Chilské tango

Od rána makáme s Markem na té CDMA prezentaci. Hromada vstupů, hromada čísel, několikrát předělávané finanční modely. Výsledkem je 5ti stránková prezntace u které bych si na první pohled řekl, že bych ji měl sfouknutou za dvě hoďky a podle mě si to většina těch, kterým to bude prezentováno taky řekne a je to tak vlastně správně – výsledek má být jednoduchý a snadno pochopitelný. Jen aby to nebyly kecy, tak je to občas dost a dost práce. Čísla a modely jsme křížově revidovali s financemi a navíc jsme upravovali i navrhovanou strategii, když čísla začala ukazovat něco trochu jiného, než jsme původně doufali. A čas běžel. V 18.30 měl začínat offsite – firemní akcička, kde v neformální atmosféře strávíte večer, den, či víkend s lidmi, které jinak vidíte celé dny v práci. Kolem páté se množily urgence na zaslání prezentace. Kolem šesté, začaly utichat. V půl sedmé zbytek kanclu odešel napřed do sklípku na Malém náměstí. Vše už bylo hotové, ale ty poslední úpravy, opravy a kontroly zabíraly fakt dost času. O půl osmé už jsme Marka skoro násilím odtrhli od počítače a donutili ho poslat tu prezentaci s tím, že je to fakt dobrý a vážně v pořádku. Nabídl se, že nás vezme do sklípku autem. Naposledy jsem se tak strašně bál, když mě v devadesátých letech vezl Marianno na Invex. Dorazili jsme zrovna na první ochutnávku. Program se jmenoval Arentinsko-Chilské tango, nebo něco v tom smyslu. Kvalita vín, alespoň pro mé nepříliš cvičené chuťové buňky byla velmi proměnlivá. Každý jsme dostali papír, kam jsme si měli dělat poznámky o chuti, vůni, dojmu a asi třech dalších kategoriích. Já jsem tam měl něco ve smyslu: „dá se, ale má dost vostrej vocas“, „hnusný a smrdí“, „vopravdu hnusný“, „pitelný“. Michal P. a Martin Č. co seděli vedle mě vylili dobrou polovinu ochutnávek do k tomu určené nádoby na stole. Sledoval jsem to s pohoršením a navrhoval jsem jim, ať požádaj sklepmistra, ať jim ty vína leje zrovna do tý nádoby, aby to fůrt nemuseli přelejvat. Nicméně atmosféra byla výborná a skvěle jsme si pokecali. Ve sklípku jsme skončili někdy po půlnoci a rozhodli jsme se pokračovat dále. Druhým cílem se stala La Bodeguita. Marek se zeptal kdo kouří doutníky a vzal nás tři nahoru do humidoru.
„Vyberte si jakej chcete, platím to!“ pronesl furiantsky.
Vlezl jsem dovnitř a neomylně ukázal na střední Cohibu.
„Ten fakt ne,“ brzdil mě Marek. Ukázal jsem ještě na další dva a ozvalo se: „Ten ne, ten taky ne,“ načež mě odtamtud Marek vyhodil a vybral sám něco co stálo méně než tisíc korun kousek.
S vynikající doutníky a čerstvými Mojity jsme pokračovali v konverzaci a dokonce jsme se pokoušeli se Španělsky bavit s partičkou mexikánců u sousedního stolu. Další vzpomínky už jsou poněkud mlhavé. V Bodeguitě buďto zavírali, nebo jsem trval na tom, že si chci dát ještě Plzničku a tak jsme vyrazili dál. Našli jsme nějakou poměrně sympatickou hospodu v podzemí. Bohužel měli jen Staropramen, ale i tak jsme si objednali. Martin S. prohlásil něco o pozdním sběru, rozhlédl se znaleckým okem a usnul. Probudil se jen dvakrát. Poprvé vypil své pivo a podruhé vypil i moje. Pak už zavírali a my se museli vrátit domů, což se nám s vypětím sil dokonce podařilo. Bohužel jsem zjistil, že nemám klíče a po okapu se na balkón nedostanu, což obojí Míše neudělalo zrovna radost. Doma jsem usnul na gauči v obýváku.