Bun cha

Ráno se rychle dávám do pořádku a letím do práce. Už od devíti máme Steering committee ohledně sítě. Potom hned pokračuje náš Staff meeting a pak už koukám, že je čtvrt na jednu a volá mi Korčula, že za čtyři minuty je u nás na křižovatce. Dnes jsme si totiž domluvili, že půjdem na pravý vietnamský oběd. Ten v Praze seženete jen ve vietnamských velkotržnicích, takže jedem do Malešic. Korčula a Jarda T. tam ještě nikdy nebyli, takže jsou vyjukaní už z toho jak jdeme šíleným bludištěm skladů vietnamské produkce až k bistru mistrně ukrytému uvnitř tržnice. Cestou tam jsou pasti na běžného turistu v podobě klasických „čín“ s obrázkovou nabídkou. My ale podle telefonických instrukcí od Elišky najdeme koutek mezi zeleninou, a čínským bistrem, kde se kýžená restaurace nachází. Je dnes tropické vedro a již zvnečí je cítit typická vůně Vietnamu. Jen jsme vešli dovnitř, tak jsem měl dokonalý flashback z Kambodži. Všechno je úplně dokonalé, od špinavé kuchyně plné zvláštních pachů, přes různé stoly jak čas dal a hromadu pochybných dřevěných tyčinek v držáku uprostřed každého z nich. Sedí tu téměř výhradně místní Vietnamci a pochutnávají si na jakési hutné polívce (později jsem zjistil, že to je Pho). My zabíráme stůl po nějaké rodince a objednáváme neomylně „bun-cha“. Pozor Češi často dělají chybu, že řeknou, že by chtěli „bun-chu“, přičemž „ča“ znamená hovězí, kdežto „ču“ je pes, který je zde výrazně dražší a je hůř k sehnání.

Bun-cha je jídlo, které si v jeho originálním provedení (nikoliv turistické úpravě) buďto zamilujete, nebo zcela odmítnete. Nic mezi tím. Naprosto zvláštní chuť bylinek, silného vývaru do kterého namáčíte grilované maso i nudle a samozřejmě dochutit patlažánem a podivnou červenou směsí (bezohledně ostrou), případně čerstvými feferonkami. Vietnamci si zakládají na čerstvé zelenině a dost pochybném mase. Mnoho receptů spočívá často v tom, že se maso nechá takzvaně zamřít, případě ryby se nechají v sudu, až s nimi hýbají červy a pak se z nich dělá jejich proslulá rybí omáčka. Jak podotkl později Šebesťák, u nás mají tu výhodu, že maso mohou kupovat přímo v Albertu a mají ho přímo v požadované „kvalitě“. Protože jsme už zapomněli, tak jsme si dali nápoj z Liči, kterej je opravdu extrémně odpornej. Vzpomněl jsem si, proč si tu vlastně k pití vždy dávám raději pivo. Platí se paní majitelce přímo na baru a ceny, řekl bych, určovala spíše od oka. Po skvělém kulinářském zážitku se vracíme do práce, kde mě čeká schůzka se sítěma a marketingem ohledně stavu 3G výstavby a pak ještě dolaďování výpočetního toolu.
V šest mě vyzvedává Míša a jedeme do Letňan, protože chceme koupit prckům spacáky. Na víkend plánujeme totiž jet s nima na festival Benátská noc. Nákup byl náročnější, než jsem čekal. Nejdříve mi Míša ukázala vybraný spacák, který sbalený byl větší, než můj velkej, navíc měl dost mizerné teplotní parametry a byl dost malej. Pak jsme se tam před prodávající začali postupně hádat o různé spacáky. Míše se nezdálo, když byl spacák tenkej – a marně jsem do ní tlačil rozdíl mezi mikrovlákny a dutými vlákny. Mně se nezdálo, když byl sbalenej velkej jak kráva. Nakonec vybrala jeden Míša a jeden já. Jako správní manželé jsme se teda dohodli, že koupíme každýmu z kluků ten, co vybrala Míša. Zatímco jsem probíral spacáky, tak stihli ještě koupit Jeronýmovi za litra baťoh a já, aby to bylo komplet, jsem koupil za litra samonafukovací karimatku. Takže útrata 4 litry jen to hvízdlo.
Doma jsme dali kluky spát a šli jsme koukat na Pulp Fiction u kterého jsme usnuli.*