Budíček ráno v šest hodin, abychom stihli dorazit do Prahy. Počasí nic moc a navíc prakticky spím, takže jedeme raději autem. Snídaně s dětmi se trochu protáhla, takže v Praze jsme asi o půl desáté. Doma rychle beru počítač a letím do práce v hadrech z tábora. Počítal jsem s tím, že mám v práci věci na převlečení, ale ukázalo se, že ne. Naštěstí jsem dal dohromady alespoň slušné kalhoty a pomačkanou košili, jinak bych musel chodit v tričku „Fuck Google, ask me!“ což by ale nebylo poprvé. Pracujeme na 3G kejsu a provádíme závěrečnou kontrolu materiálů pro čtyřletý business plán. Odpoledne se navíc účastním jedne přípravné schůzky, která se protáhla až do šesti večer. Navíc se mi ozval Milan, že Ondráš zas někam odlétá a chtěl by si s náma jít někam sednout. Navrhuji restauraci U Bansethů, která se mi v pátek moc osvědčila.
Doma večeřím, pozdravím se s rodinkou a pouštím klukům vrtulník. Pak už zase razím k Bansethům. Míša je trochu hořká, že jsme se poslední dny moc neviděli, ale utěšuju jí, že si to zítra a pozítří pořádně vynahradíme.
Ondráše jsem neviděl už dva roky. Probíráme život a zjišťujem, že je vše příjemně při starém. Dorazil i Korčula a vychladil to jediný Jeroným, který prý musel koupat. Uprostřed příjemné zábavy najednou číšnice přinesla Korčulovi sklenku whisky.
„Od vašeho kamaráda tam vzadu,“ oznámila mu. Dan se začal otáčet, ale nikoho neidentifikoval. Přivoněl tedy ke skleničce a chtěl se napít, když v tom mu číšnice sklenici z ruky vytrhla a řekla.
„Promiňte, to byl omyl, to nebylo pro vás!“
Vybuchl jsem smíchy, ale záhy jsem se zarazil, protože tu skleničku vrazila mě. Rozhlížel jsem se po neznámem dárci a na konci restaurace se u stolu zvedl černovlasý kluk s mírně povědomými rysy a skleničkou whisky v ruce. Vyrazil jsem k němu a hned ho zdravím:
„Nazdááár! No nekecej, co ty tady děláš?!“
„Já jsem tu poprvý v životě.“
„No, já podruhý,“ hlaholím vesele a zoufale se snažím vybavit odkud toho člověka znám. Bohužel trpaslíčci, kteří intenzivně prohledávají v mé paměti oddělení fotek známých a kamarádů, se opakovně vracejí s nepořízenou. Někteří dokonce s tím, že zapomněli pro co šli a půlka vyrazila rovnou chlastat. Je mi jasný, že identitu toho člověka se nedozvím a tak nasazuji osvědčenou metodu: „přítomnost a budoucnost, hlavně žádná minulost.“
„Co teď vlastně děláš, no já dělám to a to, co plánuješ, jedeš na ten a ten fesťák atd.“ takhle příjemně pokecáme. Já rundu otočil, on mě nechal poslat ještě slivovici.
„Netušíte co to je za člověka?“ vracím se k našemu stolu, ale nikdo ho nikdy neviděl.
Slivovici piju jen z půlky a už fakt nemůžu a nikdo ji nechce. Dan už chce jet a tak já se slovy: „Jemu by bylo líto, kdyby viděl, že jsem ji nevypil,“ jsem zbytek skleničky dolil do zbytku mého piva. Všichni to viděli až na Ondráše, který seděl vedle mě a na chvíli se zamyslel.
„Ty se s tím pivem hrozně couráš, já ti pomůžu!“ pronesl nečekaně a oklopil do sebe zbytek mého piva. Jeho výraz prozradil, že to nebude jeho oblíbená kombinace.
„Tys tam vylil tu slivovici viď?“ pronesl se staženým obličejem.
„Jo, je fajn, že ji teda někdo nakonec vypil!“ smál jsem se.
Dan nás hodil na Skalku, kde jsem přesedl na autobus. Když se zavřely dveře předstoupil před nás řidič a pronesl:
„Na trase došlo k havárce...“
‘No nazdar, to zas bude nějaká šílená objížďka’ napadlo mě hnedka.
„..takže rušíme všechny zastávky a jedeme přímo až do Hostivaře,“ dokončil řidič.
Takže to je express bus a já jsem za pár minut doma. Jak paradoxně něco zlé může být k něčemu dobré.
Žádné komentáře:
Okomentovat