Mrk

Ráno mě buděj kluci na gauči. Nasnídal jsem se, zabalil se do Plzně, vyžehlil košili a vyrazil jsem do práce. Cestou jsem se ještě stavil na úřadě pro novou občanku. V práci dělám na jednom projektu za kterej bych nejradši vyházel lidi co ho jen navrhli. Protože to udělat nemůžu, tak pracuju na jeho realizaci. Odpoledne absolvuji telekonferenci s mým asi ještě šéfem /nikdo teď po našem zrušení neví, jak to s náma je a pro koho a co vlastně máme dělat/. Protáhlo se to a vlak odjížděl za 15 minut. Prakticky bylo vyloučeno, abych to stihnul. Anděl se ale překonával. Všechno jezdilo přesně v momentě kdy jsem dobíhal na zastávku a na nádraží jsem byl minutu před odjezdem vlaku.
"Prosíme ukončete na druhé koleji nástup do vlaku číslo 5120 směrem do Klatov. Vlak je připraven k odjezdu," hřímal nádražní rozhlas v momentě, kdy jsem rozrážel stojící lidi na pojízdných schodech. Stihl jsem to opravdu v momentě, kdy se začal rozjíždět. 
V Plzni jsem neměl žádný plány a chtěl jsem původně dát věci k Pratetovi, ale nakonec jsem skončil v hospůdce Klub malých pivovarů kousíček od nádraží. Pivka měli vynikjící a po chvíli dorazil Prateta a Čerw a večer příjemně utíkal. Později se k nám přidal ještě Smrček a končili jsme někdy kolem půlnoci. Všichni razili domů, ale já prohlásil, že jdu ještě do Hifáče. Tam jsem hned u baru vrazil do Billa a do Bivoje, které jsem znal ještě z první Maškarády. Nadšeně jsme se zdravili a začali sme spolu kecat. Najednou mě někdo chytil za rameno a slyšel jsem:
"Nazdáááár! Co tady děláš?!" 
Byl to Mrtvočich. Rozzářenej, radostnej, tak jak jsem si ho pamatoval z dobrejch dob. Bylo to pro mě strašný překvapení. Tím, že mě vymazal ze svého života, aniž bych tušil proč, mě neuvěřitelně zasáhnul. Byla to ta poslední věc, která mě poslala na naprostý dno, ze kterýho jsem se neuměl zvednout. Když jsem pak ještě slyšel, že prohlásil, že mě vůbec nezná, že pro něj neexistuju a pak vyjmenoval výčet věci, které mě na mě taky strašně serou, bylo to ještě horší. Ten večer jsem vypil půl lahve whisky a byl jsem v totálních sračkách. Druhej den se ta bolest změnila v nezměrný vztek. Chtěl jsem mu prostě rozbít hubu. Nebyl jsem jedinej komu tohle provedl. Chtěl sem mu prostě dát najevo, že lidi nejsou hračky, které tu jsou pro jeho pobavení. Téhle myšlenky jsem se nakonec chytnul a upnul jsem se k ní. Vztek ale postupně vyprchal, já se začal soustředit na jiný věci. Dostal jsem se přes to všechno, ale stejně jsem si podržel to rozhodnutí natáhnout mu pěstí, až se uvidíme u Pratety na plese. Dal jsem si i podmínku, že  nebudu pít do doby, než to udělám, abych to dělal s plným vědomím a čistou hlavou.
No a teď jsem stál v Hifáči, slušně opilej a přede mnou Mrtvočich připomínající rozzářený štěně. 
"Všechno v pohodě kámo?!" ptal se.
"Ne, není všechno v pohodě," odpověděl jsem a adrenalin mi začal pumpovat celým tělem a já cejtil, že se třesu.
"Co je? Co se děje?" zeptal se a zvážněl.
V tu chvíli jsem se pokusil ho udeřit, ale bylo to fakt jako kopnout do štěněte. V úderu nebyla žádná sila, přesto tam byl. Pěstí jsem ho zasáhl do obličeje a prudce stáhnul ruku, jak kdybych se sám bál toho, co sem udělal.
"Co děláš? Ty seš úplnej kretén! Ty prostě musíš mít vždycky pocit, že seš nad ostatníma. Seš debil!" vychrlil zmatenej Mrtvočich a otáčel se k odchodu.
"Sorry, cos kurva čekal? Že přiběhnu vrtící ocáskem, až se ty zase rozhodneš mě zavolat?!" vyštěkl jsem po něm.
Zatřásl hlavou a zmizel na chvíli vedle, ale během chvilky se vrátil a chytnul mě kolem ramen.
"Ty vole díky kámo. Ty vole, tys mi dal do držky. Asi sem to potřeboval," hlaholil zmateně a já se marně snažil poznat, zda to myslí vážně, nebo sarkasticky. 
"Pojď dáme panáka," navrhoval.
Šli sme na panáka a pak jsme si sedli vedle k nějaký partičce se kterou tam byl. Zeptal se mě jak se daří a tak, klasické zdvořilostní fráze, ale neměl jsem úplně pocit, že mě poslouchá. Měl jsem strašně smíšený pocity. Radost vidět ho, s kytarou, zdánlivě v pohodě a na druhou stranu zmatenost a nejistotu. Nevím co se mu honí hlavou a je těžké mu věřit.
Když jsem šel pro další pivo vrazil jsem znovu do Billa a zakecali jsme se u něj u stolu. Když jsme skončili byl Mrtvočich i s partou už pryč. Dorazil za to Sopouch, klasicky v obleku a tak jsme sedli na bar a začali si povídat. O všem, o životě, o holkách, o pivu. V momentě, kdy jsem mu rozčileně říkal, jak mě naštvalo, že o mě Mrk prohlásil, že moc piju, jsem nějak moc živě gestikuloval a zlil jsem ho chudáka pivem.
"No, upřímně, asi chápu proč to řekl," prohlásil utirajíce si oblek.
Zakecali jsme se snad do čtyř do rána. Venku jsme se rozloučili a Sopouch mě ještě nasměroval směrem k Pratetovi, protože já původně vyrazil opačným směrem. Na Klatovský mi zastavil taxikář, že kam jdu. Tak jsem mu to řekl a on mě za pade svezl. Byl jsem dost opilej, když jsem na zadním sedadle probíral peněženku a hledal padíka. Zaplatil jsem, vystoupil a taxík na to šlápnul a byl pryč. Já najednou dostal hrozně špatnej pocit. Začal jsem si zuřivě prohmatávat kapsy a nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem zjišťoval. Peněženka je v hajzlu! To už je snad potřetí za tři měsíce. Zas mě to úplně odrovnalo. Stále dokola jsem si prohmatával kapsy a nadával jakej jsem debil a litoval, že jsem nešel pěšky. Jsou v ní všechny karty a nová občanka. Zoufale jsem přemejšlel co s tím a jak bych mohl toho taxíkáře najít. To zas bude zkaženej den. Najednou se v dáli objevily světla a rychle se blížilo nějaké auto.
'To není možný, to nemůže bejt von,' běželo mi hlavou, zatímco jsem nemohl uvěřit svýmu štěstí. Auto zastavilo a taxíkař stočil okýnko:
"Mladej, tys mi tu nechal peněženku co?" prohlásil podávaje mi můj ztracený inventář.
Radostně jsem děkoval a dal mu poslední dvě kila co v ní byly.
"Neboj, nevzal bych ti ji, vím co to je za voser to pak řešit," dodal ještě taxíkář, poděkoval za dvoukilčo a zmizel v dáli. Já zavolal Pratetovi a ten mě znavigoval až k němu do pokojíku. Ještě jsme chvíli seděli na postelích a kecali o tom co se stalo od té doby co odešel. Pak už jsem na sebe natáhl deku jeho mladšího bráchy, která mi byla tak po kolena a vzápětí usnul.