Strom

Tak zas jeden zápis shrnující jak tu dny krásně plynou. Se spolubydlícíma to ještě byla trochu kovbojka. Podivín James potvrdil můj prvotní nejistej dojem o něm. Přišel, dal mi asi 30 liber, co měl u sebe s tím, že zbytek hned druhej den pošle bankovním převodem. No nevyhodíte týpka s kufrem ven, když to pošle hned druhej den že jo. No ale druhej den peníze nepřišly. Tak jasný, mohl to posílat z jiný banky, přesto jsem ho upozornil. Prý to zkontroluje. Zapomněl, tak další den. Banka udělal chybu. Byl víkend. Pak se ukázalo, že mu prý firma neposlala peníze na účet. Řešil to. Každým dnem to bude vyřešený. Zase víkend. Tak si prej bere půjčku od firmy. Už skoro schválená. Prý to chtělo moc lídí. Víkend. Bere si půjčku od banky. Do středy bude. Nejpozději do pátku. O víkendu jsme odjeli s klukama do Skotska a James se už nikdy neukázal. Nechal tady jen nějakou levnou čínskou TV a anténu a bohžel nevrátil ani klíče od baráku. Na druhou stranu, skutečnost, že mi tam zůstaly všechny věci považuju za bonus. Ještě když u nás bydlel jsem začal jsem hledat náhradu, protože mi to bylo úplně jasný. Stala se jí asi padesátiletá španělka co tu dělala zdravotní sestru. Zaplatila hotově měsíční depozit a jeden měsíční nájem. Byla fajn. Nenáročná, dlouho do večera v práci a pak zmizela v pokoji. Jako by tu nebyla. Pobyla u nás aůe sotva měsíc a odjela kvůli rodinným důvodům zpátky do Španělska. Nechala tu měsiční deposit, protože nestihla podat výpověď. Celkem obratem se podařilo najít náhradu. Kluk s holkou původem z Glasgow. On teď dělá pro Amazon ve Slough. Protože jsou dva, tak platí 800, takže ve výsledku Španělka zaplatila za Jamese a budu teď dostávat ještě daleko víc. Takže všechno se zase k dobrýmu obrátilo a můžu bejt rád, že kvůli tomu, že jsem čekal na vyjádření od Jamese jsem nevzal Bélu Kalmána. Gavin a Claire dorazili včera a hned jsme zašli na pár pivek do hospůdky za barákem. Byli nadšení, že je tu všechno tak blízko. Bydleli předtím v takový díře mezi Maidenheadem a Slough a nejbližší hospodu měli 3 km. Je s nima sranda a pohoda.
Ráno jsme posnídali a oni plánovali nákupy. Já se oblíknul a šel jsem prostříhat jabloň na zahradě. Po odstřihnutí pár větví jsem ale zlomil štípací nůžky, takže smůla. Napadlo mě, že už tu jsem několik měsíců a ještě jsem nezkusil vylézt na ten obrovskej cedr co máme na konci zahrady. Vyšplhal jsem se na spodní větve a byl jsem tak uprostřed, když na mě Gavin zavolal ze zahrady. Překvapilo ho, že mu odpovídám ze stromu. Tvářil se fakt nechápavě. Řekli, že dou do města a že pračka fůrt pere, řekl jsem že to je v pohodě a pořešili jsme ještě pár organizačních věcí. Popřál jsem jim pěknej den a on mě ať se nezabiju. Vyručkoval jsem až úplně na vrchol a udělal fotku z iPhonu. No, není to jako když jsem byl dítě. Teď jsem měl docela seriózní strach a to se výšek vůbec nebojím, ale člověka tak napadá, co kdyby sklouzla ruka... Přesto jsem tam chvíli poseděl a vychutunával ten pocit. Škoda, že tu kluci nebudou vyrůstat. Byl by to "jejich strom".
Odpoledne jsem si zašel do fitka a do sauničky. Dneska to byla paráda. Co teď chodím pravidelně, tak už cejtím, že vydržím víc, jak ve fitku, tak v sauně. Večer jsem dlouho telefonoval s Míšou přes facetime - no překvapivě funkční technologie. Nevěřil jsem moc ve videocally, ale ukazuje se, že to může mít své opodstatnění. Organizuju věci na týden co tu bude Míša se mnou bez dětí a taky jsem pomáhal Pratetovi řešit zapeklitosti holandského pracovního práva. Teď je půlhodina po půlnoci, já dopisuju deníček a mažu spát.

Klice

Ráno jsem trochu zaspal, asi kvůli tomu časovýmu posunu. Zaspání tady ale znamená, že jsem v práci až na devátou, místo na osmou. Ráno dělám komentáře k business plánu pro rok 2011. Sarkasticky to zakončuji větou: "Just everything is possible in the world of 'Why not'."
V poledne navrhuje náš nový šéf oběd a tak si beru bundu a čekám klasickou návštěvu Mark and Spencer, kde koupíme nějakej polotovar, kterej si v kantýně ukuchtíme jako vždycky. Šéf však trochu nečekaně zamířil rovnou do kantýny a tak jej všichni loyálně následovali. Dnes jsou dny světové chuti a tak mají nějakou specialitku - jakési pečené mleté maso s cibulí a jáhly. Na pohled to nevypadá zle, ale znám naši kantýnu. Dalším nečekaným krokem je, že šéf zamířil ven. Well, já mám aspoň bundu. U oběda řešíme výsledky německého e-plus. Jídlo bylo ještě horší, než jsem se obával. Fakt hnus fialovej a za čtyři libry. Znovu mám novej respekt k polotovarům z MaS. Odpoledne dělám na analýze CDMA a 3G sítí a konečně jsem se dostal k objednání letenek na workshop příští týden. Sakra, lety jsou plný. Musím letět v neděli v noci - Míša z toho není nadšena a já taky ne. V Praze budu o půlnoci. To je totálně na houby. Jen co mi přišlo potvrzení o vystavení letenek přišel Michael, že se workshop zrušil. No to je paráda. Snažíme se to přebookovat na jiný dny. Tak uvidíme.
Večer ještě kupuju v Tescu věci, abych mohl zítra překvapit Míšu. V rámci udržení pozornosti zákazníků přeházeli všechny věci v obchodě jinam. Jako gesto dobré vůle tam postavili pár muslimek v žlutém tričku a s obrovskými cedulemi "NEED HELP? ASK ME!" Zeptal jsem se jí, kde najdu mořské řasy. To slovo slyšela zjevně poprvé. Ani napsané jí přiliš nepomohlo. Zkusil jsem se teda zeptat, kde seženu věci na "sushi". 
"Sósidž?"(uzenina) zaradovala se dívčina, že zaslechla známé slovo.
"No, sushi - japaneese food?!"
Výraz v její tváři mluvil za vše. Zeptala se kolegyně a ta mě s rozhodným výrazem zavedla mezi mražáky.
"Já chci mořskou řasu!"
"Ta je uprostřed," prohlásila s přehledem a odešla.
Nebyl jsem tak pitomej, abych zkoušel hledat sušenou mořskou řasu v mražáku mezi hranolkama. Po dalších deseti minutách průzkumu jsem ji našel v třetí uličce "world food". Ukázal jsem jí holčině s cedulí a řekl jsem ji, ať tu ceduli dá pryč, že tím dost mate lidi, kteří si fakt myslej, že by jim mohla pomoct.
Zdržel jsem se tam víc, než jsem chtěl, takže sprint na vlak. Stihl jsem to krásně. Akorát jsem ho viděl odjíždět. Odevzdaně jsem počkal na další a ten už mě odvezl do Windsoru. Jen jsem vystoupil došlo mi, že nemám klíče od bytu. Vzhledem k tomu, že když se něco nedaří, tak se to sere, mi bylo jasné, že ani María dnes nebude doma. Zamíříl jsem proto radši k číňanům a vzal jsem si kuře kung po a hůlky. Měl jsem v batohu klíčky od auta, takže jsem si říkal, že si to v klidu sním v autě. Dle očekávání doma nikdo a já bohužel pečlivě zamykám i zadní vchody o čemž jsem se poté co jsem v obleku přelezl dvou a půl metrová špinavá vrata taky přesvědčil. Klíče od auta mi byly k ničemu, protože mi nedošlo, že auto je vlastně u práce. Sednul jsem si na studenej schod přede dveřma a dal jsem se do číny. Chytal jsem tu domáci wi-fi, takže jsem si k tomu mohl pustit na telefonu aspoň Big Bang Theory. Promrzlej jsem se zvednul a rozhodl se, že půjdu do sauny. Neměl jsem ručník ale co, tak tam budu ve slipech no. María psala, že má noční a dorazí po desátý. No to akorát vyjde.
V Leisure centru se to začalo k lepšímu obracet. Na recepci prodávali super ručníky a v sauně, kde normálně bejvá pár postarších britů nebo ošklivej ind byl snad dneska sjezd Miss. Luxusní kočky zabíraly většinu místa. Jsem ženatý muž, takže o jiné ženy už ani pohledem nezavadím, ale přesto byla atmosféra tak nějak lepší, než normálně. :D
Pro zakončení perfektního večera jsem zašel do blízké hospůdky Duke of Connaugh, kde jsem dal Windsorské ale, kterému jsem zatraceně přišel na chuť. Kdyby tu nestálo tolik, tak mi už to český pivo ani tolik nechybí. Hrají tu dneska na kytary, hořej svíčky a obsluha vypadá jak kdyby vylezla z hrobky. Asi je Halloween. Dopisuju poslední slova a razím dom. Snad už je spolubydlící doma.

Edinburg clubbing

Ráno prší, tak dospáváme a třeba to přejde. Přešlo, tak jsme si ještě schrupli a začlo zase lejt. No nakonec lezem ven a balíme. Kupujem nějakou snídani ve měste a jdeme do další distillerky. Vypadá to tu o řád průmyslověji, než ve všech co jsme dosud byli. Procházíme brankou s nápisem "Pozor jsou zde zabijáčtí hlídací psi. V případě napadení volejte ...". Nikde nikdo. V areálu nás nakonec odchytil nějakej týpek a poslal nás na recepci. Tam nám dali leták a řekli nám, že nejsou přístupní veřejnosti. Od pohledu se tu whiska vyrábí výrazně průmyslovějším způsobem. Nebo tu prostě nemaj prostory, kde by mohli turistům ukazovat, jak dodržujou všechny prastarý postupy, zatímco v budově za rohem se průmyslově pálí ostošest.
Jedem už víceméně zpátky na jih, ale zajíždíme k Aberlouru, tam jsme přijeli bohužel pozdě a další prohlídka je až za dvě hodiny. Chlapík ve visitor centru nás posílá do Straithsie (home of Chivas Regal). V rámci jeho skotského žvatlání jsme pochopili, že to je blízko a stojí to za to. Bylo to daleko, fakt daleko, ale stálo to za to. Prohlídka prý začne až za půl hodiny, tak nás zatím uvedli do čekacího salónku luxusně zařízeného koženými gauči, čalouněnými křesly a prastarými dubovými stolky a nalili nám 12ti letu Chivasku, aby nám to čekání lépe utíkalo. Ano, za takových podmínek jsem ochoten počkat. Prohlídka byla jednoznačně vrcholem všech prohlídek. Postarší ženská kolem padesáti let, která si dnes už asi jednu, dve sklenky dala, nám udělala tak zasvěcenou prohlídku, že nám konečně zapadly do sebe ty střípky informací, co jsme obdrželi doposud. Ochutnávali jsme různé druhy obilí, dozvěděli se spoustu detailů a hlavně: "že whisky je vyrobena, aby se vypila!" Nebála se nám říct, že ne všechno je podle starých postupů a pravidel. Typicky:
"To obilí je místní?"
"No tohle náhodou jo, ale jinak ne, to se tahá odevšad."
Ve skladech sudů ožila. Vyprávěla příběh kdejakého sudu. Chivas dělá speciální whisky pro speciální příležitosti. Chivaska je blended whisky, což není sprosté slovo, naopak single maltky můžou být různé u blended se dosahuje vyrovnané kvality právě tím mícháním. Je tam prej parta alkoholiků, která se specializuje jen na to správné namíchání z různých single malt. Ve skladu mají sudy skoro z celého Skotska, ze kterých vzniká ta pravá, luxusní Chivaska. Maj tam sud, který se udělal ku příležitosti korunovace královny. Maj tam sud, který zraje na příští korunovaci. Maj tam sud, který byl připraven v den, kdy se narodil princ William a bude stočen do lahví, až udělá něco významného. Zatím prej nic takovýho neudělal, takže už je to fakticky stará whisky. Dostali jsme taky tip, že v obchůdku maj blend ze 100 whisek připravený k výročí firmy. K tomu se vázala jedna klasická příhoda:
Udělali tuhle exkluzivní whisky a vyrobili asi 200 lahví. Ty prodávali za nějakou cenu na trhu (tuším kolem 500 liber). No, ale pak zjistili, že si jich nechali málo a chtěli jich víc. Tak jich koupili několik zpátky. Jednu asi za 10 tisíc liber. No a pak zjistili, že prodali lahev s pořadovým číslem 1 a tu chtěli taky. Tak ji koupili asi za 26 tisíc liber. No prostě ve všech firmách to funguje úplně stejně. Na rozloučenou jsme dostali ještě 15ti a 18ti letou Chivasku a 18ti letou Strathsiu - víc nám prej nedaj, abychom mohli ještě řídit. Já tuhle zem prostě miluju, tenhle jejich přístup!
Po tomhle příjemným závěru jsme otočili káru na jih a vyrazili zpátky k domečku ve Windsoru. Raspa si chtěl ještě koupit tu spešl whisky v Edradource, protože se ukázalo, že zas tolik fajnovek jsme neobjevili a tahle byla fakt luxusní. Zadali jsme tedy do Marie znovu Pitlochry a jelo se. Řídil Raspa. Má ten nepříjemnej zlozvyk, že v poklidu řeší jiné věci než řízení a to i v zatáčkách. Měl jsem brutální výcvik po Digim a Čerwovi, ale Raspa mi dával slušnou čočku. Snažil jsem se nekřičet, ale nervům jsem se neubránil. V momentě, kdy vzal zatáčku přímo do příkopa a já tam na své straně vymetal pangejt, jsem už zařval:
"coto, to, HEEEJ! KURVA CO TO BYLO?!" Po prvním hééj to strhnul ještě víc do příkopa a pak to srovnal. Tep jsem měl asi 400, pět let života v hajzlu a vydejchával jsem to. Raspa se na mě uraženě podíval a řekl:
"Já sem nejvíc ve stresu z toho jak jsi na mě křičel!"
Já nebyl schopen slov. "Ty vole, vždyť jsi nás málem obrátil!"
"No tak hrozný to zas nebylo," bránil se Raspa.
"Bylo, já si dal nohy nahoru," zamručel zezadu Milan.
Přesto na Raspovu čest je třeba uvést, že pak odřídil většinu štreky a nezabil nás. Přesto si myslím, že jeho další havárka je jen otázka času. Jeli jsme do Pitochry a cesta se postupně začala měnit na závod s časem. Díky kamerám se nedá překračovat rychlost na dálnicích, takže největší závod se odehrával spíše v teoretické rovině. Raspa začal být unavený a já přebral řízení. Na okreskách u Pitlochry už jsem to docela krosil a u Edradourky jsem zastavoval skoro smykem přímo u vchodu.
"Tak utíkej!!!" pobízel jsem zjevně nespěchajícího Raspu. Ten zatím prohledával auto a něco brumlal.
"Ty kráso, mazej, já se tam chci taky mrknout!" začal jsem být nervozní.
"No teď už se to nezblázní!" hudroval Raspa.
"Vždyť zavíraj za pět minut!" nechápal jsem.
"No tak před nosem nám to nezabouchnou," prohlásil přesvědčeně. Konečně vyrazil a my mohli zaparkovat a vyběhli jsem za ním. Našli jsme ho na baru v návštěvnickém centru, kde bylo možné ochutnat většinu prodávaných whisek. Bar za barmankou byl ale zatažený roletou. Raspa tam s ní něco živě diskutoval.
"Vy jste tu nedávno byli, že?!" ptala se mě barmanka radostně, když mě zahlédla.
"Jo, to jsme my!" odpověděl jsem.
"Vysvětlete mu prosím, že záchody jsou už zavřený," poprosila mě.
Podíval jsem se nevěřícně na Raspu, kterej si sem šel koupit whisky. "Ty jsi chtěl na záchod?!"
"Ne, já chtěl objednat whisky!"
"On by chtěl ochutnat whisky, co chce koupit," hlásil jsem barmance.
"Tak to je smůla. Teď jsme zavřeli," prohlásila zklamaně ač bylo jasné, že zavření spočívalo v zatažení rolety.
"My sem jeli přes půl Skotska, jen abysme to stihli!"
"No a nestihli jste to o pět minut. To je smůla co?! Přijďtě zítra!"
"Oni zítra odlétají z Londýna!"
"No tak to je fakt smůla!" prohlásila barmanka zúčastněně. Pochopil jsem, že v chování Skotů je určitý vzorec. Běželi jsme honem do obchůdku. Ten byl ještě otevřený, ale u dveří stál postarší chlapík ve skotském kiltu. My se vrhli k vitríně s whiskama a Raspa se rozmýšlel kterou a my přemýšleli, jestli si něco taky nekoupíme.
"Chlapci, zavíráme!" naléhal chlapík.
"My sem jedem přes půl Skotska, on si chce koupit whisky a my taky vybíráme," informoval jsem ho.
"Tak přijďte zítra!"
"Oni zítra odlétají z Londýna!"
"To se nedá nic dělat, my taky chcem domů. Zavíráme!"
Raspa rychle popadnul jednu z whisek a my teda nic nekoupili. Není mi už záhadou, proč je Skotsko celkem chudý kraj. Tady není sranda utratit peníze ani kdybyste chtěli.
Po úspěšném nákupu jsme udělali zastávku na sváču nad Pitlochry, kde jsme se kochali západem slunce. Jako další cíl jsme si vytyčili Edinburg. Díky mizernému signálu jsem skoro celou cestu hledal nějakej rozumnej hostel. Na stanování už začínala bejt dost bezohledná zima a stan byl celej mokrej. Objevil jsem jeden, co vřele doporučovali. Raspa se spaní na hostelu trochu bál.
“Ty jo, na tom hostelu to budou samí bezdomovci a tak?” ptal se nejistě.
“To ani ne, většinou sou to samí slušní lidi. Studenti, baťůžkáři a tak," uklidňoval ho Milan.
"Když tak o tom teď přemejším, tak jsem tam vždycky já dělal ten největší bordel,” pokračoval zamyšleně.
"To je fakt! To můžu potvrdit! Samí slušný lidi a pak my no," smál jsem se.
Navigace nás protáhla Edinburgem a dovedla až k nějakému domu co nevypadal jako hostel. Při detailní prohlídce jsem objevil zbytky železného zvonku s názvem hostelu. V roce 2006 ho ale zrušili. Google maps nám dal pár dalších tipů, takže jsem zkoušel namátkově volat. Objevili jsme nějakej skoro v centru, hned pod hradem. Měli volno a noc stála jen 14 liber i se snídaní. To vypadalo příliš dobře na to, aby to byla pravda. Leč zázraky se občas stávají. http://castlerockedinburgh.com/ byl prostě nepopsatelnej. Od super pohodovkářů na recepci, kteří nás hned zaskočili anketou, jestli preferujeme Beatles nebo Rolling Stones, přes stylovou výzdobu chodeb až po luxusní interiéry. Od kluků na recepci jsme dostali tip na nejlepší hospůdky pro nás a vydali se na průzkum města. Bylo už pozdě večer, ale město nás naprosto uchvátilo. Masivní kamenné budovy. Stylové hospůdky s úžasnou atmosférou a nejvíc nás překvapilo několikaúrovňové křížení místních chodníků. Zastavili jsme na pivko v jedné klasické hospůdce a pak jsme pokračovali do centra podle instrukcí. Cestou jsme dali kebab co byl hned vedle jedné z doporučovaných hospůdek. Byla to přesně ta stylovka. Malé útulné prostory. Obrovská nabídka whisky a vzadu muzikanti co hráli takový ty klasický skotský písničky. No prostě paráda. Seděli jsme tam prakticky až do zavíračky. Raspa to vzdal dřív, protože byl už moc unavenej a chtěl bejt fit na řízení. My s Milanem klasicky začali ještě prozkoumávat co nabízí místní noční život. Šli jsme za nějakou partičkou co zabočila do nějakýho klubíku. Zdrželi jsme se minutku u ochranky, která nás jen zdravila a když jsme vlezli dovnitř, tak jsme zjistili, že ti lidé zmizeli. Klub nebyl nic moc. Spíš takovej bar, hrála tam hudba a byly tam všude sedačky a stoly. Pátrali jsme po tý partě a objevili jsme, že to vede dál do podzemí. V dalším patře číhaly velryby a vypadalo to tu ještě o něco hůř. Unikly jsme útoku kytovců a zjistili, že to vede ještě o patro níž. Tam už byl klub jak má být. Hrála hudba, tančilo se mezi kamennými sloupy a obrovskej bar byl zavalenej lidmi. Byli jsme příliš vyčerpaní na nějakou performance, takže jsme si koupili pivko a usedli v rohu parketu na gauč a pozorovali cvrkot. Pobyli jsme asi dvě pivka a vyrazili jsme na hostel. Zjistili jsme, že se dá jít ještě o patro níž. Tam už byl takovej nic moc klub a hlavně a to nás překvapilo: východ ven. Poté co jsme z chodníku vešli do klubu, sešli 4 patra do podzemí jsme zase vylezli na chodníku. Tahle mimoúrovňová architektura dokáže bejt dost matoucí. O kus dál se ozývala hudba a smích, tak jsme se rozhodli ještě nakouknout i tam. Z největšího klubu v Edinburgu jsme se ocitli v tom nejmenším. Byla tu taková rodinná atmosféra. Všichni už byli dost opilí a blbli například s podlejzáním provazu a dělali jiné podobné vylomeniny. Dali jsme ještě jedno pivko na dobrou noc a pak už jsme fakticky vyrazili spát. Byly asi čtyři ráno.

Tak to zmrznete!

Noc byla krušná. Rasputinovi místní strava zjevně nedělá dobře a nám nedělala dobře noc s Rasputinem. Dvakrát jsme se s Milanem probudili a jak se vyjádřil Milan - to až vhánělo slzy do očí.
Počasí nám přeje - to znamená, že neprší. Balíme stan a z blízkého baráčku vylezl nějakej Skot a volá na nás "AYE!!"
Nadšeně ho taky zdravím: "AYEE!"
Ukázalo, se že nás nezdravil. Dost ledovým hlasem pronesl:
"Co tady děláte?! Kdo vám to dovolil?!"
"My už balíme!" ujišťoval jsem ho.
"No to byste radši měli!" vyštěknul na nás a zalezl zase do baráku. Rychle jsem dobalili a přesunuli jsme se zpátky do včerejší hospůdky na snídani. Dali jsme místní pivko nazvané "Statečné srdce" a já na základě doporučení místního chlapíka jsem ochutnal místní specialitu - Hagis. Je to v podstatě ovčí prejt v ovčím žaludku podávanej s kaší z tuřínu, brambor a mrkve. No, nebylo to špatný a nastartuje to den.
Pivovar měl fůrt zavříno a tak jsme vyrazili do distilerky Edradour. Údajně nejmenší distilerka ve Skotksku a ten pivovar byl nejmenší pivovar ve Skotsku.
Distilerka vypadala kouzelně. Kolem potůčku se za dřevěnou bránou rozkládalo několik nabílených budov a všude se linula vůně sladu. Prohlídka zrovna začala, takže jsme se přifařili k zatím jedinému účastníkovi, kterým byla nějaká ženská ve středních letech. Tak padesátiletá průvodkyně nám dala uvítacího panáka, pustila film a pak nás provedla po distilerce. Je to tu všechno příjemně maličké a snaží se tu až úzkostlivě dodržovat všechny původní postupy. Teda, někdy to asi až přehánějí - jako třeba, že do mlýna na obilí kadý den sypou obilí kyblík po kyblíku, tak jako kdysi, místo aby tam prostě nasypali odměřenej pytel. Na druhou stranu to obilí kupujou od firmy, která ho děla pro distilérky (musí se nechat naklíčit, pak se klíčení zastavuje tak, že se pod ním rozdělá oheň atd..). Místo aby si ho dělali sami, tak jako dřív. Ale koukat se na odkrytou chladící jednotku, kde budoucí whisky protéká a ochlazuje se a Rasputinovi tam upadnul vlas, takže za 10 let bude Edradourka s Rasputinovou DNA je docela zajímavej zážitek. Nejlepší hláška průvodkyně byla: "Vodu jsme sto let brali rovnou z tohodle potoka a nikdy jsme nikoho neotrávili, ale teď kvůli novým debilním "health a safety" zákonům jsme museli položit trubku do rašeliniště k prameni." Po prohlídce následovala ta těžší část - co si koupit na památku. S Milanem jsme se shodli, že to je prakticky investice, ale stejně jsme se drželi při zdi a každej sme si koupili jenom desetiletou Edradourkku. Raspa mlsně koukal po specialitce - kouřové 18ti leté Edradource, co zrála v třešňových sudech, ale nakonec ji nekoupil s tím, že takovejch fajnovek ještě cestou uvidíme.
Vrátili jsme se zpátky k pivovaru, ale sládek, který je jediná pracující a také provádějící osoba tam stále nebyl. Po dotazu v hospodě jsme zjistili, že má dovolenou. Nedalo se nic dělat, vyrazili jsme znovu na cesty. Cesta pokračovala po dálnici a Milan vzadu v autě poklidně usnul. Z dálnice jsme sjeli na okresku a pokračovali dále k severu. Rasputin je trochu nervózní řidič. Kamióny v cestě mu vyloženě vadily a tak jakmile byla trochu rovinka, tak sešlápnul plyn Báwa na podlahu a vyrazil kupředu. Motor začal řvát a proti nám se řítil další kamión. Podvědomě jsem se začal vzpírat proti palubce a s napětím v očích jsem sledoval ten závod. Kamión v protisměru nezpomaloval, ten vedle nás jel z kopce a zrychloval, motor řval naplno a tachometr rychle překračoval 100 mil/h (160 km/h) a najednou se za námi ozvalo:
"Ty vole! Ty voleee! Jedééš v protisměru!!!"
Tou dobou se už Raspa prosmýknul před kamión a vše dobře dopadlo.
"Jo. Takhle. Aha." vydechoval Milan vzadu svůj šílenej budíček. Já jsem vybuchnul smíchy. Opadnul ze mě stres z toho manévru a představil jsem si, co to muselo bejt pro Milana, kterej poklidně spal a najednou ho vzbudil řev motoru a když otevřel oči viděl jen brutálně rozjetej kamión v protisměru, proti kterému jsme stále zrychlovali.
"Ty vole, další rok života v hajzlu," nadával Milan a já se smál.
"Ty se tomu směješ, ale já si málem musel dát nohy nahoru!" dodal. Přiblížila se odbočka a Raspa sešlápnul brzdu. V tu chvíli nás málem smetl kamión co jsme zrovna předjeli.
"Jo aha, toho vítězství jsme si užili celou minutu!" kveruloval Milan vzadu. Konečně jsme byli u cíle naší cesty. Městečko Dufftown slibovalo sedm distilerek jenom ve městě a dalších asi deset v blízkém okolí. Původní plán byl odstavit auto a prošlápnout asi 10km cestu pěšky, ale bylo jasné, že jsem to časově neodhadnul. Zaparkovali jsme teda rovnou před Glenfiddichem - jak se časem ukázalo na parkovišti pro zaměstnance a vyrazili jsme na další prohlídku. Mladík v pravém skotském kiltu nás provedl výrazně průmyslovějším komplexem. Některé momenty mi připomínaly Svěrákovské scény vypravěče ve mlýně. Chlapík něco povídal silným skotským přízvukem v takovém hluku, že jediné co člověk na konci mohl říct bylo: "To je zajímavej příběh, to nám budete muset někdy říct ještě jednou."
Prohlídka v Glenfiddichovi byla zadarmo a zakončena zcela stylově kdy nás usadili ke stolkům plným skleniček a postupně nás nechali ochutnávat 12ti, 15ti a 18ti letou whisky. Chlapík se během ochutnávek zeptal, zda má někdo nějaký dotaz.
Inu, zeptal jsem se. Otázka byla prostá: "A vydělává vám to?"
Chlapík na chvilku ztratil řeč. Zadíval se z okna na upravené živé ploty a luxusní trávníky, sklouzl okem na luxusní interiéry a zastavil se tvrdým pohledem na mě ve špinavé mikině a kožené bundě, kterak tam popíjím 18ti letou whisky, co mi právě zdarma nalili:
"Konkurenti nahoře právě investovali 50 miliónů liber do rozšíření výroby. Ano, řekl bych, že to docela vydělává," pronesl konečně.

Už bylo pět večer a všude měli zavřeno. Prohlídky jsme tedy pro dnešek ukončili a rozhodli se strávit večer v nějaké stylové skotské hospůdce, kde možná se večer rozjede tak jako to umí Irové, což jsme viděli ve filmu o Titanicu. Nechtěli jsme si moc slibovat, ale taková kalbička s místními skoty, s dudy a písničkami, to bychom si určitě dali líbit.
Zaparkovali jsme u něčeho, co se dalo při slušné dávce dobré vůle nazvat náměstím. Nebo aspoň hlavní křižovatkou. Bylo sychravo, nebe šedivé a město vypadalo trochu mrtvé na to, aby tam byl nějaký extenzivní noční život.
"Kde je tu nejlepší hospoda?" zeptal jsem se staříka co kamsi spěchal.
"AYE?! Hospoda? Tady? No slušnej podnik je tady za rohem. Maj tam docela dobrý pivo," odpověděl děda.
Zašli jsme za roh. Slušná hospoda připomínala něco jako takovou Sparťanskou hernu s barem. Nabídka piv se omezovala na globalní skotské značky. Dali jsme pivko, dobili jsme telefony a vyrazili dál. Tohle zjevně nebyl podnik hýřící nočním životem. Došli jsme až k hospůdce, která se honosila nápisy: "Nejlepší stejky na světě!".
"Vida! Celej život to hledám a ono to je právě tady!" pronesl Milan překvapeně. Takovou příležitost jsme si nemohli nechat ujít.
Interiér byl spíše rodinného typu. Opět to nebyla hospoda, která by dýchla skotskem, kde by člověk věděl, že prožije večer který nezapomene. Přesto se ukázalo, že obsluha udělá co bude v jejich silách, abychom si je pamatovali.
Objednali jsme další z globálních pivek a jali se vybírat jídlo. Raspa s Milanem srabácky zvolili nějakou bezpečnou volbu, ale já si nechal doporučit číšníkem, kterým byl asi 14ti letej kluk.
"Tenhle signature stejk je fakt vynikající věc!" prohlásil chlapec bez zaváhání.
Inu musel být, neměli tam už nic dražšího. Objednali jsme a já napjatě čekal nejlepší stejk mého života.
Konečně jsem se dočkal. Vedle mastných masivních hranolek z opravdu hnusnejch brambor se krčil po pepřovou omáčkou takovej stejčík. No stejčík. Flaksa to byla a pořádná. Měli jsme jen standardní příbory, takže jsem nebyl schopnej ani uříznout porci. Zubama jsem kus urval a bylo to hnusný, tuhý a fakt hnusný.
"To se nedá ani ukrojit!" demonstroval jsem číšníkovi, který šel zrovna kolem.
"Hluboce se omlouvám, hned to napravíme!" prohlásil chlapec a talíř odnesl. Následně jsme z kuchyně slyšeli několik ran a tříštění nádobí.
"Teď jsi kuchaře slušně nasral!" smál se Milan.
Asi po deseti minutách mi chlapec přinesl talíř zpět. Bylo na něm všechno tak jak jsem to nechal (a kdo ví, zda i něco navíc) flaksa, hranolky, omáčka. Ovšem na kraji talíře se skvěl nový ostrý nůž.
Milan propadl záchvatu smíchu: "Sis stěžoval, že to nejde uříznout! Tak to vyřešili! Tomu říkám skotskej přístup!!"
Neměl jsem sílu to dál řešit. Popadl jsem ostrý nůž a odhodlaný se za svých 14 liber aspoň najíst jsem postupně sežvejkal tu podrážku. Dojedli jsme, zaplatili a plánovali co dál. Najedou jsem zjistil, že mi někdo šlohnul půlku piva co jsem měl na stole.
"Vy jste mi odnesl pivo?!" zeptal jsem se už zle dítěte-číšníka.
"Asi ano, omlouvám se, moment," pronesl zmateně a odešel.
Příšel asi za pět minut a řekl: "Chcete nové?!"
"Samozřejmě!" odpověděl jsem a obdržel nové pivo. Přišel starší chlapík co nás původně vítal uvnitř - asi majitel.
"Pochutnali jste si na našem stejku?" ptal se se zájmem.
"Děláte si ze mě prdel?!" odpověděl jsem překvapeně.
Chlapík nic neřekl a zase zmizel v kuchyni.
Konečně jsme vypadli z téhle pasti na turisty.
"Ten děda měl nakonec pravdu! Ta zoufalá herna byla nejlepší podnik ve městě!" vykřikoval jsem.
Milan zkoumal Foursquare a tvrdil, že dole v ulici je nějakej zajímavej podnik. Zamířili jsme teda tím směrem. Odměnou nám byla časem zapomenutá putyka, kde byl cítit v extrémní koncentraci CO2 z dost pochybného krbu. Jinak tam bylo pár rozbitejch židlí, plastový stolky, masívní plazma a ošuntělej kulečník.
"Na Foursquare psali, že to je nejlepší podnik ve městě," omlouval se Milan.
"Ale teď když tak o tom přemejšlím, tak ten barman vypadá ale na chlup stejně jako ten chlapík co to tam doporučoval!"
Dali jsme pivko a rundu whisky, ale pak jsme šli dál za štěstím. Tohle přeci není možný. Google doporučoval nějakou hospůdku daleko na okraji města. Byli jsme odhodlaní dorazit tam za každou cenu. Takhle přece nemůžou vypadat hospody na tom skotském severu, kde žijou jen ti ošlehaní dudáci, co každej večer kalej a zpívaj ve své oblíbené hospodě.
Šlapali jsme noční mlhou a mrazivým vzduchem, ale město vypadalo čím dál tím mrtvější. Najednou jsme ale zaslechli hudbu. Co hudbu. Celej orchestr. Harmoniky, housle, flétny. Šli jsme za hudbou jako krysy za píšťalkou a došli jsme k něčemu co se jmenovalo The Royal British Legion.
"Asi dobrej podnik!" pomysleli jsme si a vtrhli dovnitř. Vchod vypadal spíše jako recepce na koleji, než vchod do hospody. Tušili jsme, že jsme špatně. Došli jsme ke dveřím, kterými šlo nahlédnout dovnitř a zahlédli jsme sraz asi 200letých lidí, uprostřed kterých seděl symfonický orchestr a ostatnní je sledovali a popíjeli pivko.
"To bude asi uzavřená společnost," prohlásil Milan a hrnuli jsme se ven. Ze dvěří vyběhla jakási stařenka a mávla na nás: "Pojďte dál! Nestyďte se!"
Tak jsme šli. Na baru jsme si dali pivko a sedli do koutku a pozorovali. Orchestr se činil. Hrál takové ty skotské motivy. Celé to vypadalo jako neuvěřitelnej sen. Bohužel to trvalo asi jen čtvrt hodiny, než skončili a měli se všichni k odchodu. Dali jsme se s nima do řeči a prozradili jsme jim, že Raspa je taky muzikant. Trvali na tom, že jim musí zahrát. Vyrazili jsme k autu, které jsme přeparkovali a Raspa si přinesl harmoniku. Mezitím většina orchestru i diváků odešla, ale přesto zbylo takové to zdravé jádro a jeden chlapík s harmonikou. Raspa začal hrát, chlapík doprovázel a my občas zazpívali. Po písničce jsme vždycky vysvětlovali o čem ta písníčka vlastně byla a odkud jsme a jaké jsou naše světonázory. Dozvěděli jsme se co jsme věděli - že Skotové Angličany nesnášej a taky co jsme nevěděli - že maj docela rádi Francouze. My jim zas vysvětlili, že nejsme Rusáci a že Rusáky zase my moc nemusíme. Zkrátka dvě hodinky úžasného sdílení a porozumění. Dokonce, když Raspa rozlil moje pivo po koberci, tak se barmanka jenom smála a natočila mi nové. Po dvou hodinách družby jsme se začali rozcházet.
"Kde spíte kluci?" zeptali se naši noví přátelé.
"Ještě nevíme, někde venku, máme stan!" prohlásil jsem mlsně koukaje po dllouhých vlasech koberce v jejich klubu.
"Ve stanu?! Co blázníte! Tam zmrznete!" zalekli se naši noví přátelé, "jdětě raději do nějakého Bed & Breakfast."
"Na to my nemáme peníze!" pronesl jsem smutně.
"Tak to zmrznete!" pronesl chlapík rezolutně.
Pochopili jsme, že skutečnost, že "skotská pohostinnost" není ustáleným rčením má svůj důvod.
Nedalo se nic dělat. Jakožto chudí klucií z východu jsme sedli do našeho nového BMW a vyjeli smrti vstříc. Už odpoledne nás zaujal hrad přímo nad palírnou GlenFiddich a tak jsme neomylně zamířili tím směrem. Raspa prohlašoval, že tam je luxusní místečko ve vodním příkopu.
Nelhal. Bylo tam naprosto luxusní místo, kde jsme postavili stan přímo pod hradbami starodávného hradu, hned vedle palírny ze které se stále linula jedinečná vůně sladu.
"Kdepak, jestli chceš poznat palírnu, tak u ní musíš strávit noc!" prohlašoval Milan přesvědčeně. A měl pravdu. Na Gelnfiddicha a spaní "na hradu" nikdy nezapomeneme.

Nohy nahoru

Ráno se budíme ve stanu před univerzitou v centru Liverpoolu. Kupodivu nás nikdo nepřišel vyhodit. Stan v centru je asi tak nečekaná a těžko uvěřitelná věc, že většina lidí, když to vidí, tak to vědomě ignoruje, protože něco takovýho prostě není možný. Sedáme do auta a jedem znovu k pobřeží podívat se na mlčící sochy. Je odliv, takže je jich vidět víc. Je to stejně dobrej úlet. Dávame snídani, sedáme do auta a pokračujem dál na sever. Včera jsem na odpočívadle koupil za tři libry knížku "Od hospody k hospodě - průvodce Velkou Británií", která obsahuje asi 50 tras na různých místech v celé zemi, které vždy vedou od nějaké dobré hospody, k (a občas přes) nějaké další dobré hospody a přitom se nedá vyloučit, že cestou uvidíte některá nejkrásnější místa v zemi. Jedna trasa samozřejmě byla i v Lake District, kde jsem byl v létě s Digim a Mrtvočichem. Zamířili jsme tedy neomylně tam. Knížka nezklamala. Start i cíl byl tentokrát v té samé hospůdce "Britannia Inn", takže jsme si dělali legraci, že tam sednem, dáme pár piv, pár dalších piv, pak obejdem hospodu dokola a můžem pokračovat. Ale to by byl v Lake District fakt hřích. Hospůdka byla nádherná, maličká, ale s typickou atmosférou, krbem pohodlným sezením a starými dřevěnými sudy. Dali jsme pár místních pivek a já si objednal i "signature burger" se speciální náplní z červené cibule. Byla to lahůdka. Posilněni jsme vyrazili na cestu. Po té stravovací smršti zahrnující Lamb pizzu, Fish & Chips a spoustu různých piv se začínaly ve střevech dít nečekané věci.
"Naštěstí mám skoro všechno dvojmo, takže mě může potkat jakákoliv katastrofa," pochvaloval jsem si, "snad jen terénní boty mám jen jedny."
"No, tak jak bys to dělal, kdyby ses náhodou po..ral?" ptal se Milan.
"Musel bych dát bleskově nohy nahoru!" odvětil jsem chladnokrevně.
Počasí přálo a cesta se vinula krajinkou, která jako by vypadla z ilustrací Hobbitína. Všude samozřejmě byly ovce. V jedné ohradě jsme viděli dva berany, kterak si něco zjevně chvíli vysvětlujou, načež ten jeden najednou udělal několik kroků vzad, rozeběhnul se a brutálně se čelně střetnul s tím druhým. "KŘÁÁÁP!" rozlehlo se jinak tichou krajinou. Ostatní ovce zpozorněly a asi čtyři berani hned vyrazili na místo srážky a udělali chumel kolem útočníka.
"Co tam asi tak teď řešej? Co mu říkaj?" dumal jsem.
"Asi něco ve smyslu: "Karle neblbni, vyser se na něj! Nestojí ti za to!"" smál se Milan.
Diskuze začínala nabírat na obrátkách načež se střetlo několik dalších dvojic.
"Klasika, jdou to tam pořešit a nakonec se to porve všechno!" glosovali jsme to.
Zaujalo nás, že kopce v okolí jsou doslova lemovány a prošpikovány kamennými zídkami. Muselo to zjevně dát strašný práce, navíc někdy byly umístěny na dost nesmyslných a těžko přístupných místech. Milan to dal do souvislosti s naším včerejším pozorováním ohledně atraktivnosti místních žen. Když máš doma něco tak strašnýho tvrdil, tak hledáš důvody proč vypadnout z baráku. Takže řekneš: "Jdu stavět zeď" a jdeš. No a tohle je výsledek. Později jsme teorii rozšířili a vysvětlili tím proč se tam skoro všude pálí whisky - jedinej způsob jak udělat ten život snesitelnějším a na pivo jsou místní ženský moc hnusný, whisky to řeší.
Cesta zpět jsem zkoušel nějakou neotřelou zkratku, která nás zavedla k lavičce na vrcholu hory. Tam jsme litovali, že nemáme nějaké to pivko, které bychom mohli vychutnat u toho nádherného výhledu. Cesta se nám poněkud ztratila a když jsme objevili mrtvého jezevce, tak už jsme byli trochu nervózní. Navíc on vypadal, jako že to jen hraje. Zpátky v hospůdce jsme dali pivko na rozloučenou, sedli jsme do káry a jelo se dál. Návštěva Lake District trvala o trošku déle, než bylo plánováno, takže bylo jasné, že do cíle dnes už nedorazíme. Ukázali jsme s Raspou náhodně do mapy na město se zvláštním názvem Pitlochry a to jsme zadali do navigace "Marie" jako náš dnešní cíl.
Jako první řídil Mílan. Minul jednu odbočku vpravo a Marie jen poťouchle oznámila: "Přepočítávám trasu." Rozhodně se následně musela dusit smíchy. Poštvala nás totiž na nějaké horské stezky, kde i ovce měly co dělat, aby se udržely. Milan se musel protahovat mezi ostrými rohy kamenných zídek, kde bylo místa tak tak na zrcátka.
"Bestie mizerná!" ulevoval si. "Jen kvůli tomu, že jsem ji jednou neposlech, že mám odbočit! Tohle mi dělá naschvál. Se mi teď mstí mrcha!" nadával bez přestání.
Nabrali jsme asi dvacet minut zdržení, ale dali jsme to.
"Fujtajxl, rok života v hajzlu," vydechnul zpocenej Milan, když jsme konečně vyjeli zase na něco, co se dalo nazvat hlavní silnicí.
Setmělo se, my jsme na nějaké objížďce trochu zakufrovali, ale nakonec jsme dorazili do Pitlochry, což byl náš dnešní, náhodně vytyčený cíl. Po chvíli křižování městem jsme objevili docela sympatické parkoviště u kterého byl plac na stan. Nechali jsme tam auto a vyrazili do víru nočního života v Pitlochry. Teda - to byl záměr. Noční život se ukázal být složen z jedné discohospody a jedné restaurace, která měla takovej ten typicky sterilní tuctovej interiér. Bylo tam pár lidí, jinak úplný mrtvo. Dali jsme pivko a Milan zkoumal přes Foursquare, jestli tu není nějaká alternativa. Byl tam tip na hospůdku v B&B na okraji města. Po krátkém váhání jsme vyrazili k autu a přesunuli se. No tahle hospůdka měla aspoň rozhodně atmosféru. Měli i nějaké místní pivka, tak jsme hned ochutnávali. Raspa zamachroval svou znalostí angličtiny a sám si objednal. Skotskej barman, co byl spíš takovej jako ind pochopil, že bude chtít také pivo a natočil mu pintu. Pak se zeptal:
"Anything else?"
Raspa nezaváhal a odpověděl: "Yes!"
Asi tři, čtyři sekundy na sebe s barmanem beze slova zírali, načež barman pronesl:
"Takže to bude, tři libry padesát."
Po pivkách jsem se barmana zeptal co by nám doporučil za whisky. Ač ind, kterej zjevně ve Skotsku dlouho nepobyl, nezaváhal a doporučil nam Edradour - prý je z místní distilérky, která stojí za shlédnutí. Dali jsme si každej skleničku a pak už jsme vyrazili do noci hledat flek na spaní. Nakonec jsme objevili nějakou ohradu pro ovce, kde jsme rozbili stan, ucucli trochu z třílitrové plastovky cideru a šli spát.

Velryby v Liverpoolu

V práci do sedmi, pak jedu pro kluky. Volají, že se sekli na Evropské a tou dobou už otevřeli gate. Byly to nervy, ale dorazili. Raspa to odřídil do Windsoru. Hned jsme zaběhli do mé oblíbené hospůdky pod hradem – Raspa si stejně jako já oblíbil místní pivo Guardsman.
Ráno vstáváme dost pozdě. Ležérně balíme. Stěhuju půl baráku do auta, není tam už žádné místo. Vyražíme. Střída se Raspa s Milanem. Milan řídí hooodně opatrně. Plán byl podívat se na sochy v moři u Liverpoolu a pak pokračovat na Lake District.
Čas dojezdu se prodlužuje a my diskutujem o tom, jakou závěrku mám mít připravenou na foťáku, abych stihnul aspoň jednu fotku západu slunce. Dorazili jsme a Milan prohlásil, že s velkou dávkou optimismu můžem tohle označit za západ slunce. Je tma, když rekapitulujem co dál. Chci pokračovat, ale Raspa chce zakalit v nějaké přístavní hospůdce v Liverpoolu. Ideálně v té, kde Jack Dawson hrál poker před tím, než nastoupil na Titanic. Parkujem náhodně někde u centra a vyrážíme. Google via beerintheevening.com doporučil hospodu „Post office“, která dostala 7.4 z deseti. Našli jsme ji hned a byli jsme trochu otřeseni. Smrděly tam záchody, dole byli dost zvláštní důchodci a nahoře dost pochybné disco. Raději dem dál s vědomím, že jestli tohle dostalo 7.4 z deseti, tak jak asi může vypadat zbytek. Objevili jsme místní „Stodolní ulici“. Ulička narvaná puby a kluby. Rachot, hromada lidí, kotvíme v irském pubíku – je super, stylovka, dobrá atmoška. Dáváme pivko a pokračujem směr doky abychom našli tu přístavní hospůdku. Zjistili jsme dvě věci. Za prvé doky se od roku 1912 dost zásadně změnily. Teď je to přístavní čtvrť plná luxusních loftů a ještě luxusnějších barů a restaurací. Za druhé se ukázalo, že Liverpool je mimo jiné známý tím, že jako jedno z mála anglických měst nemá s Titanicem skoro nic společného.
Vracím se do centra a u Stodolní nacházíme hospůdku White Star Line zařízenou stylově výzdobou s tématikou Titanicu. Dáváme pár pivek a vyrážíme dál. Chci zpátky do irského pubíku, ale kluci zkoumají klubovou scénu. Je tam nějaký zjevně prestižní klub, kam se v našem oblečení a botách ani nepokoušíme dostat. Naproti přes ulici je Music bar stejného jména. Děláme si legraci, že tohle je verze klubu pro ošklivé a jdem tam. Rychle zjišťujem, že to tak skutečně je. Jsme tři největší fešáci na parketu a to počítám i holky. Některé dvakrát až třikrát, protože mají rozměry menších velryb. Hudba není ale zlá a tak dáváme dvě pivka a trochu paříme. Vzpamatovat se jdeme do irského pubíku. Objevili jsme v jeho podzemí další prostor, kde hrál nějakej chlapík na kytaru takové ty popovější věcičky a všichni na to pařili. Usadili jsme se u stolu na kraji a pozorujem cvrkot. Verlyby i tady nebezpečně operují a zjevně jsou ochotný vzít za vděk čímkoliv. Rozvíjíme teorii, že v Čechách buď nejsou, nebo nemaj odvahu chodit do takovejdlech podniků. Web popisující noční život v Liverpoolu inzeruje dve luxusní kočandy a pod nima nápis "Expect nothing less." Ten slogan se stává heslem večera. Místní kluci se podle hesla „každá hoka je pěkná, jen my málo chlastáme!“ zlejvají na baru co to jde. I když už zjevně sotva drží rovnováhu, tak přesto raději objímají kámoše, než by se přiblížili k verlybě. Některá z nich ale občas nečekaně zaútočí a uloví některého méně pozorného samečka, kterej je už zjevně v alternativní realitě. Když se náhodou na parketu objevila pěkná holka, tak si jí její kluk držel jak blázen. Přesto ho dva odlákali a následně se jich několik slétlo k té holčině. Velryby to sledovaly poměrně chladnokrevně. Věděly, že takového ohrožení tu není mnoho a že si na své stejně přijdou.
Jeden z kluků šel na pódium a překvapivě dobře zazpíval nějakou skotskou odrhovačku, která nikdy nekončí. Když už načínal několikátou opakovačku vrhly se na něj dvě velryby a uchvátily ho.
Pubík zavírá a venku stoupl hluk a množství lidí. Policajti i s velkými dodávkami jsou na každém rohu. Prohlížíme ještě dvě technoscény, ale pak už míříme k autu. Naše pokusy sehnat hostel selhaly – všude bylo obsazeno. Spíme buď v autě, nebo někde ve stanu. Obhlížíme okolí centra. Liverpool je zřejmě dost takové betonové město. Kde není beton jsou dlaždice – dokonce i kolem stromů.
S Milanem prozkoumáváme jakési temější parkoviště, před kterým stojí hromada lidí co vyběhli z budovy, kam zrovna naskákali požárníci.
„Tady by to mohlo bejt dobrý. Všichni koukaj na zásah požárníků, tak si ani nevšimnou, že za nima stavíme stan,“ meditujem s Milanem, ale zjistili jsme, že nikde není ani kousek bez asfaltu či dlažby. Mlsně pokukujem po trávníčku na kruháči a nakonec objevujem jakýsi miniparčík před místní univerzitou. Je rozhodnuto, jdem pro stan a pro věci. Koupili jsme si parkovací lístek a připevnili ho na stan. Jsme připraveni tvrdit policistům, že v naší zemi je povoleno stanovat do 100 m od auta, pokud si člověk koupí parkovací lístek. Kolem nás ještě stále pulzuje sobotní noc ve velkoměstě a my usínáme.

RoadTrip Skotsko

Stručně z našeho RoadTripu:
- Guardsman pod hradem.
- Jehněčí pizza – “Ty si tady stěžuješ, bejt tu Ital, tak už se oběsil!”
- “Tahle partička arabáků by mohla dělat marketing pro telekomunikační operátory.” – konstatování nad jídelním lístkem plným kombinací slev a akcí, vedle megaplakátu buy 1 get 1 free na kterém je nálepka hlásající znovu “Buy 1 get 1 free” tak dvanáctkou fontem a pod ní zhruba šestkou Arialem “only till 4pm”.
- Mlčící sochy v moři za optimistického západu slunce.
- Velryby v Liverpoolu
- Liverpool se proslavil zejména tím, že na rozdíl od jakéhokoliv jiného anglického města nemá s Titanicem vůbec nic společnýho
- Stanujeme v centru, ale s parkovacím lístkem
- "Karle vyser se na to, nestojí ti to za to" - i berani maj starosti o kámoše
- “Nohy nahoru!” hláška poté co jsem konstatoval, že mám všechno dvakrát kromě terénních bot, takže kdybych se pos..al, tak musím rychle zvednou nohy nahoru.
- Teorie výstavby nekonečných zídek v místních kopcích
- “Tak tohle mě stálo rok života! Bestie mizrená, takhle se mstít. Jen kvůli tomu, že jsem jednou neodbočil jak mi řekla!” Milan nadává na GPSku, která nás po jedné jeho chybě protáhla silničkami kudy stěží projde horská ovce.
- "Jedeš v prostiměru ty vole!" Milanův se probudil v autě zrychlujícím na 160km/h proti kamiónu.
- “Další rok života v prdeli,” Milanovo konstatování poté co nás ten kamión minul. “Vy se tomu smějete, ale já si málem musel dát nohy nahoru!”
- “Anything else?” “Yes.” Tři vteřiny odmlka, kdy se Rasputin dívá barmanovi zpříma do očí. “Tak to bude osm liber.”
- Rozzuřený farmář
- Haggis k snídani
- Nejmenší pivovar a nejmenší palírna
- “A vydělává vám to?” dotaz pronesený se skleničkou 18ti leté single malt whisky, poskytnuté zdarma k prohlídce v palírně Glenfiddich.
- Nejlepší stejky na celém světě. – Nápis na restauraci v díře na severu Skotska. “Vida, celej život to hledám a že to najdu zrovna tady bych nečekal.”
- “Ten stejk se nedá ukrojit!” – Číšník s omluvou odnesl talíř s jídlem a vráil ho za pět minut ve stejném /snad/ stavu spolu s ostrým nožem.
- “Kde je moje pivo?!” “Promiňte, já ho asi omylem odnesl.” číšník odešel a vrátil se ze pět minut. “Chcete místo něj nový?”
- “Vychutnali jste si náš stejk?” “Děláte si ze mě prdel?!”
- “To ste se spletli o 200 let” - Chceme hospůdku s hubou, kde místní popíjejí whisky a hrajou takové ty lidovky. Našli jsme ji. Bylo jim 200 let.
- Raspa hraje na harmoniku v Royal British Legion klubu
- “Kde spíte?” “Venku” “To zmrznete, jděte do bed and breakfast.” “Na to nemáme peníze.” “Tak to zmrznete.” rozhovor po dvou hodinách družby s místníma.
- “Stejně to byla machrovina říct jim jak jsme chudí a pak odjet v tom BMW.”
- Distilérku poznáš jedině tak, že v noci přespíš hned vedle ní – to je takovej českej zvyk.
- Budíček do deště ve vodním příkopě hradu v Dufftownu.
- Nejlepší prohlídka s nalitou babou co věděla o whisky úplně všechno.
- “A tohle bylo kurva co?!” dotaz na Rasputina po tom co jsme proletěli příkopem u silnice. “Sám si to nedovedu vysvětlit a nekřič na mě.” “Další rok života v hajzlu,” Milanova hláška ze zadního sedadla.
- Závod s časem, abychom stihli koupit whisky v první palírně.
- “Vysvětlete mu, že záchody jsou už zavřený.” – Rasputin se snaží objednat whisky na baru.
- “My sem jeli 300 mil!” “A nestihli jste to o jedinou minutu, no to je fakt smůla. Teď jsme zavřeli, přijdtě ráno.” “My odlétáme!” “Tak to je fakt smůla!” - fiktivní rozhovor charakterizující skotský pragmatický přístup.
- Nový cíl Edinburgh.
- “Ty jo, na tom hostelu to budou samí bezdomovci a tak?” dotaz Raspy na to co má očekávat. “To ani ne, většinou sou to slušní lidi. Když tak o tom teď přemejším, tak jsem tam vždycky já dělal ten největší bordel.” Milanova odpověď.
- Luxusní, ale superluxusní spaní v hostelu pod hradem za 14 liber.
- Beatles nebo Rolling Stones? – Vstupní otázka při check-inu do hostelu.
- Edinburgh je dechberoucí město. A my nemáme žádný čas.
- Skotská whisky ve skotské hospůdce, kde místní hrajou takový ty lidovky.
- Raspa jde spát a já s Milanem prozkoumáváme místní klubovou scénu.
- Podnik kde mizí lidi a po sejítí 4 pater vyjdete znovu venku na silnici.
- Největší a nejmenší klub v Edinburgu
- “Potichoučku se vplížíme.” Křáp!! “Zatím nám to vychází…!”
- “Šutráků měli teda fakt hodně” – konstatování po prohlídce starého města.
- Luton nebo Windsor?