pátek 8. března 2013

Taxi do Kathmandu

Začalo to celý docela nevinně. Couchsurfer se zmínil, že na nějakých Vipassana meditacích měl stavy jako na drogách. Mě už dávno lákalo zkusit si asketický život někde v chrámu, rozjímat na meditacích při rozbřesku slunce a probrat se trochu tím svým zamotaným životem. Takže bylo rozhodnuto. Couchsurfer sice říkal, že ty centra maj všude, dokonce i v Čechách, ale já chtěl do Nepálu. Na www.dhamma.org jsem objevil první vhodný termín v březnu na desetidenní kurz. Původně jsem chtěl na 45ti denní, ale ten byl povolen pouze pro studenty, co už absolvovali aspoň 10ti denní kurz. Zklamaně jsem se přihlásil na těch deset dní a plánoval, co dělat zbytek času. Annapurna trail vypadal hodně zajímavě. Navíc v březnu – na konci zimy i jako slušná výzva. Bylo jasný, že jdu do toho! Prateta ale prohlašoval, že ten trail dávaj i starý lidi a tak jsem znovu zagooglil a objevil přídavnej trek na Tillicho lake. O tom už ani Prateta neměl pochyb. Nechtěl jsem jet sám a Milan a Žerda mluvili o tom, že by jeli se mnou, ale nakonec to vzdali. Zcela nečekaně mi ale na jedný kalbě Víteček sdělil, že by se mnou moc rád jel. Neodradil ho ani můj popis všech rizik a vůbec šíleného rozměru celého podniku: „Uvědomuješ si, že tohle je ten typ akce, kde se budem smát smrtce do ksichtu a chcát jí na kosu?“ říkal jsem mu upřímně. Strach měl, ale byl naprosto rozhodnutej do toho jít. Devatenáctiletej kluk, poprvý ve velkým světě. A poprvý v Asii. Protože on letěl z Prahy a já z Londýna, měli jsme se potkat až v Kathmandů na letišti. Qatar airlines mi ale na poslední chvíli změnili let a tak si Víťa musel poradit v Kathmandu sám.
Já klasicky nestíhal nic. Navíc jsem hostil couchsurferku a ve čtvrtek večer jsme zašli ke Koníkovi, takže jsem v panice v pátek ráno balil co mi přišlo pod ruku a rychle sjížděl na internetu sajty s pojištěním. Víteček byl už dávno v letadle, když jsem mu konečně uzavřel cestovní pojištění. Nakonec vyhrál Austrian Alpine Club a já letěl do práce. Tam jsem pofackoval co šlo a v pět jsem zpoceně dobíhal autobus, abych to stihnul na letiště. Prostě klasickej můj odlet na měsíční dovolenou.
 Byl jsem ještě v Londýně, když mi přišla zpráva: „V letadle jsem se vylil s nějakým Kanaďanem, tak mi těch 16 hodin tady v Dílí na letišti snad nějak uteče. Ale jestli to zvládnu všechno v tom Kathmandu, tak na sebe budu hrdej.“ Všechno vypadalo nadějně.
Letiště v Kathmandů připomíná Ostravu Mošnov, až na to, že musíte vystát fronty na víza. Spousta lidí dvakrát protože si stoupne do fronty Visa a přitom mají stát ve frontě No Visa. Potom jdete pro zavazadla. Pokud v té hromadě na zemi najdete to svoje, je to jako byste vyhráli ve Sportce. Skutečný jackpot vás čeká, pokud je zavazadlo nepoškozeno a se vším co jste do něj zabalili. A pak taxíkáři. Nejprve minete spoustu oficiálních přepážek včetně jedné s možností předplatit si jízdu do určené destinace. Ceny se pohybují kolem 750-1500 rupek za cestu do centra. (100 NPR = 22 CZK). Zkušený cestovatel ví, že správná cena má být 250-350 rupek. Spousta taxíkářů se mi vysmála do očí, že v jednu v noci ani náhodou, ale jeden extrémně pochybnej týpek po dlouhým smlouvání nakonec kývnul. Ostatní mě varovali, že to není oficiální taxikář, ale tohle jsem považoval za součást folklóru. Přidala se ke mně ještě nějaká hodně zmatená američanka a už jsme jeli. Taxíkář něco mluvil o tom že ještě pojede jeho friend, ale já trval na tom, že „no friend“ takže jsme nakonec jeli ve třech. Cesta z letiště je podle Google maps rovně a doleva. Taxíkář asi neměl Google maps. Zamířil si to doslova do pekel horoucích. Ruch letiště a města utichal a my se motali zaprášenou polní cestou s všudypřítomnými krávami a mně bylo naprosto jasný, že nám zastaví u nějaký partičky, která nás požádá minimálně o veškerou hotovost – pokud se bude jednat o nějaké slušně vychované kriminálníky, případně o život, pokud to budou ti zlobiví. Po očku jsem sledoval američanku, která se ale tvářila, že jízda na smrt s pochybným řidičem, je druhá nejběžnější věc v jejím životě. Řidič ale z nepochopitelného důvodu zamířil zpátky do města a vše vypadalo znovu nadějně. Stejně jsem do poslední chvíle nevěřil, že nás doveze do cíle a přemejšlel, jestli opravdu stálo za to, ušetřit těch zhruba 100 korun. Taxikář náhle zastavil na rušné ulici a ukázal na ceduli se šipkou s nápisem Alobar. Já vrazil američance 3 dolary, řekl jí, ať mu neplatí, dokud jí nedoveze tam kam chce a popřál jí hodně štěstí.
Cedule Alobar ukazovala do neosvětlené uličky, kde bylo jasný, že mě někdo zabije. Když už ale takových uliček v životě pár projdete, tak to už tolik neřešíte. Vytáhl jsem kameru, nahrál komentář, že tady zemřu a vyšel vstříc neznámému. Po čase, který mi přišel jako věčnost jsem našel hostel obehnaný ostnatým drátem. Byl jsem doma! Těšil jsem se na Vítečka, kterýmu jsem psal, že jsem na cestě a tak mě určitě bude čekat dole u recepce, ale nikdo tam nebyl. Zapochyboval jsem, jestli to fakt dal. Zmatená obsluha mi nebyla schopna říct, jestli tam už je nebo není a táhli mě na pokoj. Rychle jsem se rozhlídnul, ale Vítečka jsem nikde neviděl. Pak se ale zvednul nějakej pomačkanej borec z jedné z mnoha dvoupatrových postelí a já konečně poznal svýho kamaráda. „Vítečků!!!!“ vykřiknul jsem, ale hned jsme se tišili, protože pokoj byl plný spáčů. Šeptem jsme se uvítali a šli nahoru na terasu, kde jsme si vyprávěli o našich cestách sem, popíjeli tři dvoulitrové petky skvělých windsorských piv a hráli na kytaru, kterou jsme tam našli. Spát jsme šli až k ránu. Štastní, že jsme se sešli.


1 komentář:

  1. Objevte eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde miliony klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

    Kolektivní rozum Obchodníci, kteří využívají eToro's CopyTrader™, mají o 60% větší pravděpodobnost výhry

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat