Usínám

Nějakou záhadou se budím sám od sebe přesně v pět. Telefon nezvoní a nikdo nepřichází. Sbalil jsem se a ve čtvrt na šest jsem dorazil na recepci. Byl tam ten samý člověk co večer. Usmál se a řekl: „No vidíte, tak jste přece vstal!“
Objednávám taxíka a pak usínám v křesílku u recepce. Konečně doráží taxík a jedeme na letiště.
„Kolik to bude stát? Kolega říkal, že tak dvacet EUR.“ (ač jsme pak zjistili, že to bylo 32).
„Dvacet, dvacet pět, to záleží,“ prohodil recepční, naložili jsme věci a jeli. Tenhle už taxametr měl, ale ten se po nastoupení rozjel jak demíčko na výherním automatu. Na okýnku vedle sebe jsem ale vystudoval, že od deseti večer do šesti ráno je druhá sazba a za letiště je pak ještě extra bonus 5 EUR. Vítězná částka zněla 40 EUR a 30 centů. Měl jsem jen 40,10, ale řidič nad tím jen mávnul rukou.
Tešil jsem se na spánek v letadle, ale nějaký malý dítě tam řvalo celou cestu, takže ze spánku nebylo nic. V letadle alespoň dopisuju deníčky z předchozích dní.
V práci jsem docela zvládal, ale po čtvrté hodině jsem to zabalil a vyrazil na Ohradu, kam jsme šli s Míšou na večeři. V autobuse jsem to už zalomil. Večeře v číně výborná, ani děti se tentokrát nekoupaly ve fontáně pro rybičky. Původně jsme dnes měli jet do Trutnova, ale zrušili jsme to. Jakmile jsme dorazili domů, tak jsem se dovrávoral k posteli a před sedmou večer jsem už spal.