Stačil jsem odkoukat ještě dva filmy, než jsem definitivně unsul. Před chvíli jsme přelétali Irkutsko a za hodinu a něco už budem v Hong Kongu. Je úžasný jakou mají vzdálenosti moc. Doslova cítím, jak všechny trable zůstávaj daleko, daleko za mnou a těším se, až potkám Opíka a vyrazíme na tuhle šílenou cestu.
V Hong Kongu přistáváme do mlhy, takže z něj nemám nic. Letiště je dost chaotické a já unavený a tak jsem si prostě jen našel let na Taiwan po šesté hodině a spokojeně se usadil u brány. Až když jsme nastupovali jsem zjistil, že sem u úplně špatného letu. Chvilka paniky, ale naštěstí ten můj letěl pozdějc. Přebíhám na správnou gate a už bez dalších dobrodružství nastupuju. V druhém letu se výrazně posilňuju pivem a zanedlouho už přistáváme v Taipei. Beru baťoh a těším se na Opíka s cedulí, protože na mě s cedulí snad ještě nikdy nikdo nečekal. Na imigračním se mě ptají, kde budu na Taiwanu. "Budu tu jen jednu noc a budu u kamaráda," odpovídám.
"Kde bydlí?"
"To nevím, on tu na mě čeká."
"My si to můžem ověřit," prohlásí přísně úředník.
"Klidně, on tu na mě opravdu čeká!" horlivě ho ujišťuju.
Nikdo na mě nečekal. Letiště je to maličké a tak ho za chvíli prozkoumám celé a Opík nikde. Bojuju s nutkáním prostě zapnout telefon a zjistit co se stalo. Čekám ještě čtvrt hodiny a pak jsem šel do bankomatu. Vůbec nevím kurzy místní měny a tak vybírám nejnižší nabízenou částku. 1000 čehosi. V bance to měním na drobné. Bankovní úředník úzkostlivě přepočítává vydané drobné a pomáhá si i kalkulačkou. To by mě fakt zajímalo kolik jsem vybral. S drobnejma jdu k automatu a volám číslo co mi Opík kdysi dal. Zvedá to naštěstí Opík a je prej na špatném terminálu. No nevím, na vysokoškoláka je to dost slabej výkon. Dělám si z ručníku podložku a dopisuju deníček. Teď už se jen rozhlížím a čekám, kde se objeví. Hovor stál 3 místní koruny, takže mám ještě 997 na útratu dnešní večer, kdy má být párty s američankama a vůbec Opíkovíma kamarády ze školy. Pokud jsou tady hovory drahé jako u nás, tak to bude velkolepá párty. Moc se těším.
Opík slíbil, že dorazí za deset minut. Po půlhodině jsem se vydal znovu k automatu, ale už to nezvedal. Šel jsem na novej průzkum a konečně ho potkal s nějakou Taiwanskou přítelkyní. Nadšeně se zdravíme a já se hned ptám, jak se dostaneme na slibovanou párty v Taipei a doufám, že není moc pozdě.
"Co blázníš, vždyť nám to letí za čtyři hodiny. Si sednem někde tady na pár piv," zchladil mě najednou Opík.
"Cože?! Ale co američanky?" vyhrknul sem nevěřícně a rozhlédl se po tom nejneutěšenějším místě na světě, co jsem zatím viděl. Nebylo tam nic a mělo to rozměry menšího vesnického nádraží. Tady, tady se kalit rozhodně nemohlo. "Myslíš, tady někde kolem letiště?" zeptal jsem se se slábnoucí nadějí v hlase.
"Ne, zajdem třeba do 7-11 tady na letišti.“
"Cože?"
"Jo, tady to není jako v Americe, tady v 7-11 normálně koupíš pivo."
Nenamítal jsem už, že mi zas nešlo tolik o koupení piva, jako o atmosféru taiwanského baru a odevzdaně se vydal za nima. Po okružní cestě po letišti a výletu skytrainem jsme našli něco, co vypadalo přesně jak jsem si představoval 7-11. Prostě obchůdek, kde měli v ledničkách pivo a na regálech pečivo jednotlivě balené v igelitu. Koupili jsme dvě plechovky taiwanského zázraku a já si koupil nějaké podivné místní speciality plovoucí v oleji. Jedno z toho prý byla rýže s krví.
Usedli jsme k prefabrikovanému stolečku s výhledem na letištní halu a začali popíjet a povídat. Po první plechovce mě Opík vyzval, abych vyndal Absinth a já přidal i slivovici. Párty ve třech se docela rozjela."Musíme tak o půlnoci na odbavení," staral se Opík.
"Houby, hodina bude bohatě stačit, prohlásil sem bohorově a pokračovali jsme v konzumaci Absinthu a slivovice. I Amy se s náma docela rozjela a čas nějak zrychlil. Opík si po jednom napití mohutně říhnul a prohlásil: „Tady je výhoda, že si můžeš říhnout a oni to považují za znak dobrýho vychování.“ Díval jsem se na něj poněkud nevěřícně, protože zvuk co vydal se těžko dal považovat za něco takového. „No řekni mu to,“ obrátil se Opík na Amy.
„My si myslíme, že to je prasárna, ale u tebe jsme si už zvykli,“ rozštípla to Amy.
Šel jsem koupit ještě dvě plechovky na cestu a vyrazili jsme k odbavení. Jenže to bylo na terminálu 1. Přeci jenom to bylo stále nějakých 55 minut a my byli ve stavu, kdy nám nic nepřišlo moc vážný a tak jsme se ještě smáli, když nám ujel SkyTrain před nosem, protože jsme nepřišli na to, že si dveře musíme otevřít tlačitkem. V dalším jsme si hráli na netopýry, věšeli se za nohy a pak sbírali věci popadané na zemi.
25 minut před odletem jsem jako první dorazil k check-inům, kde bylo podezřele prázdno. Odchytil jsem tam nějaký holčiny a ptal se, kde se máme checknout do Manilly. Ukázaly mi na partu třech taiwanek, které už zjevně balily domů. Doběhl jsem k nim a dramatickým hlasem jim sděloval, že letíme do Manily. Chtěly letenku, ale tu měl Opík a ten se někde seknul s Amy. Konečně dobíhal. Vysmátí jsme jim podali letenku a pasy a já dal na váhu baťoh. Holčina naťukala něco do počítače a ozval se zvuk, který lze popsat pouze jako "ta da dam dam". Bylo jasný, že je něco špatně. Volala šéfku, která přišla, zkoukla počítač, naše letenky a komisním hlasem nám oznámila: "Tento let právě dokončil boarding, check-in byl uzavřen před dvaceti minutami. Je mi líto." V ten moment, jak kdybychom to předchozí tři hodiny cvičili, jsme oba s Opíkem nasadili dokonalý psí oči a já to doplnil trojtým, srdceryvným: "Please, please, please." Následoval dlouhý souboj pohledů. Bylo úplně cejtit, jak její tvrdé taiwanské srdce taje pod sílou našich prosebně smutných očí. Povzdechla si a šla k telefonu a něco řešila. Vracela se s pozvbuzujícím výrazem, ale my raději drželi naše psí výrazy."Jak tam dostanou ten baťoh?" ptal se nejistě Opík.
"Vemou s náma, to už mám vyzkoušený," ujišťoval jsem ho. Šéfová začala něco zuřivě bušit do počítače. Nevypadalo, že by něco zadávala, ale spíš se zdálo, že se to snaží hacknout. Udržet psí výrazy, nebyla žádná legrace.
"Vemte si ten baťoh, já pobežím s vámi!" zavlela nakoenec. Já popadl baťoh a běželi jsme ke gatům. Na imigračním už nikdo nebyl a tak jsme běželi dál. Doběhli jsme k bezpečnostní kontrole, kde stál další chlapík, co to zjevně už taky balil. Hodil jsem na pás baťoh, serval pásek z kalhot, ale on jen mávnul ať popadnem věci a běžíme dál. Běžel jsem chodbama ke gatům a v půlce cesty stála další taiwanka připravená s přepravním košíčkem. Rvala mi ho, ať si tam dám baťoh. Odmítal jsem, ale ona s ním bežela podél mě a tak jsem ho tam nakonec hodil a dál sem bežel tlačíc košík s baťohem. Tím jsem získal náskok před ostaními. Doběhl jsem na vršek jakéhosi vysokého schodiště. Popadl sem baťoh, nechal košík a běžel dolů. Krev bušila ve spáncích, soustředil jsem se jenom na běh, když sem za sebou uslyšel zvuk, který zněl zlověstněji než skřípání schodů v nočním domě. Něco jako „drc, křak, drc...“. Špatně zaparkovanej košík se vydal na svou vlastní pouť dolů po schodech. Odhodil jsem baťoh, ručník a kameru a běžel zpátky po schodech, že ho chytím, ale košík nabral brutální rychlost a v mezipatře se roztříštil na součátky. Běžel jsem dál, že posbírám aspoň trosky košíku a dám ho aspoň nahoru. V momentě, kdy jsem doběhl k troskám tak kalhoty nespoutané páskem povolily a spadly. Přesně v ten moment doběhl na vršek schodiště Opík se šéfovou.
"Ty vole, to bylo neuvěřitelný," vykládal později Opík, "tys tam stál v půlce schodů bez kalhot, kolem tebe všude trosky košíku a kamera ležela o tři patra níž. Tys přitom měl ten nejdokonalejší 'já za to vážně nemůžu' výraz, co jsem kdy viděl."
Šéfová se zlomila smíchy v pase a dál už nebežela, jen řvala smíchy na vršku schodů a v záchvatech smíchu něco vykřikovala do vysílačky. My posbírali věci a sprintovali dál. V běhu se na mě Opík zadýchaně obrátil: "Můžu se tě na něco zeptat?"
"Jestli na to, zda takhle, žiju, tak odpověď je ano, tohle je můj život v kostce," odpověděl jsem.
"Už se neptám," řekl Opík a přidali jsme na rychlosti. Doběhli jsme ke gatu a chodbou pro business class jsme vlítli do letadla. Tam stála letuška v záchránné vestě a rozmachovala rukama, aby ukázala únikové východy.
"S dovolením, jenom proklouznem," protáhli jsme se kolem překvapené letušky a usedli na naše místa, kde jsme si se smíchem vykládali zážitky posledních minut.
"Vidíš vole, 25 minut bohatě stačí," smál jsem se.
"No ty krávo, že to dáš ještě se striptýzem, to sem nečekal, ale když jsem tě viděl stát v těch slipech nad troskama košíku, pochopil sem, že moje dovolená právě začala," vykřikoval Opík.
"Buďte potichu!" okřikla nás ženská o dvě řady dál.
"Madam, tohle je potichu, nepřejte si, abysme začali dělat bordel."
Dali jsme pivka a za chvilku jsme přistávali v Manille.
"Kde budem spát?" ptal sem se Opíka.
"Jak to myslíš? Vždyť nám to letí za pět hodin," opáčil překvapeně.
"Nechceš mi tvrdit, že jediný co z Manilly uvidím, bude zase jenom letiště?" ptal jsem se nešťastně.
"Ty vole, tys nečetl itinerář, nebo co?"
"No já ne, ale Milan ho četl a tvrdil mi, blázínek, že s náma nepoletí, že to není roadtrip po Asii, ale jenom výprava po letištích. To je taková škoda, že tu není, já bych se asi strašně bavil tím, že měl pravdu."
Rezignoval jsem. Pochopil jsem, že tahle cesta je prostě úplně o něčem jiným. Dali jsme si cosi s rejží v jednom bufetu a pak jsme si našli luxusní plácek pod schody, kde jsme hodili deky na mramorovou podlahu, připili si Absintem, nařídili budíka a za chvíli spali.
