sobota 17. července 2010

Co se dá

Mám skluz se zápisy a určitě chci dopsat minimálně pár příhod z Londýna a z tábora, ale teď "živě" popíšu můj převoz mašiny do Londýna.
Chtěl jsem ji převézt daleko dřív, ale vůbec jsem se nedostal několik měsíců do Prahy. Tentokrát jsem přijel autem a dohodli jsme se s Míšou, že ona pojede zpátky autem a já na mašině. Původně jsme měli jet spolu, ale pak kvůli dětem Míša plánovala jet raději přes noc a to já na motorce radši nechtěl, protože v noci houby vidím a navíc usínám. Když jsem včera jel poprvé po roce a zrovna bylo 36 stupnu ve stinu pochopil jsem, že denní převoz nepřichází v úvahu. Navíc předpovědní modely hrozily brutálním deštěm kolem páté ráno. Řekl jsem si, že si jen trochu zchrupnu a vyrazím přes noc, protože přes den bych chcípnul.
No probral jsem se asi o půl třetí ráno. Vedro jak v peci. Než jsem zabalil a vypravil se bylo skoro pět. Pěčlivě jsem si na papír rozepsal a rozkreslil trasu a mohlo se jet. Nabral jsem benzín a hurá směr Amsterdam - tam si chci udělat zastávku, než pojedu dál. Jelo se luxusně. Svítalo, silnice prázdné a mě hlavou zněla písníčka "koukááám jak celá země vstááváá". No prostě pohoda a já si gratuloval k nápadu vyrazit takhle v noci. S obavou jsem sledoval svítající východ a potom ten rozžhavený světlomet, co se začal pomalu zvedat nad obzorem. U Drážďan se ale nademnou začaly stahovat mraky a náhle se setmělo a začalo krápat.
"To dám," pomyslel jsem si a přidal plyn. Na obzoru se začalo blýskat. Blesky se přibližovaly a když to jeden křápnul kus od silnice, tak jsem měl co dělat abych to ustál. Zastavil jsem na Aralce a začal zkoumat on-line radary a mapy, abych zhodnotil situaci. Venku se zatím rozpoutalo čisté peklo. Blesk stíhal blesk a začalo lejt takovým způsobem, že se po parkovišti hnal tak centimetr vody. Nejen motorkáři, ale i auta se začaly houfovat na benzínce a všichni čekali až to přejde. Model a radary slibovaly "okno" kterým by se mělo dát projet, než přijde druhá vlna. Jakmile opadl největší masakr, tak jsem sedl na motorku a vyrazil. Hustě pršelo, ale doufal jsem, že se mi z toho hned podaří vyjet. No - nepodařilo. Vlítnul jsem do druhé vlny toho masakru. Za chvíli jsem měl pocit, že na sobě nemám žádnou kevlarovou bundu ani kožený kalhoty. Spíš, že stojím pod sprchou. Kotle vody se valily z nebe a já to dostával všechno plnou palbou. Nedalo se nikde zastavit a už to nemělo ani cenu. Nezbyla na mě suchá ani nitka. Docházela nádrž a tak jsem zastavil na benzínce. Při placení jsem vytáhl z kapsy kus mokrého žmolku - moje pečlivá mapa. No snad si to pamatuju. Než jsem zaplatil byla kolem mě slušná louže vody. Vylil jsem aspoň boty a jel dál. Konečně přestalo pršet a já osychal. Drkotám zuby a jsem unavený. Prosebně koukám k nebi, zda se neobjeví to blahodárné sluníčko. Zastavil jsem v Mekáči na burgr a kafe a jede se dál...
Kdesi u Magdeburgu jsem ale zjistil, že cesta vůbec neubíhá. A vzpomněl jsem si co je problém s dlouhými přejezdy na motorce. Je to prakticky zastávka od benzíny k benzíně, protože 20 litrová nádrž a spotřeba srovnatelná s autem vám dá dojezdovku kolem 250 km, takže každou hodinu zastavujete a musíte doplňovat. Stejně tak pověstná neomezená rychlost na dálnicích v Německu je spíše městskou legendou, než skutečností. Každou chvíli je rychlost omezena na 120 nebo 100 km/h. Hlavně přes léto se dlouhé úseky dálnic opravují, takže jsou stažené pruhy a rychlost omezena na 80 km/h a při dlouhém přejezdu by byl zázrak, abyste nevjeli do nějaké kolony. Když už by to šlo rozjet, tak vám tam každou chvíli vlítne z pomalejšího pruhu nějakej blbec co se plouží 160 a myslí si, bůhvíjak mu to nejde.
Velmi rychle také přišla únava. Až překvapivě rychle – dával jsem si na každé benzínce kafe nebo redbull, ale stejně jsem cítil, že soustředění vždy po nějaké době polevuje. Objevil jsem ale, že pokud ale jedu přes 200km/h, tak adrenalin brutálně pumpovanej do žil mě drží v plném výkonu. Krize přišla asi 80km před Amstrem, protože v Holandsku je rychlost na dálnici jen 120km/h což je čistá uspávačka. Už jsem hledal kousek trávy kolem benzínky, kde bych si na chvíli zavřel oči, nebo jsem uvažoval, že někde sjedu a jen tak se natáhnu do stínu. No u benzínky nic nebylo a já vždy po zastávce mohl chvíli jet. Zastavoval jsem už na každé benzíně. Poslední úsek 40 km jsem vyrazil a vzápětí ucítil přicházející mikrospánky. Tak to ne, hned jak to půjde zastavuju a musím se vyspat aspoň někde na stole. No jo, ale ono nebylo kde zastavit nebo sjet. Než jsem to dopromyslel, tak jsem na vteřinku usnul. Při probuzení jsem se strašně leknul. S bušícím srdcem jsem zase chvíli jel bez myšlenky na spánek, ale znovu jsem ucítil ten uvolňený pocit. Tehdy mi to došlo. Musím se lekat! Podíval jsem se na billboard u silnice a vykřiknul leknutím - fungovalo to! I když jsem děsil sám sebe, tak se žaludek vždy trochu sevřel, srdce rozbušilo a únava zmizela. Lekal jsem se krav na pastvě, řidičů v autech, stromů u silnice, rezervních pneumatik i kol na nosičích za autem.
V permanentním šoku jsem dorazil do Amstru a chytnul druhej dech. Šílenej provoz a naprostá neznalost prostředí nepřipouštěly ani myšlenku na spánek za jízdy. Zato začala být aktuální otázka se spánkem dnes v noci. Můj nápad, objet město na motorce a když uvidím hostel, tak se zeptat jestli maj volno, skončil v brutálních zácpách v koloně kdesi za centrem aniž bych viděl jeden jedinej. Takhle by to teda nešlo. Zastavil jsem v nějaké klidnější uličce a vybalil notebook, abych se podíval, kde jsou nejaké hostely. Hned jsem přilákal pozornost nějakejch černejch dětí. No neměl jsem z toho radost. Ulička byla temnější a já se stříbrným notebookem jsem si připadal dost na ráně. Smutně jsem si představoval o co jednodušší by to bylo s fungujícím mobilem. Zastavilo tam auto s dvěma černochama a to už jsem měl strach. Konečně naběhly Google maps. Rychle jsem se rozhlídnul kde jsem
“Haarlem st.” hlásal nápis na domě. “Aha, to aspoň vysvětluje ty černochy,” pomyslil jsem si a rychle zadal klíčové slova. Všechny hostely byly v uličkách, kam se nedá na motorce vjet. Zaparkoval jsem motorku mezi kola u vody a vyrazil v kožených kalhotách, bundě s baťohem a helmou v ruce hledat štěstí. První hostel jsem našel během chvilky.
“Sorry we are fully booked” hlásal nápis. A další a další a další, když tam nebyl nápis, řekl mi to člověk na recepci. Začal jsem propadat beznaději. Chtěl jsem spát na koleji, protože mám rád jejich kosmopolitní atmosféru, ale zdálo se, že v sobotu v létě uprostřed sezóny si bez rezervace neškrtnu. Začal jsem se ptát na hotelích. Drze často chtěli, abych zaplatil dvě noci, nebo cenu jedné zvedli na dvojnásobek (což je téměř to samé). Asi viděli, že jsem zoufalej. Bylo asi 30 stupnu ve stínu, ze mě lil pot, v kožených kalhotech bylo příšerně a v botě jsem cítil, že sem si nohu sedřel do krve. Nakonec jsem si sednul v McDonaldu a z posledních zbytků baterky jsem zkusil najít volnej hostel. Byl jeden na okraji širšího centra, ale zhruba směrem co bydlej Plzeńáci. Hned jsem ho booknul a vyrazil zpátky k motorce. Zkusil jsem ještě jeden hotel cestou. Nabízel mi 70 EUR.
„Ani náhodou!“ odmítnul jsem.
„Jak chceš, ale já tu mám místo na parkování tvý motorky, takže ušetříš za parkovný, nebo za mastnou pokutu!“ argumentoval arabský hoteliér.
Trochu ve mě hrklo. Bylo mi divný, proč na místě, kde parkuju, byly jen kola a žádná motorka. Zrychlil jsem krok a přemýšlel jak by mi mohli dát pokutu na motorku. Botičky na ně nemaj a lístek není kam dát, aby tam zůstal. Když už jsem byl skoro u ní uviděl jsem chlapíka v bílé košili s jakýmsi znakem a placatou čepicí.
„Tak takhle, dopr...“ projelo mi hlavou. Byl to ale naštěstí bezpečák z blízkého coffe shopu. Nastartoval jsem a vyrazil. Cestu jsem si zapamatoval jen tak matně, takže jsem slušně kufroval, ale nakonec jsem hostel našel. Přišlo mi, že je tak 10 km za městem – už jsem byl ale příliš vyčerpaný, abych hledal cokoliv jiného, nebo se vracel do nějakého hotelu.
Kluk na recepci si mě zapsal, ukázal mi, kde můžu parkovat mašinu a dal mi kartu na dveře. Rozumněl jsem mu, že jsem v pokoji číslo 17. Vyrazil jsem po schodišti nahoru. Z chození po městě v motorkářskejch botách mám úplně rozedřenou nohu, takže se belhám schod co schod.
„Tak moment, tady jsou jen pokoje 1-4 a žádná sedmná...“ pomyslel jsem si a zvedl hlavu a uviděl mnoho pater.
„No dopr...“ zaklel jsem a začal se s tichým kňučením plazit nahoru.
Pokojík příjemně překvapil. Čístý, čerstvě ustlaný a jednu dvoupatrovku už zjevně obývali nějací nájemníci, co si tam nechali notebooky. Měli je přikurtované ocelovým lankem ke konstrukci postele. Napadlo mě, že to lanko mám v práci taky a že by se mi docela hodilo. Ovšem neměl jsem ho a tak jsem použil protřelý a neznámý trik a notebook jsem schoval pod matraci. Tam by nikoho určitě nenapadlo ho hledat. Mě jen napadlo, jestli si na něj ještě ráno vzpomenu.
S obrovskou úlevou sem ze sebe stáhnul ještě stále vlhké kožené kalhoty a zbytek oblečení. Nohy mám jak po černým moru. Kůže kalhot pustila a nohy vypadaj jak když mám na nich mrtvý maso. Vysprchoval jsem se, dohodnul s klukama, že se ozvou, až skončej práci na letišti a chystal jsem se vyrazit do města.
Řešil jsem obvyklé dilema co s obsahem peněženky. Mám v ní hafo dokladů a účtů a karet a je tu naprosto reálná šance, že se vrátím bez peněženky. Nejhorší je, že peníze v ní nejsou skoro žádný, ale jen ty účty na cesťák dělaj pár tisíc a to nemluvím asi o dvacítce různých karet. Párkrát jsem zkusil ty věci vyndat a dát někam jinam, schovat, uložit a tak. Většinou jsem je pak někde zapomněl, nebo ztratil, protože jak nejsou v peněžence, tak jsou za chvíli v čudu. No nic, beru šrajtofli s sebou a budu se modlit.
Šel jsem procházkou v sandálech a hledal lékárnu, abych si koupil náplasti na ty puchýře. Než jsem se nadál, byl jsem v centru. To mě příjemně překvapilo. I když už jsem byl smrtelně vyčerpaný prošlapal jsem si město, koupil nějaký jointy a dal ve dvou barech pivko. Uvědomil jsem si, jak strašně krásný město je Amsterdam. Vodní kanály lemované cihlovými a roubenými domky. Fantastická atmosféra a žijicí ulice. Klubíky dunící hudbou a hlučící hospody. Týpkové relaxující v coffe shopech a všudypřítomná vzrušující vůně marihuany. Kluci volali až o půl dvanácté, že už jsou na cestě a že si asi koupíme pivka v plechu, protože v hospodách je to strašně drahý - dorazí prý na hlavní nádraží. Já seděl v hospůdce The Old Nickel a popíjel Grollishe. Chalpíci tam hráli na banjo, kytaru a basu a nějakej cizinec se se mnou dal do řeči. Časem mě napadlo, že o půlnoci už toho moc nikde nenakoupíme a vyrazil jsem ven najít nějakej obchůdek. No o půlnoci to je fakt výzva. Až mi došlo, že jediné místo, kde by něco mohlo být je nádraží. A nemýlil jsem se, nakoupil jsem deset plechovek a red-bull. Čekám, že musím zkolabovat každou minutou. Za pár hodin už budu vzhůru 24 hodin, což samo o sobě není žádný hrdinství, ale absolvovat během té doby 1000km cestu už machrovinka je.
Konečně dorazili. Shledání bylo radostné a vyrazili jsme nejdřív do města. Ukázalo se, že ač tu pracují už skoro dva týdny, tak ještě neviděli Red light distrinct. Takže jsme to rychle napravili a pak jme začali hledat hospůdku The Old Nickel, odkud jsem předtím odešel a kde byla živá hudba. Nějakou záhadou kdykoliv, s kýmkoliv bloudím Amstrem, tak vždycky narazíme na gay uličku, Konečně jsme našli i naši hospůdku. Byla hned u tý uličky. Řešíme jestli to je taky gay bar, protože číšník minimálně jako buzík vypadá. Ale co, pivo maj skvělý a hrajou úžasně, takže jsme objednali tři Grollishe a přisedli k nějaký partičce. A kecalo se a vyprávělo a vzpomínalo a bylo to super. V jeden moment šel Mrtvočich na bar a my s Pratetou pozorovali, jak se dává do důvěrného rozhovoru s dvěma klukama co se tam k sobě docela měli.
„Hele sleduj ho,“ von ani netuší co se děje.
„No, a ten jeho zvyk při řeči se dotýkat rukou toho druhého se jim zjevně líbí.“
Kluci mu najednou koupili panáka.
„Tý jo, von dostal chlast zadara!“ zvolal Prateta.
„Nezáviď. Chtěj ho vožrat a on netuší, že „it comes with price““
Vodku nakonec vypil Prateta, protože Mrtvočich tvrdej nepije a pak se nechal zvát na piva – holt za chlast zdarma sou lidi ochotni kdeco. Já s Mrtvočichem jsme se přesunuli ke stolu před kapelou. Atmosféra tu byla tak skvělá, že jsme objednali ještě piva.
„Já neměl kytaru v ruce už 14 dní, to je k zbláznění!“ naříkal Mrtvočich, „zkusím jestli mi ji ten kytarista půjčí“.
No cukal se, ale nakonec mu ji na chviličku půjčil. Mrtvočich si sotva párkrát brnknul a už mu ji zase vzal a už nepůjčil. Snad kolem třetí ráno jsme se teprve vymotali ven. Mrtvočich byl naštvanej, že si pořádně nezahrál. Sedli jsme si na okraj vodního kanálu a vychutnali tu pravou atmosféru Amstru. Pivko jsme vypili sotva jedno.
„Hele tu desítku fakt nedáme!“ smál jsem se.
„Proč ne? My máme jít do práce až za tři hodiny.“
„No a já mám za šest hodin check-out. Ty krávo, tak nakonec ten hostel byla pro mě jen předražená úschovna zavazadel!“ smál jsem se.
Prateta odněkud dotáhl burgr a hranolky a namluvil Mrtvočichovi, že je tam dávaj zadarmo. Ten hned vyrazil, aby mu taky dali. Vrátil se s nepořízenou a bez varování totálně odpad.
„No, a já si myslel, že vy se o mě budete starat!“ povzdechl jsem si.
„Má někdo alespoň matnou představu, jak se dostaneme do postele?“ nadhodil jsem klíčovou otázku.
„Tramvají,“ pohotově odpověděl Prateta.
„Nemyslím si, ty v noci nejezděj. Tady to píšou,“ podal jsem mu informační brožurku.
„Tak to bude teda zajímavý.“
„Já už to zpátky nedojdu a Mrtvočich vypadá taky dost jetě, ale můžem zkusit noční busy.“
Vyrazili jsme na nádraží a snažili se směrovat Mrtvočicha, který měl tendence padat a narážet do pohyblivých i nepohyblivých překážek.
„Jeď vod tý vody!“ zařval jsem na něj, když se nebezpečně přivrávoral k okraji kanálu.
„Jako to že tam šplouchneš, to mi nevadí, to bychom se aspoň nasmáli, ale už to vidím. Lidi se seběhnou a budou na nás blbě čumět, že se nám jako kamarád topí a co s tím jako uděláme a my budem muset skočit za tebou a to je přesně to, co teď dělat nechci!“
Autobus jel zrovna jak jsme přišli na zastávku a vykoumali kam vlastně chceme. U řidiče nastala panika s placením. Neměli jsme s Mrtvočichem vůbec žádné peníze. Řidič se nás celou dobu lišácky snažil dostat ven řka že tam má lidi a ať si ty peníze hledáme venku. Přitom tam už nikdo nebyl a já tušil, že jak vystoupíme, tak odjede. Nakonec se rozjel s tím, že do příští zastávky zaplatíme nebo volá policajty. Po dvacátém zopakování požadavku o pár drobáků konečně Prateta pochopil co chcem a zaplatil za nás jízdné. Vytáhl jsem z kapsy mapy a hledal kde bude nejlepší vystupovat. Mrtvočich tam zatím kolaboval a Prateta vykřikoval, že jsme ve špatným busu a že z Museumplein pojedou tramvají. Za chvíli nám asistovala půlka busu a poradili nám kde a kdo máme vystoupit. Kluci jeli ale tak daleko, že s nima nikdo nepokračoval, takže nebylo jistý, jestli vůbec vystoupí.
Najednou jsem si šáhnul do kapes a zjistil jsem, že nemám peněženku. Rychle jsem se celej prohmatal. Měl jsem ale jen pár kapes, takže to byla krátká a děsivá prohlídka.
„Ty kráávo! Já nemám peněženku! Sem to říkal, sem to věděl!“ lamentoval jsem.
Mrtvočich se probral.
„Kecáš?!“
„Nekecám, není, nemám možná mi vypadla na kanálu – celej večer jsem ji už pak nevytahoval,“ naříkal jsem zoufale a stále znovu a znovu jsem si prohledával kapsy s nadějí, že jsem třeba přehmátnul peněženku rozměrů menší cihly. Marně a zbytečně. Byla nenávratně pryč. Prohledal jsem i tašky, ale nikde nic.
„No, ne že bych s tím tak trochu nepočítal,“ dodal jsem smutně.
„Nemáš ji tady u těch papírů,“ mávnul Mrtvočich rukou směrem k sedačce, kde ležely mapy a prospekty co jsem vyndal z kapsy. Zkusil jsem je prohrábnout s jiskřičkou nadějě, že by tam mohla bejt.
„Ty vole, je tady, to je neuvěřitelný, to je noc tohle to je šílený!“ radoval jsem se jak blázen. Za chvíli jsme byli na Museumplain a já vystoupil skoro před hostelem. Zkusil jsem ještě ukecat kluka na recepci na pozdní check-out, ale řekl mi, že bohužel maj zítra plno, takže se musím v deset sbalit, ale můžu prej pak sedět nebo pospávat dole v klubovně.
Svítalo, ptáci zpívali a u nás na pokoji bylo plno. Zjevně prodali i poslední místo nahoře na mé dvoupatrovce. Tiše jsem zalezl do postele a okamžitě usnul - po 26 hodinách nabitých zážitky.

3 komentáře:

  1. jo, mne by se stalo uplne to samy ;D we are awaiting you

    OdpovědětVymazat
  2. Paradni clanek :D Hej, ale ty hranolky fakt davali zadarmo !

    prateta

    OdpovědětVymazat
  3. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Kolektivní rozum Obchodníci, kteří využívají eToro's CopyTrader™, mají o 60 % větší pravděpodobnost ziskovosti

    Otevřené obchody na eToro: 227,651,647

    OdpovědětVymazat