Pravé Cupito

Někdy krátce před Mobym nás budí šílenej Matesův řev. Většinou ho uklidní mlíko, ale to jsme s sebou neměli. Snažíme se ho utišit, za chytrejch hlášek kolemjdoucích jako „to je nápad brát miminko na fesťák“, ale nic nepomáha. Nakonec Míša rezignuje a prohlašuje, že s nima jede domů. Chce jen, abych jí pomohl odnést Jeronýma. Beru ho tak jak je – ve spacáku. Vůbec se chudák neprobudil. Když odjedou, sedám si do Kozlovny a objednávám pifko. Dole zrovna začíná hrát Moby a já přemýšlím o tom, že mám vlastně hrozně skvělou ženu. Když Moby dohrál, vyrážím dolů najít zbytek partičky. To se mi nakonec podařilo. Milan hned navrhuje, že si musíme dát Cupito. Nevím co to je a Milan je hrozně tajemnej a táhne nás k jednomu stánku s koktejly. Tam se na mě vrhne nějakej klučina se žlutým čírem.
„Nazdáár! Co si dáte? Na co jste přišli?“
„Na Cupito,“ odpovídám popravdě.
„No to je výborný, to je skvělá volba, ty seš totiž strašně skvělej člověk a tohle je úplně úžasný místo, já vás mám všechny hrozně moc rád,“ chrlí ze sebe a aby to potvrdil, tak mě objímá kolem ramen a hladí po zádech. Za neustálého ujišťování, že jsme úžasní a že Cupito je skvělej nápad se mu snažím vysmeknout. Naštěstí nějak zaměřil Milana, který byl blíž k baru a vrhá se nadšeně po něm.
„Co mi po něm šaháš?“ vyjela po něm Jitka.
„Promiň, já tě neviděl, co si dáš? Je tady všechno strašně dobrý, ty jsi prostě úžasná, kde si se tu vzala,“ vrhá se hned po ní.
„Nešahej ani na mě!“ odráží ho.
„Jste vážně fajn lidi! Já vás miluju!“ vykřikuje jen tak všeobecně. Pak se podíval na mě, zvážněl a pronesl: „Vy si o mě určitě myslíte, že beru drogy!“
„Ne, lidi jsou hodní a svět je naprosto skvělý místo úplně normálně!“ ujišťuju ho, když v tom zhaslo světlo. Po chvíli barmani oznámili, že už nic nebude a tak jsme vyrazili pryč. Milan mě poplácal po zádech a pronesl:
"Tak tohle bylo pravé Sázavské Cupito! Ty sis myslel, že ta performance tady, je náhodou co?"
"To je vono? Tak to je hustý!" smál jsem se.
"Jsi říkal, že chceš něco nealkoholickýho!"
Jdeme zpátky do Kozlovny. Tam řešíme, že na tomhle fesťáku je fakt jinej typ lidí, než například na Trutnov OpenAir. Lidi ve značkovejch hadrech, samý Cupita a Cuba Libre - když si na Trutnově chce dát někdo Cuba Libre, tak si koupí flašku tuzemáku a colu. Hlavní šou předvádí holky, které se snaží udělat bublifukem bublinu s cigaretovým kouřem. Problém je, že se buď nemohou fouknutím trefit do foukátka, nebo se tak chechtají, že to nezvládaj.
"Ukaž, už vím jak na to," vzala si Káťa bublifuk od Jitky pečlivě jej namočila a podržela těsně před ústy. Natáhla cigaretu, zaostřila na foukátko, pokusila se soustředit načež vyprskla smíchy a minula foukátko.
"Tak ne, nevím," vracela bublifuk zpátky.
Asi ve tři jdeme spát.
"Spím v tomhle zeleným Husky stanu, vedle tohodle červenýho Husky stanu," vysvětluji Milanovi a snažím se dostat do stanu.
"Tady mě ráno vzbuďte," dodávám a bojuji s podivným neznámým systémem zavírání.
"Ne, tak tady mě nebuďte, to totiž není můj stan!" docházím konečně k poznání a jdeme dál a hledám svůj stan.
"Jak jsi se do něj dostal poprvý?" ptá se Milan.
"No dovedl mě tam Jeroným," pokrčím rameny.
Nakonec jsme ho našli a já šťastně usnul.

Jsem ten druhej

Dneska jsem si vzal na odpoledne dovolenou, abychom mohli jet na Sázavafest. Jakmile má člověk v práci jen polovinu času, tak místo, aby pracoval běžným tempem tu polovinu pracovní doby, tak se snaží během té chvilky vyřešit všechno, jako za celý den. U mě se to komplikovalo ještě tím, že jsem se ráno dvě hodiny účastnil meetingu „Naše firemní reputace a jak ji zlepšit“. Padlo mnoho nadějných a realizovatelných nápadů, teď ještě aby padly někam na úrodnou půdu. Za klíčový trik považuji změnit hodnocení bonusů nikoliv podle počtu nově získaných zákazníků, ale podle snížení počtu odchozích zákazníků. Mohlo by to změnit myšlení některých lidí – „hlavně nějaký nachytat a uvázat je a pak se na ně vykašlat“. Ve zbývajícím čase ještě rychle vyřizuji agendu a posílám všem co jsem kde nasliboval, že pošlu. V jednu jedu dom a během hodinky se nám daří vyrazit směr Kácov. Jedem komplet rodinka i s klukama. Ještě si chci vytisknout zaměstnaneckou slevu 25 procent, ale zjistil jsem, že platila jen do 26.7. Prvním nemilým překvapením je parkovné za 250 Kč. Vůbec se tam neorientujem, ale vidíme dlouhou řadu stanů směrem ke vchodu, tak jsme ten náš plácli k těm ostatním. Až později zjišťujeme, že tím jsme nejenom na lepším místě, ale ještě jsme ušetřili dalších 500 Kč za stanové městečko. Jdeme ke vchodu, kde nám, stejně jako stovkám dalších řekli, že kvůli lístkům, nebo výměně lístků musíme na druhou bránu asi 2km zpět. Tenhle fesťák asi vážně pořádá banda trotlů, kteří chodí jen VIP vstupem a v životě si nezkusili jak vypadá příjezd průměrného fanouška. Cestou zpět potkáváme Milana a sekáme se na dvě pivka v Kozlovně. Milan nám dává tip, že se u prodeje lístků daj sehnat levnějc lístky. Jdem tam a hned se mi daří najít typa, co mi chce udat lístek. Cenu ale šroubuje na 900 Kč, který nemám a navíc mi ho dá jen pod podmínkou, že si koupím druhej za plnou cenu (1200 Kč). Chvíli tam diskutujem, když se zvedne z lehátka další typ, co mi podal doslova hadr, protože papír se tomu říkat nemohlo, na kterým má vytištěný asi nějaký lístek z internetu. Muselo to být na špatné tiskárně, nebo ten papír byl několikrát zkopírován, protože je to sotva čitelný.
„Chceš lístek? Za vosm stovek je tvůj,“ nabízí mi ten hadr.
Dívám se na něj dost nedůvěřivě.
„Neboj, jsem tady, kdyby něco,“ ukazuje na lehátko.
Nevím proč, jsem se rozhodl, že mu uvěřím a dal jsem mu veškerou hotovost, kterou jsem měl u sebe. Snad se mi podaří najít v Kácově nějaký bankomat.
S hadrem jsem hned utíkal k bráně. K mému velkému překvapení mi za něj bez velkých cavyků dali zelenej pásek na ruku. Ujišťoval jsem se, že to není třeba jen do stanovýho městečka. Vracím se k Míše a voláme Milanovi jestli má dost peněz. Nemá. Najednou se ke mě přitočil ten týpek co mi prodal lístek a říká:
"Prosímtě mohl bys ho jít zkusit proměnit na bránu, nás by zajímalo, jestli to funguje."
Udiveně na něj koukám, ale ujišťuju ho, že to bylo úplně bez problému a ukazuju pásek na ruce. Pak míříme do Kácova vybrat peníze z bankomatu. Nemile nás však překvapilo, že ve vesnici s 500 obyvatel nemají ANI JEDEN bankomat. Míša vybírá pět stovek na poště a já našel záložní dvě stovky poslední záchrany, které si vždy umě schovávám do peněženky tak, abych si na ně vzpomněl jen ve stavu nejvyšší nouze. Vracíme se do areálu a chci koupit další lístek, ale u pokladen už nikdo nepostává. Chci koupit normální lístek na kartu, protože nevěřím, že nás potká znovu štěstí a navíc by nám tím zbyla nějaká hotovost. Míša však trvá na tom, abysme tam čekali. Nejsem nadšenej z představy trávit úvodní hodiny na bráně a dávám to najevo. Naštěstí u výdeje lístků od nějakého sponzora vzniká nějaký chaos. Chlapík tam chce lístek za voucher, ale zjistil, že voucher platí jen při nákupu druhého lístku za plnou cenu.
„Já ale nepotřebuju druhej lístek!“ nadává chlapík.
„Můžete ho dát někomu druhýmu,“ navrhuje slečna ve stánku.
„Jenže já tu nemám nikoho druhýho! Takhle vám cvaknu dvanáct stovek!“ rozčiluje se chlapík.
„Já jsem ten druhej,“ přitočil jsem se hbitě ke stánku.
Chlapík měl takovou radost, že ani nic nevymejšlel a podělili jsme se o cenu napůl, takže druhej lístek mám za 600. Radostně to oznamuji zbytku party, kteří jsou zatím v Kozlovně. Martin H. z toho velkou radost nemá, protože oni zaplatili 2400 za lístky a navíc 500 za stanové městečko. Později potkávám ještě Martina S. z práce, kterej je vůbec vzteklej, protože zaplatil za stanové městečko a teď spí stejně někde úplně jinde.
„Jsem rád, když slyším, že existují větší zoufalci než já,“ komentoval to Martin H.
Konečně se můžeme vrhnout do víru festivalu. Procházíme řadou stánků a kolem stejdží, když do nás vrazil nějakej opilec v kšiltovce ve kterém vzápětí poznávám kolegu vysoce postaveného manažera. Za ním se opilecky směje jakýsi chlapík ve kterém identifikuji ředitele jedné divize. Zkrátka se opět potvrzuje, že i manažeři jsou jen docela normální lidi. Druhý den jsem to řešil s Milanem – toho času IT ředitelem a ten lakonicky prohlásil.
„Vona ta naše generace fůrt jezdí, jen jsme se holt za tu dobu trochu posunuli.“
Moji kluci maj obrovskej úspěch u holek. Kdekoliv je nechám shromáždí se u nich za chvíli 1-4 luxusní baby. A pak, že jsou děti přítež. V jeden moment, když jsem u nich stál, zatímco házeli slámu po dvou blondýnkách, tak se mě jeden kluk zeptal.
„Ty seš jejich táta?“
„Jo,“ potvrdil sem.
„A která z nich je máma?“
„Ještě nevím, stále se rozhoduji.“
Míša to bere celkem s humorem a ptá se mě, co bych tak asi těm holkám řekl, až se zeptají na jejich mámu.
„Že se chudák zabila při autonehodě a tak jsem na ně od tý doby úplně sám a opuštěný,“ odpovídám pohotově. To už tak s humorem nevzala.
Děcka jsou ale fantastický, užíváme si koncert Lenky Filipový a pak nějaký další kapelky. Těsně před Monkey Business ale Mates jako naschvál začal řvát a dělat potíže, takže je musíme jít dát spát. Jsem smrtelně unavený a usínám spolu s nimi ve stanu. Jeroným mě drží za ruku.*

Paranoidní kolega

Ráno jsme měli snídani s generálním. Ocenil jsem, že si nasypal popel na hlavu za Claudii, což je nový, úžasný, rychlejší, sjednocený, moderní a progresivní IT systém zákaznické podpory. Je to vynikající a dlouho potřebný systém, až na to, že od jeho spuštění se zhroutila hromada věcí, nemůžeme migrovat zákazníky ani k nám, ani od nás, mizí objednávky, visí instalace, propírají nás ve všech novinách a další řada „drobných nedostatků, které jsou při spouštění takového systému běžné“. Generální slíbil, že současný projekt OneSap již bude bez těchto mušek. Tak jsme zvědavi. Tuším 15.srpna je den D.
Na obědě jsem s Milanem řešil, že jeden kolega je naprosto paranoidní a když jde na delší oběd, nebo si něco zařídit do města, tak se nechá přes turnikety pouštět ostrahou, aby systém nezanamenal jeho odchod.
„Vy jste tam takhle sledovaný jo?“ divil se Milan.
„Ne, ty data má maximálně ostraha,“ ujišťoval jsem ho, „to je stejný jako ty vaše čipy u dveří, dokážeš z toho systému vytáhnout kdo byl kdy v práci a kdy ne?“
„Zbláznil ses?! My jsme rádi, že se ty zatracený dveře vůběc otevřou!“ odpověděl šéf IT.
V práci pracuji na podkladech k supertajnému projektu, který nazvěme třeba Salamanca.
Večer Míša konečně sehnala hlídání a tak jsme mohli zajít na Harryho Pottera. Zatím jednoznačně nejslabší díl s dost pochybnými zápletkami, něvěrohodným chováním postav a zejména s naprosto nevěrohodným koncem.

Slyším hlasy

Vstávám s hlavou jako střep. Chci umřít a do toho křičí děti. Raději hned razím do práce. V autobuse si sedám vedle řidiče a opatrně fixuji nehybné předměty v popředí. Hned po příchodu chce po mě Marek ještě detaily k FUP a abych mu je přinesl nahoru ke generálnímu. Rychle tisknu potřebné podklady a leju do sebe rezervní RedBull. Prezentace dopadla bez problému. Kolem poledního jdu na oběd k Bansethům. Uprostřed oběda se zvedám a jdu se podívat ke stěně, jestli tam nemají reproduktor, protože jsem odtamtud slyšel hlasy. Mám pocit, že podle Nohavicovy teorie alkoholického kopce jsem už nahoře na rozhledně. Odpoledne mám meeting s jednou firmou, která nám nabízí, že by pro nás vyvinuli něco, co mají jiní už dávno hotové, jen nikdo neví, k čemu by to mohlo být dobré a hlavně kde tam jsou ty peníze.

Chilské tango

Od rána makáme s Markem na té CDMA prezentaci. Hromada vstupů, hromada čísel, několikrát předělávané finanční modely. Výsledkem je 5ti stránková prezntace u které bych si na první pohled řekl, že bych ji měl sfouknutou za dvě hoďky a podle mě si to většina těch, kterým to bude prezentováno taky řekne a je to tak vlastně správně – výsledek má být jednoduchý a snadno pochopitelný. Jen aby to nebyly kecy, tak je to občas dost a dost práce. Čísla a modely jsme křížově revidovali s financemi a navíc jsme upravovali i navrhovanou strategii, když čísla začala ukazovat něco trochu jiného, než jsme původně doufali. A čas běžel. V 18.30 měl začínat offsite – firemní akcička, kde v neformální atmosféře strávíte večer, den, či víkend s lidmi, které jinak vidíte celé dny v práci. Kolem páté se množily urgence na zaslání prezentace. Kolem šesté, začaly utichat. V půl sedmé zbytek kanclu odešel napřed do sklípku na Malém náměstí. Vše už bylo hotové, ale ty poslední úpravy, opravy a kontroly zabíraly fakt dost času. O půl osmé už jsme Marka skoro násilím odtrhli od počítače a donutili ho poslat tu prezentaci s tím, že je to fakt dobrý a vážně v pořádku. Nabídl se, že nás vezme do sklípku autem. Naposledy jsem se tak strašně bál, když mě v devadesátých letech vezl Marianno na Invex. Dorazili jsme zrovna na první ochutnávku. Program se jmenoval Arentinsko-Chilské tango, nebo něco v tom smyslu. Kvalita vín, alespoň pro mé nepříliš cvičené chuťové buňky byla velmi proměnlivá. Každý jsme dostali papír, kam jsme si měli dělat poznámky o chuti, vůni, dojmu a asi třech dalších kategoriích. Já jsem tam měl něco ve smyslu: „dá se, ale má dost vostrej vocas“, „hnusný a smrdí“, „vopravdu hnusný“, „pitelný“. Michal P. a Martin Č. co seděli vedle mě vylili dobrou polovinu ochutnávek do k tomu určené nádoby na stole. Sledoval jsem to s pohoršením a navrhoval jsem jim, ať požádaj sklepmistra, ať jim ty vína leje zrovna do tý nádoby, aby to fůrt nemuseli přelejvat. Nicméně atmosféra byla výborná a skvěle jsme si pokecali. Ve sklípku jsme skončili někdy po půlnoci a rozhodli jsme se pokračovat dále. Druhým cílem se stala La Bodeguita. Marek se zeptal kdo kouří doutníky a vzal nás tři nahoru do humidoru.
„Vyberte si jakej chcete, platím to!“ pronesl furiantsky.
Vlezl jsem dovnitř a neomylně ukázal na střední Cohibu.
„Ten fakt ne,“ brzdil mě Marek. Ukázal jsem ještě na další dva a ozvalo se: „Ten ne, ten taky ne,“ načež mě odtamtud Marek vyhodil a vybral sám něco co stálo méně než tisíc korun kousek.
S vynikající doutníky a čerstvými Mojity jsme pokračovali v konverzaci a dokonce jsme se pokoušeli se Španělsky bavit s partičkou mexikánců u sousedního stolu. Další vzpomínky už jsou poněkud mlhavé. V Bodeguitě buďto zavírali, nebo jsem trval na tom, že si chci dát ještě Plzničku a tak jsme vyrazili dál. Našli jsme nějakou poměrně sympatickou hospodu v podzemí. Bohužel měli jen Staropramen, ale i tak jsme si objednali. Martin S. prohlásil něco o pozdním sběru, rozhlédl se znaleckým okem a usnul. Probudil se jen dvakrát. Poprvé vypil své pivo a podruhé vypil i moje. Pak už zavírali a my se museli vrátit domů, což se nám s vypětím sil dokonce podařilo. Bohužel jsem zjistil, že nemám klíče a po okapu se na balkón nedostanu, což obojí Míše neudělalo zrovna radost. Doma jsem usnul na gauči v obýváku.

CDMA

Ráno v práci začíná hned dost divoce. Od Salvadora jsme dostali za úkol připravit během dvou dní strategii snížení zátěže na CDMA síti, protože dosavadní návrhy stojí jen obrovské peníze, ale nemají požadovaný efekt. Celé dopoledne probíhá workshop se zainteresovanými stranami a jeho výsledky jsou dost zajímavé. Původní plán přemigrovat zákazníky na 3G síť mohl sice znít jako dobrej nápad, ale ukázalo se, že náklady by byly v desítkách miliónů a ušetřili bychom pouze 15 procent provozu. Začali jsme se soustředit na složení provozu a z dat připravených pro migraci zákazníků jsme zjistili, že 3,5% zákazníků dokáže vygenerovat neuvěřitelných 50 procent provozu. Nikdo nechápal, jak je to možné. Vždyť tam je FUP na 2,8 GB. Ukázalo se, že FUP tam sice je, ale po 2,8GB jediné co se stane je, že peer to peer provoz spadne z 48kbps na 28kbps, ale z Radpidshare to například jede dál na plnej kotel. Navíc v noci se data počítají jen 1/5, takže tam jsou rekordmani co stáhnou téměř 300GB za měsíc. Na to, že to je mobilní síť to je fakt dost. Při miliónových nákladech na core síť to vychází, že nás tihle dobráci stojí desítky tisíc měsíčně a platí pouze 750 Kč.
Dalším problémem se ukázaly nové prodeje, kdy obchodníci stále primárně prodávají CDMA, místo aby nabízeli rychlejší a nové 3G, kde teď máme minimum zákazníků. Takže jsme se dohodli, že všechny data zpracujeme, analyzujeme náklady a přípravíme do zítra do odpoledene prezentaci s doporučenými kroky a jejich dopady.
Přípravou prezentace a sháněním podkladů jsme strávili celé odpoledne.
Doma se zase pečou perníčky na oslavu narozenin prcků. Koukáme na Futuramu a já potom připravuju výpočetní modely na ten CDMA projekt. Tím se bavím až do půlnoci, kdy jdu konečně spát.*

Malujeme chodbu

Ráno se budím kolem desáté podivným hlukem z chodby. Míša akčně přestěhovala prakticky všechny věci, takže na mě zbývá odmontovat poličky. Protože jsme včera s Yardovými spotřebovali většinu zásob, vyráží Míša s prckama opět na doplnění a já zůstávám doma a mám se dát do malování. Nejdřív jsem se ale rozhodnul odvápnit pressovač. Když už jsem v tom, tak jsem ho zrovna celej vyčistil, octem zbavil trysku a sítka vodního kamene na na Googlu zjistil postup pro odvápňování. Celá operace mi zabrala skoro hodinu. Pak jsem konečně odmontoval ty poličky a proházel bordel ve sklepě, abych našel malovací potřeby. Zbytek času jsem trávil s krepovou lepící páskou, se kterou jsem oblepoval všechny futra, lišty, dveře, vypínače atd. Než jsem to dokončil vrátila se Míša a dorazili Yardovi s dětma a se psem. Malování je normálně náročný, ale se čtyřma malejma dětma a dvěma psama to už je fakt výzva. Navíc to bylo poprvé, kdy jsem použil kreativní barvu. To je barva co nechává takový zvláštní stopy po štětci, takže to pak vypadá dost zajímavě. První kousek vypadal příšerně, ale když toho byla větší plocha, tak to začalo dávat smysl. Yard mi pomáhá a přebílil stěnu za botníky. Míša se zlobí, že to chtěla vymalovat celé. Přesvědčujeme ji, že není dost barvy a navíc to vypadá lépe, když se jedna stěna nechá bílá.
Mates terorizuje ostatní děti a z obýváku slyšíme každou chvíli:
"Matesi, jestli to uděláš ještě jednou..."
"Tak to udělá po 163," komentuje to Yard lakonicky.
Dětí tu asi nebylo dost, tak Míša domluvila se sousedkou, aby nám přihodila ještě Gábika. Abychom situaci zvládli, likvidujem s Yardem zásoby vína v ledničce.
Dokázali jsme ale vrátit veškerý nábytek i přišroubovat police, takže večer už je chodba celá v novém.
Obrázek: Filip před čerstvě vymalovanou stěnou.