničku a pak můžem jít naproti Milanovi. Partička nadšeně vyrazila ven a vrhla se dolů z kopce směrem na Cestník. V půlce cesty jsme potkali nějakýho divnýho Rusáka, ze kterýho se vyklubal Zátka ve vaťáku a v ušandě. Byl na pokraji kolapsu. Přátelsky jsme mu sdělili, že jsme zrovna na odchodu, ale že nás může dohnat. A hurá dolů a směrem do Úpy. Ze včerejší noci jsem si pamatoval tu prudce stoupající cestu na cestník po které se teď tak skvěle pojede dolů.
Nejelo. Ukázalo se, že cesta je přesně tak rovná, jak jsem si jí pamatoval dřív. Je záhadou, že včera tak prudce stoupala. Více došli než dojeli jsme na Sokolskou boudu, kde jsme dali obídek a pár piv. Snažil jsem se dovolat kvůli té sauně, ale nic jsem nesehnal. Milan psal také, že dorazí až kolem čtvrté. Joska mezitím vyhecoval partu, že se půjde sáňkovat směrem do Albeřic. Nakonec jsme vyrazili všichni společně. V půlce cesty byl vidět nádhernej západ slunce a pod cestou byl průsek plný hlubokého sněhu. Máca se rozeběhnul a za aplausu ostatních to střemhlav napálil do závějí.
"To bylo dost odvážný, na to, že tam můžou bej pařezy," komentoval to Zátka.
"To mě vůbec nenapadlo!" lekl se Máca a všechny další skoky byly sice dobrý, ale ten "no fear" status měl fakt jen ten první, co ho nestačily zachytit kamery.
Po skokanské pauze jsme dorazili až na Cestník, kde nás čekalo překvapení. Někdo nechal v lyžařské stopě postavenou lahev, ve které bylo dole ještě pěkných pár doušků. Nápis na zátce hlásal "Boušova slivovice". S nedůvěrou jsme hleděli na náš nález, ale Míša to rozštípla tím, že se hned napila. To byl signál a tak si statně přihnuli i všichni ostatní. Čekali jsme na Medvěda, který se zdržel s Terkou kdesi vzádu, abychom mu dali psa, ale ani po půl hodině se neobjevili. Nakonec se Zátka nabídnul, že půjde na srub a Montyho vezme s sebou. My teda mohli vyrazit. Cesta první kilometr nebyla o moc lepší, než cesta do Úpy. Pak dokonce začala stoupat. Když už jsem začal Joskovi pokládat dotěrné dotazy, kde už konečně bydou ty slibované sjezdy, tak se to konečně rozjelo. Jel jsem s Čerwem a už byla zase skoro tma, takže jsem vůbec netušil kam. Cestou jsme málem smetli nějaké turisty a nad Albeřicemi jsem nechal pokračovat Čerwa samotnýho, protože nebylo jasný, jestli Míša na bobu omylem nezabočila do Polska. Jen co Čerw zmizel za obzorem objevila se Míša. Ve dvou to na bobu už fakt nejde, takže jsme s Míšou zvolili náhradní program v blízkém lesíku. Kluci se zanedlouho vydrápali zpátky a tak jsme všichni vyrazili na srub. Lysečinská bouda v půlce cesty se sice přímo nabízela k posezení u piva, ale dnes zavírali ve čtyři a všichni stejně chtěli na srub, takže se šlo dál. Cesta zpět mi trošičku připomínala včerejšek. Zejména závěrečný výstup na srub byl znovu bojem se silami a sám se sebou. Jen co jsme promáčení a unavení dosedli za stůl, psal Milan, že jsou v Malé Úpě a jestli jim někdo nepůjde naproti, že ty dvě kila masa, dvě kila cibule a další věci co jsme si objednali nechaj tam. Míša chtěla jít, ale nikdo další se nepřidával. Na to jsme byli příliš vyčerpaní. Joska se dal do vaření jakéhosi mletého masa s rejží a my ostatní jsme konečně začali trochu pít. Po večeři psal znovu Milan, že už jsou na cestě na srub. Joska prohlásil, že jim půjde naproti. Posilněn jídlem, pitím a odpočinkem jsem se přidal. Navrhnul jsem zkusit takzvanou Medvědí zkratku, ale Joska šel raději prověřenou cestou. Domluvili jsme se, že se potkáme a já zkusil cestu, co doporučoval Medvěd. Pravda, byla kratší, ale jak to glosoval Joska poté co jsme se setkali: "Ani tak bys ji nedoporučil viď?"
Sotva jsme se potkali objevily se v dáli světla, která se ukázala být Milanem a Jitkou. Nebyli zjevně vybaveni na výstup na srub. Každý táhnul hromadu tašek, spacák, kabelku, kabelu, baťoh. Vypadali dost vyčerpaně. Pomohli jsme jim a pak už jsme se jen skvěle bavili při výstupu z Cestníku nahoru. Ano, ten kopec spolehlivě oddělal každýho. Zhruba 20m před odbočkou jsem navrhl zastávku, což Milan nadšeně uvítal a dosažení tohoto klíčového bodu bylo oslaveno několika doušky slivovice. Na srubu byla velká vítačka, popíjelo se a bavili jsme se a bylo dobře. Hitem večera bylo "Daytime", "Nightime". Zátka viděl v televizi pořad BBC, kde jsou dabované záběry zvířátek (odkaz). Obzvláště se mu líbil černej pták, kterej chodí rákosem a schovává svou hlavu pod křídla, přičemž říká hlubokým hlasem: "Daytime", "Nighttime!" a tak fůrt dokola. Zátka k tomu používal svou ruskou bernaici a zakrýval a odkrýval si výhled, nadšeně vykříkujíc: "Daytime!" "Nighttime". Bylo to chytlavé, takže za chvíli takhle blbli všichni. Jak se přiblížila půlnoc, tak se celá parta nabalila a vyrazili jsme nahoru na vyhlídku. Cesta od srubu byla stejně krutá a prudká jako ta na srub. Všichni jsme v sobě měli dost alkoholu a výstup nám brutálně rozproudil krev, takže nahoře jsme byli všichni dost grogy. Zátka ovšem zdaleka vedl. Byl akční jak gumoví medvídci. Než se kdo nadál, vyskákal jak veverka na smrk stojící u cesty a zavěšen za jeho špičku nám nadšeně mával. Každej, úplně každej v tu chvíli tušil, co bude následovat a začali jsme rvát foťáky z kapes. Nebyli jsme dost rychlí. Ozvalo se zapraštění a Zátka, držíce se křečovitě té špičky letěl dolů i s ní. Sníh byl hlubokej, takže se mu skoro nic nestalo, za chvíli se vyhrabal a smál se drže špici smrku jako vánoční stromeček. Bylo štěstí a malej zázrak, že se nepotloukl víc.
Konečně udeřila půlnoc a v údolí před náma se rozpoutala doslova válka. Výbuchy a záblesky se ozývaly odevšad. Přímo pod náma bylo údolí zalité hustou mlhou, kterou občas prorazila světlice co vybuchla v záplavě světel. No byla to prostě paráda. Když jsme dost promrzli, vyrazili jsme na cestu zpět. Na srubu jsme ještě pořádně zakalili a šlo se spát.

Sem auta nesmí

Tak jo, bude to zmatené, stejně jako mé vzpomínky, ale je to pár dní, které by neměly zůstat zapomenuty. Vánoce, až na divoký odjezd z Anglie byly naprosto suprové. Velkou měrou k tomu jistě přispělo to, že po zkušenosti z loňských vánoc jsem si raději koupil byt v Trutnově, takže jsme teď měli zázemí a základnu a mohli jsme si vánoce skutečně užít jako svátky klidu a míru. Po mnoha letech jsem porušil jednu z vánočních tradic - tento rok jsem se 24.prosince nebudil v bytě u Drgiho rodičů, Marcelka nám ráno nechystala snídani a já neochutnal jejich salát, pašovaný v noci nenápadně k Drgymu do pokoje. Drgy tam už ostatně ani nebydlí, takže by to asi bylo dost divný.
Ale ač by se dalo mnoho napsat o nové skvělé hospůdce Horský klub, která je dole pod Matesem, vedle Čínského bistra, našem srazu, kde Joska hrál jak El Mariachi a Míša pila rum, Kubově oslavě u Kousala, nebo večerních dýmkách u nás doma, kdy si Mates spálil pracky o žhavej uhlík, ano byly to krásný vánoce, ale zážitkově všechno spolehlivě přebil konec roku a Silvestr.
Joska mě už před nějakým časem urgoval, jeslti bych dokázal domluvil lesáckej srub vysoko v krkonošskýcho horách, uprostřed lesů, bez vody a bez elektřiny. Kontakty zafungovaly a srub se podařilo zajistit a proto jsme mohli ve čtvrtek, den před Silvestrem zamířit směr Malá Úpa. Sraz byl v jedenáct hodin přesně. Ve tři hodiny jsme se konečně zkoordinovali a dohodli se, že se sejdem na parkovišti v Mladých Bukách. Kolem čtvrté se nám to opravdu podařilo a Joskovo subárko a náš starej, ale pracovitej Opel Caravan zamířily do hor. Už za Maršovem byla cesta jenom sníh a led. Máme sice zimáky, ale už takový unavený a já nemohl řídit, takže Míša si užívala pěkný nervy. Konečně jsme dorazili do Spalenýho Mlýna. Odbočka to už byl hlubokej sníh a bylo jasný, že minimálně Opel nemá šanci. Subárko mělo povolení vjezdu od KRNAPu, ale co to bylo platné, když v cestě byla elektronicky řízená závora. Marně jsme před ní mávali povolením k vjezdu. Marně jsme se ptali nepříjemnýho chlapíka na parkovišti. Lišácky nám radil, ať si počkáme, až někdo pojede a projedem za ním. Přeložili jsme aspoň většinu věcí do subárka a nakonec jsme se dohodli, že vyrazíme pěšky nahoru do Malé Úpy a dohodnem se raději osobně s hajným co a jak. Všichni šli nalehko, nebo nesli baťůžek s pár věcma. Jen šílenej Čerw v neblahém očekávání toho, že to stejně budem muset všechno odnosit odsud si naložil sáně co jsme nafasovali od našich příbuzných vodami, pivem, zkrátka tím nejtěžším co našel. Sáně byly notně zarezlé a táhnout je prázné vyžadovalo poměrně dost námahy. Táhnout je naložené dobrými 30 kily materiálu bylo prakticky nemožné. Přesto je ten hubenej šílenec táhnul za sebou, jako dítě na bobu. Měl jsem z něj smíšené pocity. Na jednu stranu byla naprostá krávovina to táhnout, dokud nebude jisté, že to nepůjde odvézt. Na druhou stranu bylo těžké sledovat kamaráda, jak se dře s tak šíleným nákladem. Kdesi ve třetině kopce jsem se nabídl, že mu pomůžu. Táhl jsem sotva pár set metrů a začaly mi totálně odcházet záda. Přesvědčil jsem ale Mácu, aby to vzal za mě a pak se postupně přidal i Medvěd. Cesta byla vyježděná rolbami. Slunce zapadalo za horami a my šli a šli a šli. Prakticky jenom prudce vzhůru, ostatně jak je v horách všeobecným pravidlem. Komentoval jsem, že Opel by neměl ani nejmenší šanci a asi i Subárko by se stěží mohlo bez řetězů dostat až nahoru.
Už padla tma, když se za náma přiřítilo nějaký auto. Byl to Joska. Nakonec ho Míša vyhecovala a prorazili za někým, kdo projížděl bránou. Nadšeně jsme mu naložili auto věcma a už v pohodě dorazili těch posledních 50 metrů do Malé Úpy.
Ta nás přivítala jako vesnička z pohádky. Všude bylo ticho. Lampy žlutým světlem osvětlovaly roubenky a kostelík dominující vesničce. Vyrazil jsem za hajným, ale doma byly jen děti a ty mi řekli, že je táta v hospodě. V hospodě nikdo jako hajnej nevypadal a tak jsme se zeptali bodré ženy za barem, jestli netuší, kde je hajnej.
"Co mu chcete?" ptala se nedůvěřivě.
"Potřebujem s ním mluvit."
"Tady není!" prohlásila rezolutně.
"Ale děti nám řekly, že chlastá v hospodě!"
"Já jsem hajná. Co potřebujete?!"
"Aha. Hmm. Ehm.. Teda, my no. Není tady hajnej?"
"Není, co potřebujete."
"My jedem na srub, jen jestli je otevřeno a tak."
"Jo to jste vy? Jo, klíče máme ve schránce u hájenky!"
Poděkovali jsme a vypravili se znovu k hájence. Klíče tam nebyly. Nechtěli jsme s hajnou řešit auto a zda třeba může zajet až na Cestník, protože nám přišla dost přísná a hajnej vypadal podle popisu víc v pohodě. Vrátili jsme se do hospody a meldovali, že klíče nejsou a hajnýmu se stále nedá dovolat. Jel prý pro někoho na skůtru. Míša přes psa navázala docela přátelskej hovor s hajnou a tak jsme opatrně propašovali informaci, zda můžem zajet ke srubu, nebo nechat aspoň auto u nich před barákem.
"Sem auta nesmí!" prohlásila rozhodně.
"My máme povolení!" bránili jsme se.
"To ale v zimě neplatí!"
"To je zvláštní, je na něm přesný datum," nechápali jsme.
"No oni to možná změnili, ale auta tady teď stejně neprojedou!"
"Tohle vyjelo bez řetězů ze spalenýho mlýna. Je to malý subárko a po tom sněhu se jen nese."
"No mně to je jedno. Dohodněte se s manželem," uzavřela debatu hajná.
Šli jsme před hospodu a řešili co dál. Neměli jsme odvahu jet dál bez povolení. Najednou kolem nás projel na skůtru chlapík, co musel bejt hajnej. Dohnali jsme ho u hospody. Představili se a požádali ho o pomoc s naším problémem s autem. Ukázalo se, že hajná byla ještě dobračka. Byl docela tvrdej. Prohlásil, že auto nemá šanci se tam dostat, že prakticky nemá šanci dostat se až sem - což bylo obzvláště silné prohlášení na to, že auto parkovalo kus za hospodou. A že bychom ho rozhodně měli odklidit, nebo nás sejmou městský, Začali jsme panikařit. Šance dopravit něco přes 200 kg materiálu alespoň na cestník autem vzala rychle za svý. Prošli jsme Malou Úpu a hledali místo, kam auto zaparkovat. Nevěřili byste tomu, ale při zhruba metru a půl sněhu taková místa prakticky neexistují. Všude by vypadalo jako pěst na oko. Došli jsme k nutnému závěru, že auto musí pryč a ten matroš odtáheme těch posledních pár možná i set metrů holt na sáňkách, bobech a v kletrech. Naložili jsme naše dopravní prostředky. Čerw obnovil svůj soumarský náklad. Já naložil bob a na záda snad 30ti kilovej kletr a vyrazili jsme. Joska s Míšou jeli s autem dolů a museli se modlit, že se nějak dostanou skrz bránu zpátky. Ač nám všichni
jasně řekli, že hajnej krabičku na otevření brány má, tak hajnej s tvrdým pohledem prohlásil, že jí nedisponuje a máme se ven dostat tak, jak jsme se dostali dovnitř. No, nehádali jsme se.
Partička s Mácou a Medvědem vyrazila se sáněmi napřed a já s Čerwem jsme se plazili pomalu za nima. Ten cestník byl proklatě dál než jsem si pamatoval. Nebylo to pár set metrů, ale pár kilometrů. Navíc ta cesta nebyla ani tak rovná, jak jsem si jí pamatoval, ale dost krutě stoupala. Kolaboval jsem a kamarádsky nabízel pomoc Čerwovi, ač mi bylo jasné, že pod váhou jeho saní bych tak akorát zkolaboval. Konečně se dalo jet z kopce. Teda já mohl jet. Čerwovy rezavé sáně se ani nehly. Dojel jsem na cestník a začal stoupat nahoru. Ano, pamatoval jsem si, že ten poslední úsek je proklatě prudkej. Ale asi nikdy jsem ho nešel skoro ve dvou metrech sněhu. Každej krok se pod vahou 30ti kilového kletru na zádech bořil po kolena ve sněhu a ke srubu to bylo ještě proklatě daleko. Z bobu mi začaly padat věci. Nejdřív spacák, pak i soudky s pivem. Bylo mi to jedno, naprosto jedno. Těch 500 metrů kolmo vzhůru vypadalo stejně naprosto nepřekonatelně. Krok sun krok jsem se drápal nahoru. Plival krev a proklínal partičku co šla napřed, že se aspoň jeden z nich nevrátil nám pomoct. Nemohl jsem najít odbočku ke srubu. Šel jsem potmě, ale i tak jsem čekal, že to bude prošlápnuté, ale nikde nic. Bylo tam pár stop stranou, ale ty byly starší a přede mnou měli jít tři lidi a dvoje sáně! Nakonec mi bylo jasné, že jsem srub musel už přejít. Nastartoval jsem telefon a zjistil jsem, že jsem bez signálu. V Google maps jsem naštěstí měl načtenou satelitní mapu cestníku a srubu a GPS pozice fungovala i bez signálu telefonu. Zaměřil jsem srub, vrátil se a za chvíli jsem byl u něj. Cestou jsem se skoro zabil přes nějaký záhadný propady ve sněhu. Srub byl odemčenej, ale temnej a prázdnej. Čekal jsem odkud na mě vybafnou Máca a spol, ale nikde nikdo. Došel jsem k závěru, že ti nešťastníci museli zabloudit. Začal jsem jim odpouštět to, že mi nepřišli naproti. Rychle jsem nadělal dřevo a roztopil v krbu. Ve srubu bylo tak -15 stupňů. Vyrazil jsem naproti pomoct Čerwovi. Toho jsem chytnul kus pod odbočkou. O druhé skupině neměl žádných zpráv a měl radost, že žiju.
"Sem šel za tebou a najednou koukám, že se ve sněhu u cesty válí spacák," vyprávěl mi. "No spacák by nezahodil, říkal jsem si. Musí tady asi někde sedět a tak jsem tě hledal, ale ty nikdy. O pár metrů dál jsem našel sud s pivem. To už jsem si byl jistej, že tam někde odpočíváš, protože sud s pivem, bys tam určitě nenechal! No a když jsem našel bob se zbytkem věcí, tak mi jen blesklo hlavou: 'Ten bojuje o život! To je jasný!'" Čerw dorazil taky bez saní, protože kopec byl prostě příliš zničující na to, aby ho šlo dát na první pokus. Vypravil se zpátky a já zatím zatopil i v kamnech a chtěl jsem proházet cestu od srubu k cestě. Vyházel jsem metr hlubokou jámu před srubem a bylo jasné, že stále nejsem na dně. A stejně tak jsem pochopil, že takovejhle výkop nějakých 50 metrů k cestě nemám šanci proházet. Nechal jsem jámu jámou a šel jsem proházet alespoň záhadnej sněhovej zával v půlce cesty. Ukázalo se, že to jsou jakési polomy a naházeno kmeny a tím, že jsem odházel svrchní sešlapanou a zmrzlou krustu jsem z toho udělal smrtící past hrozící zlomeninou nohy. Ano, výsledek nebyl podle předpokladu, přesto jsem cítil určitý pokus zadostiučinění, že jsem udělal co bylo v mých silách, abych ostatním zjednodušil přístup ke srubu. Čerw se vrátil s komplet skupinou. Ukázalo se, že MnM parta zakempovala v přístřešku u cestníku a tam se poradila s flaškou rumu. Hlavní bylo, že ale dotáhli všechny věci a mohli jsme začít.
Krb vesele praskal, kamna hořely, ale ve srubu bylo stále pod bodem mrazu. Klepali jsme se v zimních bundách kolem stolu a bavili se vypouštěním mráčků páry z úst. Kromě toho, že byla zima všeobecně, tak odevšad přímo sálal chlad. Joska si postupně vybudoval z peřin téměř domeček ve kterém se již cítil dobře. Míša se klepala pod vojenským spacákem a stěžovala si na zimu. Všichni jí radili známou skutečnost, že jestli se chce ohřát, tak se musí svléknout. Zkusila to a k překvapení všech to fungovalo. Mrazivý večer proběhl docela poklidně a my se odebrali spát nahoru na postele. Vzal jsem si raději vojenský spacák, protože mému spácáku "extrém +5" jsem moc nevěřil. Byla to chyba. Srub se ohřál a já v noci nejprve sklepal vojenskej spacák a poté otevřel i ten můj řídkej spacáček.

Pekelná jízda

Ráno jsem plánoval jít do práce, ale hned po probuzení jsem zjistil, že nervy a stres zdaleka nekončí. Heathrow otevřelo z nepochopitelných důvodů jen jednu dráhu, zbytek prý stále neuklidili od těch 10 cm sněhu co napadlo v pátek v noci. Co to je za bandu diletantů? British Airways chladnokrevně rušily let za letem. Na Twitteru kdosi psal, že byl v posilovně s týpkem co dělá u řízení letů a ten mu tvrdil, že všechny krátké odpolední lety zrušej. Volal jsem do agentury - čekačka 40 minut a tam to vzal nějakej Dave, od poslechu schopnej týpek. Říkal jsem mu, že mám z dobrejch zdrojů informaci, že odpolední lety zrušej. Říkal, že ne, že ten večerní skoro určitě poletí, vždyť už tři dny nesněží a svítí sluníčko. Trval jsem na tom, ať mi to přebookuje. Podíval se do systému a zjistil, že se uvolnilo místo na letu v jedenáct hodin. HURÁ! Že by konečně šance. Přebookoval mě a já se zase bleskově zabalil a s napětím sledoval změny zpoždění na stránkách BA. To, že tam dávali nějaké zpoždění znamenalo, že opravdu planují s tímto letem odletět. Najednou se místo informace o zpoždění objevilo "awaiting update". A DO KELU! Bylo mi jasný, že to znamená konec. Nový telefonát do agentury. Čekačka 50 minut. Než jsem se dovolal byl let zrušen. Chtěl jsem rychle zpátky na večerní let. Už byl plnej. Nejbližší volnej byl až po vánocích, 26.prosince. To ne! To není možný. Já JEDU DO ČECH! Byl jsem naprosto rozhodnutej. Začal jsem zoufale hledat jiné možnosti. Zkusil jsem všechny letecké společnosti, nic, všechno plno. Autobus Student Agency - vyprodáno několik dní. Vlak - vyprodáno do vánoc. Čím dál, tím víc se rýsovala jedna absolutně absurdní možnost: Dojet tam autem. Mělo to několik drobných háčků - auto má jen letňáky a ty jsou v Německu zakázané, já nesmím řídit v Čechách a v Evropě zuřila sněhová bouře. Auto prostě bylo naprosto nesmyslná možnost. S Míšou jsme zvažovali, že by pro mě přijela - naši se dokonce nabídli, že by nám půjčili Toyotu. Ale to znamenalo cca 15 hodin jízdy sem a pak ještě šílenějších 15 hodin jízdy zpátky a neuvěřitelné náklady. Se Šebesťákem jsem začal vymýšlet reálnější alternativu. Že autem překonám jen kanál a z Francie se už nějak dopravím vlakem. Našel jsem už spojení z Dunkirku, které bych měl stihnout. Volal mi ten Dave z agentury, že mě dostal na let z Paříže v osm večer, že se musím jen dostat do Paříže. To znělo docela slibně, ale ukázalo se, že to do osmi do večera nemůžu stihnout a navíc, jediná šance bylo auto a to by znamenalo pak znovu shánět let do Paříže a vracet se. Teď zpětně si říkám, proč jsem to nevzal, třeba nějakej pozdější let. Určitě by to bylo jednodušší, než absolvovat celou cestu autem. Zkoušel jsem řešit ty zimáky. Přes hromadu automatických odpovídačů jsem se dopracoval k jménu člověka, co to má v O2 na starosti. Ukázalo se, že za ty tři poslední zimy, kdy Londýn pokryl pokaždé sníh na více než pár dní udělali obrovský a úctyhodný pokrok. Ještě loni netušili co to zimáky jsou, teď už věděli, že je firemní politika, že je neposkytujou ani v případě služební cesty do země, kde jsou povinné. Prý tam v tom případě nemám jezdit, ale letět. Ano, uznávají, že je možné, že tahle politika má ještě jednu nebo dvě mouchy. Docela jsem se rozzuřil a napsal jsem ještě tomu týpkovi maila. Něco ve smyslu, že obdivuji jejich způsob uvažování a že jsem rád, že máme na stolech plastové pítka, abychom neplýtvali zbytečně plastovými kelímky, že to určitě zachrání jeden až dva stromy, ale že bychom se v rámci naší kampaně Think Big mohli zamyslet nad tím, jestli by nestálo za to zachránit jeden, nebo dva lidské životy a to tím, že bychom v zimě dávali na auta zimní pneumatiky, protože i bez sněhu je v teplotě kolem nuly na suché silnici rozdíl v brzdné stopě cca 5m, což je rozdíl mezi živým a mrtvým dítětem na přechodu. Zakončil jsem to prohlášením, že jedu, protože jinou možnost nemám a že jestli se mi něco stane, tak ho za to činím osobně zodpovědným. Odeslání e-mailu mě uklidnilo, ač jsem zcela jistě věděl, že tohle jen tak neprojde. Lidé mi vždycky říkají: "Ale tímhle nikomu nepomůžeš." Mýlí se. Mně to pomohlo ohromně. Začal jsem zuřivě balit. Auto mi dávalo jiné možnosti, než jen jeden kufr. Doprostřed balícího stresu mi volal ten týpek kvůli těm gumám. Prý jsem ho urazil - namítal jsem, že jsem si téměř jistej, že jsem nepoužil slovo blbec ani jednou. Začal bejt trochu agresivní a vyhrožoval, komu všemu ten mail přepošle. Začal jsem ho utěšovat a vysvětloval jsem mu, v jaký jsem situaci. Intenzivní diplomacií jsem ho přesvědčil, nejen, že si nemyslím, že je blbec, ale dokonce, že věřím tomu, že on je ten, který by to mohl změnit. Začali jsme fakt řešit, že by se nad tím firma měla zamyslet. Nabídnul jsem, že mu sepíšu oficiální návrh včetně všech argumentů a on to bude moct přeposlat všem těm lidem co jmenoval. Shodli jsme se, že to tak bude lepší, protože tenhle původní mail nebyl úplně napsanej tak, aby to bylo čteno bez emocí. Dokonce mi dovolil si na auto za svý prachy koupit zimáky. Stránky našich autorizovaných servisů ale hlásaly, že žádný zimáky nemaj. Co se dá dělat, budu to muset dát na těch letňácích. Snad to nějak půjde. Dvacet minut zdržení, ale konečně jsem mohl vyrazit. Motor báva zaržál, já sešlápl plyn a zjistil jsem, že to bude přeci jenom o něco těžší. Kola se točila, ale auto se ani nehlo. I ta trocha sněhu před barákem mu zjevně dělala obrovské problémy. Snažil jsem se ho rozhoupat a podařilo se mi aspoň srazit popelnici. Nemohl jsem ho otočit ale tak, abych mohl vyjet. Požádal jsem Claire, aby vyjela se svým autem a já se mohl otočit přes opačnou stranu. Konečně jsem vyjel. Zkusil jsem cvičně brzdy na zasněžené silnici před domem. Kontrolky všech asistentů řízení se rozblikaly jak diskotéka, auto drželo směr, ale jelo dál. No, to bude veselá cesta. Rádio hystericky hlásilo přicházející sněhovou bouři, ale navigace trvala na tom, že na trase nejsou žádná zpoždění. Za chvíli už jsem uháněl po M25. Sluníčko svítilo a já začal mít fantastickou náladu. Konečně po tom šíleném stresu jsem se začal blížit svému cíli. Bylo mi jedno, že jsem spal asi jen pět hodin, že mě čeká odhadem 15 hodin jízdy, jel jsem a to bylo hlavní.
Na Facebooku se rozpoutala akce na mojí podporu. Kamarádi založili skupinu, kde mi vyjadřovali podporu a také posílali cenné informace o počasí a stavu dálnic na cestě. Joska s Mácou se nabídli, že mi pojedou naproti na hranice, aby mi pomohli se závěrečnými kilometry do Prahy, protože Česká republika je pro mě stále zakázaná zóna.
Na trajektu se sešla slušná partička lidí "z Heathrow", takže jsme si pěkně zanadávali. Já si zaplatil VIP lounge, abych se vyspal. Je tam klidová zóna, kde jsou velká pohodlná křesla s opěráky na nohy a kde si člověk může krásně zdřímnout během těch dvou hodinek plavby. Sedělo tam už pár starších lidí, kteří pochrupovali s páskami přes oči. Nejdřív jsem tam dělal trochu bordel s pivem a pak jsem si chtěl udělat pohodlí v křesílku. Trochu jsem neodhadnul hranici jak moc se na něm mohu zhoupnout dozadu, takže za strašnýho rachotu křesla a pivní lahve jsem se zřítil zadním kotoulem na zem. Staříčci pozvedli klípce na očích, podívali se na mě výrazem "co je tohle zase za debila" a spokojeně spali dál. Já porovnal křesílko a konečně jsem taky usnul. Do Francie jsem vyjel už za tmy. Silnice byly ale suché, takže se jelo pěkně i když hned od začátku jsem se potkal s nesmyslně agresivníma kamioňákama.
Belgie už ubíhala pomaleji, ale stále se jelo fajn. Průběžně jsem do sebe lil energy drink Lucozade a později Redbully. Při každé zastávce na benzínce jsem si dal kafe. Přemýšlel jsem o tom jak to uhrát v Německu, kde je zakázano jezdit s letními pneumatikami. Můj německej šéf mi ale říkal, že to definovali dost vágně a je tam napsáno, že to platí jen když je na silnicích sníh nebo led, ale nikdo přesně nedefinoval, co znamená, že je na silnicích sníh nebo led. Silnice byla suchá a prava na okrajích a uprostřed bylo hafo ledu a sněhu. Počítal jsem s tím, že to budu zkoušet nějak ukecat.
Tyhle všechny teorie však vzaly rychle za své v momentě, kdy jsem vjel do Německa. Začala brutální sněhová bouře a během chvilky leželo na dálnici dobrých 5cm sněhu. Únava si začala vybírat svou daň a já postupně zpomaloval a zpomaloval. Němci mi však pomohly, protože se všude na bránách rozsvítilo omezeni na 60km/h. Byl jsem však zjevně jedinej kdo to dodržoval. Kamiony se kolem mě řítily dobrou devadesátkou, vždycky mě nejdřív vysvítily, pak dost brutálně předjely, přičemž za sebou zvedly obrovské množství sněhu. Malým zadostiučiněním mi bylo, že cca co 50km byl v příkopě u dálnice vysekanej kamion. Naštěstí žádný z nich nezastavil dopravu. Příjemná cesta domů se pomalu, ale jistě začala měnit v peklo. Sněhu přibývalo. Původní plán, že jakmile začne chumelit, tak zastavím a přečkám jsem vzdal, protože jsem se bál, že tohle jen tak neobnoví a ráno to může skončit nesmírným masakrem a nekonečnými zácpami a také proto, že kluci už byli na cestě mě naproti. Únava se stupňovala a já zrychloval příděl Redbullů a kafí. Měl jsem šílenej strach. V jeden moment jsem byl vkliněnej mezi kamion přede mnou za mnou a vedle mě, když ten přede mnou šlápnul na brzdy. Udělal jsem to samé. Kontrolky všemožných asistetů se rozblikaly jak světla na diskotéce, ale auto se řítilo dál vpřed stejnou rychlostí. Rovně, bez smyku, ale stejnou rychlostí. Kamión naštěstí přestal brzdit a já nechal trochu zpomalit motor. Některé úseky německých dálnic jsou neuvěřitelně prudké. Pochopil jsem, že už dávno neřídím BMW, ale tunové sáňky na sáňky na sjezdovce mezi kamióny. Nejhorší moment přišel, když jsme dojeli sněžný pluh. Dostal jsem se do sevření mezi kamióny a jen jsem se modlil, aby žádný z nich nezabrzdil. Původně jsem se chtěl držet za pluhem, ale když jsem viděl jak riskantními manévry kamióny předjíždějí pluh v pruhu, kde už bylo přes 10 cm sněhu a při najetí do něj kamión vždy nebezpečně zakolísal, bylo mi jasné, že havárie v této sestavě je jen otázkou času. Sebral jsem odvahu a vrhnul se také do závějí v levém pruhu. Stres a strach mě drželí posledních několik set kilometrů, ale po předjetí pluhu a uklidnění dopravní situace jsem cítil, že ani dva Lukozady, ani osm redbullů, ani čtyři kafe mě už dále neudrží vzhůru. Problém byl, že jakmile jsem si to uvědomil, udeřila únava neskutečnou silou. Chtěl jsem co nejdříve zastavit, ale nebyla šance. Sjezdy k odpočívadlům byly zablokovaný kamióny. Jel jsem už jak ve snu, zpomalil jsem snad na 50 km/h. Nárazově jsem si uvědomoval, že jsem úseky cesty vůbec nevnímal. Jel jsem už jen jak robot a zoufale vyhlížel benzínku.
Konečně se jedna objevila! Okamžitě jsem tam zabočil. S posledním vypětím sil jsem poslal zprávu, že už nemůžu ani metr dál. Nastavil telefon na 45 minut a zavřel oči. V tu chvíli jsem prožil neskutečnej stav. Uvědomil jsem si, že mi srdce buší neskutečným tempem a hlava mi bzučela a cítil jsem se úplně mimo realitu. Chvilkama mnou probíhaly šoky a já prudce otvíral oči, protože si mozek myslel, že usínám během řízení. Popravdě i když jsem se probral, jsem si vůbec nebyl jistej, jestli fakticky stojím na benzínce a můžu zase usnout, nebo jestli to je jen falešnej sen a já stále řídím. Energy drinky se mnou zjevně slušně zamávaly. Přesto jsem během pár minut spal.
Probudil mě budík na telefonu. Bušení srdce i bzučení v hlavě byly pryč. Promnul jsem si obličej a zjistil jsem, že jsem překvapivě odpočinutej. S prokluzujícími koly jsem se vysmýkal z parkoviště u benzínky a vrátil se na provoz na dálnici. Odpočinek byl znát. Byl jsem znovu soustředěnej, oteplilo se a na silnici už byla jenom břečka. Já mohl řídit 130km/h, takže jsem snadno nahnal čas, který jsem strávil spánkem. Kluci hlásili, že jsou už na cestě z Prahy na hranice. Joska akorát hlásil, že si zapomněl všechny doklady, takže nemůže nikam přes čáru. To ale nevadilo, protože já byl konečně schopen bez problému dorazit na hranice. Potkali jsme se skoro na minuty přesně. Joska převzal řízení Báva a vyrazili jsme ku Praze. Já si konečně mohl s klidným svědomím otevřít plechovku piva, protože mě hřála jistota, že v Čechách za žádných okolností rozhodně nebudu řídit. Myslel jsem, že hned usnu, ale vydržel jsem až do Prahy.
Doma jsme se uvítali s rodinkou a zašli jsme všichni společně na oběd do Mexické restaurace. Tam na mě dopadla únava a já nebyl schopen ani sníst jídlo. Tak, tak jsem se doplazil domů, kde jsem to zalomil a kluci taky. Dorazili jsme v pořádku a to bylo hlavní! Mimochodem všechny lety včera i dnes byly zrušeny.

Jste v pořadí

Ve čtyři zazvonil mobil. Jedna nová SMS. "Váš let v 7.05 byl zrušen." OK. Tohle jsem tak nějak čekal. První telefon na British Airways - sorry, moc lidí a položili. Stránky - nelze změnit online, volejte. Agenturní číslo hlásilo, že funguje jen v pracovní hodiny. Věděl jsem, že na agenturu, ale existuje ještě jedno emergency číslo. Našel jsem ho a volal. "Moc lidí, omlouváme se, jste v pořadí, čekejte." Čekal jsem a čekal, dal jsem si hovor na sluchátka a aspoň si udělal čaj a nasnídal se. Najednou mi přišla SMS, že taxík je před domem. Já na něj úplně zapomněl! Běžel jsem ven. Tam to vypadalo jak na Ladovském obrázku. Napadlo dobrých dvacet čísel sněhu. Vyběhl jsem do něj jen v bačkorách a pyžamu a nešťastným hlasem taxíkáři řekl, že mi zrušili let. Ten byl úplně v pohodě, přál mi hodně štěstí, rozloučil se a odjel. Po 47 minutách mi to konečně zvedli. Nějaká ženská, co sotva mluvila anglicky. Vysvětlil jsem jí o co jde. Řekla mi, že mě to spojilo do Amsterdamu a že ona by musela pustit jinej systém, ale že už otevřeli v Anglii, tak jestli si nechci zavolat tam. "Čekal jsem skoro hodinu, než jsem se dovolal vám. To nebudu riskovat!" trval jsem na tom, aby to pořešila ona. Nahodila teda druhej systém a oznámila mi, že poletím až v pondělí večer. Všechny další lety jsou plně obsazené. V to pondělí večer tam je poslední volné místo v business class. Nechal jsem ho zabookovat a zkusil volat ještě na anglické hlavní číslo. Tam mi ale jen potvrdili, že nic není volné. Oni teď už viděli první volná místa až v uterý. Bylo jasné, že budu okraden minimálně o pár dní, které jsem měl být s rodinkou. Včera jsme ještě koukali na Wizzair, nebo na Student Agency a byly tam nějaký místa. Projel jsem oba weby, ale první volná místa byla až v pondělí. To už nemělo cenu - to už BA budou určitě lítat. A když nebude lítat Heathrow, tak těžko ostatní menší letiště. Smířil jsem se postupně se skutečností, že strávím ještě tři dny ve Windsoru a znovu usnul.Vstal jsem znovu po jedenácté. Zkusil jen tak cvičně zavolat na BA, ale známá hláška a položení telefonu. Web taky nic pořádně nehlásil. Byly tam reklamy, jak úžasné zážitky dokážou British Airways zprostředkovat. Kouzlo nechtěného. Stránky Heathrow na tom nebyly líp. Gratuloval jsem si, že máme tu cestovní agenturu. Lidi co jsou odkázáni jenom na služby BA, byli efektivně naprosto v prdeli. Jako nebylo tak hrozný, že zrušili pár letů, kvůli sněhu. Hrozný bylo způsob jak to řešili. Pošlou jen zprávu (později ani to ne), že let je zrušen. A pak vás dostanou do deadlocku smyčkou "jděte na web" "tady to nejde" "zavolejte" "volá vás moc, jděte na web". Nikde žádné informace, ani náznak kdy by situaci mohli vyřešit, v čem je vůbec problém, zda je šance, že to vyřeší někdy brzo.
Spolubydlové psali, že jsou v hospodě a tak jsem první den strávil ve Windsorských hospůdkách, nebylo to zlé, vůbec ne, ale neměl jsem tu být. Ne dnes. V neděli jsem si udělal výšlap a splnil jedno ze svých To-do. Prošel jsem si Longwalk od hradu až ke koni a zpátky. A jako bonus jsem to dal na sněhu, což je tady vážně vzácnost.
Vycházku jsem stylově zakončil v hospůdce na začátku Longwalku. Anglické hospůdky v období vánoc mají opravdu neuvěřitelné kouzlo. Večer se mě začala zmocňovat nervozita. Na stránkách Heathrow psali, že dnes jsou celý den uzavřeni, aby se stihli připravit na velkolepé znovuotevření v pondělí. To mi dávalo naději, že bych zítra večer konečně mohl letět. Objevil jsem konečně kouzlo a smysl Twitteru. Sledoval jsem všechny Tweety s příznakem Heathrow nebo British Airways a konečně jsem se tak dostával k cenným informacím. Tak mě to chytlo, že jsem šel spát až ve dvě ráno.

Flight cancelled

Tak zas jeden příběh, co se prostě normálním lidem nestává. Tenhle týden přiletěla Míša bez dětí, takže jsem si vyrazili do Londýna na muzikál, dali skvělej vánoční oběd u Bexley arms, udělali pár nákupů a stihli dokonce prohlídku místního pivovaru. Dozvěděli jsme se, že tu je teprve od jara, vlastněj a pracujou v něm v podstatě dva týpci a jsou to neuvěřitelný nadšenci. Jeden z nich nám všechno ukazoval a všechno dával ochutnat, já se docela zmazal, protože nám dával velký skleničky a Míša to nepila, takže já musel těch dvakrát tři vzorky dát sám.
Ve druhé polovině týdne začala Míša panikařit, co když se nedostane zpátky do Prahy, že má chumelit, že má bejt zima a co když nebudou lítat a fůrt něco. Trpělivě jsem jí vysvětloval, že nemusí panikařit, že žádný blizzardy se nečekaj a všechno normálně lítá a lítalo i loni a maximálně bude mít pár hodin zpoždění. No ve čtvrtek večer už měla slušný nervy. V pátek v pět jsme vyrazili na Luton. Jelo se luxusně a byli jsme tam včas. Letadlo přiletělo na čas, ale zasekli se jim pásy na zavazadla. Nakonec měli zpoždění tři hodiny, ale letěli, takže všechno dobře dopadlo. Já byl už v sedm ráno zpátky v práci. Vyřídil jsem všechnu nezbytnou administrativu konce roku a dodělal nějaký materiály. Po poledni se strhla krátká sněhová přeháňka. Napadlo tak tři čísla sněhu, ale tu paniku jste měli vidět. Všichni začali pobíhat po firmě jak splašní vrabci. Šéf odvolal všechny odpolední meetingy a hromada lidí v panice vyrazila domů. Já se jen usmíval britské neschopnosti zvládat tu trošku sněhu a odpoledne jsem si zavolal taxíka a vyrazil raději s předstihem na Heathrow. Už jsme byli skoro na letišti, když jsem zjistil, že se zhroutila mobilní síť. Předestřelo mě temné tušení. V terminálu bylo strašnejch lidí - to nebylo dobrý. Až jsem se bál podívat na ceduli odletů. BA858 PRAGUE CANCELLED. 
"A sem v prdeli," projelo mi hlavou. Tušil jsem, že tohle je zlý. Moc zlý. V noci měla přijít brutální chumelenice a napadnout hafo sněhu. Zítra už to asi nebude o chvilkovém zpoždění. Navíc jsme plánovali jít na rybí hody do Trutnova, těšil jsem se na rodinku, na kluky, na kamarády. Fronty na letišti vypadaly naprosto nevystojitelně. Nahodil jsem notebook a našel číslo na BA. Po vytočení to jen řeklo: "Sorry, volá moc lidí, změnte si to na stránkách" a spojení se přerušilo. Na webu mi to napsalo: "Sorry, tehnhle let nelze změnit online. Zavolejte nám!". Prohledal jsem maily a našel číslo na naší cestovní agenturu. Hned to tam zvednul pohodovej chlapík. Nejdřív mi tvrdil, že poletím, ale pak se mu to pod rukama taky objevilo, že let je zrušen. Podařilo se mě přebookovat na první let v sobotu ráno. V sedm. Zjišťoval jsem, jestli mám nárok aspoň na proplacení taxíka, ale protože jsem let teprve začínal neměl jsem nárok vůbec na nic. Mohl jsem si jen gratulovat a nezávidět těm tisícům lidí, co se zoufale snažili někam dovolat a stáli nekonečnou frontu. Zavolal jsem si taxíka a jel zpátky domů. Volal jsem Míše a shodli jsme se na jednom - měla pravdu a ve vší tý smůle je hlavní, že  jí se podařilo odletět a tak mohla přebrat děti, protože jedna babička onemocněla a už toho měly plný kecky. Teď už zbývalo se jen modlit, abych ráno odletěl. Chtěl jsem jít do hospůdky, ale nakonec jsem zůstal doma a šel brzo spát. Zítra musím zase ve čtyři vstávat. Objednal jsem si ještě na pátou taxíka a usnul.

Yet another day in Strategy

Pár hlášek co jsem si poznamenal z mého každodenního života manažera strategie:

Discussing numbers received from  Telefónica  Group:
/planning manager: This means...this means..so, this means...
/director: This means that whatever they have been smoking lately gets stronger this year!

Diskuze nad čísly Telefónica Group:
/plánovač: To znamená...to ale znamená...to teda znamená...
/ředitel: To znamená, že ať doteď hulili cokoliv, sehnali silnější model!
**
Discussing numbers from one OB:
/director: That numbers are terrible, they are just terrible!
/strategy manager: To be honest, they seems realistic to me. For the first time.
/director: Yeah, maybe they don't have anything left to smoke, so they start to see the reality.

Diskuze nad čísly operátora z jedné země:
/ředitel: Ta čísla jsou strašná. Jsou prostě strašná!
/stratég: Abych byl upřímný, mně přijdou poprvý opravdu realistická.
/ředitel: Jo, asi jim došlo hulení a začali vidět realitu.
**
/strategy manager: They said, that they will send the presentation till midnight.
/director: Did they mention the time zone?
/strategy manager: No, and as far as I know them, it will be French Guayana

/stratég: Slíbili poslat tu prezentaci do půlnoci.
/ředitel: Zmínili jakou myslej časovou zónu?
/stratég: Ne, a na to jak je znám, tak to bude Francouzská Guayana.
**
Vicepresident of one division announcing proudly: "This we put together during one afternoon drinking coffe."
/director: Next time try decaf.

Viceprezident jedné divize pyšně oznamuje: "Tohle jsme dali dokupy nad kafem během jediného odpoledne
/ředitel: Příště si dejte kafe bez kofeinu.
**
/director: Did Pillar saw this numbers?
/planning manager: You didn't hear that roar from boarding room this morning?!

/ředitel: Viděla Pillar ty čísla?
/plánovač: Tys neslyšel ten řev ze zasedačky dneska ráno?
**
/planning manager: I have good and bad news for you.
/director: Tell us first the good one.
/planning manager: It's the same as the bad one. Madrid finally sent their budget expectations.

/plánovač: Mám pro vás doboru a špatnou zprávu.
/ředitel: Nejdřív tu dobrou.
/plánovač: Je stejná jako ta špatná. Madrid konečně poslal jejich představu, jak má vypadat rozpočet.
**
/director: Their market share is going rapidly down!
/planning manager: They already announced that they will change the market sizing.
/director: Yes, well, obviously this is the easiest way to solve that problem.

/ředitel: Ale jejich tržní podíl prudce klesá!
/plánovač: Už oznámili, že upraví velikost trhu.
/ředitel: Jo, jasně, to je nejjednodušší řešení toho problému.
**
/director: They will dramatically cut down the investement, lower the operational cost while rapidly increasing number of subscribers AND increase the ARPU.
Find out where they get the stuff they are smoking and get me some!

/ředitel: Prudce sníží investice a provozní náklady, přičemž výrazně zvýší počet zákazníků a příjem na zákazníka. Zjistěte mě, kde sháněj ten matroš co hulej a kupte mi nějakej!
**
Discussing market forecasts:
/director: If they see the market developing this way, we should maybe sell everything and find ourselves new career in some other business! What do you think?
/strategy manager: I think that resignation of our Business planning manager and himself starting new career far away from telco business should be our first clue.

Diskuze nad předpovědí vývoje trhu:
/ředitel: Pokud si fakt myslí, že trh půjde tímhle směrem, tak bysme asi měli všechno prodat a začít si hledat kariéru někde jinde, nemyslíš?
/stratég: Myslím, že fakt, že hlavní plánovač dal výpověď a začíná kariéru jako učitel tělovýchovy mluví sám za sebe.
**
/director: The numbers are quite depressing.
/strategy manager: That's why they want to change it.
/director: Yeah, when reality does not fit, smoke something stronger.

/ředitel: Ty čísla jsou docela depresivní.
/stratég: Proto je chtěj změnit.
/ředitel: Jasně, když realita nevyhovuje začněte hulit něco silnějšího.