pondělí 15. března 2010

Petrův start

Myslím, že jsem skončil zápisy někde u návštěvy Bratislavy. Krátce po návratu dorazila do Anglie i Míša s rodinkou a pár dní po nich i Petr K., který tu také začíná svou novou životní etapu. Petr je kolega z české Telefonicy. Mladej kluk, kterej vypadá tak na dvacet a je mu dvacet osm. V Čechách dělal projekty mobilních aplikací a pak mu nabízeli místo ve strategii, ale nakonec přestoupil k businesákům na zákaznické projekty. Jenže přišla nabídka z Anglie a jak říkal: „Místo Oktávky budu jezdit sockou, místo mého luxusního bytečku budu žít v nějaký díře a makat dvanáct hodin denně, ale je to zkušenost, která se neodmítá.“ Když tohle se smíchem prohlašoval, netušil jak hlubokou měl pravdu. První týden byl ve znamení pohody. Petr ještě nemusel do práce, takže relaxoval u nás doma a v poklidu si hledal bydlení v Londýně. Nabídl se nám, že nám pohlídá děti a tak jsem mohl vízt Míšu na předčasnou Valentýnskou večeři. Objevili jsme restauraci kousek od Ealingu, kde jsme čirou náhodou narazili na obsluhujícího Čecha. Bylo to jedno z nejluxusnějších jídel, jaké jsem kdy měl – a to vážně nejím jenom utopence v mých oblíbených čtyřkách. Tlačenka ze srnčího byla naprosto luxusní, hlavní chod si nepamatuji, ale byl to stejně tak úžasnej zážitek dokonale skloubených chutí a zákusek v podobě bazalkové zmrzliny byl těžko popsatelný – zkrátka objevná kuchyně a výborná zkušenost. Všechno bratru za cca 35 liber bylo značně cenově nadprůměrné, ale ne zas tak moc na úroveň služeb jaké se nám dostalo.
Deset minut poté co Míša nechala děti na hlídání Petrovi zvonil telefon.
„Mates se posral, co mám dělat,“ volal zoufale Petr.
No musel ho přebalit, prý to chvíli zkoušel ignorovat, ale nedalo se to. Když mu tohle Mates udělal pokaždé při už asi třetím hlídání, tak jsem mu říkal, že to není normální a musí dělat něco, z čeho se Mates vždycky posere. Zapřísahal se, že nic nedělá, načež jsem ho večer viděl, jak na Matese, kterej šel dolů ze schodů udělal „Baf!“
„Se nediv, že se ti vždycky posere,“ komentoval jsem to pragmaticky.
Zkrátka čas příjemně ubíhal a byla docela pohoda. Pak přišel další týden, kdy se staly dvě věci. Petr začal pracovat a dorazila Jarka.
A stejně jako existují terapeutické skupiny pro lidi s různými problémy, tak i já měl projít podobnou terapií, abych pochopil, jak skvělý život mám a jak málo si vážím všeho kolem sebe. Jestli jsem si do té doby myslel, že v práci to náročné a zátěž je nesrovnatelná oproti nárokům v Čechách, tak s Petrem se nemohu srovnávat ani náhodou. Vstával každý den před sedmou hodinou, já ho bral autem do Slough, takže jsme se potkávali ráno v kuchyni, kde do sebe ládoval narychlo banán, sbalil si pár věcí na cestu, dal se do pořádku, upravil oblek a jeli jsme. Já byl v práci ve třičtvrtě na osm a Petr poprvé zůstal hodinu trčet v metru v tunelu, takže dorazil na desátou. Mnohými optimalizacemi a také brutálním během na již vychytaná nástupiště srazil čas na cestu do práce na hodinu a půl. V práci seděl celý den u počítače a dělal analýzy a psal studie. Tu odevzdal pozdě odpoledně šéfovi, který mu ji celou poškrtal a dal hned předělat. Když chtěl jít z práce před sedmou, tak na něj koukali, jestli si jako musí něco zařídit, že jde tak brzo. V openspacu, kde pracuje všichni sedí, ani nemuknou a celý den pracují. V sedm z práce, dvě hodiny cesta domů, tam nám Míša většinou přichystala večeři a Jarka seděla za stolem u počítače a prodávala hadry na děti. Její děti bezprizorně lítaly po baráku a dělaly bordel. Jednoroční Simonka chodila spát kolem půlnoci, protožě ji Jarka byla líná uspávat dřív. Poslední dvě hodiny byla fakt na zabití, fůrt kňourala a pořvávala, takže se těžko dalo jít spát dřív. Až když po nás jednou Míša vyjela, že tam děláme bordel po návratu z hospody, tak jsme si všimli, že když tam holky jsou samy a děti už spěj, tak ony na sebe stejně přes stůl neustále pokřikují. A ráno před sedmou zase budíček a kolotoč se opakoval.
Přišel víkend a Petr se těšil na to, že ho celý prospí, aby se z toho vzpamatoval. V sobotu ráno přišel dolů a zoufale mi ukazoval své Blackberry.
„Co mám dělat?“
Na displeji byl mail od jeho šéfa, že koukal na počasí a že má pršet, takže mu posílá analýzy na zpracování přes víkend.
Stres z toho všeho jsme řešili pátečním posezedním U Skákajícího poníka – tak jsem přejmenoval hospůdku The Fox and Castle co máme před barákem. Skutečně připomíná klasickou hospůdku v Hobbitíně a hlavně následným sledováním How I Met Your Mother zhruba do tří ro rána. A v sobotu v sedm už zas barák plný pobíhajícíh a křičících dětí.Foto: The Fox & Castle alias U Skákajícího poníka

Petr citlivý na téměř hygienický pořádek těžko snášel všudypřítomný nepořádek a chaos. I já už párkrát na děti zařval, když jsem viděl, jak za blahosklonného úsměvu Jarky vylévají jogurt na kožený gauč nebo na koberec. Při hlášce: „No nějak se to musí naučit jíst,“ jsem jenom skřípal zuby. Simončino „Koukej! Koukej! Koukeeeej!“ asi tak stokrát za hodinu bylo také náročné. Petr to jakž takž dával. Jeden zážitek s ním ale viditelně otřásl:¨
Matýsek sledující televizi najednou řekl: „Boba, mami! Boba!“
„Tak honem na záchod!“ přikázala mu Míša.
Šli Mates, Míša a za nimi Petr. Najednou Matesovi, který neměl plínku vypadl bobek nohavicí z tepláků.
„Jejky!“ pronesla Míša, čapla bobek a hodila ho do záchoda.
Petr nepromluvil, jen odešel do svého pokoje, tam se zavřel a do rána jsme ho neviděli. Když se ho Míša ptala co se stalo, tak řekl:
„Jsem hledal nový sajty na hledání bydlení. Něco přece musí existovat!“
Ano, jeho anabáze s hledáním bytu je také dojemný příběh. Měl tu smůlu, že hned první byt, který viděl byl naprosto ideální. Luxusní bejvák, s obrovskou terasou a jako spolubydlící mladej kluk – rakouskej architekt. Cena se mu zdála vysoká a předpokládal, že v cenové relaci přes tisíc liber bude takových nabídek spousta.
Nebyla – prošel díry a špinavé sklepní prostory s výhledem na nohy chodců za které si majitelé neváhali říct 900 liber. Viděl byty, které nešly nazvat jinak než kompromisem. A pokud náhodou narazil na něco dobrého, tak si zase majitelé nevybrali jeho jako spolubydlícího. Takže to teď budou dva měsíce a Petr bydlí stále u nás. „Jarčino“ období ale dával s vypětím sil. Když Jarka oznámila, že další víkend bude trávit u kamarádky v Londýně, tak se na ten víkend těšil jak na Ježíška, jen se divil, že Jarka dá přes 30 liber jen za cestu, když je jinak citlivá na každou korunu. Jenže přišel pátek a Jarka prohlásila, že Simonka má asi rýmičku a že by to bylo moc riskantní aby jely někam jinam. Navíc by prý mohly nakazit děti její kamarádky. Naše děti jsou asi zjevně nenakazitelné.
Petrovi jsem tuto informaci šetrně sdělil v hospůdce pod Windsorským hradem, kde jsem ho pravidelně vyzvedával.
„Si děláš prdel?! To není vtipný! Jsem to věděl!“ hořekoval.
„Hele už jsou to jen tři dny a jedou domů,“ utěšoval jsem ho.
„Copak nechápeš, že tady už nehrajem o dny ale o hodiny?!!! Já to nedám! Ja to prostě nedám! Na tohle nemám!“
Přes víkend pršelo a Petr to fakt nedal. V neděli sednul k počítači a našel si hotel v Londýně za 35 liber, kde se rozhodl strávit poslední noc.
Odjezd byl také zábava sama. Jarka s Míšou odlétaly společně a do jednoho auta by se nevešly. Že by si Jarka vzala taxíka za 48 liber jaksi nepřícházelo v úvahu. Dost se jí nezdálo i to, že by jí Míša hodila na letiště, kde by čekala dvě hodiny, než se otočí s autem a já je pak přivezu s dětmi. Míša je odvážela v před šestou ráno a já zůstal s klukama. Prosbu, aby opustily barák potichu si moc k srdci nevzaly a Simonka řvala jak tur a ony ani nezavřely dveře. Naštěstí se kluci nevzbudili. V sedm mi volala Míša s brekem, že to nedá, protože stojí v nějaké zácpě jen kousek za Lutonem. Já měl v devět důležité jednání. Psal jsem šéfovi, zda by byl problém, kdybych se účastnil přes telefon, nebo dorazil později – byl by to problém.
Nezbylo nic jiného než objednat taxíka. Míša nakonec dorazila až po osmé. O půl deváté přijel nějakej Pákistánec se kterým jsme se dohadovali ještě kvůli dětským sedačkám a zavazadlům. Nakonec jsme mu museli dát 54 liber. Navíc prohlásil, že se to stejně nedá stihnout, čímž Míše na náladě nepřidal. No dali to. Deset minut před uzavřením check-inu, ale stihli to. Musím říct, že ten měsíc v lednu, kdy jsem tam byl sám byl hodně těžký, ale tento večer jsem dorazil do ztichlého domu, otevřel si pivo a vychutnával to hluboké ticho. Ono se to taky přejí a proto je možná dobrý, že život je takovej pestrej.
Vážím si své rodiny, těším se z živosti svých kluků, kteří ale nejsou otravní, vážím si Míši co všechno pro rodinu dělá a vážím si své práce, která je náročná, ale mohlo by být daleko hůř.

4 komentáře: