Smaženice

Docela dobře jsem se vyspal a vstávám až o půl deváté. Jeroným je už na snídani. Dopoledne s Jeronýmem škrabu brambory (s ním je to na dlouhé lokte) a pak trvá na tom, že si musíme udělat „výlet“. Šplháme se lesem do brutálního kopce za táborem. Cestou nacházím docela hodně hub a učím je hledat i Jeronýma. Překvapivě mu jdou skvěle hlavně houbičky podobné lysohlávkám. Stále trvá na tom, že musíme až tam nahoru a když se po namáhavém výstupu vracíme skrz ostružiní do tábora, tak si pochvaloval, že to byla vážně dobrodružná cesta.
Z hub jsem se rozhodl připravit smaženici. Jsou prakticky všechny totálně červivé a po rozkrájení mají ty kousky tendenci zdrhat z prkýnka.
„No co, v Kambodže jeděj červy rovnou, tak co si tady hrát na city“, konstatoval jsem a shrnul pohyblivý obsah prkénka do pánvičky a se slovy: „Nemysli si, že zdrhneš!“ jsem tam přihodil i jednoho osamělého prchajícího červíka.
„Holt to nebude vegetariánský, no!“
Parta lidí, která mě během příprav sledovala a původně si dělali zálusk na první letošní smážu prohlásila, že už takovou chuť nemaj.
Je fakt, že po položení pánve na rozpálená kuchyňská kamna se ozýval chvíli tichý a zoufalý křik, ale brzy to utichlo. Smaženice byla ale naprosto vynikající a všichni co ochutnali se ptali na tajemství receptury.
„No já hlavně smažím cibulku a houby zvlášť a dávám je dohromady až těsně před koncem,“ ochotně jsem se podělil o, dle mého názoru, klíčovou informaci.
Přes den jsem pomáhal Drgymu a Kátě vyrábět závěsnou síť, což spočívalo především ve splétání provázků do „copu“. Takže teď mám na ukazováčku slušnej puchýř.
Večer proběhlo sprchování v naší polní sprše, kam se mi podařilo k holkám vnutit na vykoupání i Jeronýma. Na zahájení tábora se dnes zapaloval slavnostní oheň. Ortodoxní skauti byli dost rozhozeni z provedení ohniště a zejména Standa to hlasitě kritizoval. Zítra to musí družina, která to měla na starosti předělat. Po ohni byla večerka a začal opět program v hangáru. Včera Rasputin dělal krávu, ale dneska hrál jako bůh. Projeli jsme všechny staré songy, přidal se i Štefek „lilií skautskou“ a Standa s „balíčkem čokolády“. Zkrátka atmosféra jako za starých časů. Hláškou večera bylo:
„Víte že ten hangár není zvukotěsný?!“
„No, asi ne. A co?“
„No, ty děti! Co si maj myslet?!“
Chvilka ticha, kdy jsme se na sebe vzájemně podívali a pak Štefek pronesl:
„No, já si vždycky říkal, že bych si moc přál tam bejt s nima!“
„Já taky!“ přidal se Medvěd.
„Já taky!“ potvrdil Kuba.
„Já taky!“ přitakal Standa.
„No, takhle jsme se tady vlastně sešli!“ uzavřel jsem se smíchem debatu.