Letadýlko Káně

“Zbláznili jste se? To je strašně nebezpečný!” zděsili se ostatní trekaři v high campu, když jsme nadhodili, že jsme slyšeli, že z Jomsomu lítá nějaký letadýlko do Pokhary.

“Jo, ale není to vůbec drahý, je to jen o trochu dražší než autobus a proletíš se nad Himalájema,” namítáme.

“Nenapadlo vás, že existuje důvod, proč je to tak levný?! Až dvě letadla ročně havarují, loni zemřelo 15 lidí! Jsou to vrtulový letadýlka, neuměj si tady poradit s nárazem větru, těžko se držej v tom řídkým vzduchu tady.”

“OK, ok, už nám nemusíte nic víc říkat. Do tohodle jdem!” rozsvítila se nám nadšením očička. Ostatní zavrtěli hlavou. Po Tillichu už věděli, že jsme šílení a nemá cenu nám zkoušet cokoliv vymlouvat.

Je to neuvěřitelný, ale jsme tady v základním táboře pod Thorong-la, jedním z nejvyšším horských sedel na světě. Venku i vevnitř začíná přituhovat a my dojídáme nějaký nudle, které jsme si dali k večeři a Víteček ještě kousek pizzy, kterou mu dali nějací hodní lidé, když viděli jeho hladovej výraz.

“Řeknu ti, trochu ve mně hrklo, když nám ukázali ten pokoj a vypadalo to, že tam nejsou žádný deky,” říkám Vítečkovi.

“Ve mně ne. Já věděl hned, že jsme mrtví,” prohodil Víťa vesele. Ano, museli jsme už dávno uznat, že rozhodnutí risknout cestu kolem Anapuren na konci zimy se spacáčky do +7 stupňů bylo jedno z nejidiotštějších rozhodnutí v životě, ale po Vipassaně jsme si přišli nesmrtelní. Nebýt toho, že alespoň v některých lodžích měli deky, tak jsme se přesvědčili o opaku.

Z vychládající společenské místnosti jdem do pokoje, kde je úplně šílená zima.

"Aspoň, že už někdo před náma srazil postele," směje se Víťa, zatímco se nabalujem do mnoha vrstev oblečení.

"Už se nemáš na co šetřit Vítečku, obleč si všechno co máš!" mumlá si sám k sobě, zatímco na sebe rve druhou mikinu.

"Jsem slyšel, že spacáky nejlíp fungujou, když v nich spíš nahej," přispěl jsem informací, kterou jsem kdysi zaslechl a dávám si přes hlavu kuklu a přes ní čepici.

"Tak toho čůráka bych chtěl vidět! Jak si tady leze do spacáku v trenkách!" řechtá se Víťa. Naše spacáky nejdou spojit, tak se aspoň tulíme k sobě co to dá a házíme přes sebe deky z oken. Teplota venku i vevnitř klesá pod -15 stupňů.

Ráno vstáváme ještě před svítáním. Venku třeskutě mrzne, sníh křupe pod nohama a my se vydáváme zdolat poslední velkou překážku naší cesty. Četli jsme, že je to šílený, že díky asi 14ti falešnejm horizontům si člověk pokaždé myslí, že už tam bude, ale čeká ho jen další stoupání. No napočítali jsme asi 4 a už jsme byli na vršku. Po pekle, které jsme zažili na Tillicho Lake byl tohle skoro výsměch. Slavíme ležákem Republika, kterej jsem táhnul celou cestu, spal s ním ve spacáku, hřál ho v bundě a vzal ho i na to prokletý Tillicho.  

Je tam pekelná zima a tak po pár povinných fotkách jdeme na dlouhý a náročný sestup. Ten jsme si ale značně zkrátili jízdou po zadku lavinovým polem. Místní nás varovali, že to je velmi nebezpečné. Víťova natržená prdel jim dala za pravdu. "Chudák Jenda, to byly jeho kalhoty," glosuje to chladnokrevně. Zastavujem v první hospůdce pod kopcem a dáváme pivko.

"Už vím na co maj všude ty stříbrný satelity," hlásí Víťa po návratu z kadibudky.

"Na co?"

"Ohřejvaj tím vodu. Támhleten nahoře je zrovna v akci."

"Ahá, jasně maj tam v centru měděnýho šneka a expanzní nádobku..."

"Ne. Maj tam kýbl."

Dali jsme si milovaný momíčko a pokračovali v sestupu do Mutiahu, který byl naším dnešním cílem. Tam jsme zkusili usmlouvat džíp do Jomsomu, ale chtěl asi o 50 Kč na každýho víc, než psali v průvodci, což je tady tak nehorázně sprostá přirážka, že raději vyrážíme na prašnou cestu s tím, že nás nějakej ještě rád veme levnějc. No vzala nás nějaká indická rodinka, ale při výměně džípu v další vesnici se pohádali s řidičem, který nás chtěl zase slušne odrbat, ač oni měli pronajatej celej džíp a ten hajzl z nás zkoušel vymámit zase asi o 20 Kč víc, než jsme byli ochotni zaplatit. Máme svou hrdost a tak vystupujem a jdeme dál pěšky. Už nám nikdo nezastavil. Cesta přestala být pěkná, začalo foukat a vítr hnal do očí šedivej prach. Nohy začaly strašně bolet. Potkáváme belgickýho týpka s nějakou holkou. Když se dozvídáme, že to je pilot, říkáme mu, že si chceme z Jomsomu vzít letadlo. Rozšířily se mu zorničky a nevěřícně na nás kouká. "Nemáte představu jak je to nebezpečný!" začíná ohranou písničku, ale když vidí, že narazil na dva výstavní magory, tak svou litanii zakončuje doporučením, abysme aspoň letěli brzo ráno, protože to je ještě bezvětří a tak máme aspoň nějakou šanci s těma zoufalcema, co si tady říkaj piloti, přežít. Trmácíme se dál nekonečnou šedivou kamenou planinou a přemítáme, jestli to za těch ušetřenejch 20 korun stálo. Do Jomsomu už se sotva belháme. Je pozdní odpoledne a my jsme na nohou od pěti od rána. Už brzno ráno jsme překonali nejvyšší bod naší cesty a teď už máme v nohou úctyhodných 35 kilometrů. Hledáme hostel, ale všude se nám smějou, když chceme pokoj za 100 rupek (20 Kč). Pak jsme ale zahlídli hostýlek s oprýskanou omítkou hlásající něco o Jimmi Hendrixovi. Před ním stála stará babča, která se na nás smála.
"Máte pokoj za 100 rupek?" zkoušíme jí.

Babka si nás prohlédla a sebejistě prohlásila: "Mám pokoj přesně pro vás!" a táhla nás dovnitř.

No byl to kamrlík s dvěma postelema, jehož zdi tvořily nahrubo sbitá prkna. Vypadalo to, že tak 40 let tam nikdo nic neopravoval. Prkna byly hustě popsány vzkazy od předchozích návštěvníků.

"Je to luxus madam, to berem!" hlásíme hnedka a unaveně padáme na kavalce. Když jsme se trochu zmátožili šli jsme do společenský místnosti a objednali pivka a večeři.

"Můžem se podívat do vašeho pokoje?" přihasili si to k nám nějací turisté.

"Proč proboha?"

"Vy spíte v pokoji, kde spal v roce 1967 Jimi Hendrix, chěli bysme si udělat jen pár fotek," oznamují nám. Tak takhle to babka myslela, smějeme se a pak už každýmu jen říkáme, že pokoj není zamčenej. Zkusili jsme se babky zeptat, jestli náhodou nemá kytaru. Odešla do nějakýho skladu a vytáhla zaprášenej kousek s popraskaným lakem a čtyřma strunama, ze kterých šly jen tři naladit.

"Na tu hrál snad ještě Jimi, ne?" smějeme se,  ale vděčně berem nástroj do rukou a za chvíli už bavíme celé osazenstvo lodže. Párty se rozjela, všichni to ale brzo vzdali, jen my dva jsme jako nesmrtelný. Babča nás přehodila z piv na nějakou její pálenku, která je směšně levná a neuvěřitelně nakládá. Z pokoje, kde spí Belgičan se svou dívkou se ozývají nadávky, ať už neděláme bordel.

"Máš tam holku vole, tak si zašukejte a buďte rádi! My jsme dva kucí, my můžem tak akorát chlastat a zpívat!"

 

Ráno se budíme oblečený na postelích a zoufale potřebujem na záchod. Beru za dveře, ale nejdou otevřít.

"Ty kurvy belgický nás tady zamkli!" hlásím Víťovi.

"Tak to se pochčiju," prohlásil Víťa klidným oznamovacím tónem. Buším na dveře a řvu, až nás konečně babča vysvobodila.

"Někdo vás zvenku zamknul, měli byste si brát klíče dovnitř," oznamuje nám zjevné. Běžíme na záchod a chechtáme se, jak se nám ti mizerové pomstili.

Jdeme do města a nacházíme sídlo letecké společnosti Nepal Airlines. Omlácená kancelář, která má vevnitř rozvrzaný umakartový stůl za kterým sedí nepálskej týpek. Úplně se rozjásal, když nás uviděl a slyšel, že chceme letět jejich letadlem.

"Jde to ještě dneska?" ptáme se.

"Ne, lítáme jen ráno, chcete teda zítra letět?" ptá se dychtivě.

"Jo, máte ještě místa?"

"Jo, místa máme, nebojte. Nevíte náhodou o někom, kdo by chtěl letět taky? Nemůžete nám sem poslat vaše kamarády?" zkouší ještě štěstí, zatímco vypisuje kolonky na papírové letence.

"Všichni chtěj jet raději 12 hodin autobusem," odpovídáme popravdě.

"Sebevrazi," utrousí chlapík a přepočítává naše rupky na dolarovou cenu.

S letenkama si jdeme prohlédnout letiště. Je to hrubě vyasfaltovaná plocha, která končí (jako všechny rovné plochy tady) prudkým spádem do hlubin. Až k ranweji vede dlouhá řada modlitebních mlýnků.

Kupujem nějaký dárky a dáváme si k obědu jačí burger. Večer slavíme standardně u nás v lodži. Dneska jsme tu sami.

"Hele, ono se tady může hulit!" hlásím radostně Víťovi, "jsou tu vajgly od jointů."

"To jsou naše, ze včera," směje se Víteček.

Hrajem, dáváme babčinu pálenku, koluje jointík a je nám skvěle. Chechtáme se úplně všemu a hlavně tomu šílenýmu nápadu letět tím letadýlkem Káně.

"Chci tě vidět zejtra. Až budem v letadle. Dva. Včetně pilota...  Takže kucí, knipl nahoru stoupáme, knipl dolů klesáme, Pokhara je tímhle směrem," napodobuju instruktorskej hlas prodavače letenek.

"Běž se prosímtě podívat co je s tou večeří," posílám Vítečka dolů, kde sídlí babča.  Za chvíli se vrací a melduje:

"Hele to nevypadá dobře. Má tam asi svoji matku, která sedí nad nějakou plechovkou a pálí v ní nějaký roští, který brutálně kouří a do toho něco vytrvale mumlá."

"Asi chce vykouřit zlý duchy," tipuju.

"Jako nás?" řekl Víťa a oba se koukáme směrem ke schodům, kterými se nahoru začíná valit hustej dým.

"Asi jo."

Ráno platíme nemalou útratu a babča se s náma loučí jak s vlastními syny. Pro štěstí nám dává kolem krku zdobené šály. Jdem spícím Jomsomem k letišti. Slunce ještě nevyšlo, vzduch se nehýbe. Na letišti nás odbavili a podrobili osobní prohlídce. Pak naložili naše bágly na trakař a převezli je na ranvej. My spolu s ostatními cestujícími čekáme v letištní budce. Ošlehaně vypadající stařík vytáhl holící strojek a zuřivě točí páčkou na jeho boku a pak s ním za hlasitého bzučení asi deset sekund přejíždí po drsné tváři načež opakuje zuřivé točení. Jeho žena jen omluvně krčí rameny. Kromě nich s námi letí ještě mladej páreček nějakejch hipísáků. Oba sedí v tureckém sedu a zuřivě se modlí, přičemž tiše zpívají. Jak jsem očekával. Nikdo normální by do toho letadla nevlez. Zároveň s východem slunce zaslechnem vzdálený řev motorů, přerušený občasným 'zakašláním'. Letadýlko káně přistává. 

Je vidět, že už toho má hodně za sebou. Naše bágly rvou do čumáku a do ocasu a nám přistavili schůdky. Sedíme rovnou za dvěma piloty. Jeden z nich drží v ruce papír a soustředeně do něj hledí načež se podívá na páčky nad sebou, znovu dlouze do papíru, znovu na páčky a pak jednu váhavě přepne z jedné polohy do druhé, načež znovu konzultuje papír.

"Co to proboha dělá?" ptá se nervózně Víteček.

"Předletová kontrola, to je normální," odpovídám.

"Ne, normální je, že se koukne do papíru, cvakne páčku, mrkne do papíru, cvakne další, tenhle vypadá, že to dělá poprvý v životě!" odporuje Víťa.
"No tak, kde si myslíš, že by stále brali kvalifikovaný piloty, když jim každej rok 1-2 zařvou?"

Pilot konečně docvakal všechno co měl a bere do ruky knipl. Motory začnou zabírat a letadýlko se pomalu rozjíždí po ranveji. Motory už ječí naplno, ale letadýlko nenabírá žádnou závratnou rychlost a ranvej rychle dochází. Trochu jsem už znervózněl, když jsme se konečně odlepili od země a s lehkým zhoupnutím nabrali kurz.

Let byl úžasnej. Slunce začalo osvětlovat vrcholky Himalájí, letěli jsme jen kousek od Anapurny I. a výhledy byly prostě dechberoucí. V Pokhaře jsme byli za hodinu a pilot s tím sednul jemně, jak s první panou. Nafasovali jsme bágly a vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím.

...

Zpráva z tisku měsíc po našem návratu:

Let RA-555 provozovaný strojem De Havillan Canada DHC-6 Twin Otter 300 s identifikačním číslem 9N-ABO na trase z Pokhary do Jomsomu nezvládl přistávací manévr a zřítil se do Kaligandaki river v propasti za ranvejí. Tři členové posádky a čtyři pasažéři utrpěli velmi vážná zranění. Předek letounu byl nárazem zcela rozdrcen a letoun byl neopravitelně poškozen. Žádné podrobnosti ohledně počasí, či osudu těchto lidí nejsou známy. Poslední zpráva udávala, že se všichni nachází v kritickém stavu. http://avherald.com/h?article=46259f57&opt=0