Salamanca končí

Ráno jsem úplně mimo. Dávám se do gala a protože je mokro, tak vyjímečně jedu autobusem. Cestou si čtu "The McKinsey Way" a při čtení mi některé věci co se dějou v práci, začínají zapadat do sebe. V práci hned otvírám a dodělávám prezentaci. V deset máme ale prezentaci výzkumů ohledně značky a zákaznické spokojenosti. Během ní mi volá člověk z financí, že sítě si uvědomily, že potřebují o 150 miliónů více, než včera řekli. Myslel jsem, že mě trefí šlak. Podle těch posledních čísel už byly napočítány všechny modely a udělal jsem už i grafy do prezentací. Odpovídám, že mají smůlu - čísla byla včera uzavřena a rozhodně se už nic nebude měnit. Navíc v tom mnohamiliardovém modelu těch 150 miliónu nehraje zas tak zásadní roli a výsledek to stejně nezmění, takže změnu jednoznačně odmítám. Finančák je z toho dost nervózní. Konejším ho, že sumární výsledky uvedu v rozsazích +- 100 miliónů a že navíc pokud cokoliv bude schváleno, tak se musí provést detailní nákladová analýza a ne ta naše střelba během osmi hodin.
Generální svolal schůzku na pátou večer. Všichni brblají, že tady budem sedět do večera. Schůzka je ale během dne posunuta na sedmou večer a brblání rázem raději ustalo. Po obědě jsem ještě stihnul si nad celou prezentaci sednou s Markem, který měl, jak se později ukázalo, skvělý nápad na použití správných pojmů, ovšem také důležité podněty na to, co bychom měli vypíchnout.
Celé odpoledne sedíme s týmem nad prezentací a pilujeme každý slide. V pět je vše hotovo a chybí jen naformulovat jedna věta. Jdu s výsledkem za Markem. Ten ale prochází celou prezentaci a upravuje skoro každou stránku. Čas běží a já začínám být dost nervózní - nemám rád změny na poslední chvíli, protože kvůli opravě drobnosti se tam často dostane hrozná bota, nebo se omylem smaže něco klíčového. Za dest sedm už Marka vyhazuju od počítače a dávám tisk. Tiskárna vytisknula pět stránek a pak nahodila hlášku "doplňuji toner" a chladnokrevně přestala tisknout asi na pět minut. Konečně vylezla alespoň jedna kompletní prezentace, sešívám ji a dávám Markovi, kterej jde napřed. Postupně jsem zkompletoval pět kopií, což musí stačit a bežím do zasedačky ke generálnímu. Čeká se ale ještě na PS, takže máme čas. Marek zase začal měnit prezentaci a pak posílá změněné stránky na tiskárnu, že je ještě vyměníme v již vytištěných prezntacích. Jesus je z nás trochu nešťastnej, protože si už začal dělat poznámky zrovna do vyměňovaných stránek. O půl osmé konečně začínáme. Více jak dva měsíce práce odprezentované během pár desítek minut. Předkládali řešení, o kterém jsme věděli, že není zrovna tím, co by si vedení přálo, přesto je to dle názoru všech lidí v týmu to nejlepší co můžem udělat. Čekali jsme, že nás s tím stejně vyrazí. K mému obrovskému překvapení došlo k zásadnímu obratu a naše doporučení byla vesměs schválena a Salvador rozhodnul, že se teda musíme pokusit to udělat tak, jak je doporučováno v závěru dokumentu. A navrh přidal poklonu, že je to jeden z nejlépe zpracovaných dokumentů, jaké dostal. Bylo pozdě večer, já byl vyčerpaný, ale měl jsem neuvěřitelně dobrej pocit. Cestou do kanceláře nás ještě pochválil SK a pokecali jsme o motorkách. Pak už jsme jeli domů. Vezl mě Tomáš Š. a cestou jsme kecali o naší pracovní historii. Tomáš měl strach, že se informace o výsledku dostane ven dříve, než se ji dozví partneři v projektu. Bylo sice vyhlášeno moratorium na výsledek do pátku, ale shodli jsme se, že tam bylo příliš mnoho lidí na to, aby se to nevykecalo.
Doma mě čekala Míša s večeří. Po večeři jsem sednul k Facebooku, abych se podíval co se vůbec za ten den kolem dělo. Míšu to rozčílilo, takže jsme se nakonec trochu víc chytli. No, ale skončilo to happy endem. ;-) *

Pršet by nemuselo

Vstávám kolem osmé a jedu na mašině do práce. Dávám si v klidu dohromady podklady pro prezentaci, když mi volají kolegové, že by mě potřebovali na deset minut na Vyskočilce, kvůli nějakým finančním nejasnostem v projektu Salamanca. Vyrážím tam a z deseti minut je rázem několik hodin. V poledne volá Marek, kde jsem a že by také rád věděl k čemu jsme došli. Domlouváme se na obědu v Grossetu, kde ho seznamuji s aktuálním stavem projektu a konzultuju s ním některé body. Celé odpoledne sedím s týmem a dáváme dohromady zejména ty finanční vstupy. Museli jsme zavolat znovu lidi ze segmentů a po brutálním nátlaku jsme je donutili trochu zrealističnit čísla, která nám dávají. Stejně mi to celé připomíná předpovídání počasí na konkrétní den v příštím roce. Jasně, bude to červen, tak bude asi teplo, pršet by nemuselo - tak to tam napiš. Prakticky až v šest večer máme všechny čísla pohromadě. Jedu domů. Večer koukám s Míšou na Superstar a potom mi to nedá a otvírám počítač a zpracovávám prezentaci. Mám velmi silné tušení, že kdybych to neudělal, tak se zítra zblázníme. Končím někdy krátce po půlnoci a jdu spát. Zítra máme výsledky prezentovat generálnímu.

Čínská polévka

Neděla byla takový poklidný den zpestřený divadlem pro děti ve Šterboholech, kde jsem zároveň nakoupil suroviny na výrobu čínské pikantní pálivé polívky. Sezamový olej jsem teda vůbec nesehnal a i v některých dalších věcech jsem musel improvizovat. Doma jsem se dal do velkolepého vaření, kdy jsem ušpinil i nádobí, které nemáme. Na konci mého snažení byl výtvor, který byl netradiční, velmi chutný, ale nenazval bych to čínskou pikantní pálivou polévkou. Nepodařilo se mi zejména dosáhnout vhodné konzistence, protože Solamyl udělal jen podivné hrudky, které jsem raději postupně všechny vylovil. Příprava té záhady mi zabrala celý večer a ochutnávali jsme snad až kolem desáté. Pokud někdo máte dobrý tip na recept, nebo na to, kde nejlépe sehnat suroviny (sezamový olej, směs pěti koření, atd.) tak sem s tím!

Sbohem kamero

Trampíci byli nezničitelní. Dorazil jsem včera snad v osm večer a hrálo se a zpívalo bez ustání. Zato já byl vyčerpaný. Piva a medoviny mě držely trochu na nohou, ale zhruba kolem druhé jsem usnul a pak jsem se vždycky jen na chvíli probudil a zase spal. Nakonec jsem se zvednul a chtěl jsem jít spát, ale zjistil jsem, že je všude beznadějně plno. Ďabova přitelkyně Alena se mě ujala a vzala mě k nim na pokoj. Tam bylo rozestláno úplně všude - letiště, patrová postel, matrace na zemi. Řekl jsem, že mám karimatku a mohu si tam lehnout mezi postele.
"Ne, roztáhni to tady, ale lehni si jinam, tam by tě ušlapali," namítla Ája.
Zabral jsem teda horní patro dvojpatrovky a okamžitě usnul. Vzbudil jsem se až ráno objímajíc helmu, kterou mi v noci asi nějakej dobrák dal do postele. Tipoval bych to na Ďaba. Pokoj byl narvanej lidma, kteří se také zrovna budili a za neustálého skurání, a hudrování se pomalu vytráceli ven. Já s vypětím sil znovu usnul a vstal jsem až o po desáté. V pokoji byla už jen Ája, která uklízela povlečení. Přišel trampík a ptal se po Ďabovi. Řekli jsme, že nevíme kde je.
"On šel asi do skal," dumal tremp.
"Tak to je prakticky naprosto vyloučený," smáli jsme se. "Našel nejbližší otevřenou hospodu a tam asi chlastá," tipli jsme si.
Osprchoval jsem se a šel dolů na snídani. Trempíci, včetně Ďaba už seděli venku a snídali lovečák a zelenou. Dal jsem si žlutou limonádu a stejk, abych nabral sil na cestu zpět do Prahy. Ďab mě zval ještě na Vineťárnu, kde Roman slaví dnes narozeniny, tak jsem říkal, že se zkusím poptat doma. Po snídani a rozloučení jsem sednul na mašinu a jel do Trutnova. Chtěl jsem se stavit u babičky, abych dobil telefon. Dobíječka byla totiž jedna z mnoha věcí, které skončily včera na dvacátém kilometru D11. Nikdo nebyl doma. S posledními zbytky telefonu jsem zkusil zavolat, ale nikoho jsem se nedovolal a telefon zdechnul. Co teď? Už se mi nechtělo moc kombinovat a tak jsem si koupil na benzíně Redbull a vyrazil do Prahy.
Na dálnici mi to nedalo a zkusil jsem znovu dvakrát projet osudné místo, kde skončila včera kamera. Znamenalo to vždy najít nejbližší sjezd a tam přejet do opačného směru dálnice. Provoz byl sice výrazně slabší než včera, ale stejně neexistuje způsob jak hledat něco v trávě u středových svodidel. Snažil jsem se jet co nejnižší rychlostí a hledat volná místa, když nic nejelo, ale ani v osmdesátce nic pořádně nevidíte. Zastavil jsem u kraje u místa, kde jsem viděl včera zemřít mou milovanou kameru. Našel jsem její zbytky a na plotě a na stromech stále vlál pásek z kazety co měla uvnitř. Vzpomněl jsem si co všechno jsem s ní prožil. Kolikrát jsem ji zapomněl v českých i zahraničních hospodách a restauracích a ona se mi vždycky nějakým zázrakem vrátila. Jednou mi ji dokonce v Praze ukradli a já ji našel o pár dní později v bazaru a spolu s policajty ji vyzvednul /ač jsem musel zaplatit litra sprostýmu bazarníkovi, jinak by ji nevydal/. Už byla stará a musel jsem do ní často mlátit aby vůbec začala natáčet, ale měl jsem ji rád. No skončila fakt velkolepě.
Doma byla na návštěvě Petra s rodinkou a šly s Míšou na dny Prahy 15. Já zůstal doma, abych si trochu odpočinul. Byl jsem po tom týdnu a včerejšku slušně grogy. Dopsal jsem deníček a podíval se na to kolik stojí kamery. Dost mě to vyděsilo - čekal jsem tak poloviční ceny. Večer jsem chvíli blbnul s děckama a pak jsme šli spát. Natáhnul jsem se na postel a okamžitě usnul i v oblečení...

Amstr nebo Ádr

Na památku nerozlučné a věrné kamarádky SONY HC20-TRV.

Šel jsem spát až o půl třetí ráno, protože jsem dodělával prezentaci do práce. Ráno mělo začít už ve čtyři hodiny, ale nakonec se místo mě nabídla Míša, že odveze Yarda na letiště. Odlétal totiž na veletrh IBC do Amsterdamu, kam jsem měl původně letět i já. Díky spoření a přístupu vedení bylo nakoec rozhodnuto, že pojedeme s Markem těch skoro 900 km jeho služebním autem. Den tedy pro mě začal o půl osmé, kdy jsem rychle balil a zjistil, že doma je už jenom Jeroným, protože Míša jela s Matesem na hlavní nádraží pro křečka.
Trochu nestíhám, takže do školky pěkně fofrujem a v práci jsem dvě minuty po deváté. Hned ráno je meeting se SK kvůli projektu Salamanca, který se už dostává do finishe. SK má poměrně dost připomínek a většina lidí klasicky nedodala včas podklady. Tři hodiny tam sedíme a vymýšlíme z hlavy kolik uspoříme, či naopak vyděláme. Částky lítají v desítkách až stovkách miliónů u jednotlivých položek. Ve výsledku je to pěknej tanec miliard. Workshop končí v poledne a já letím na rychlý oběd. Po návratu se dozvídám, že Marek nikam nejede, protože musí narychlo letět místo Frederica do Madridu. Zkouším tedy znovu nějaké last minute letenky, nebo víkendové zájezdy s ubytováním. Našel jsem na webu superlastminute za deset tisíc i s ubytováním a letecky a přesně na víkend, jenže po objednávce mi volají, že odlet byl ráno. Dalším skvělým tipem byl vlak - za 1800 lůžkovým vozem, takže bych se za těch 16 hodin jízdy příjemně vyspal. Jenže se ukázalo, že na webu ukazují pouze cenu lístku, ale k němu je povinná místenka za 2000 Kč a zpáteční jízdenka s místenkou stojí přesně stejně. Dohromady tedy skoro osm tisíc - to už je levnější to letadlo. Není čas na nějaký dlouhý hledání, musíme rychle předělat tu prezentaci a finanční model, protože ve tři je steering committee u PS. Ve tři nula pět jsme na místě. Prezentace i finanční analýza mají velký úspěch a projekt sklízí pochvalu. Jsem rád, že u toho Marek byl, protože aspoň konečně v praxi viděl výsledký mé práce. Na druhou stranu bude potřeba udělat ještě hodně práce v pondělí, protože v úterý je finální schůzka u Salvadora (generální). To znamená, že se z Amsterdamu se musím vrátit do pondělního rána. Končíme ve čtyři a já dělám poslední zoufalý pokus a zajištění dopravy do Amstru. Našel jsem autobus co jel z Florence v 17.00. Bylo 16:25. Volám, zda mají ještě volná místa. Mají poslední čtyři a cena je 1.600 - tudíž akceptovatelná. Víc mě nezajímá, ubytování zařídím na místě a autobus zpátky taky najdu až tam. Fofrem popadnu co se dá a letím na metro. Beru si s sebou notebook, abych mohl alespoň dopisovat deníček a případně dodělat nějaké práce na projektu. Přeci jenom to bude 14 hodin jízdy.
V metru přemýšlím, jestli mi to vážně stojí za to trmácet se 14 hodin tam, tam pak lítat po veletrhu, večer zakalit v Amstru, druhý den zase veletrh, nějaká jednání a 14 hodin zpátky. Už tenhle týden byl náročný a já jsem úplně vyflusanej. No ale přece to nevzdám. Prostě jsem se rozhodl, že tam pojedu a je to. Vystupuju z metra a jdu pro lístky. Volám ještě Milanovi, jestli by nezašel dneska večer do Kozla. Říká, že nemá čas, že zavolá za deset minut.
"Odpověz mi prosím hned, je to o tom, jestli půjdu ke Kozlovi, nebo nastoupím do autobusu do Amsterdamu!" upozorňuji ho naléhavě.
"Jo, aha, hustý, jasně, půjdem, počítám s tím!" odpovídá Milan.
Otáčím se těsně před budovou nového terminálu a mířím na 133ku, která mě doveze ke Kozlovi. K čertu s Amsterdamem! Zvoní mi skoro vybitej telefon. Volá Ďab
"Čauves! Dorazíš dneska k Peňákovi? Budem tam hrát a bude to velký!" chrlí na mě.
"Jasně, jsem ještě v Praze, ale za chvíli jsem tam," odpovídám a otáčím se ze zastávky zpět na metro a jedu domů. Volám Milanovi, že teda nedorazím a pak volám domů, že místo do Amsterdamu jedu do Adršpachu.
Doma se fofrem a minimalisticky balím, loučím se, nahoru do baťohu dávám kameru i s dobíječkou a sedám na mašinu směr Trutnov.
Dálnice je neskutečně narvaná a auta neuhýbají, takže to moc neutíká. Najednou jsem ucítil podivné škubnutí baťohu. Přemýšlím, co by to mohlo být. Napadá mě, jestli se neotevřela horní kapsa. Koukám do zrcátek, ale nejde to tam vidět. Šahám za sebe a s hrůzou zjišťuju, že se otevřel hlavní zip baťohu. Zastavuji u kraje. Za mnou hned zastavuje auto a říká mi, že mi vylítaly z baťohu věci.
"Řekněte mi něco, co bych sám nevěděl," odvětím zkoroušeně a koukám do baťohu, kde zbyl jen spacák a karimatka. Zoufale přemýšlím, co mi mohlo vypadnout. Asi jen pár ponožek a slipy, říkám si.
"KAMERA!!! DOPR! I S KAZETAMA!" probleskne mi najednou hlavou. Otáčím mašinu a rozsvícený, rozblikaný jedu za krajnicí v protisměru. Kolem mě se valí rychlostí přes sto kilometrů v hodině buracející, smrtíci a hlavně souvislá řeka aut a kamiónů. To nemohla přežít... Ujel jsem velkou vzdálenost a nic jsem nenašel. Už jsem se rohodoval, že to otočím, když jsem ji náhle zahlédl. Byla v pravém pruhu uprostřed v obalu a na pohled nepoškozená. Jeden kamión za druhou to valil přes ni, ale kola ji naštěstí míjely. Popojel jsem k ní a čekal, až se objeví mezera, abych pro ni mohl hmátnout. Neuvědomil jsem si, že kamióny ze strachu, aby mě nesmetly se pokusí jet víc do levého pruhu. Došlo mi to až v momentě, když jsem viděl, ja se první kamión vyhýbá a kola se řítila přímo na kameru. Všechno mi připadalo neskutečně zpomalené. Kola zachytila brašnu s kamerou a brašna vyletěla ke kraji, ale kameru to strhlo přímo pod kola. Najednou se po silnici rozletěly kusy kamery, plošné spoje a plasty a plechy. Zásah druhého kamiónu asi rozdrtil kazetu a do vzduchu za ním se vznesly chuchvalce zlatitého pásku Mini-DV kazety. Vítr foukal proti mě a tak celá ta zlatitá zápaval proletěla kolem mě a zachytila se o bundu a o motorku za mnou. Když mě s tichým šustěním ta zlatá záplava míjela, tak jsem měl pocit, jako bych viděl mizet své vzpomínky. Což bylo přesně to, co jsem viděl. Stál jsem před motorkou a koukal jak do obrovské dálky vlají cáry pásku. Slunce zapadalo, pásek se nádherně blyštěl a bylo ho strašně moc. Jako fáborky vlál ze mě i z rozblikané motorky. Přemýšlel jsem, zda je to Kohátova svatba, nebo naše dovolená v Rychlebských horách. Hrozně moc jsem v tu chvíli chtěl mít kameru a celé to natočit.
Zoufale jsem vzpomínal, co ještě v tom baťohu bylo, ale nenapadlo mě nic tak cenného, abych riskoval smrt pod koly aut. Sednul jsem tedy na motorku ze které vlály jako zlaté fáborky zbytky pásku a vyrazil jsem dál směr Trutnov.
Tak skončila na dvacátém kilometru dálnice D11 svůj život moje milovaná SONY HC20-TRV. Pokud pojedete v nejbližších dnech kolem tak, těsně za výjezdem za benzínkou AGIP můžete vidět na plotu a stromcích u dálnice vlát zlatitý pásek s fesťákem, či dovolenou, nebo svatbou...
Cestou se dost ochladilo, takže k Peňákovi jsem dorazil promrzlej jak preclík. Bylo klasicky narváno. Hrálo se a zpívalo prakticky bez ustání. Benja, kytáry, harmonika a k tomu na výběr mezi Plzničkou, Krakonošem a Kozlíkem. Fantastická atmosféra, naprostá pohoda a zpěv ze mě rychle dostaly stres posledních dní i hodin. Jak jsem říkal ostatním, když jsem jim ukazoval zbytek hledáčku, který mi přistál u nohou.
"Přišel jsem o kameru, ale mám za to dobrý příběh..."

Survival

Ráno se budím o půl osmé a jsem si jistý, že umřu. Čeká mě ale důležité jednání ohledně projektu Salamanca a tak se dávám do pořádku. Koupel, holení, vyžehlit košili a hurá do práce. V devět už jsem seděl na jednání. Původně jsem byl docela čilej, ale postupně jsem zjišťoval, že konce asi nedožiju. V 9:42 jsem se musel omluvit a skočit si dolů koupit salát a colu, abych se vůbec stabilizoval. Pak už to bylo lepší a dorazili jsme to až do konce. Ač mě to stálo neskutečné psychické síly. Jednalo se o poměrně komplikovaných věcech s dopadem napříč a bylo třeba poměrně rychle a správně reagovat. Skončili jsme kolem dvanácté a já měl pocit, že uběhlo několik dní. Hned po jednání jsem jel s Jirkou do Číny na ohradu, kde jsme se sešli i s Milanem a Špágrem. Čína mi pomohla, ale přišlo vyčerpání a únava. A v práci mě čekal další dvouhodinový meeting a tentokrát pro zpestření v angličtině. No stejně chci vidět, jak někdo ty potřebné miliardy schválí. Prezentující prezentoval takovou tou dikcí přednášejícího profesora "a-lá uspávač hadů". To byla pro mě smrt. Musel jsem si skočit do automatu pro dvojtý kafe abych to dal. Končili jsme po páté hodině a já měl chuť líbat koberec, že jsem to dneska dal. Úplně hotovej jsem se doplazil domů, kde mi Míša řekla, že mi přišel Neocube, který jsem si objednával ve středu. Ta hračka mě tak pohltila, že jsem s tím blbnul snad ještě do půl dvanácté, než jsem šel spát.

Dva litry

Ráno jedu co to dá, abych stihnul být v práci na devátou, protože máme Staff meeting. Je tam ale jen Martin, takže začínáme až v 9.20. V poledne dorazila Míša a šli jsme do Grosseta na oběd. Míša má totiž dneska narozeniny. Oběd na zahrádce pizzerie byl moc faj a témata byla více než vtipná.
Odpoledne máme velkou prezentaci naší divize v kantýně. Všeobecně zaujala především věta: "Výsledky zákaznické spokojenosti jsou jaké jsou. Všichni víme kde je problém. Vy i management to ví." Všichni moudře pokývali hlavou a až po prezentaci nás napadlo, že vlastně nevíme jistě, jestli management ví o stejném problému jako ostatní.
Po prezentaci letím na Vyskočilku, kde máme přípravný meeting kvůli projektu Salamanca. Ten končí o půl šesté, takže zase fofr zpátky dát si věci do kanceláře a hurá na parník, kde máme dnešní Offsite. Marek se nabídl, že nás tam veme autem. Vypadalo to jako super nabídka do té doby, než jsme zjistili, že stále něco musí dodělávat a tak odkládal odjezd. Parník měl odjíždět přesně v 18.30. My nakonec vyráželi asi v šest. Neprozřetelně jsem si sednul dopředu. Už při výjezdu jsem si vzpomněl, že jsem si minule přísahal, že si dopředu s Markem už nikdy nesednu. No, dorazili jsme v pořádku a včas. Parník byl super. Tři patra, spousta pití, spousta skvělého jídla a výborná nálada. My se ale zasekli na horní palubě u baru s míchanými nápoji. Cesta příjemně utíkala a jednu chvíli vznikla panika, že už nápoje končí. Vše se vysvětlilo a ukázalo se, že skončí až jim dojde sklo. První reakcí skupinky u baru bylo, že si zabrali připravené prázdné sklenice. Hned tou druhou - v momentě, kdy sklenice začaly docházet - bylo, že začali sklenice recyklovat, takže je vždy umyli a otřeli, čímž, jak sami řekli: "Hackli systém." Nápoje tedy nedošly. Ač jsem tušil, že to druhý den odskáču, tak jsem do sebe házel jedno Mojito za druhým. Po přistání parníku někdy kolem půl dvanácté v noci jsme vyrazili ještě dál. Můj návrh jít přes řeku Na Kovárnu byl zamítnut, protože nikdo nechtěl přes řeku. Petr K. nás zavedl do jakéhosi Café vedle Intercontinentalu. Měli Plzničku a bylo tam fajn, takže tam skončila celá parta z devítky a od nás. Postupně se lidi nějak vytratili a zbyli jsme tam s Petrem sami. Popíjeli jsme na baru, když se k nám najednou nahnul barman a říká:
"Koupíte mi panáka!"
Zaskočila nás jeho žádost pronesená téměř příkazovým tónem. V první chvíli jsem si myslel, že chce panáka za to, že tam s náma sedí ještě ve tři ráno.
"Ok, tak si dáme tři Jamesony," navrhuji.
"Ne, koupíte mi panáka toho nejdražšího, co tu mám!" odmítl nabídku barman.
"Cože? Moment, to je trochu drsný ne?"
"Neproděláte na tom, to vám garantuju!" přesvědčuje nás barman.
"Co tu máte nejdražšího?"
"Mám tu vynikající gruzínskej koňak za 160 Kč panák," promptně nás informoval barman.
"To je nějaká akce nebo co? To maj teď snad v každý hospodě!" podivuji se a vzpomínám na to, jak jsem asi před 14 dny zůstal do rána u Kozla a po mé nabídce barmanům, ať si dají panáka jakýho chtěj, jsme pili gruzínský koňak za 160 Kč.
Diskutujem s Petrem, zda fakt máme barmanovi koupit panáka skoro za dvě kila.
"Fakt na tom neproděláte!" ujišťuje nás opakovaně.
Kontroluji peněženku i mobil, ale všechno mám a Petr taky. Nakonec se rozhodujem to risknout.
Barman si rozvážně nalil velkýho panáka, pozvednul skleničku a šáhl pod bar odkud vytáhl dvoutisícovku.
"Tohle borci bude vaše, nebo někoho z tý vaší partičky. Našel jsem to pod vaším stolem a řekl bych, že to tam předtím nebylo, takže to muselo někomu z vás vypadnout," pronesl překvapivě.
Koukali jsme na dvojlitr a nevěděli co říct.
"No tak díky no!" řekl Petr.
Řekli jsme ať si nechá dvě kila za toho panáka a zbytek si vzal Petr. Seděly tam ještě nějaký dvě holky, který to vůbec nemohly pochopit.
"Kdyby to byla peněženka, tak ok, ale prachy? Proč jsi jim proboha vracel prachy?" divily se.
"Hele, když si je nechám fajn, mám dva litry, ale nemám z toho dobrej pocit. Když jim je vrátím, tak z toho budu mít fakt dobrej pocit, kdykoliv si na to vzpomenu," namítal barman.
"Navíc kluci určitě přijdou rádi znovu a časem na nich vydělám víc, než bych si nechal," uzavřel to.
"No to je fakt," potvrdili jsme.
Asi za pět minut mi pípla SMSka:
"pls mrknete na zem v tom baru, kde jsme naposled byli. Asi jsem tam vytratil z kapsy 2 litry. Normalni prubeh, furt neco ztracim. Dik Lubos"