Ráno jsem se překvapivě vzbudil už o půl deváté. Došel jsem si na snídani a pak už se mi nechtělo spát. Rezervoval jsem si autobus do Kelowny na další den a vyrazil do města. Cestou na Robson street jsem zahlédl ceduli s lístkem marihuany. "Medical Canabis - dispense point" hlásal nápis pod ním. Vešel jsem dovnitř. Seděla tam sympatická dredařka. Ptal sem se jí, o čem to je.
"No pokud máte nějakou nemoc, která je oficiálně uznaná na seznamu nemocí co léčí canabis, tak si tady můžete legálně koupit co potřebujete. Co vás trápí?"
"No, já dost trpím na ekzém," odpověděl jsem.
"Výborně! Ten je na seznamu nemocí," radostně mi potvrdila dredařka, "Chcete se stát členem? Stačí vám potvrzení od licencovaného doktora."
"Díky moc, já jen projíždím, mě spíš zajímalo, jak to tu funguje. Je krásný vidět, že to může normálně fungovat v civilizovaný zemi."
Dostal jsem letáček a odkulhal směrem na Robson street. Probelhal jsem Robson street, kde jsou shopy, ale nákupy mě nelákaly. Chtěl jsem si dát čínu, ale měla zavříno. Koupil jsem nakonec nějaký bagety a jel znovu do outdoor shopů dokoupit spacák a možná stan a vařič. Nakonec jsem skončil jen se spacákem a ještě jiným, než jsem původně chtěl. Prostě buď to neměli skladem, nebo velikost, nebo něco. Je to celá ulice obchůdků a já tam strávil čas až do zavíraček. Hladovej jsem hledal v okolí nějakou pravou čínu. Našel jsem, ale byla samozřejmě taky zavřená. Naštvanej jsem jel zpátky na hostel. K mému překvapení přesně ta čína, co byla zavřena na West Broadway byla kousek před hostelem. Objednal jsem si "Thousand Peppers Chicken" a těšil se na gurmánskej zážitek slibovanej v recenzích na foursquare. Ten se teda nekonal. Ze všech dobrých jídel co dělali, jsem si vybral to nejhorší. Tisíce papriček bylo jídlo skládající se z obalovaných kousků kuřete nevalné kvality v hromadě osmažených suchých (!) papriček a pepřů všech barev. Měl jsem strašnej hlad, tak jsem vyjedl všechno kuře a statečně sežvejkal pár těch suchejch paprik. Aspoň, že ten zelenej čaj měli vynikající. Zaplatil jsem 14 dolarů a mohl jsem jít domů.
středa 31. srpna 2011
úterý 30. srpna 2011
Karkuláčci
Sám od sebe jsem se vzbudil krátce po čtvrté. Dobalil jsem co bylo potřeba, udělal si čaj a nasnídal se. Mezitím se vzbudil Mike a odvezl mě na letiště. Tam jsem si měl píchnout injekci. Našel jsem paramediky a ukazoval jim tu injekci a požádal je, zda by mi to nepíchli. Prohlásili, že to nemůžou, protože nevěděj, co v tom je. Podivil jsem se, že to by jim snad mělo vadit, kdybych to chtěl píchnout já jim a ujistil jsem je, že já to taky nevím. Že jsem to prostě vzal, jak jsem to dostal. Byli neoblomní a tak jsem musel na pánské záchody. Sedíce na odpadkovém koši jsem si sterilizoval místo na břiše a bodnul si injekci. Šílenej pocit, narvat to na celou dýlku do sebe a pak postupně vstříknout celý obsah. Ale povedlo se. K bolesti nohy, zadku a žeber se přidala bolest břicha v místě vpichu. Zpocenej jsem se dobelhal k odbavení a do letadla. Tam jsem jim ukázal, že jsem těžce raněnej a žádal o tři volné sedačky. Prej ne, je plný letadlo. Dobelhal jsem se na své místo a umístil nohu do uličky. Tam mi do ní neustále někdo kopal a nejvíce samy letušky a letušák. Byla to parta naprostejch trotlů. Vždycky se hrozně omluvili načež za minutu táhli vozejk a zas mi do tý nohy napálili. Kdykoliv sem se pokusil usnout, tak mě do tý nohy něko bouchnul. Už, už jsem je chtěl zmlátit hliníkovou klávesnici, když po bůhvíkolikátým nárazu do nohy mi sami nabídli, abych se přesunul na Emergency exit. Zjevně ty pravidla o fit lidech nejsou až tak striktní. Ani tam jsem už ale neusnul.
Ve Vancouveru jsem si vzal skytrain do centra a dokulhal se i s bágly do hostelu Hi-Vancouver. Výbornej hostel přímo v centru za 35 doláčů na noc a to prosím se snídaní.
I když jsem už byl na nohou 15 hodin ve Vancouveru bylo teprve 11 dopoledne. Vyrazil jsem tedy ven. Volal jsem Karkulákům, u kterých jsem bydlel před 13 lety, že "Hobbit is in town" a že bych je rád pozval na večeři. Jejich pes byl ale nemocnej, tak nikam nemohli, ale nabídli mi, ať dorazím k nim. Sbalil jsem dvě naše piva a vyrazil směrem k nim. Z půlky cesty jsem se vracel na hotel, protože jsem si zapomněl antibiotika. Pak jsem se ještě stavil v outdoor shopech, kde jsem koupil trekové boty a hlavně vycházkovou hůl se kterou se mi chodilo výrazně lépe. Až někdy v sedm večer jsem konečně zazvonil u Karkuláků.
Pořídili si nádhernej byt s krásným výhledem. Seděli jsme na terase, popíjeli pivko, grilovali kuře a vyprávěli si co se všechno za těch 13 let co jsme se neviděli a neslyšeli přihodilo. Vůbec se nezměnili, ale změnilo se hodně věcí kolem nás všech. Bylo to krásné posezení a zavzpomínání. Jen nerad jsem se po desáté zvedal a vyrážel na hostel. Tou dobou jsem byl vzhůru už 27 hodin a to bych měl odpočívat a šetřit energií. Vyčerpání si vybralo svou daň a já nebyl schopnej ve skytrainu vydržet vzhůru. Z posledních sil jsem nastavil budíka, aby mě vzbudil za 30 minut, kdy jsme měli být v mé stanici. Jen co jsem potvrdil nastavení a spustil ruku s telefonem, tak začal zvonit ten budík. Nechápavě jsem se na něj podíval, co jsem tam zadal špatně. Ukázalo se, že nic. Půlhodina uběhla a my zastavovali na naší zastávce. Tak tak, jsem to stihnul ven. Tam už jsem se jen dokulhal zpátky na hotel, kde jsem si radši rezervoval ještě jednu noc, protože jsem cítil, že ze všeho nejvíc teď budu potřebovat odpočinek. Jen co jsem lehnul do postele, tak jsem spal.
Ve Vancouveru jsem si vzal skytrain do centra a dokulhal se i s bágly do hostelu Hi-Vancouver. Výbornej hostel přímo v centru za 35 doláčů na noc a to prosím se snídaní.
I když jsem už byl na nohou 15 hodin ve Vancouveru bylo teprve 11 dopoledne. Vyrazil jsem tedy ven. Volal jsem Karkulákům, u kterých jsem bydlel před 13 lety, že "Hobbit is in town" a že bych je rád pozval na večeři. Jejich pes byl ale nemocnej, tak nikam nemohli, ale nabídli mi, ať dorazím k nim. Sbalil jsem dvě naše piva a vyrazil směrem k nim. Z půlky cesty jsem se vracel na hotel, protože jsem si zapomněl antibiotika. Pak jsem se ještě stavil v outdoor shopech, kde jsem koupil trekové boty a hlavně vycházkovou hůl se kterou se mi chodilo výrazně lépe. Až někdy v sedm večer jsem konečně zazvonil u Karkuláků.
Pořídili si nádhernej byt s krásným výhledem. Seděli jsme na terase, popíjeli pivko, grilovali kuře a vyprávěli si co se všechno za těch 13 let co jsme se neviděli a neslyšeli přihodilo. Vůbec se nezměnili, ale změnilo se hodně věcí kolem nás všech. Bylo to krásné posezení a zavzpomínání. Jen nerad jsem se po desáté zvedal a vyrážel na hostel. Tou dobou jsem byl vzhůru už 27 hodin a to bych měl odpočívat a šetřit energií. Vyčerpání si vybralo svou daň a já nebyl schopnej ve skytrainu vydržet vzhůru. Z posledních sil jsem nastavil budíka, aby mě vzbudil za 30 minut, kdy jsme měli být v mé stanici. Jen co jsem potvrdil nastavení a spustil ruku s telefonem, tak začal zvonit ten budík. Nechápavě jsem se na něj podíval, co jsem tam zadal špatně. Ukázalo se, že nic. Půlhodina uběhla a my zastavovali na naší zastávce. Tak tak, jsem to stihnul ven. Tam už jsem se jen dokulhal zpátky na hotel, kde jsem si radši rezervoval ještě jednu noc, protože jsem cítil, že ze všeho nejvíc teď budu potřebovat odpočinek. Jen co jsem lehnul do postele, tak jsem spal.
pondělí 29. srpna 2011
38 stupňů
Ráno jsem trochu něco pobalil a ve dvanáct mě Míša hodila na letiště. Tam jsem se překulhal k letadlu. Když mě viděly letušky, prohlásily, že nemůžu sedět na Emergency exit sedačkách, které jsem měl zaplacené, protože tam musej bejt jen fit lidi, co pomůžou s evakuací. Nakonec mi rezervovali celou druhou pravou řadu, abych si mohl dát nohu na sedačky a takhle jsem teda letěl do Londýna. Kulhání hromadnou dopravou šlo, jen trvalo strašně dlouho, takže mi cesta domů trvala přes tři hodiny. Doma jsem měl balit, ale byl jsem strašně vyčerpanej. Změřil jsem si teplotu a měl jsem skoro 38 stupňů. Začala se mě zmocňovat lehká panika. Prošel jsem podmínky pojištění a vyčetl jsem, že mi banka vrátí všechny náklady na cestu, pokud nemohu odjet na dovolenou. Reálně jsem tuto možnost zvažoval. Nakonec jsem ale zatnul zuby a kus po kusu zabalil co mě napadlo. Dorazil Mike, můj spolubydlící a nabídl se, že mě ráno hodí na letiště. To mi shodil velkej kámen ze srdce. Balil/nebalil jsem asi do jedné do rána.
neděle 28. srpna 2011
Píču na čelo
Ráno byl byt plnej lidí. Všichni mě litovali a ptali se mě, jak se to stalo. To jsem netušil. Uvařil jsem si čaj a chystal se na kontrolu do nemocnice. Dorazil ale Milan a tak jsme místo kontroly šli na snídani do Kotvy. Tam bylo zavřeno a tak jsme skončili v Jedničce. Chtěl jsem dát jen jedno, ale nějak mi zachutnalo a tak jsme jich lupli o pár víc.
Volala Míša a ptala se co se stalo. Tak jsem jí to popsal, že mám zmasakrovanou nohu a něco asi se žebry.
"Kde jsou klíče od bytu?" ptala se.
"Kde by byly? V kanále pod oknem," odvětil jsem tónem, že tohle je snad každýmu v takový situaci jasný.
Stejně se nabídla, že mě hodí aspoň do nemocnice a dokonce se jí podařilo provázkem a ramínkem vylovit ty klíče.
V nemocnici jsem narazil na starého známého mladého doktora. Nebyl jsem si jistej, jestli jsem ho při poslední návštěvě nenaštval, ale vítal mě jak ztraceného syna.
"Koukám, že sis nedal pokoj," prohlásil, když viděl obvaz trochu od bahna.
"No, nedal, ale dneska už jsem spal doma, přestává to nějak bejt sranda," odpověděl jsem.
"Vy vypadáte strašně!" prohlásila sestřička hledíce na moje zabahněné boty.
"V pátek vypadal daleko hůř!" ujistil ji lékař.
Vyčistil mi ránu a převázal to. Navíc mi sestra píchla dvě tetanovky.
"Přijď za týden, abychom ti vytáhli ty stehy," říkal mi doktor.
"Já ale v pondělí letím do Kanady," odpověděl jsem.
Doktor se na mě podíval nevěřícím pohledem.
"Nejdřív sem si myslel, že seš takovej idiot, ale tvoje odhodlání je až fascinující," prohlásil nakonec.
Poslal mě raději ještě na rentgen, aby měl jistotu a dal mi injekci heparinu s tím, že si ji mám pak píchnout sám, než poletím. Já ho moc neposlouchal, protože už jsem nervózně sledoval hodinky, neboť o půle měl hrát Záviš. Původně jsem mu chtěl ještě říct o té bolesti na prsou, ale nakonec jsem to nezdůrazňoval.
Míša mě znovu hodila na fesťák a já už zdálky slyšel: "a nechááám si vytetovat píííču na čelooo!" Stihnul jsem ho.
Plánoval jsem už jen pít malinovku, ale přišli ostatní a začali jsme zase pít piva. Mně začalo být trochu líp i to kulhání už mi jakž takž šlo a po nemocnici mi vůbec otrnulo. Napsal jsem Míše, že pojedu až v noci a začali jsme to zase rozjíždět. Po přesunu na hlavní stage jsem ale zjistil, že to ještě zdaleka není dobrý a zase jsem dostal strach z toho zejtřejšího letu a chtěl jsem ještě vidět kluky. Napsal jsem nakonec Míše, že jedu. A byl jsem rád, během pár hodin se mi udělalo zase výrazně hůř, takže jsem byl rád, že jsme dorazili domů. Uložil jsem kluky a šel spát.
Volala Míša a ptala se co se stalo. Tak jsem jí to popsal, že mám zmasakrovanou nohu a něco asi se žebry.
"Kde jsou klíče od bytu?" ptala se.
"Kde by byly? V kanále pod oknem," odvětil jsem tónem, že tohle je snad každýmu v takový situaci jasný.
Stejně se nabídla, že mě hodí aspoň do nemocnice a dokonce se jí podařilo provázkem a ramínkem vylovit ty klíče.
V nemocnici jsem narazil na starého známého mladého doktora. Nebyl jsem si jistej, jestli jsem ho při poslední návštěvě nenaštval, ale vítal mě jak ztraceného syna.
"Koukám, že sis nedal pokoj," prohlásil, když viděl obvaz trochu od bahna.
"No, nedal, ale dneska už jsem spal doma, přestává to nějak bejt sranda," odpověděl jsem.
"Vy vypadáte strašně!" prohlásila sestřička hledíce na moje zabahněné boty.
"V pátek vypadal daleko hůř!" ujistil ji lékař.
Vyčistil mi ránu a převázal to. Navíc mi sestra píchla dvě tetanovky.
"Přijď za týden, abychom ti vytáhli ty stehy," říkal mi doktor.
"Já ale v pondělí letím do Kanady," odpověděl jsem.
Doktor se na mě podíval nevěřícím pohledem.
"Nejdřív sem si myslel, že seš takovej idiot, ale tvoje odhodlání je až fascinující," prohlásil nakonec.
Poslal mě raději ještě na rentgen, aby měl jistotu a dal mi injekci heparinu s tím, že si ji mám pak píchnout sám, než poletím. Já ho moc neposlouchal, protože už jsem nervózně sledoval hodinky, neboť o půle měl hrát Záviš. Původně jsem mu chtěl ještě říct o té bolesti na prsou, ale nakonec jsem to nezdůrazňoval.
Míša mě znovu hodila na fesťák a já už zdálky slyšel: "a nechááám si vytetovat píííču na čelooo!" Stihnul jsem ho.
Plánoval jsem už jen pít malinovku, ale přišli ostatní a začali jsme zase pít piva. Mně začalo být trochu líp i to kulhání už mi jakž takž šlo a po nemocnici mi vůbec otrnulo. Napsal jsem Míše, že pojedu až v noci a začali jsme to zase rozjíždět. Po přesunu na hlavní stage jsem ale zjistil, že to ještě zdaleka není dobrý a zase jsem dostal strach z toho zejtřejšího letu a chtěl jsem ještě vidět kluky. Napsal jsem nakonec Míše, že jedu. A byl jsem rád, během pár hodin se mi udělalo zase výrazně hůř, takže jsem byl rád, že jsme dorazili domů. Uložil jsem kluky a šel spát.
sobota 27. srpna 2011
Punk's not dead
Probudil jsem se v našem teepee asi v osm hodin. Moje první myšlenka byla, že vážně umřu. Noha bolela tak strašně, že se mi chětlo omdlít. Z té bolesti jsem byl ve stresu, ale při pokusu dýchat mě to strašlivě bolelo. Vůbec jsem se nemohl pořádně nadechnout, takže jsem jenom hekal a v hlavě mi zněla Ďabova slova: "Sem měl fůrt takovou bolest na prsou, že sem se nemohl pořádně nadechnout..."
'Takže mám asi infarkt!' napadlo mě. Chvíli jsem ležel, hekal a sbíral sílu, pak jsem se konečně odhodlal vylézt z teepee. Vytrhl jsem mohutnej klandr, co tam měli indoši zaraženej v zemi a kolem něj uvazané provazy z chlopní. Odmotal jsem je a s touto holí jsem se krok sun krok s zastávkami každé dva kroky na hekavé nadechnutí dobelhal až do pivního stanu. Dal jsem si Plzeň a odplížil jsem se s ní k jednomu stolu, kde jsem se sesunul. Lokal jsem to pivo, byla mi strašlivá zima, nemohl jsem dýchat a bylo mi nepředstavitelně zle. Venku bylo sluníčko, ale já se nebyl schopnej zvednout. Seděl jsem tam, třásl se a přemýšlel, že opravdu umřu. Takhle mě tam našel Milan s Opíkem a Mácou. Přisedli si ke mně a Milan po chvíli řekl:
"Co to je za strašlivý místo?! Vždyť je tu zima, kape tu ze stropu, je tu tma... Ty vole, ty sis našel jámu na umírání! Jako ty žirafy!"
"No, já se probral v teepee, zjistil jsem, že umřu a tak jsem hledal flek, kde nebudu nikomu na obtíž," pousmál jsem se.
Kluci mě vynesli na sluníčko a zkusili jsme se zhulit, jestli to nepomůže. No, bolelo mě všechno úplně stejně, ale aspoň jsem se tomu smál.
Vyrazili jsme do areálu. Já se svou holí, krůček po krůčku. Došli jsme až ke stánkům, kde jsme dali něco k jídlu a já konstatoval, že jsem totálně hotovej a vydal jsem se na pomalou cestu zpět do teepee. Tam jsem skoro okamžitě usnul.
Když jsem se znovu probudil ležel vedle mě Hezoun, kterej vypadal úplně mrtvej a dole pode mnou byl na alumatce Opík. Ten se najednou nadzvednul a začal strašlivě zvracet. Přímo na tu alumatku, takže to teklo všechno pod něj. Ani neotevřel oči. Když skončil, lehl si do toho všeho a spal dál. Na zádech se mu skvěl nápis:
"Punk's not dead!"
Nabral jsem síly a zkusil vyrazit znovu ven. Dobelhal jsem se na hlavní stage, kde zrovna probíhalo focení. Vyfotil jsem se a zjistil, že to zas nedávám a vyrazil zpátky do teepee. Než jsem se přebelhal přes druhou stage vychutnal jsem celej set Pavla Dobeše. Z jeho písniček na mě padl splín a byl jsem rád, že jsem se zase dostal do teepee, kde jsem se zhroutil. Takhle to šlo celý den. Ještě dvakrát jsem se zvednul, dobelhal se s holí na hlavní stage, kde jsem zjistil, že mě to tolik vyčerpalo, že jsem musel zpátky do teepee. Pivo mi nějak přestalo chutnat a tak jsem pil jen malinovky.
Večer jsem došel k definitivnímu rozhodnutí, že navzdory svým předsevzetím a názorům strávím tuhle noc na bytě. Doufal jsem, že mi to pomůže se zmátořit a druhej den si budu moct fesťák aspoň trochu užít. Zavolal jsem Pavlovi, aby mi doručil klíče a vydal se na dlouhou cestu do bytu. Měl jsem na sobě pončo a opíral se o tu masivní hůl. Lidi si na mě ukazovali a fotili se se mnou. Ozývaly se výkřiky:
"Hele, mladej Gandalf!"
"Krakonošův syn!" a jiné.
V bytě jsem se pokusil aspoň trošku pohodlně uvelebit na posteli a vzápětí jsem usnul.
'Takže mám asi infarkt!' napadlo mě. Chvíli jsem ležel, hekal a sbíral sílu, pak jsem se konečně odhodlal vylézt z teepee. Vytrhl jsem mohutnej klandr, co tam měli indoši zaraženej v zemi a kolem něj uvazané provazy z chlopní. Odmotal jsem je a s touto holí jsem se krok sun krok s zastávkami každé dva kroky na hekavé nadechnutí dobelhal až do pivního stanu. Dal jsem si Plzeň a odplížil jsem se s ní k jednomu stolu, kde jsem se sesunul. Lokal jsem to pivo, byla mi strašlivá zima, nemohl jsem dýchat a bylo mi nepředstavitelně zle. Venku bylo sluníčko, ale já se nebyl schopnej zvednout. Seděl jsem tam, třásl se a přemýšlel, že opravdu umřu. Takhle mě tam našel Milan s Opíkem a Mácou. Přisedli si ke mně a Milan po chvíli řekl:
"Co to je za strašlivý místo?! Vždyť je tu zima, kape tu ze stropu, je tu tma... Ty vole, ty sis našel jámu na umírání! Jako ty žirafy!"
"No, já se probral v teepee, zjistil jsem, že umřu a tak jsem hledal flek, kde nebudu nikomu na obtíž," pousmál jsem se.
Kluci mě vynesli na sluníčko a zkusili jsme se zhulit, jestli to nepomůže. No, bolelo mě všechno úplně stejně, ale aspoň jsem se tomu smál.
Vyrazili jsme do areálu. Já se svou holí, krůček po krůčku. Došli jsme až ke stánkům, kde jsme dali něco k jídlu a já konstatoval, že jsem totálně hotovej a vydal jsem se na pomalou cestu zpět do teepee. Tam jsem skoro okamžitě usnul.
Když jsem se znovu probudil ležel vedle mě Hezoun, kterej vypadal úplně mrtvej a dole pode mnou byl na alumatce Opík. Ten se najednou nadzvednul a začal strašlivě zvracet. Přímo na tu alumatku, takže to teklo všechno pod něj. Ani neotevřel oči. Když skončil, lehl si do toho všeho a spal dál. Na zádech se mu skvěl nápis:
"Punk's not dead!"
Nabral jsem síly a zkusil vyrazit znovu ven. Dobelhal jsem se na hlavní stage, kde zrovna probíhalo focení. Vyfotil jsem se a zjistil, že to zas nedávám a vyrazil zpátky do teepee. Než jsem se přebelhal přes druhou stage vychutnal jsem celej set Pavla Dobeše. Z jeho písniček na mě padl splín a byl jsem rád, že jsem se zase dostal do teepee, kde jsem se zhroutil. Takhle to šlo celý den. Ještě dvakrát jsem se zvednul, dobelhal se s holí na hlavní stage, kde jsem zjistil, že mě to tolik vyčerpalo, že jsem musel zpátky do teepee. Pivo mi nějak přestalo chutnat a tak jsem pil jen malinovky.
Večer jsem došel k definitivnímu rozhodnutí, že navzdory svým předsevzetím a názorům strávím tuhle noc na bytě. Doufal jsem, že mi to pomůže se zmátořit a druhej den si budu moct fesťák aspoň trochu užít. Zavolal jsem Pavlovi, aby mi doručil klíče a vydal se na dlouhou cestu do bytu. Měl jsem na sobě pončo a opíral se o tu masivní hůl. Lidi si na mě ukazovali a fotili se se mnou. Ozývaly se výkřiky:
"Hele, mladej Gandalf!"
"Krakonošův syn!" a jiné.
V bytě jsem se pokusil aspoň trošku pohodlně uvelebit na posteli a vzápětí jsem usnul.
pátek 26. srpna 2011
Noha nebo fesťák
Dny se začaly klasicky slévat a člověk se konečně dostal do té správné festivalové nálady. Netušil jsem ještě, že dnešní večer se to má zásadně změnit. Ráno jsme vyrazili opět přes pivní stan do Kotvy, ale tentokrát jsme tam byli snad kolem poledne. Pivo stíhalo pivo, kecali jsme s týpkama u našeho stolu a prudili do zženštile vypadajícího klučiny co seděl u stolu vedle s harémem pěti krásnejch holek.
"Na támhletoho u toho stolu bacha! Jestli se moc opijem, tak se pak může snadno stát, že by se člověk přehmátnul v tom zmatku," hláškovali sme.
"Podívej, zas se po tobě kouká!" upozorňovali jsme týpka sedícího u našeho stolu k němu zády.
"Když se otočíš, tak dělá jako že nic, ale jak se nedíváš, tak se na tebe kouká a směje se."
"Cože? Směje se mi za mými zády do očí?!" a jiné.
Hezoun se ptal všech holek jestli byly na Mighty Sound, ale k jeho lítosti dostával jen samé záporné odpovědi.
Pak se začalo i zpívat.
*Krásná je zem, krásnější je moře
Co je nejkrásnější, co je nejkrásnější*
zakončeno mohutným "Ukaž píču! Ukaž píču!" v ten moment, ale v ten moment vešla do místnosti Jitka.
"Vidím, že se skvěle bavíte!" glosovala to a přisedla k nám. Když jsme se takhle příjemně načali, tak jsem všechny vyhnal, že deme za Ďabem. Cestou jsem koupil dvě flašky medoviny, abychom měli Ďaba čím uctít. Stavili jsme se ještě na baráku, kde jsem nechal nějaké věci. Hezoun, kterej stačil výrazně zapanáčkovat na baru v Kotvě a potom téměř vyžahnul jednu z těch flašek medoviny se tam uvítal se všemi děvčaty, které seděly u stolu v kuchyni, dal jim pusinku a pak velmi decentně nablil do dřezu.
"Sorry," otočil se a s lišáckým úsměvem otíral vousy.
Místnost naprosto ztichla a holky jen otřeseně koukaly na naší skupinu.
"Tak to je pan domácí a jeho přátelé," rozseknul to Pavel - můj nájemník, který tam měl ty holky na návštěvě.
"Těšilo nás, my už snad zase půjdem," rozloučil jsem se rychle a vystrkali jsme Hezouna před dům. Měl jsem strach v tomhle stavu je přivést k Ďabovi a tak jsem raději poslal všechny na Prajdu a šel za ním sám.
S Ďabem jsme skvěle pokecali a vyprávěl mi jak dostal infarkt:
"Sem měl fůrt takovou bolest na prsou, že sem se nemohl pořádně nadechnout," vypravoval. "Sem si říkal, že jsem si asi někde narazil žebra, viď? No a protože se to nelepšilo tak jsem šel k doktorce a tam jsem s sebou seknul. Odtamtud jsem už letěl vrtulníkem," smál se.
"No to je drsný," reagoval jsem.
"No, půl roku jsem si dával majzla. Nekouřil jsem ani moc nepil. Ale už mi zas otrnulo," šklebil se Ďab.
Medovina zmizela jak mávnutím proutku. Ďab mi ještě dal koženou brašnu, kterou vyrobil a vrátili jsme se na Prajdu. Tam jsme dali panáčka a pivo a já tam zahlédl provlát Hezouna, kterej už byl zjevně v jiný dimenzi. Když jsem pak šel hledat ostatní, už tam nebyli. Vrátil jsem se příjemně nakopnutej na fesťák a pak už události nabraly rychlý spád. Chvíli sem pařil na bůhvíco v kotli, načež jsem využil nestřeženého okamžiku a proklouzl do backstage. Tam jsem se zdravil se všemi známými a v rozverné náladě zval každého na panáka. Těch bylo více, než by bylo zdrávo. Potkal jsem tam Věcheta a vynadal mu, že nemůžu do backstage a pozval ho taky na panáka. On mi za to nakonec tu backstagovku dal. A to je poslední věc, kterou si bezpečně pamatuju. Pravda je, že jsem měl z backstagovky takovou radost, že jsem ještě ze záchranky mával. Někde, nevím kde, nějak, nevím jak, jsem se strašlivě zmasakroval. Mám pocit, že jsem sletěl někde v místech nalevo od pódia, ale opravdu netuším. Bylo mi to však úplně jedno a pařil sem dál. Noha pod kolenem docela vydatně krvácela. Všiml si toho šéf bezpečáků a vzal mě k záchranářům. No a během chvíle jsem se vezl v záchrance.
Na příjmu jsem způsobil zmatky tím, že nejsem pojištěnej v ČR. Vytrvale jsem prohlašoval, že odmítám ošetření. Přišel nějakej mladej doktor a podíval se mi na tu nohu.
"No tak tohle ti ošetříme, ať chceš, nebo nechceš!" prohlásil rezolutně a odvelel mě odvézt. Dali mě na operační stůl a on říkal sestře, ať připraví umrtvení.
"Ale mě to vůbec nebolí," hlaholil sem.
"Myslíš?" podíval se na mě ten klučina, "a co tohle?" A nalil mi do rány dezinfekci, přičemž se objevila kost. Já se jen smál.
"Závidím ti," pousmál se ten kluk a stejně mi tam raději napíchal umrtvení.
Zatímco šil jsem updatoval status na facebooku.
"Jsem v nemocnici na šití."
"Bez fotky tomu nevěřím," reagoval promtně Páv.
Vyfotil jsem doktora při práci a uploadnul to rovnou na facebook.
"Doktore, kolik vám je vůbec let?" ptal jsem se žoviálně kluka co vypadal tak na 25.
"Dvacet sedm," odvětil on.
"Slibte mi prosím, že jste dokončil aspoň gympl!"
Když byla rána zašita a obvázána, tak mě doktor kladl na srdce, ať s tím jdu hned domů a minimálně dva dny ležel a tu nohu nezatěžoval.
Začal jsem se na něj šklebit.
"Hele, můžeš si vybrat: buď noha nebo fesťák!" řekl mi tónem, že je ta volba snad jasná.
"No, takže to je jasný," chechtal jsem se.
"Hele, snaž se to aspoň nemáchat v bahně! A jestli ti začne stoupat teplota, tak máš otravu krve.
Napsal mi ještě antibiotika, ale já mu rovnou řekl, že ty si dám až po fesťáku, protože je nechci míchat s alkoholem.
Umrtvená noha vůbec nebolela a tak jsem si to šlapal zpátky na fesťák. Cestou jsem se chtěl stavit na bytě, ale zámek od vchodu byl rozbitý. Zkoušel jsem zvonit, ale nic. Nebyl jsem si jistý, jestli to je správný zvonek. Stoupl jsem si teda pod okno a chtěl tam něco hodit. V ruce jsem držel klíče. Tak jsem je hodil. Bouchly o okno, cinkly o parapet a proletěly kolem mě dolů. Tam jsem znovu uslyšel zlověstné cinknutí, zarachocení a další cinknutí o mnoho hloubš. Se zlou předtuchou jsem se podíval pod sebe. Stál jsem na větrací šachtě a klíče se blyštěly hluboko dole. Zkusil jsem ji otevřít a uvažoval jsem, že pro ně nějak skočím, ale s tou nohou jsem si nebyl jistý. Ještěže jsem to neudělal. Ta šachta měla skoro 4 metry. Nedalo se nic dělat, šel jsem dál na fesťák. Tam jsem potkal celou partičku, dávali jsme nějaký limčy a pak jsme se zkočkovali u stánku Ovoce a Zelenina. Zašli jsme ještě na Maté do čajovny a dýmku. Všichni co mě potkali se mě ptali, proč mám ovázanou nohu.
"Do neděle prej umřu," informoval jsem je, "doktor mi dal vybrat, buď noha nebo fesťák."
"Cha! Tak to nebyla tak těžká volba co?"
Asi ve dvě ráno jsem se nějak octnul v týpku u indošů, kde jsem s nima chvíli poseděl u ohně a pak už nevím.
"Na támhletoho u toho stolu bacha! Jestli se moc opijem, tak se pak může snadno stát, že by se člověk přehmátnul v tom zmatku," hláškovali sme.
"Podívej, zas se po tobě kouká!" upozorňovali jsme týpka sedícího u našeho stolu k němu zády.
"Když se otočíš, tak dělá jako že nic, ale jak se nedíváš, tak se na tebe kouká a směje se."
"Cože? Směje se mi za mými zády do očí?!" a jiné.
Hezoun se ptal všech holek jestli byly na Mighty Sound, ale k jeho lítosti dostával jen samé záporné odpovědi.
Pak se začalo i zpívat.
*Krásná je zem, krásnější je moře
Co je nejkrásnější, co je nejkrásnější*
zakončeno mohutným "Ukaž píču! Ukaž píču!" v ten moment, ale v ten moment vešla do místnosti Jitka.
"Vidím, že se skvěle bavíte!" glosovala to a přisedla k nám. Když jsme se takhle příjemně načali, tak jsem všechny vyhnal, že deme za Ďabem. Cestou jsem koupil dvě flašky medoviny, abychom měli Ďaba čím uctít. Stavili jsme se ještě na baráku, kde jsem nechal nějaké věci. Hezoun, kterej stačil výrazně zapanáčkovat na baru v Kotvě a potom téměř vyžahnul jednu z těch flašek medoviny se tam uvítal se všemi děvčaty, které seděly u stolu v kuchyni, dal jim pusinku a pak velmi decentně nablil do dřezu.
"Sorry," otočil se a s lišáckým úsměvem otíral vousy.
Místnost naprosto ztichla a holky jen otřeseně koukaly na naší skupinu.
"Tak to je pan domácí a jeho přátelé," rozseknul to Pavel - můj nájemník, který tam měl ty holky na návštěvě.
"Těšilo nás, my už snad zase půjdem," rozloučil jsem se rychle a vystrkali jsme Hezouna před dům. Měl jsem strach v tomhle stavu je přivést k Ďabovi a tak jsem raději poslal všechny na Prajdu a šel za ním sám.
S Ďabem jsme skvěle pokecali a vyprávěl mi jak dostal infarkt:
"Sem měl fůrt takovou bolest na prsou, že sem se nemohl pořádně nadechnout," vypravoval. "Sem si říkal, že jsem si asi někde narazil žebra, viď? No a protože se to nelepšilo tak jsem šel k doktorce a tam jsem s sebou seknul. Odtamtud jsem už letěl vrtulníkem," smál se.
"No to je drsný," reagoval jsem.
"No, půl roku jsem si dával majzla. Nekouřil jsem ani moc nepil. Ale už mi zas otrnulo," šklebil se Ďab.
Medovina zmizela jak mávnutím proutku. Ďab mi ještě dal koženou brašnu, kterou vyrobil a vrátili jsme se na Prajdu. Tam jsme dali panáčka a pivo a já tam zahlédl provlát Hezouna, kterej už byl zjevně v jiný dimenzi. Když jsem pak šel hledat ostatní, už tam nebyli. Vrátil jsem se příjemně nakopnutej na fesťák a pak už události nabraly rychlý spád. Chvíli sem pařil na bůhvíco v kotli, načež jsem využil nestřeženého okamžiku a proklouzl do backstage. Tam jsem se zdravil se všemi známými a v rozverné náladě zval každého na panáka. Těch bylo více, než by bylo zdrávo. Potkal jsem tam Věcheta a vynadal mu, že nemůžu do backstage a pozval ho taky na panáka. On mi za to nakonec tu backstagovku dal. A to je poslední věc, kterou si bezpečně pamatuju. Pravda je, že jsem měl z backstagovky takovou radost, že jsem ještě ze záchranky mával. Někde, nevím kde, nějak, nevím jak, jsem se strašlivě zmasakroval. Mám pocit, že jsem sletěl někde v místech nalevo od pódia, ale opravdu netuším. Bylo mi to však úplně jedno a pařil sem dál. Noha pod kolenem docela vydatně krvácela. Všiml si toho šéf bezpečáků a vzal mě k záchranářům. No a během chvíle jsem se vezl v záchrance.
Na příjmu jsem způsobil zmatky tím, že nejsem pojištěnej v ČR. Vytrvale jsem prohlašoval, že odmítám ošetření. Přišel nějakej mladej doktor a podíval se mi na tu nohu.
"No tak tohle ti ošetříme, ať chceš, nebo nechceš!" prohlásil rezolutně a odvelel mě odvézt. Dali mě na operační stůl a on říkal sestře, ať připraví umrtvení.
"Ale mě to vůbec nebolí," hlaholil sem.
"Myslíš?" podíval se na mě ten klučina, "a co tohle?" A nalil mi do rány dezinfekci, přičemž se objevila kost. Já se jen smál.
"Závidím ti," pousmál se ten kluk a stejně mi tam raději napíchal umrtvení.
Zatímco šil jsem updatoval status na facebooku.
"Jsem v nemocnici na šití."
"Bez fotky tomu nevěřím," reagoval promtně Páv.
Vyfotil jsem doktora při práci a uploadnul to rovnou na facebook.
"Doktore, kolik vám je vůbec let?" ptal jsem se žoviálně kluka co vypadal tak na 25.
"Dvacet sedm," odvětil on.
"Slibte mi prosím, že jste dokončil aspoň gympl!"
Když byla rána zašita a obvázána, tak mě doktor kladl na srdce, ať s tím jdu hned domů a minimálně dva dny ležel a tu nohu nezatěžoval.
Začal jsem se na něj šklebit.
"Hele, můžeš si vybrat: buď noha nebo fesťák!" řekl mi tónem, že je ta volba snad jasná.
"No, takže to je jasný," chechtal jsem se.
"Hele, snaž se to aspoň nemáchat v bahně! A jestli ti začne stoupat teplota, tak máš otravu krve.
Napsal mi ještě antibiotika, ale já mu rovnou řekl, že ty si dám až po fesťáku, protože je nechci míchat s alkoholem.
Umrtvená noha vůbec nebolela a tak jsem si to šlapal zpátky na fesťák. Cestou jsem se chtěl stavit na bytě, ale zámek od vchodu byl rozbitý. Zkoušel jsem zvonit, ale nic. Nebyl jsem si jistý, jestli to je správný zvonek. Stoupl jsem si teda pod okno a chtěl tam něco hodit. V ruce jsem držel klíče. Tak jsem je hodil. Bouchly o okno, cinkly o parapet a proletěly kolem mě dolů. Tam jsem znovu uslyšel zlověstné cinknutí, zarachocení a další cinknutí o mnoho hloubš. Se zlou předtuchou jsem se podíval pod sebe. Stál jsem na větrací šachtě a klíče se blyštěly hluboko dole. Zkusil jsem ji otevřít a uvažoval jsem, že pro ně nějak skočím, ale s tou nohou jsem si nebyl jistý. Ještěže jsem to neudělal. Ta šachta měla skoro 4 metry. Nedalo se nic dělat, šel jsem dál na fesťák. Tam jsem potkal celou partičku, dávali jsme nějaký limčy a pak jsme se zkočkovali u stánku Ovoce a Zelenina. Zašli jsme ještě na Maté do čajovny a dýmku. Všichni co mě potkali se mě ptali, proč mám ovázanou nohu.
"Do neděle prej umřu," informoval jsem je, "doktor mi dal vybrat, buď noha nebo fesťák."
"Cha! Tak to nebyla tak těžká volba co?"
Asi ve dvě ráno jsem se nějak octnul v týpku u indošů, kde jsem s nima chvíli poseděl u ohně a pak už nevím.
čtvrtek 25. srpna 2011
Na jedno do Kotvy
Ráno jsem vstal v jednáct a začal jsem hned burcovat Milana.
"Vstávej! Už dve hodiny máme bejt v Kotvě!"
"Nebuď kurva takovej pankáč," zavrčel Milan ospale. Nakonec jsme se nějak zvedli a dali si jedno pivo na posilněnou v pivním stanu. To zmizelo moc rychle, tak jsme dali druhý. Pak už jsme šli, ale já si koupil ještě jedno na cestu. Mezitím ho dopil Milan a chtěl taky jedno. Pak se k nám přišel ukrývat Macax, no prostě do Kotvy jsme dorazili v pět večer a stihli jsme dát jedno pivo a museli jsme zpátky. Milan byl naprosto unešenej z "dress kódu" obsluhy v Kotvě. Kdo to neznáte, tak barmani nosí ty staré klasické bílé hospodské tříčtvrteční pláště. Pod nima tak kraťasy a tričko. Dohromady to dělá kouzelnej dojem.
"Pivo z rukou doktora sem ještě teda neměl!" rozplýval se Milan. Po povinném pivku jsme šli zpátky na fesťák, protože tam Milanovi dorazila Jitka. Čtvrtek si pamatuju poměrně matně. Vím, že jsme šli na kapelky, že jsem zapařil v kotli, pokecal s moc príma lidičkama. Viděl Jirku Šmitzera a Iggyho Poppa a nějakou záhadou neviděl Visací zámek. Asi sem umřel vyčerpáním v teepee.
"Vstávej! Už dve hodiny máme bejt v Kotvě!"
"Nebuď kurva takovej pankáč," zavrčel Milan ospale. Nakonec jsme se nějak zvedli a dali si jedno pivo na posilněnou v pivním stanu. To zmizelo moc rychle, tak jsme dali druhý. Pak už jsme šli, ale já si koupil ještě jedno na cestu. Mezitím ho dopil Milan a chtěl taky jedno. Pak se k nám přišel ukrývat Macax, no prostě do Kotvy jsme dorazili v pět večer a stihli jsme dát jedno pivo a museli jsme zpátky. Milan byl naprosto unešenej z "dress kódu" obsluhy v Kotvě. Kdo to neznáte, tak barmani nosí ty staré klasické bílé hospodské tříčtvrteční pláště. Pod nima tak kraťasy a tričko. Dohromady to dělá kouzelnej dojem.
"Pivo z rukou doktora sem ještě teda neměl!" rozplýval se Milan. Po povinném pivku jsme šli zpátky na fesťák, protože tam Milanovi dorazila Jitka. Čtvrtek si pamatuju poměrně matně. Vím, že jsme šli na kapelky, že jsem zapařil v kotli, pokecal s moc príma lidičkama. Viděl Jirku Šmitzera a Iggyho Poppa a nějakou záhadou neviděl Visací zámek. Asi sem umřel vyčerpáním v teepee.
pondělí 22. srpna 2011
Openair začíná
Víkend jsem strávil s klukama na Drgyho svatbě, což byla taky pěkně vypečená akce, ale o tom třeba někdy příště. V pondělí a úterý jsem pracoval z Trutnovských hospůdek, které měly kvalitní WiFi. Sám bych tomu nevěřil, ale byla to místa, kde jsem měl největší produktivitu, za poslední dobu. Člověka tam kromě doby obědů nic neruší a tak nějak má pocit, že když už je v tý hospodě, tak by měl aspoň pracovat.
Ve středu jsem byl v Praze zejména kvůli tomu, že se konala videokonference s Londýnem. Jako již mnohokrát, se i přes asistenci mnoha BT techniků nepodařilo zprovoznit videosignál a tak jsem seděl v místnosti za milióny a poslouchal kolegy z mnoha reproduktorů v místnosti. Měli jsme končit o půl čtvrté, ale tak ve třičtvrtě na čtyři mi bylo jasné, že to jen tak neskončí. Já měl domluvené lidi a časy, takže bylo potřeba vymyslet vychytralý plán. Zavolal jsem si z telefonu na stole na svůj mobil a ten telefon jsem dal na hlasitý odposlech a přisunul ho k jednomu z mikrofonů. Kvalita byla znatelně horší, ale fungovalo to. Dokonce slyšeli, co říkám. Bleskově jsem pobalil a už jsem ujížděl po magistrále, přičemž jsem občas něco zahláškoval do telefonu, aby bylo jasné, že jsem stále tam. Vyšlo to, v momentě, kdy jsem zastavoval před Milanovým bytem jsem se akorát rozloučil.
Do Trutnova jsme dorazili kolem sedmé. Já klasicky bez lístku s vírou, že by to zas mohlo nějak dopadnout. Dopadlo to. Rozvozil jsem ještě lidi a věci, skočil na jedno rychlý do Kotvy a kolem deváté jsem už byl na fesťáku. Uvědomil jsem si, jak je to maličkej, téměř rodinnej festival. Dřív se mi nechtělo z teepee třeba až k hlavní stejdži, ale teď po Glastonburry mi to přišlo jako krůček (což taky byl).
S radostí jsem kvitoval, že tu prodávaj točenou Plzeň a nějakou dobu jsme se bavili v hledišti sledujíce Macaxe, Hezouna, Žižku a ostatní jak staví pódium.
"Já už chápu příčiny krize," naklonil se ke mně Milan poté co nějakou dobu sledoval dění na pódiu.
"Starý nechtěj makat a mladý to neuměj!"
Večer se rozjížděl pomaličku, ale pak postupně začal nabírat obrátky. Potkali jsme hafo známejch a nakonec jsme narazili na Koháta se kterým jsme udělali obchůzku stánkařů. Pokecali jsme se Slováky, co tam chtěli optimisticky prodávat boty za litra a nakonec jsme skončili u partičky co dělá vegetariánský burgery a měla výbornou slivovici. Tou jsme se dokonale odpálili a po rozloučení jsme ještě do pěti do rána kecali mezi stanama před teepee.
Ve středu jsem byl v Praze zejména kvůli tomu, že se konala videokonference s Londýnem. Jako již mnohokrát, se i přes asistenci mnoha BT techniků nepodařilo zprovoznit videosignál a tak jsem seděl v místnosti za milióny a poslouchal kolegy z mnoha reproduktorů v místnosti. Měli jsme končit o půl čtvrté, ale tak ve třičtvrtě na čtyři mi bylo jasné, že to jen tak neskončí. Já měl domluvené lidi a časy, takže bylo potřeba vymyslet vychytralý plán. Zavolal jsem si z telefonu na stole na svůj mobil a ten telefon jsem dal na hlasitý odposlech a přisunul ho k jednomu z mikrofonů. Kvalita byla znatelně horší, ale fungovalo to. Dokonce slyšeli, co říkám. Bleskově jsem pobalil a už jsem ujížděl po magistrále, přičemž jsem občas něco zahláškoval do telefonu, aby bylo jasné, že jsem stále tam. Vyšlo to, v momentě, kdy jsem zastavoval před Milanovým bytem jsem se akorát rozloučil.
Do Trutnova jsme dorazili kolem sedmé. Já klasicky bez lístku s vírou, že by to zas mohlo nějak dopadnout. Dopadlo to. Rozvozil jsem ještě lidi a věci, skočil na jedno rychlý do Kotvy a kolem deváté jsem už byl na fesťáku. Uvědomil jsem si, jak je to maličkej, téměř rodinnej festival. Dřív se mi nechtělo z teepee třeba až k hlavní stejdži, ale teď po Glastonburry mi to přišlo jako krůček (což taky byl).
S radostí jsem kvitoval, že tu prodávaj točenou Plzeň a nějakou dobu jsme se bavili v hledišti sledujíce Macaxe, Hezouna, Žižku a ostatní jak staví pódium.
"Já už chápu příčiny krize," naklonil se ke mně Milan poté co nějakou dobu sledoval dění na pódiu.
"Starý nechtěj makat a mladý to neuměj!"
Večer se rozjížděl pomaličku, ale pak postupně začal nabírat obrátky. Potkali jsme hafo známejch a nakonec jsme narazili na Koháta se kterým jsme udělali obchůzku stánkařů. Pokecali jsme se Slováky, co tam chtěli optimisticky prodávat boty za litra a nakonec jsme skončili u partičky co dělá vegetariánský burgery a měla výbornou slivovici. Tou jsme se dokonale odpálili a po rozloučení jsme ještě do pěti do rána kecali mezi stanama před teepee.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)