Přidám další z „obyčejných“ dní tady za kanálem. Budík řve ve čtyři hodiny. Zamačkávám ho a zmateně si uvědomuji, že bych měl vstávat. Dneska přilétá Zátka ze své více jak roční pouti po Zélandu, Indonésii a Malajsii a já mu slíbil, že ho vyzvednu na Stanstedu. Mnoho lidí si myslí, že když se letiště jmenuje London Stansted, tak přistanou někde v Londýně. Možná na okraji, ale v Londýně. Celých 100 km cesty jsem přemýšlel co jim tak běží hlavou, když někteří až na místě zjistí, kde skutečně přistáli. London Stansted je totiž něco jako Praha Cheb.
M25 je omezená na 50tku kvůli nějakým blíže nespecifikovaným úpravám už co pamatuji. Zátka volal, když jsem byl asi 40 minut od něj. Dohodli jsme se, že protože je tam všechno placené, tak se zkusí přesunout někam na bezpečné místo k silnici u letiště. Další zprávu už neposlal, takže jsem jel nazdařbůch. Když jsem zahlédl týpka s dredy a obrovskými baťohy, kterak leží na trávě u silnice, kterou lemovaly dvě žluté čáry na které mířily dopravní kamery, věděl jsem, že je to Zátka.
Vítačka a ranní zácpou po M25 stylem start-stop jsme se „řítili“ zpět domů do Windsoru. Měl jsem dnes domluveno, že pokud absolvuji dva conf.cally a zpracuju nějaké analýzy, tak si můžu vzít zbytek dne volno, za to, že jsem byl v práci o dovolené. Hned po příjezdu jsem zjistil, že první conf.call byl přesunut na zítra a druhý mail samozřejmě potvrdil zrušení i druhého conf.callu. Asi čtvery red-bully, které jsem vypil cestou se mnou docela mávly. Ruce se mi třásly a nemohl jsem se trefit do kláves. Vyřešil jsem to Plzničkou a Zátka nám pustil fotky z potápění. Fungoval jako pomocná síla v potápěčském středisku kdesi v Indonésii. Jeho příhody něměly chybu. Příhoda z výletu na lodi byla jedna z nejlepších:
„Jsem přišel na tu loď a říkám: „Nemělo by tady bejt zábradlí?““ (musíte si představit dvacetiletýho blonďáka s dredama, jak se dotazuje zkušenejch mořskejch vlků).
„Nesmysl, potřebujem snadno skákat do moře – tohle je loď pro potápěče víš?“ vysvětloval mi šéfik. Odpoledne šel šéfik zabranej do hovoru a najednou se ozvalo šplouchnutí a nadávky. Nevšim si, že to tam končí a žádný zábradlí ho nezastavilo.
Druhej den sem tam s sebou skoro seknul a říkám: „Je to tu kluzký, nemělo by se s tím něco dělat.“
„Tady seš na lodi mladej. Co bys chtěl?“ odbyl mě šéfik. V tu chvíli, ale v tu chvíli se za námi ozval výkřik a temné šplouchnutí. Byl to kapitán. Uklouznul a marně se snažil zachytit zábradlí, které tam nebylo.
„To je nová loď. Vychytáváme mouchy,“ vysvětloval šéfik, „asi by to chtělo zábradlí a nějakou protiskluzovou úpravu.“
Další věc co Zátku zaujala byly čtyři malé motory na zádi.
„Proč tu jsou ty malý motůrky z člunů? Proč nemáte dva normální lodní motory?“
„Tyhle motory tady umí opravit každej jouda. Velký motory se musej posílat na opravu do Japonska. Navíc i jeden z nich dokáže s lodí aspoň trochu hýbat, takže máme dokonalou zálohu. Čtyři motory nikdy najednou neselžou,“ vysvětlil mi.
„No přišel vítr a vlny,“ vyprávěl Zátka: „stačila jedna a zatopila všechny čtyři motory.“ Posádce se podařilo alespoň tři oživit, ale další vlna je okamžitě umlčela. Nakonec vyrobili ze silikonu a plastových trubek takové šnorchly, aby chránili sání motoru.
„Nejsou nějaký krátký?“ kveruloval Zátka.
„To stačí!“
Byly krátký. Posádka se je snažila chránit před vlnami vlastními těly. V jedné chvíli už všichni nafasovali záchranné vesty, protože situace začínala být vážná. Nakonec je jeden dýchavičnej motůrek dotlačil až do přístavu.
„No jak říkám, vychytáme pár much a bude to super loď,“ ujišťoval ho šéfik. Přes poledne jsme prošli Windsor a pak jsme si zašli do sauničky. Konečně jsem se po měsíci zase dostal do Leisure centra. Saunička byla dneska luxusní. Relaxovaní jsme dorazili domů a dali BBQ. V pět Zátku naložila Míša a odvezla ho na Luton. Já popadnul počítač, kafe, děti a psa a vzal jsem je na hřiště, kde jsem vyřídil všechny pracovní věci. Večer ještě Kaptain vymyslel, že si půjdem zaplavat a přidala se celá rodinka. Teď dopisuju deníček, udělal jsem Matýskovi mlíko a jdem pomalu spát...
Žádné komentáře:
Okomentovat