Nahoru přišla delegace Mates a Jeroným s tím, že se jim nechce uklízet. Řekl jsem jim, že když budou dole a ani jednou nevylezou nahoru, tak se tam můžou koukat na pohádku a nemusí uklízet. Nadšeně odešli. Z vedlejšího pokoje slyším smích. Mates jednou vylezl nahoru a říká mi, že musím vstávat "protože ano!". Volám Jeronýma a říkám mu, že jestli se to bude ještě jednou opakovat, tak budou uklízet. Odtáhl Matese a drží ho dole.
Vstáváme asi o půl desáté a dáváme se do uklízení. Za dvě hodiny jsme uklidili a vyluxovali celý byt, Petr umyl nádobí a já stačil posekat zahradu a pak už jen relaxujeme u televize a pojídáme studenou mísu co jsme si připravili. Komentujeme, že je záhadou, že ženský neudělaj za celej den ani polovinu toho co my a tvářej se hrozně strhaně.
Děti nevěděj roupama co by a tak je beru ještě vyblbnout na hřiště. Přijižděj holky s dalšíma dvěma dětma a jestli to tady byl předtím rachot, tak teď je to masakr. Jedou ještě do Maidenheadu pro koloběžku a nechávají nám tu nejstarší. Usínám na gauči a pak se dospávám nahoře. Kluci hrajou Hunting a jsou spokojení, právě zastřelili nějakýho jelena.
Půlhodinka se holkám protáhla asi na dvě hodiny a my máme jet ještě přes centrální Londýn pro sako, které si Petr nechal v práci. Nechce trávit dvě hodiny v MHD a tak mě ukecal, že pojedem autem. Než jsme vyrazili byla už skoro tma. Nakoupili jsme ještě ve Staines a pak už jsem do navigace zadal Farringdon road. Nevzal jsem si brejle a potmě špatně vidím. Na M4 ještě pohoda, je to celkem prázdné, ale posledních cca 5 km bylo čiré peklo. Projižděli jsme prakticky parkovištěm a né ulicemi. Navíc tam, kde by u nás byla jednosměrka jsou v Londýně tři pruhy. Doubledeckery jsou neuvěřitelně agresivní a z pohledu z auta obrovský. Jednou jsem neviděl přibližovat se jeden zprava a když jsem se otočil, tak jsem se slušně lek.
Petr stále opakuje:
"Ale je to dobrá zkušenost!"
"Zkušenost to je, ale dobrá rozhodně ne!" namítám.
"Dobrá, tak důlěžitá zkušenost. Jezdít do centrálního Londýna autem je blbost."
"No, ne že by to byla věc, která by mě nenapadla a toužil bych jí zkusit."
"Ale teď to víme jistě, to je k nezaplacení!" neztráci švitořivý optimismus a já přemýšlím o tom, že bych ho vysadil, ale tím bych mu vlastně jen urychlil přesun, takže ho nechávám sedět, ať si to vytrpí se mnou až do hořkého konce.
Snažíme se vyzrát na zácpu a necháváme navigaci dynamicky přeplánovat trasu, na volnější cesty. Je to všude rozkopaný, zmatkuju, nevím kam jet a nakonec zůstávám stát v křižovatce, kterou efektivně celou blokuju. Nedá se ani dopředu, ani dozadu, musím počkat, až se to zase pohne. Najednou přijel zprava policajt na motorce a zastavil u nás. Slušně jsem se zpotil. Jen mi řekl, že to je o "vision" - předvídání, ale nechal nás bejt. Snažím se na to dávat větší pozor a vjíždět do křižovatky, až když je volno. Jednou jsem se rozjel rychleji, abych přejel do levého pruhu najednou něco bouchlo z boku - byl to cyklista. Chtěl jsem stočit okénko, abych se mu omluvil, ale byl úplně hysterickej a řval něco o tom, že nás zabije, radši jsme na to šlápli. Dost mě namíchnul, člověk se mu chce slušně omluvit a on tohle. Na další křižovatce do nás jinej cyklista s reklamou co táhnul za kolem bouchá, ať jedem, že se tam ještě vejdem. Jeho kolega mezitím nechtěně urazil zrcátko doubledeckeru - patří jim to hnusákům červenejm. Najednou auto za námi vystartovalo, jako kdyby řidič ztratil nervy a projelo pruhem pro autobusy a za ním další a další, jen pár sekund mi trvalo, než mi to došlo. Bleskově jsem se rozhlédnul a na cedulích bus lane bylo do 7pm. Hodiny v autě ukazovaly 19.00.08. Šlápli jsme na to a konečně jsme kousek popojeli. U Picadilly Petr vyskočil z auta a šel se najíst do McDonaldu než popojedu k další křižovatce.
Jak tu PROBOHA lidi můžou vůbec kdy sednout dobrovolně do auta? Houkající sanitka se probíjí rychlostí asi 4 míle/h. Vyráželi jsme před pátou a je půl osmé, před osmou jsme konečně na Faringdonu. Neuvěřitelné tři hodiny z nichž dvě jsme strávili pokusem ujet cca 3 míle. Parkujeme v boční uličce. Petrovi se nezdá že auto kouká trochu do silnice a tak ho chce sám přeparkovat. Dojel na dotyk auta vzádu a pak šlápnul na plyn. Řvu jak blázen ale neslyší mě. Zastavil až když jsem zabušil na sklo, což bylo v momentě, kdy něco začalo vzádu nepříjemně praštět. Jdeme k němu do práce. Bál se, že tam nikdo nebude, ale naštěstí tam byl bezpečák, který nám řekl, že se na to patro nedá dostat. Takže celá ta šílenost byla úplně zbytečná.
Jde mi ještě ukázat, kde si našel bydlení. Ukazuje se, že to byl vlastně hlavní účel celé šílené cesty. Středověký dům vypadá zvenčí úžasně a okolí není taky tak tragické. No a hlavně je to pár kroků od práce a celkem kousek od centra - já bych to bral. Testujeme ještě hospůdku přes ulici, kde si dáváme Burger & Beer menu.
Cestou zpátky řídí Petr abych se uklidnil. Vypadalo to jako dobrej nápad, ale to jedno pivo je pro něj asi víc, než by snesl. Ignoruje příkazy navigace a tak si zajíždíme několik mil. Navíc má nepříjemný zvyk agresivně se rozjíždět na křižovatkách a na kruháčích, aniž by tušil kam jede. Když jsme se vraceli kvůli špatnému najetí na dálnici, tak jsem musel v neuvěřitelném stresu a rychlosti na něj řvát "Odboč! Doprava' Přejeď! Sjíždíme!" přičemž na vyhodnocení situace a toho, že zas jede jinam jsem měl zlomky sekundy. Jsem dost vystreslej a Petr projíždí dvě červené, přičemž jednu pod proud aut. "Stůůůůj červená!"
"Co na mě řveš? Řval jsem snad na tebe, když si srazil toho cyklistu, nebo zkusil sundat ty dva chodce?!"
"No bylo by fajn, kdybys aspoň něco řek! A já likvidoval ostatní, ty se snažíš zlikvidovat nás a to je rozdíl!"
Chvíli jsme jeli potichu.
"Proč stojíme? Jsme na dálnici," komentoval jsem jeho jízdu asi 40tkou.
"Nechci abys byl nervózní a chci stihnout trefit sjezd!"
Kouknul jsem na navigaci: "Sjezd je za 19 mil, myslím, že můžem na chvíli zrychlit," odtušil jsem.
Jedem ještě do Windsoru, zda nenechal to sako v hospodě, ale nebylo tam. Konečně dorážíme domů. Dáváme ještě jedno rychlý U Skákajícího poníka a pak už se vítáme s rodinkou. Bylo jedenáct večer. Celá výprava zabrala 6 hodin, ale kdo by se trápil dvě hodiny v MHD, že jo?
No ale byla to důlěžitá zkušenost a dobrej příběh.
Žádné komentáře:
Okomentovat