Už po vystoupení mě fascinuje rozlehlost a velkolepost celého komplexu. Po schodech stoupám nahoru. Střed celého komplexu tvoří krásná promenáda s lavičkami, kaktusy a velkou fontánou s jezírkem. Rozhlehlostí to připomíná polovinu Václaváku. Všeude dokola kolem prostředního parku jsou moderní budovy, každá velikosti našeho hlavního sídla v Praze. Jsou značeny sever, jih, východ, západ a centrální budova. Koukám se do pozvánky na workshop. Píše se tam, že se koná v Distrito C. ‘Tak to mi moc nepomohlo,’ povzdechnu si a vyrážím do centrální budovy. O workshopu nic neví a tak jim říkám jméno organizátora.
„To musíte do východní budovy,“ vysvětluje mi slečna, která angličtinou zrovna nevládne. Jdu do vychodní budovy č.1.
„To musíte do východní budovy č.2,“ směruje mě další slečna poté co na třetí pokus našla jmenovanou osobu.
V budově číslo 2 již boduji. Slečna z recepce mi vypracovala kartu návštěvníka a označila notebook čarkovým kódem. Pak zavolala a zase mi kartu vzala a řekla mi, že ten člověk je na workshopu v hlavní budově. Takže zase zpátky.
Konečně jsem na místě. Čekal jsem nějaký workshop s cca pěti lidmi, ale v obrovské zasedací místnosti sedí odhadem 30 lidí ze všech možných zemí, kde Telefónica operuje. Zasedačka opět velkolepě pojatá. Každý má před sebou výsuvný monitor, kde se promítá prezentace, která je rovněž promítána na obrovské plátno v čele stolu. Sympatické bylo, že každý měl před sebou mikrofon a systém nedovolil, aby byly zaplé více jak dva mikrofony současně. To do značné míry limitovalo zmatek při vstupech ostatních. Celé to řídili tři technici z místnosti za zasedačkou. Napadlo mě, že už tuším, kam jdou veškeré naše dividendy.
Workshop byl ale fakt zajímavej, doslova a možná až moc nabitej informacemi a jediné co bych mu vytknul, že opravdu nebyl pojat v španělském stylu. Jelo se od rána v kuse na jeden zátah. Ve tři, kdy už jsem hlady neviděl, nám přinesli talíře s jídlem, které postavili před nás, my je zhltli a jelo se dál. V sedm skončily prezentace a měla začít hodinová závěrečná debata. Leč nikdo už nebyl schopen mluvit, natož nějak velkolepě uvažovat, takže jsme se dohodli, že se ještě někdy musíme sejít a v mezičase projdeme všechny informace a připravíme si diskuzi.
Venku už na mě čekal Braňo. Lákal jsem ho do metra, ale trval na tom, že si vezmem taxíka. Měl s sebou kufry, protože měl původně dnes odlétat, ale posunuli mu to až na zítra.
„Ale platíš, já mám lístek na deset jízd v metru!“ informoval jsem ho. Cesta stála asi 25 EUR a Braňo neměl drobné, takže jsem mu půjčoval 2,50. „Jestli mi budou chybět zítra na taxíka! Já už mám jen 40 EUR!“ říkal jsem mu.
„No, to by ti mělo stačit. I když u tebe člověk neví,“ smál se Braňo.
Na hotelu jsme se jen převlíkli a vyrazili jsme na večeři, kam nás pozvali lidi od IPTV.
„Je to asi 40 minut pěšky, půjdeme teda pěšky?“ navrhoval Braňo.
„Jasně, proč ne?“ souhlasil jsem a zapnul Google Maps. Měl jsem pocit, že Braňo říká, že to je někde u Grand Via na severu, takže jsme vyrazili. Po 40 minutách se snažím najít to místo, kde je restaurace, ale nikde ji na mapě nevidím.
„Hele kde to je? U Grand Via nic není,“ ptám se Braňa.
„Já neříkal, že to je u Grand Via,“ diví se Braňo.
„Říkal jsi, že to je u Grand Via na severu!“
„Ne, já říkal, že Grand Via je na severu!
Zjišťujem kam teda máme jít, když v tu chvíli mi přichází mail. Dnes jsem si totiž zapnul synchronizaci i v roamingu.
„Moment, mám mail!“
„Kašli na práci, hledej kam máme jít.“
„Píšou, že ta restaurace včera vyhořela, že to je úplně jinde,“ čtu obsah mailu.
Ukázalo se, že směr máme dobrý, ale je to úplně na konci města. Volíme teda metro a za půl hodiny jsme na místě.
„Mě jenom fascinuje ten jeho optimismus, že všichni tady mají zaplou synchronizaci mailů v roamingu a pravidelně je čtou. Ani SMSku neposlal,“ brumblá Braňo.
Večeře ve Vinotinto byla ale výborná. Skvělé jídlo, výborné pití a dobře jsme pokecali se španělama, argentincema i brazilcema. V neformální atmosféře, se řeší věci daleko lépe, než například přes videokonferenci.
Na hotel dorážíme asi v jednu ráno. Dáváme ještě pivko na pokoji a pak si jdu obědnat buzení na pátou ráno. Diskutuji s recepčním asi pět minut. Nejdřív mi říká, že to není problém. Já mu ale říkám, že chci aby mě FAKT vzbudili.
„No jasně, žádnej problém, zazvoní vám telefon,“ usmívá se recepční.
Vysvětluji mu, že telefon mě fakt nevzbudí. Nechápe, jak by mě teda mohli vzbudit.
„Normálně vejděte do pokoje a vzbuďte mě!“
Jeho výraz naznačoval, že to v žádném případě neudělají. No nakonec jsem ho ukecal, ale jsem na to fakt zvědav. Na pokoji jsem tak vyčerpán, že sotva nastavuji budíka na telefonu a omdlévám asi kolem druhé ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat