Taxík

Míša ráno jede na zkoušku a já mám dopoledne na starost Matese. Nedaří se mi se zvednout z postele do Míšina odjezdu. Mates chvíli řval a pak přišel za mnou do ložnice. Chvíli mi bušil bagrem o hlavu a pak se natáhnul vedle mě a začal usínat.
„Tak to ne! To bychom se do tý práce takhle nedostali!“ konečně rozhoduji a s vypětím sil vstávám. Snídáme, pak ho oblíkám a můžeme vyrazit. Ve dveřích se Mates zaseknul a nasadil napjatý výraz.
„Matesi?! Ty ses posral!“ pronáším, jakmile ucítím co bylo zdrojem jeho zamyšlení. Takže zpátky domů a převlíknout. Ač razím názor, že přebalování, kojení a krmení je úkolem žen, tak když je nutné, tak to taky přinejhorším zvládnu. Tohle byl ovšem masakr a skoro jsem se poblil. No, konečně přebaleno a znovu opouštíme dům. V práci jsem dvacet minut po deváté a už venku mi volá Marek a ptá se proč nejsem v Madridu. Vysvětluji mu, že S má trochu jiné názory na to, co je pro firmu užitečné, ale že to beru a nedá se nic dělat. Hovor je trochu zmatený a ke konci Marek říká něco o tom, že někdo měl jet zítra na workshop ohledně messagingu a mVoIPu, ale že se to vychladilo a že jsem tam bejval mohl jet já. Pak už končíme a já mířím nahoru do kanceláře. Dopoledne rychle vypracováváme doplňující otázky z UK a Madridu k čtyřletému plánu a navíc mě odchytil Michal, že potřebuje do večera zpracovat materiály pro Cloud computing. Slibuji, že uděláme co budeme moct. V jedenáct volá opět Marek a procházíme s ním otázky. Na konci hovoru opět začne téma zítřejšího workshopu ale ozve se za ním nějaký křik a musí to položit. Pak volám Michalovi kvůli Cloud computingu a ten mi řiká:
„Máš domluvenou už tu letenku?“
„Jakou letenku?“
„Do Madridu. Marek ti nic neříkal?“
„No něco naznačoval, ale nikdy to nedokončil.“
„Posílám ti všechno do mailu, je potřeba aby ses za nás zítra účastnil workshopu.“
„No, to bude mít Míša radost,“ odpovídám. Z původně náročného dne se v tu chvíli začal stávat den poněkud divoký. Zaúkoloval jsem asistentky, ať zajistěj ty letenky a ubytování. Domluvil jsem schůzku s potřebnými lidmi kvůli tomu Cloud computingu a rychle jsme dodělávali ty otázky k business plánu. Do toho Mates úspěšně demoloval celé okolí. Zhruba o půl dvanácté si ho naštěstí odvezla Míša. Ani nevím, jestli jsem jí stihnul říct, že letím pryč. Každopádně se to během dne dozvěděla a nebyla z toho vůbec odvázaná. Navíc slíbila Ríšovi, že odveze jeho rodinu v noci na letiště a já měl zatím hlídat děti.
To, že den byl náročný se u mě snadno pozná podle toho, že dobrovolně obědvám ve firemní kanýtně. V jednu se ještě proběhnu mezi budovami, protože T.V. nemohl napsat k čísle zasedačky i budovu a já logicky předpokládal, že to bude u nich. Až když jsem ve výtahu neobjevil deváté patro, tak mi došlo, že to bude asi zrada.
Ve dvě musím jet na jednání mimo firmu a vracím se až ve čtyři. Má být další meeting, který je naštěstí zrušen. Díky tomu nemusím letět do Madridu tak jak jsem, ale stíhám se stavit doma sbalit si nějaké věci. Je to fakt jen na otočku, pusa, pohladit kluky a už je venku taxík, který mě veze na Ruzyň. Cestou ještě měním hotel, protože mě poslali někam do horoucích pekel u letiště a přitom je v Madridu už Braňo a tak bychom mohli být spolu na hotelu. Ukázalo se, že i se stornem to vyjde na stejné peníze, protože Braňův hotel je levnější. Volá ještě Luboš, že posílá věci kvůli konferenci s Londýnem. Slibuji mu, že to vyřídím v letadle.
Na letišti jsem překapivě včas a tak se v klidu odbavuji a večeřím. U gatu mě ale polejvá horký pot. Je tam celej zájezd nějaký mateřský školy s příšerně uřvanejma dětma. Jdu raději jinam, kde se připojuji a stahuji si podklady pro práci v letadle. Vracím se těsně před odletem a nastupuji do letadla. Celej prostředek je zabranej těma malejma hajzlíkama. Hledám svou řadu a nemůžu uvěřit svým očím. Je to přímo uprostřed mezi nima. Poznávám už, že mluvěj rusky. Nasazuji zdrcenej výraz a usedám. Letuška mě vidí a jde ke mě a říká mi, že asi nejsem nadšenej ze svýho místa.
„Jak se vůbec mohlo stát, že mě dali doprostředka? To ty děcka nenaklikaj najednou?!“ zoufám si.
„Nebojte, nejsme úplně plný, měli bychom tu mít asi 4 místa. Jakmile všichni nastoupí, tak vás přesadím,“ uklidňuje mě letuška. A skutečně, našla mi místo vedle dvou sympatických Španělek. I tak to nebyla klidná cesta. Děti řvaly, fůrt lozily dozadu, zvoniliy na letušky a vůbec otravovaly. Navíc přede mnou seděl nějakej chlapík, kterej nedokázal chvíli klidně sedět, takže mi neustále házel s notebookem, který jsem měl na stolečku, co byl připevněn na jeho sedadle.
S úlevou vystupuji na letišti Barajas v Madridu. Hned u východu mě bere velmi seriózně vypadající chlapík se slovy: „Taxi sir!“. Čekám, že půjdeme hned před vchod, kde stávají taxíky, ale táhne mě na nějaké parkoviště a pak do auta, co nevypadá úplně jako taxík.
„Yo necesito billete“ upozorňuji jej, že potřebuji účet.
„Si, si, sir. Yo soy el oficial taxi de aeropuerto!“ ujišťuje mě, že je oficiální letištní taxislužba a podává mi vizitku, aby mě uklidnil. Nejsem si úplně jistej, ale jsem už tak vyčerpaný, že nehodlám už nic řešit. Na mobilním facebooku zjišťuju, jak se řekne bankomat a pak ho už jen prosím, aby mi zastavil u „Cajero automatico“. „Si, si, no problema!“ ujišťuje mě a strhává řízení, protože chvíli nedával pozor. Popisuju své zážitky na facebooku a najednou ten borec zase malém havaruje. Zdá se mi, že usíná, nebo je nějakej nesoustředěnej, takže se s ním raději začínám lámanou španělštinou bavit. Před hotelem zastavuje u bankomatu a pak mi ukazuje krásný, zalaminovaný ceník, kde je napsáno, že jsou oficiální taxislužbou a že cesta do centra stojí paušálně 90 EUR. V únavě nepřepočítávám částku a platím, děkuji a vystupuju. Už cestou na pokoj mi začalo vrtat v hlavě, že je to fakt dost. Volám Braňovi, ale ten už je grogy. Jen se ho ptám, kolik ho stála cesta z letiště. „Asi 20 EUR“ odpovídá.