Fesťák začíná

Ráno mě nejdříve budí řev dětí a pak, když odjely s Míšou do Trutnova vytí debilního jezevčíka Dášy. Vstávám a jdu vypálit DVDčka z fotkama z loňska, co mám připravené jako dárky pro lidi z fesťáku.
Dorazila Míša a míříme do Trutnova. Konečně dopadl vstup. Procházíme areál, ale je tu takhle po ránu mrtvo. Jedem do Trutnova, kde mě Míša vysazuje a já jdu nechat udělat fotky a pak mířím do Jedničky. Je tu totálně narváno. Přisedávám ke dvoum klukům odněkud z Bydžova a Chrudimi. Číšník hraje oblíbenou hru „zkuste si objednat, když to stihnete“. Konečně mám svou Plzničku. Kluci odchází a já vytahuji notebook a dopisuju deníček.
Mají tu zajímavé záchody. Stála tam fronta a já se lekl, že na pisoáry. Ne, bylo to na kabinku. Když jsem přistoupil k mušli, všiml jsem si, že vedle je prázdný, dokonale čistý záchod s krásným dřevěným prkýnkem. Tázavě jsem se otočil na kluka za mnou.
„No, na ten se mi nějak nechce,“ pronesl.
Podíval jsem se zpátky a všiml jsem si, že dveře nejsou otevřené, ale že úplně chybí. Takže všichni čekali na tu kabinku vedle. Zajímavý nápad – kdo fakt potřebuje, tak si přestane hrát na city a má tu přednostní krásnej hajzl. Kdo tak moc nepotřebuje, tak si počká. :)
Do jedničky za mnou postupně dorazila jak Míša, tak i Drgy a Standin. Míša pak odešla na Svět květin a my zamířili na fesťák. Cestou jsme se stavili ještě v Kotvě a pak na Prajdě. Pak už začínají být vzpomínky mírně rozmazané, ale zkusím to dát dohromady...
...
...
...
Ne, nedám to, je to pomíchané, chaotické a nesouvisející - prostě klasika fesťák. Takže telegraficky jen náhodné vzpomínky:
V pátek nějak vůbec netuším jak jsme se poměrně rychle opili, takže jsme napřiklad v sobotu byli přesvědčeni, že jsme neviděli prakticky žádnou kapelu a až s pomocí programu jsme zjistili, že jsme jich viděli poměrně dost. Za zmínku stojí výborné vystoupení kapelky Vrbovští Víťazové, kde začalo nejdříve pršet a já uklidňoval lidi kolem, že podle Aladina to bude maximálně 0,6 mm srážek (a fakt za chvilku přestalo). Ovšem nejbrutálnější bylo, když mi zrovna mezi písničkami volala Míša. Já vůbec neslyšel, co mi říká a na pódiu zpěvák něco říkal. Mávnul jsem na něj, aby se trochu ztišil. Zahlédl mě a ptal se co se děje:
"Volá mi žena, můžete být všichni chvíli potichu?!" zařval jsem na něj.
"Jasně! Prosímvás všechny ztichněte na chvilku. Volá mu žena!" požádal publikum do mikrofónu a všichni vážně na chvilku ztichli.
S Míšou jsme se nakonec šťastně shledali. Obě týpka byly ale narvaný lidma, takže jsme řešili problém místa. A přitom tam bylo stanové městečko plné stanů a většina lidí byla někde na kapelkách...
Sobotní dopoledne jsme tradičně strávili na Prajdě na zahrádce. Začalo daleko brutálnějc pršet, takže jsme se přesunuli k Drgymu, kde jsme rozjeli takovou menší policejní párty. Drgy se totiž čerstvě dal k policajtům. Milan Salajka to suše okomentoval:
"OSA, Top control a teď policajti. Ty rád buzeruješ lidi co?"
Drgy měl doma desetilitrový barel medoviny. Nechtěl ho vzít sebou, ale příslib, že se složíme ho přesvědčil. Nevím jestli dostal něco víc, než moje a Standovy dvě stovky.
Pak už je sobota zase nějak rozmazaná a vážně by bodnul program. Vzpomínám si ještě, že jsem se dostal do backstage. Použil jsem klasickou metodu "Ahoj! Ahoj! S dovolením! Nazdááár!" a než se bezpečák vzpamatoval, tak už jsem byl vevnitř. Tam jsem se klasicky potkal s Bábi, Radkem, Martinem a dalšíma tradičníma postavičkama. Míša mě tentokrát nalezla už v dost melancholickém stavu.

Cesta na fesťák

Fotky jsem nakonec dodělal někdy kolem jedné ráno. Pak jsem se ještě začetl do naprsto zoufalého románu Inkognito – knížka úplně o ničem. Už dlouho jsem si tolik nepřál, aby kniha skončila. Ke konci jsem to nervově nevydržel a začal jsem číst jen kusy stránek a dojel nakonec. Jenže ten byl jako kdyby nebyl, takže jsem zoufale listoval a četl knížku odzadu, aby mi konec dal alespoň nějaký smysl. Zcela marně. Usnul jsem dost rozhozenej. Míša mě navíc vynadala, že jdu spát až ve dvě ráno.
Vstávám ve třičtvrtě na osm. Snažím se balit na víkend. Vyhazuju aspoň náhodně věci ze skříně. Pak se jdu vykoupat a jedu do práce. Dnes jsem v práci už krátce po půl deváté. Mám hromadu věcí na dodělání, spoustu meetingů, ale taký chci dát vyvolat fotky, udělat obal na DVD a vypálit DVDčka z fotkama z loňského fesťáku. Hned po příchodu se plány bortí jak domeček z karet. V 9:00 nás svolává Luboš a žádá všechny o pomoc s transformační agendou. Nějak neodhadli rozsah a totálně nesíhaj. Říkám, že mám do dvou naplánované meetingy,ale pak jim zkusím pomoct. Je jasný, že fotky budou až zítra. Hned po meetingu mám schůzku kvůli projektu MyDSL, pak zpracovávám podklady pro Mobile Search a od dvanácti máme videokonferenci s Londýnem ohledně Roadmapy pro rok 2010. Docela zajímavá konference. Mile mě překvapilo, kolik věcí mají podchycených a co všechno by chtěli postupně zpracovat. Jen mám standardně obavu z výsledků. Končíme skoro o půl třetí. Vyjímečně obědvám v panice v kantýně. Během meetingů jsem si vzpomněl ještě na několik věcí co jsem slíbil dodat na všechny strany, navíc píše Míša, kdy už dorazím, abychom mohli vyjet.
V kanceláři potkávám Martina S., který mi chce dát ty věci pro transformační agendu. Říkám mu, že to fakt asi nedám, že budu mít co dělat, abych stihnul co mám. Naštve se a odchází, po něm to samé předvede Luboš L. Přichází Marek a jdu mu reportovat informace ohledně projektů, které vedu a také z dnešní videokonference. Během hovoru mu volá žena a urguje ho, kdy dorazí domů. Je to všude stejné. Píšu Míše, že nestíhám a že dorazím později. Navrhuje, abychom jeli až v pátek. Potřebuju zařídit lístky a tak dávám do placu možnost, že bych jel napřed na mašině. Tak to neprošlo. Rychle dodělávám co je třeba a některé věci nechávám na zítra – dyť si můžu sednout někde do hospody s notebookem a dodělat věci do práce. Mimochodem teď právě sedím v Jedniččce v Trutnově, popíjím Plzničku a dopisuju deníček. Ty věci můžu dodat až v pondělí, kdy budeme na dovolené v Račím údolí – tam na to bude lepší příležitost. Zpátky do pátku. Volám Lubošovi a Martinovi, že jim teda zkusím pomoct a zbytek odložím – nemají čas. Pamatuji si z rána co chtěli a tuším, že podkladů stejně moc nemají, takže sháním co se dá. Výsledek sumarizuju do mailu a posílám. Ještě rychle tisknu přebaly na DVD a letím domů. Je krátce po páté hodině.
Doma balíme a razíme směr Trutnov. Hned na úvod se Míša tento týden již asi po dvacáté ptá, zda bych chtěl už dneska kalit na fesťáku s klukama, nebo jestli pojedu s nima domů spát. V mé odpovědi není dostatek entusiasmu a nadšení, takže to končí trošku výměnou názorů a zbytek cesty probíhá prakticky v tichu, nepočítám-li v to permanentní hluk ze zadní části vozu, kde jsou děti a pes.
Na večeři zastavujeme v Čisté u Červinků – jestli můžu doporučit nějaký zájezdní hostinec, tak je to tenhle. Rodinný podnik, fantastická obsluha, vynikající jídlo. Je vám dáváno najevo, že vás tady vidí rádi a že to myslí vážně.
Pak pokračujeme směr Trutnov. Zhruba o půl desáté jsme u areálu festivalu. Stojíme s dětma u bran a zkouším své známé, zda mi někdo nezařídí vstup. Nemají pásky, nemají čas, nejde to. Klasika, jako každý rok. BSK to odkládá a odkládá a ještě hodinu. Míša aspoň vidí, že to není taková legrace, jak si myslela. S nepořízenou odjíždíme asi o půl jedenácté.
Spíme u Margity. Než jdem spát volá spousta kámošů, že právě kalí na fesťáku a kde jsem...

Kohátova svatba

Budí mě máma asi v osm ráno, že jdou dohledávat a abych se zatím postaral o děti. Nejsem v provozuschopném stavu a tak je beru k sobě do pokojíka, dávám jim hračky a znovu usínám. Asi po hodinu slyším auto a posílám kluky ven. Spím až do půl jedenácté. Ten čas mě po probuzení dost vyděsil. Rychle snídáme a jedem do Trutnova. V parku, kde má Kohát svatbu máme být o půl dvanácté – tou dobou jsme ale teprve na náměstí a já letím koupit nějaký oblečení, protože věci na svatbu zůstaly v Praze v garáži. Mám neskutečné štěstí v jediném obchodě s hadrama mají jediné džíny, které mi perfektně sednou a stojí jen necelé čtyři kila. Beru ještě tričko ve slevě a nechávám si obojí hned na sobě. V parku mě překvapilo, že jsem potkal Ďaba i BSK a zjistil jsem, že večer na oslavě bude hrát Raspa, Čiko i Ďab. Zdá se, že to bude velkolepej večer!

Cesta z Hlinska

Ráno mě budík vzbudil v šest hodin. Oblékl jsem se a vzbudil Yarda. Za chvíli už jsme seděli na mašině a uháněli ku Praze. Byla to těžká cesta, ze začátku byla zima, pak vedro a já byl strašně unavený, takže jsem se těžko soustředil. Na konci jsem se ptal Yarda:
„Tak co, bál ses?“
„Ne, já jsem spal,“ odpověděl lakonicky.
V práci jsme analyzovali jeden projekt ohledně využití QR kódů a konečně jsem se dostal k otestování krabičky z Taiwanu. Natočil jsem video, že ten krám opravdu nefunguje, protože mi to dodavatelé nechtěli věřit. Odepsali, že se jim to ještě nikdy nestalo a že pošlou další vzorek. Odpoledne jsem dělal ještě na prezentacích ke dvoum projektům a zůstal jsem v práci skoro do osmi večer. Volal Petr K., že je taky ještě v práci a tak jsme se domluvili, že zajdeme na večeři. Večeře v Michelské byla standard, ale já byl strašlivě unavený. Petr se pokoušel paralelně o rande u dvou holek. Sérií rafinovaných SMSek se mu podařilo si zorganizovat klidný večer sám doma. Já byl rád, když jsem doma dorazil k posteli, lehnul a usnul.

Kočičí hrádek

Ráno jsem vstával asi v deset hodin. Míša byla naštvaná, že jsem se nešel podívat na prase, které střelila, ale já ani nevěděl, že mě budila. Rychle jsme se zabalili a vyrazili směr Slatiňany, kde jsme měli sras s Yardovejma. Já tam byl první a tak jsem zasednul v restauraci U Rychtáře, nebo tak nějak. Obsluha excelovala. Číšník dokázal chodit restaurací tak, že se mu dařilo nevidět jediného mávajícího hosta. Přivádělo mě to skoro k zuřivosti. Měl jsem už chvílema chuť poslat mu pod nohy židli, abych ho dokázal zastavit a objednat si. Jídlo bylo vyloženě slabé. Volala Míša, že jsou kousek a ať ji zatím objednám Laté. Zkoušel jsem různými triky přilákat pozornost číšníka, ale neúspěšně. Dorazila Míša a varoval jsem ji před objednávkou. Nedala si říct a pak se mračila nad rozmraženejma knedlíkama s jakýmsi džemem, které zde drze vydávali za „ovocné knedlíky“. Dorazili Yardovi a tak jsme šli směr zámecký park. Děcka byly nadšený z koně Převalského, kterého tu chovaj. Monty lítal po parku. Byla to nádherná procházka až na permanetní kňučení Filipa, kterej nechtěl chodit. Došli jsme až ke kočičímu hrádku. Ukazatele lákaly k návštěvě restaurace Monaco. Všude byly dobové fotografie krásné výletní restaurace a tak jsme vyrazili tím směrem. Trochu jsme kufrovali, protože po obrovské šipce u kočičího hrádku už žádná další nebyla a Google maps situovaly restauraci úplně jinam, než ve skutečnosti byla. Konečně jsme ji našli. Nechtělo se mi věřit, že by to byla ta samá restaurace, co jsme viděli na dobových fotografiích. Hnusná betonová zahrádka se stoly s železnými nohami a betonovými deskami. Uvnitř vyloženě dýchala doba sedmdesátých let od odporných kachliček, „panelákových“ dveří a železných rámů, až po odporně kýčovitý mobiliář restaurace a-lá horské komunistické boudy. Projektanta, který navrhl přestavbu měli popravit a stavitele alespoň mučit. Už dlouho jsem neviděl nic tak hrůzného. Dali jsme obligátní hranolky s kečupem a šli raději dál. Cesta pozdním nedělením odpolednem při zapadajícím slunci byla nádherným zážitkem. Na parkovišti Yard z legrace navrhnul ať mu pučím mašinu. K překvapení jeho a zejména Petry jsem mu jí půjčil – ostatně vezl mě celou cestu z Francie, kde zůstala moje první mašina, takže v jeho jezdecké schopnosti jsem měl celkem důvěru. My s Míšou jsme jeli ještě nakoupit a pak už jsme se sešli na chatě v Hlinsku, kde holky budou ještě do středy. Dali jsme pár pivek a hráli Carcassone. Nějak té hře nemohu přijít na chuť. Vyžaduje moc soustředění, není u ní moc zábavy, prostě mi nepřijde jako ideální večerní zábava do společnosti. Míša, kterou přivádělo k zuřivosti mé dlouhé rozhodování nakonec usnula a nedohrála to. My šli spát hned potom. Já si ještě do jedné do rána četl od Škvoreckého Báječnou sezónu – zajímavé, ale ve výsledku dost depresivní čtení.

Utopený Jeroným

Ráno jsem vstal poměrně brzo, ale než jsem se vykopal bylo skoro jedenáct. V Europarku jsem ještě klukům koupil dárky k narozeninám a už jsem uháněl směr Trutnov. Měl jsem na zádech totálně narvaný kletr, který mě to rvalo z ramen, takže jsem nemohl jet víc než 100-120km/h a i tak to byla slušná zabíračka na ruce a na záda. Asi by to fakt chtělo nějakej kufr dozadu. Oslava byla povedená a kluci byli z dárků úplně unešení. Mates nadšeně mával rukama při každém novém dárku. Jeroným dostal lodičku na dálkové ovládání a tak ji šel hned zkoušet na bazén. Střídali jsme se v hlídání, ale v momentě, kdy ho hlídaly babičky, tak najednou přišel dolů a říkal, že on topil a že babičky zachránily. Mysleli jsme, že pohádkaří, ale ukázalo se, že fakt sletěl do bázenu a topil se zrovna v momentě, kdy babičky byly na druhé straně. Jedna na něj volala ať plave a druhá naštěstí kraulem vyrazila a vytáhla ho. Děti si večer rozebraly babičky, takže jsme tam zůstali s Míšou sami. Míša šla s našima do lesa a já šel spát. Byl to náročný týden.*

Nové gumy

Ráno se budím na gauči v klubovně. Většina lidí někam zmizela a jen pár jich spí různě kolem. Ptám se Zilvara, zda mě vezme. Nevypadá provozuschopně. Všichni leží jako mrtvoly. Beru věci a vybíhám ven. Ve dne vše vypadá úplně jinak. Nacházím tramvaj a přes idos zjišťuji, že to nemůžu na nádraží stihnout. Na Googlu nacházím taxislužbu a za chvíli už jedu na nádraží taxíkem. Autobus jsem pohodlně stihnul. Jel jsem z Plzně poprvé se Student Agency. Já vím, že se snažej, ale já chtěl vážně spát. Jenže nejdřív mě vzbudili, ať se připoutám, pak jestli nechci noviny. Pak pustili televize. Když už jsem zase usínal tak se slečna ptala jestli chci kafe, čokoládu nebo čaj podávaný zdarma. Zvolil jsem čokoládu, pak vybírali kelímky, opět jsem začína dřímat a slečna mě budila, ať uvedu sedadlo do vzpřímené polohy, že už jsme skoro v Praze. Jedu metrem rovnou do práce.
Ráno jsem pracoval na inovační agendě a odpoledne jsem si našel servis kousek od firmy a rozhodl jsem se konečně si nechat vyměnit gumy na motorce. Z té zadní už začaly lézt dráty. Poměrně nemluvný opravář celkem zručně vyměnil zadní gumu načež zjistil, že nemá nářadí na tu přední, takže mě poslal až do Radotína. Tam mi ji nějakej mlaďas vyměnil a poté si řekl zhruba o tisícovku více, než jsem měl domluveno s tím na Budějovické. Chvíli jsme se dohadovali, domluvili jsme se dvě stovky slevu se kterou souhlasil, ale pak jsem zjistil, že mi „asi omylem“ naúčtoval o stovku více za výměnu gumu. No autoservis Červený vážně motorkářům nedoporučuji! Ale z pneumatik mám radost. Pořídil jsem si Michelin Pilot Road 2 a zatím obrovská spokojenost. Mašina je nádherně ovladatelná a gumy držej jako přibitý. Až teď jsem viděl kolik gumy bylo sjeté na těch předchozích gumách. V práci jsem pak doháněl resty, takže jsem odcházel až někdy o půl sedmé večer. Jel jsem do PSI pro štít na Yardovu helmu, ale bohužel ho nemaj, tak jsem ho objednal a koupil si alespoň nějaké hi-tech mycí prostředky s nanotechnologiema. Měl jsem hlad a vzpomněl jsem si, že kdesi nad Hamrem by měla být hospoda co vychvaloval Jirka T. Zavolal jsem mu a za chvíli už jsem odkládal helmu na zahrádce restaurace „Na Vinobraní“. Krásná zahrádka, zapadající slunce a naprosto vynikající stejk mi perfektně zvedly náladu. Doma jsem vypral sadu kalhot a košil na příští týden a šel jsem spát.

Plzeňáci díky!

V šest zvoní snad sto budíků. Budím se a usuzuji, že to fakt nedám a znovu usínám. Podruhé vstáváme po sedmé hodině a rychle balíme, loučíme se se ženami a dětmi a vyrážíme směr Praha. Dnes už nebloudíme a navíc poté co včera Yard prohlásil, že se naučil dejchat ve vysokých rychlostech i v té helmě bez plexi to občas pustím trochu rychleji. Krajina kolem Hlinska a Havlíčkova Brodu je nádherná, dálnice D1 už míň. V Praze jsme za necelé dvě hodiny. Pokračuje projekt Salamanca a navíc zpracovávám podklady k organizačnímu a procesnímu schématu Innovation agendy. O půl čtvrté se balím a vyrážím na hlavní nádraží. Tam jsem překvapivě ještě s časovou rezervou, takže si kupuju v klidu lístek a piva. Mám hlad, ale už jsem za ty dny co je Míša pryč přežranej těch hamburgerů od McDonald’s a tak si kupuju hamburger u Burger Kinga. S čerstvě natočeným pivem a hamburgerem stojím spořádaně na nástupišti, když se najednou těsně kolem mě protáhne takovej čokl. Hned vzápětí mě sejmul frajer v černých brejlích. Málem jsem mu ji v rozčilení natáhnul, než mi došlo, že výcvik těch slepeckejch psů teď asi dost odflakujou. Ve vlaku vytahuji notebook a v klidu dodělávám pracovní agendu. Navíc čile SMSkuji s Digim u kterého jsem měl spát a chtěl jsem si u něj raději nechat notebook. Ukazuje se však, že prakticky nebydlí v Plzni – ač sám tvrdí opak – a tak se domlouváme, že půjdeme rovnou do města. Ostatně, jaká je pravděpodobnost, že bych se někde opil a baťoh s notebookem nechal v hospodě?! Hned před nádražím nás zastavuje slečna a vnucuje nám krabičky s předplacenými SIMkami od O2.
„Vemte si, je to zadarmo!“ přesvědčuje nás.
„Kdepak slečno, nemáte nejmenší představu kolik nás tahle celá sranda stojí!“ odtušil jsem. Když zjistila, že jsem z O2, tak začala hýřit nápady, co bychom jim ještě mohli dávat na rozdávání zadarmo. Vymaňujeme se a pokračujem v cestě do centra.
Prvním cílem je zahrádka U Mansfelda, kde mají údajně nejlepší pivo v Plzni. Je tam sice plno, ale já pohotově přistupuji ke staršímu páru a ptám se zdali tam mají volno. Paní odpovídá „Jo“ a tak si hned přisedáme. Je nám potom divný, že se ti dva baví výhradně čistou angličtinou a později docházíme k názoru, že možná říkala „No“.
Před sebou máme krásně orosené půllitry vynikající Plzničky, díváme se na lípy v parku kolem kterých poletují včelky a do člověka vstoupila taková zvláštní a dokonalá pohoda a harmonie. Před osmou se zvedáme a přesouváme se do The Pub II, kde je dnešní místo srazu. Digi mi vysvětluje elektronický systém točení piva, kdy si každej zaklikne své číslo a pak si natočí. Ptám se co se stane, když nezakliknu své číslo.
„No tak to půjde na společnej účet – většinou později večer tam začíná piv kvapem přibývat,“ informuje mě. Pokývám hlavou jako že rozumím a hned druhý pivo si omylem natočím na společnej účet. Za chvíli se začínají scházet první hosté a zhruba po hodině je stůl plný. Dorazili snad úplně všichni a ještě pár lidí navíc. Zábava jede na plné obrátky a náš stůl se ujímá vedení v hospodě a drží se i v první desítce celostátního hodnocení. Mimochodem v Plzni jsou dva Puby a tenhle je nekuřácký. Na výsledkové listině je vidět, že spotřeba hostů je v nekuřáckém asi třikrát vyšší oproti kuřáckému. Tolik k idiotskému argumentu, že kdyby se v hospodách zakázalo kouřit, tak zkrachujou.
Mají tu i fotbálek, takže dáváme hned několik zápasů. Tolik štěstí jako tenhle večer jsem už dlouho a dlouho neměl a tak často vyhráváme. Někdy po půlnoci zavírají a my platíme a domlouváme se, že půjdeme někam dál. Jenže před hospodou se rozpoutal chaos a skupinky se roztrhly a vyběhly každá jiným směrem. Přidávám se k partě kolem Digiho a Mrtvočicha a jdeme na tramvaj. Jedem jednu zastávku a pak přestupujem do jiné tramvaje, kde sedí komplet zbytek party. Hospoda kam jsme měli namířeno je zavřená a nevypadá, že dnes vůbec někdy otvírala. Pokračujem do klubovny, kde se usadíme na gauče a do křesílek a koluje poslední pivo. Brujah Adam nabil vodní dýmku a Mlok vzal do ruky kytaru. Hraje kytara, zpíváme, koluje vodní dýmka a plechovka s posledním pivem. Ještě před pár hodinami jsem řešil finanční výsledky T-Mobilu a najednou tu sedím s touhle úžasnou partou a je mi strašne dobře. Vyřvávačky, střídají anglické písničky a ty zase Kryl nebo Spirituálové. Na všech je vidět, že jsou rádi, že jsou právě teď a právě tady a já si uvědomuju, že se vlastně tohle sehrálo díky mě a mému nápadu vyrazit na večer do hospůdky do Plzně. Celý život se kolem mě odehrávají šílené věci a já si uvědomuju, že to asi není úplná náhoda.
Asi o půl třetí ráno se mlaďasové vydali s PETkama sehnat ještě nějaké pivo. Prohlašoval jsem něco o Marušce a jahodách, ale byl jsem překvapen, když byli za deset minut zpátky i s pivem. Noc již postoupila k ránu a debata nabrala filozofičtější rozměr. Ukecali jsme Digiho, aby nám řekl, co jim řekla vědma a dozvěděli jsme se dost drsný věci. Posledním tématem je pro odlehčení Červený trpaslík a nejlepší hlášky z tohodle super-seriálu. Ještě jsem se domluvil se Zilvarem, že mě za dvě hodiny veme do Prahy autem a pak už usínám přímo na gauči.

Plzeňáci díky moc za naprosto super večer! Dlouho jsem nezažil tak úžasnou atmosféru! Díky!

Kufrujem

Ráno jsem se probudil a bylo mi naprosto pekelně zle. Voda z vodovodu v lahvi z večera situaci rozhodně nevylepšila. Fakticky nejde vrátit starý časy – tyhle nározový kalby jsou fakt smrt. Do práce jsem jel autobusy a byla to neuvěřitelně napínavá cesta, ale dal jsem to. V práci jsem jel prakticky na Red-Bullech. Měl jsem naplánováno několik jednání, které mi teda dávaly neskutečně zabrat a kde jsem bohužel musel hrát dost aktivní roli. Z práce jsem šel ve čtyři domů a aspoň na hodinu jsem si lehnul abych vůbec zvládnul cestu na mašině do Hlinska, kterou jsme plánovali na večer. O půl sedmé jsem už byl u Yarda, kterého jsem naložil a už jsme uháněli po D1 směr Hlinsko. Za Havlbrodem jsme minuli jednu odbočku a zakufrovali jsme v nádherné krajině – to člověku skoro ani není líto. Když už nám vesnice, kterými jsme projížděli ale fakt nebyly ani trochu podvědomé, tak jsme zastavili a pomocí Google Maps zjistili svůj omyl. Našli jsme na mapě jinou cestu, kudy jsme se mohli vrátit, uklidili mobil a zvolili opět chybnou odbočku a už jsme uháněli. Dorazili jsme se slabým hodinovým zpožděním. Večer se ženami a dětmi byl fajn, ale na mě sedala už smrtelná únava. Vypil jsem jedno pivo z přineseného džbánku a šel jsem spát.

Staré časy

Skutečně vyspalý jsem ráno vyrazil do práce. Dopoledne jsem brífoval Luboše na Staff meeting a přes poledne jsem měl audikonferenci s Londýnem. Pečlivě jsem si připravil všechny podklady o RCS o kterém jsme jednali naposled načež první jejich otázka zněla, jaká je u nás situace s implementací MyDSL o čemž jsem nevěděl ani "ň".

Stará parta

Protože ženy i děti byly pryč, rozhodli jsme se obnovit starou partu a sejít se u Kozla jako za starých časů. Jenže Pavel K. nemohl, protože se vrátil s rodinkou zrovna z dovolené. Jeroným sice dorazil, ale musel za hodinu pryč, protože zjistil, že má výročí svatby. Milan s námi sice chvíli poseděl, ale pak se také omluvil, protože musel jít slavit narození dítěte od jednoho kamaráda. Bezděky mě napadla slova Nohavicovy písničky: „Kam jsme se poděli, kam jsme se to poděli. Kde je ti konec můj jediný příteli...“ Přesto to byl příjemný večer. Jedním z hlavních témat byli sysadminové. Bavili jsme se o tom, že stále létají raketoplány s technologiema sedmdesátejch, osmdesátejch let a že je teď skoro nemožný, aby vyrobili novej, protože žádnej ajťák nechce garantovat, že by navrhnul nějakej systém, kterej by fungoval bez toho, aby se v tom permanetně hrabalo deset až dvacet sysadminů. Představovali jsme si výraz sysadmina, který dostal zadání, že musí navrhnout IT systém, který bude od momentu předání bezchybně fungovat. Úplně jsme slyšeli jak říká:
„No snad by se to dalo, pokud mi aspoň dovolíte bejt na to připojenej SSHčkem.“
Zhruba od desíti jsme tam už zůstali sami s Yardem. Hospoda zavírá standardně v jedenáct hodin, ale tentokrát byla nějaká dobrá nálada, takže jsme tam zůstali déle a seděli jsme nakonec na baru s číšníkama a kecali o všem možným. Padlo spousta švestek na švestkách a na závěr jakýsi osmnáctiletý gruzínský koňak. Od Kozla jsme chytli taxíka a usmlouvali jsme ho z kila na pade aby nás vzal asi 400 m nahoru na Želivskýho kam jsme chtěli jít k Naftařovi, kde jsme trávili svého času snad jeden celý rok – to bylo ještě předtím než ho přestavěli a zničili jeho jedinečnou atmosféru. Naštěstí měli zavříno, takže jsme jeli domů. Nemohl jsem sehnat žádný rozumný nealko, takže jsem pil jen nějakou vodu z vodovodu a to byla chyba.

13 hodin spánku

Z celého dne si pamatuju jenom to, že jsem přišel domů a usnul jsem už v sedm večer. V noci jsem se párkrát na chviličku vzbudil, ale nikdy jsem se úplně neprobral, takže jsem prospal krásných 13 hodin.

Číšníci

Vstávám v osm. Dnes se necítím vyspalej. Zkouším všechny triky se všemi zipy ve stanu. Stejně se tam nedá spát. Ležím aspoň na břiše a koukám ven na nekonečný proud lidí co odcházejí domů. Chytám útržky hovorů:
„Teda fakt nejhustší včera bylo, co jsi vyváděl s tou blonckou včera. Na co jste sháněli šlupku vod melounu? Jo tohle! Tak to bylo maso. No my jsme...“ ztrací se hlasy v dáli.
Přemáhám nutkání vyběhnout a popojít pár kroků, abych zjistil na co včera potřebovali šlupku od melounu. V deset píše Míša, že je na cestě, abych zabalil stan. Balím a potkávám Jitku co jde zrovna kolem. Milan prý obdivuhodně vytrvale spí ve stanu, kde musí být přes padesát stupňů. Doráží Míša. Dáváme langoše, loučíme se a jedem směr Hlinsko. Yardovi tam mají chatu a domluvili jsme se, že tam holky budou přes týden s dětma. Na chatě Yard griluje maso a děti řádí v bazénu. Snažíme se zjistit nějaký rozumný ranní autobus, ale nic takového není. O půl šesté večer nás teda Míša veze na zastávku a my s Yardem vyrážíme na dlouhou cestu ku Praze. Tu si krátíme šesti Plzničkami s baťohu. V Praze obdivujem nový terminál autobusového nádraží a zvažujem co dál. Nikdo na výzvy neodpovídá a tak jedeme do jedné hospůdky na Hájích. Tam nejprve komplikovaně objednáváme. První tři objednávky nám číšnice vrátila s tím, že nemají nějakou klíčovou surovinu. Začínáme se bavit o obsluhách v hospodách obecně a docházíme k těmto základním filozofickým otázkám:

* Proč, když si objednáte jídlo jménem chce číšník číslo. Když si druhé jídlo objednáte číslem, tak se zeptá, co to je?
* Proč IT systémy v hospodách neumožňují vytvořit zákaznickou kombinaci a zadat prostě cenu „zákaznického menu“?
* Proč některý číšník zvládne obejít několik stolů a přijmou objednávky bez poznámek a správně je přinést (sic!) a jiný i s detailníma poznámkama přinese nesmysly a ještě zákazníkovi vynadá?
* Mají číšníci nějaké speciální školení, které jim umožňuje projít celou hospodou, aniž by si všimli byť jediného hosta, který si chce zoufale objednat?
* Proč některé číšnice jsou nepříjemné jen cca 3 dny v 28mi denním intervalu a některé jsou nepříjemné fůrt?
* Proč číšník, který přinese ke stolům například třikrát guláš a jednou svíčkovou, tak se zeptá nejprve postupně na každý guláš a pak vítězoslavně dá svíčkovou před posledního strávníka? -Ten si ale stejně objednal kuře s hranolkama.-
* Proč, když chodíte do stejné hospody už dva roky na oběd ve skupině s kolegy, tak se vás číšník při placení vždy zeptá s nadějí v hlase: "Budete platit dohromady?"

Načež hospůdka kde jsme byli předvedla vrcholné představení na dané téma. Nejprve číšnice chtěla jídla číslem, když jsem řekl číslo, ptala se co to je. Pak se třikrát vrátila, že dané jídlo nemají a pokaždé tvrdila, že všechno ostatní už mají a že všechno je čerstvé (lístek čítal desítky položek). Když se nám podařilo objednat zahleděl jsem se do kuchyně, kde jsem viděl prastarou shrbenou ženskou jak velmi pomalu hadříkem čistí pracovní plochu. Načež vzala prkénko a odnesla ho. Vrátila se, vzala nůž a onesla jej také. Pak se přibelhala s talířem.
"Sleduj ji, objednali jsme dvě jídla, za chvíli půjde s druhým," upozornil jsem Yarda.
"Blbost, nesla dva. Proč by šla dvakrát?" namítal Yard.
Po chvíli nesnesitelného napětí se opět ve výhledu dveří objevila nesouce další talíř. Opatrně jej umístila na pracovní plochu a pomalu, velmi pomalu začala přebírat nějaké suroviny.
"Zas ale neudělá chybu!" pronesl Yard.
Popíjeli jsme pivko, když se najednou ke mě vrhla nějaká tmavovlasá ženská:
"Vy jste tu už byl, že jo?!" udeřila na mě.
"Já si vás pamatuju!"
Lekl jsem se a přemejšlel co jsem tu kdy mohl vyvést, nebo jestli jsem omylem někdy neodešel bez placení.
"Máte totiž úžasný tričko s krtečkem! Já ho miluju!" přišlo konečně rozhřešení, načež tam tahala nějakýho kluka, aby se na mě koukal a řekl, že Krteček je machr.
"Krteček je sráč," pronesl chlapec procítěně.
Konečně přinesli jídlo. Měli jsme objednaný každý krutí stejk na česneku. Já ho měl s dukátky a tatarkou. Yard ho měl s bramboráčky a česnekovou omáčkou.
"Pro koho je to krůtí?" zeptal se číšník.
Podívali jsme se na něj a začali jsme se smát.
"To je to jediný co je na tom jídle stejný!"
No zkrátka byl to fajn večer, ale byli jsme unaveni a tak jsme chtěli jít, ale nevycházelo nám dopití, tak jsem si objednal malý pivo, ale zas to nevyšlo, takže jsme ještě asi hodinu to ladili po malejch pivech, než jsme vyrazili.
Doma jsem byl krátce po půlnoci.

Cesta peklem

Ráno se budím vedrem už asi v osm hodin. Cítím se docela vyspalej, ač jsem spal jenom pět hodin. Chci raději ještě na chvíli usnout. Zkouším zoufale různé úpravy stanu tak, aby se tam dalo ještě aspoň chvíli spát, když najednou slyším ze sousedního stanu:
„Teda kdybych nevěděl, že jsem spal tak krátce, tak jsem úplně v pohodě! Fakt se cejtim vyspalej.“
Načež druhý hlas odpovídá:
„To je tím, že jsi spal tvrdě a dobře. Tak si tělo odpočine daleko rychleji.“
Pomyslím si, že ty hlasy maj pravdu a vstávám. První cíl je velký stan Kozel – tkzv. „Kozlovna“. Obsluha už mě vítá jako ztraceného syna.
„Dnes jsme si přivstali, co to bude?“
„Jednu snídaňovou jedenáctku – potřebuju se probrat,“ odpovídám vesele. Píšu na všechny strany, že jsem už vzhůru a někdy o tři piva později přichází Martin s Káťou. Posedí jedno pivo a jdou dál. Takhle se u mě vystřídá několik neznámých i znamých, pokecáme a jdou dál. Míša dorazila snad až o půl dvanácté. To už jsem úplně přesně nebyl přítomen. Přivezla mi ale skleněný půllitr a tak ho jdu hned prubnout.
„Á letos první se sklem – říkal jsem si, že bys to mohl být ty. Něco obědovýho?“
‚Jednu jedenáctku, že nám ale to dopoledne uteklo co?“
Míša rozhoduje, že půjdem do města. Tak vyrážíme, je smrtelné vedro. Ve městě je všude plno, takže zase zpátky. Chceme si dát alespoň pivo u stánku. Milan nás varuje před pravou Kácovskou nepasterizovanou dvanáctkou. Včera se prý skoro nemohl hnout od TOI-TOIek. Navrch přidává příběh, proč nemá rád TOI-TOIky:
„Jednu z úplně nejhorších vzpomínek mám právě z Trutnova. Tam na fesťáku běhali dva maníci se stříkacíma pistolkama a byli fakt jak magoři. Strašně to žrali. Kryli se, jak kdyby po sobě stříleli ostrejma. Jdu si takhle kolem, nic nikomu nedělám a najednou jsem dostal přímej zásah do ksichtu. V tu chvíli jsem se jakoby odhmotnil a jen jsem pozoroval svůj mozek jak pracuje. Zdvihl jsem ruce k obličeji, abych se otřel a ucítil jsem, že to co použili asi není voda. Přičichl jsem a zjistil jsem, že to je ta chemikálie z TOI-TOIek. ‚Kde by tady sehnali čistou chemikálii z TOI-TOI?’ snažil jsem se ještě chytnout posledního stébla. ‘A nebo, že by nesehnali úplně čistou?!!!’ došla mi neodvratná pravda. Teda já hned jak jsem dostal ten zásah, tak jsem věděl, že jsem úplně v hajzlu, ale zkusil jsem ještě všechny možné alternativy, jestli se z toho nějak nedá dostat.“ uzavírá.
Pak jsme zase čekali v Kozlovně, než se Míša vrátí z nákupu náušnic. Stále nešla a já slyšel, jak už hraje Mňága. To znamenalo další kapelu co jsem chtěl slyšet a neuslyším. Jsem zvědav, jestli se dostanu alespoň na průměr tří kapel, které stihnu - jak je běžné na takových festivalech. Jdu jí naproti a potkávám ji v půlce cesty. Říká mi, že odjíždí. Loučíme se a já se snažím stihnout Mňágu. Nepodařilo se. Volá Míša, že Milan odletěl vrtulníkem a že mu hlídá věci. Umírám vedrem mezi stánky. Vzpamatovávám se u coca coly a nějakýho větráku co stříká vodu. Pak se rozhoduji, že se musím dostat k vodě. První pokus zajít k vodě přímo u areálu končí neúspěchem. Hovada co to organizovali, nejen že to celé postavili tak, že do města, které je 200 m od areálu musíte ujít 4km po prašné a rozpálené cestě, ale ještě šetřili na TOI-TOI co to dalo, takže všude buď byly šílený fronty, nebo to lidi řešili jak mohli. Křoviny u vody byly dobrej cíl. ‚No co, musím ujít ty čtyři kiláky peklem a popojít k jezu co je víc po proudu a už to tam nebude takovej masakr,‘ rozhoduju se. Není to jednoduchá cesta. Je tak 45 ve stínu, ale tady žádnej stín není! Zastavuji cestou na Jirku Šmitzra. Je to v cirkusovém stanu. Tam je sice stín, ale asi dva tisíce lidí a každej podle teorie topí v průměru 150W – sedím u země, kde je alespoň trochu dýchatelno. Koncert je výbornej, ale Jirka to sám komentuje, že má pocit, že po koncertu sundá čepici i s vlasy. Na konci se omlouvá, že kdyby přidal, tak zkolabuje. Já taky. Jdu dál, musím se dostat k ty vodě. Volá Míša, překvapilo mě, že je ještě tady, myslel jsem, že už dávno odjela. Ten vrtulník totiž standardně lítá 10 min. Ukázalo se, že letěli někam tankovat, takže se to protáhlo. Bežím, abych je stihnul. Nikde jsem ji nenašel a telefon je trvale obsazenej. Zvedla mi to, až když byla na dálnici. Kolabuji u stanu. Zkouším do něj strčit hlavu a otevřít ho, ale nedá se to. Sbírám poslední zbytky sil a plazím se do Kozlovny. Proklínám kretény co projektovali tenhle areál. Konečně Kozel! Dávám ale radši jen točenou limču a sbírám síly na poslední úsek. Je to ještě víc jak jeden kilometr. Po půl hodině se cítím dost silný, abych to zvládnul. Dokázal jsem to jen do Kozlovny II. Takhle metr po metru, stan po stanu, jsem se konečně dostal až k vodě. Cestou jsem si ještě koupil výborný vietnamský závitky. Lehl jsem si na trávu u vody a spokojeně baštil. Konečně začínám zase normálně myslet. Chladivou vodu jsem se přebrodil do města a pomohl si ještě ledovým kafem a džusem. Po návratu se potkávám s partou a jdem na Cupito. Za světla to není ono. Domlouvám se, kde se najdem, kdybychom se rozdělili. Navrhuji, u budky zvukařů, tam kde se bude zrovna hrát. Zpřesňujem to, že levý roh při pohledu směrem K pódiu. Dem si dát ještě něco k jídlu. Já si dávám Pomploše a Milan, který už je dost mimo si objednává jakousi čínu. Dožaduje se k ní papriček na přiostření. Obsluhující Číňan mu podal skleničku s jedovatě červeným obsahem. Když viděl jak si tam Milan plesknul dvě lžíce, tak jen odevzdaně pokrčil rameny. S jídlem usedáme na plácek před stánky a posloucháme Chinaski. Je výborná atmosféra. Milan snědl svou čínu a přestal mluvit. Jen se strašně potil a zrychleně dejchal. Martin se nám někam ztratil. Objevil se asi za hodinu a nadával, že obešel snad všechny zvukaře v areálu.
„No tak jako domluva byla dobrá, jedinej drobnej nedostatek byl v tom, že jsme si pak sedli úplně jinam,“ konejším ho. Kapelky hrajou a mi příjemně kecáme o všem možným. Asi v jednu se zvedáme a jdem spát. Milan trochu zavrávorá a Jitka to komentuje:
„Milan je na hadry,“ načež se rozsekala pravděpodobně o vlastní nohy. Jdu do svého stanu. Kupuju si ještě Kofolu u stánku a pak usedám před jeden bar a sleduju jednoho z kluků co tam obsluhujou, jak se snaží ulovit nějaký zákazníky v davu odcházejících.
„Pojďte na drink! Máme akci! Dva za cenu jednoho, pojďte si dát ještě před spaním!“ přesvědčuje kolemjdoucí bez úspěchu.
„Pocém mladej!“ volám na něj, když stojí kus ode mě.
„Chceš drink? Máme dva za cenu jednoho!“ vrhá se ke mě.
„Ne, drink nechci, díky moc, ale mám pro tebe dobrou radu,“ říkám mu.
Zatvářil se jako člověk, který už pár rad o půl druhý ráno slyšel.
„Nenabízej jim hned dva za cenu jednoho. Ukecávej je trochu. Vyjmenuj pár drinků a cenu. Půjdou dál, chytni je a řekni jim, že když si daj, že jim dáš dva za cenu jednoho.“
Kývnul a odběhl zase na lov. Čekal jsem, že se na rady vykašle, ale zkoušel to poctivě a asi u třetí dvojce mu to vyšlo. Podíval se na mě a pousmál se.
„Za tohle mě málo platěj,“ pronesl jsem, zvedl se ze křesílka a šel spát.