Ráno se mi fakt nechce vstávat. Průběžně mě budí Míša a pak ti malí teroristi. Nakonec se zvedám, ale venku místo aby bylo světlo, tak se dost brutálně stmívá. Optimisticky doufám, že to stihnu a oblíkám si věci na motorku. Už v garáži mě rytmus bubnujících kapek ujišťuje, že jsem to nestihnul. Chvíli brutálně kleju a jdu zpátky, pak si to rozmýšlím a sedám na motorku. Stejně bych zmoknul i cestou pěšky a takhle aspoň dorazím včas.
Leje fakt brutálně, jedu pomalu a zoufale se snažím o pozitivní myšlení. Nejde mi to. Tak aspoň rezignuji. Až těsně u firmy na semaforech mi v promáčené kapse začal telefon vyhrávat "Raindrops Keep Falling on My Head" a najednou to jde. Dojíždím totálně promočenej a schnu v práci celej den, ale ta písnička mi zůstala v hlavě a celý den si pobrukuju o tom, jak déšť stále padá na mou hlavu.
V práci jsem před devátou a hned jdu za Alešem a předěláváme výpočty toho mobilního advertisingu a po hrozných bojích jsem získal aktuální detailní čísla čtyřletého business plánu. Klíčové je to slovíčko "aktuální", protože těch verzí už jsou snad stovky a najít čísla, která by odpovídala alespoň ve dvou souvisejících dokumentech není legrace. Podle těch čísel poté aktualizuji svůj výpočetní model pro projekt na kterém pracuji. Odpoledne máme schůzku se sítěma a marketingem. Konečně jsme se shodli, teď ještě jestli to prosadíme.
O půl šesté mi dochází, že zavřít ty promáčené věci ráno do skříně nebyl dobrý nápad.
"Já jsem si říkal, že děláš pěknou blbost," komentuje to kolega.
"Proč jsi mi nic neřekl? Já ráno fakt nebyl schopen tohle promýšlet do konce!"
"Tak vypadal jsi, že jsi rád, že dejcháš, tak jsem si řekl, že není dobrej nápad ti ještě říct, že jsi debil," doplňuje lakonicky.
Soukám se do těch odpornejch mokrejch hadrů a jedu za Míšou na Chodov, tam vyzvedávám kravaty a těším se, že jedem hned domů. Míša mě však po telefonu přesvědčuje, ať přijdu za nima do Maca. Tak jdu - jako kachna přes celej obrovskej obchoďák, potím se v promáčené bundě a ty mokré kožené kalhoty, to taky není nic co byste chtěli zažít. Už ani ta písnička nefunguje. Dá se říct, že se cestou dost samonaštvu. Když mi po příchodu Míša sdělí, že chtěla abych tam šel hlavně proto, abych koupil za dvacku děckám nějakou naprosto nesmyslnou hračku co dávají k menu, tak nejsem úplně milující rodič.
Anděl si to včera vybral a dneska si zjevně hodil sickday. Při odjezdu z garáží na mě stroj se zjevným odporem plivnul zpátky parkovací kartu, kterou jsem vytáhl zežmoulanou a mokrou z kapsy. Nejdřív napsal: 'Nelze přečíst'. Když jsem mu ji narval znova, tak napsal: 'Karta zrušena!' a se závorou ani nehnul. Nezbylo mi než čekat na nějaké auto, za kterým se protáhnu. Jako naschvál nikdo nejel.
Doma kluci stavěj vláčky. Probíhá to tak, že postavěj dlouhé koleje, kam narvou všechny mosty a tunely a kopce co maj. Pak to jednou projedou a hned to zas zbouraj. Baví je jen ta stavba. Pak si ještě pouštíme vrtulník a jdu uspat Matese. Ze včerejška máme rozečteného Ptáka Ohniváka. Pohádky jsou skutečně dokonalé uspávadlo. Teda ne pro děti, ale já to zalomil po dvou stránkách. Vzbudil jsem se až po půlnoci, dopisuju deníček a jdu pokračovat. Bude to chtít asi Červeného trpaslíka, abych hned usnul.*
Žádné komentáře:
Okomentovat