Asi tě vidím!

Ráno mě veze Míša do práce. Od devíti máme zase dlouhé jednání. Projekt se posunul dost nečekaně úplně jinam, než jsme původně očekávali. Po skončení mám ještě schůzku s Fredericem ohledně našeho e-mailového řešení pro zákazníky. Na oběd vyrážíme ve větší partě do Michelský. Je vedro k zalknutí. Tématem oběda je to, jaké mají Španělé historické štěstí. Odpoledne jednáme s regulacemi ohledně regulování optické sítě pro domácí zákazníky. Tady jsou na nás naprosto krátcí. Nemáme skoro žádnou. Pak prezentuji svůj projekt koordinace nadnárodních skupinových projektů a mezinárodní spolupráce. Při troše štěstí se mi snad podaří, že se konečně sjednotí všechny projekty a věci co děláme v rámci skupiny a konečně budeme mít trochu přehled co se kde děje a stejně tak i skupině budem moci předávat informace o našich projektech. Daří se mi odejít až kolem šesté a to zrovna do nejbrutálnější přeháňky, která se dnes Prahou prohnala. Podle zpráv z Trutnova to tam napáchalo ale daleko větší paseku. Razím dnes k Bansethům, kde máme výroční sjezd VOLů (současní a exzaměstnanci Video On Line/VOLNÝ). U vedlejšího stolu sedí parta důchodců obou pohlaví a jsou nesmírně hluční. Při historce jednoho z nich, která se týkala inkontinence přímo burácejí smíchem. Veškerá jejich komunikace je vedena také velmi hlasitě, což chápu, protože jsou už asi stejně hluší. Tiše doufám, že buď brzo odjedou, nebo umřou. V sedm hodin sedím u stolu se 14 židlemi stále sám. Píšu Danovi, jestli jako vůbec někdo dorazí. Volá mi, že to zrušil, protože většina na poslední chvíli odřekla. Dost mě vyděsil, ale dělal si srandu. Pak už se to začíná scházet. Nakonec se sešla úžasná partička a zábava jela o stošest. Ke konci jsme zjistili, že vlastně nedorazil nikdo ze stávajících zaměstnanců, že to je samej odpadlík. Asi dvě hodiny jsem se telefonicky míjel s Mrtvočichem, od kterého jsem měl ztracené volání a zprávu, že oni jsou v pivovaru. Vedle restaurace je pivovar, tak jsem ho tam marně hledal. Zkoušel jsem mu volat, ale pro změnu to nezvedal on. Poslal jsem mu zprávu, že jsem v restauraci a ať se ozve. Přes různá ztracená volání se mi nakonec podařilo se mu venku dovolat.
„Ty seš asi vevnitř ne?“
„Ne, já jsem venku,“ odpovídám a rozhlížím se kolem. Konečně vidím mladíka s tmavými vlasy a telefonem u ucha.
„Asi tě vidím!“ řekli jsme zároveň, ale v tu chvíli jsem poznal, že to je někdo jinej. Znovu se zoufale rozhlížím a najednou mě napadá určitá myšlenka.
„Hele, seš ty vůbec v Praze?!“ ptám se.
„Jak v Praze? Počkej...“ diví se.
„Ty seš v Plzni viď ty hovado jedno!“ směju se už na plný kolo.
„Jak? Aha! No to je fór!“
Takže jsme oba v jiném městě, před jinou restaurací pobíhali a snažili se vzájemně najít. Hezké.
Domů jsem dorazil asi o půl jedné, ale zjistil jsem, že nemám klíče. Házel jsem teda kameny na balkón, ale jediným výsledkem bylo, že me seřval soused, ať zvoním. Tak jsem začal na Míšu zvonit, ale jediným výsledkem bylo, že me přes intercom seřval další soused. Napadla mě spásná myšlenka zazvonit na Lukyho. Naštěstí vstal a otevřel mi. Ještě že klíče od našeho bytu má asi půl baráku! Usínám asi kolem druhé hodiny a celou noc se budím, protože mi je nějak divně.