Zastav!

Ráno nás proti všem předpokladům probudilo sluníčko. Mrtvočich začal skotačit po okolních kopcích v trenkách jak nadopovanej kamzík. Digi vyrazil pořídit pár fotek a já se raději pořádně nasnídal. Zabalili jsme stan a vyrazili na další cestu. Míša nebyla moc ráda, že tráví víkend doma sama s dětma a včera večer jsem dostal trochu vynadáno, že čekala, že se vrátíme tak v neděli v poledne.
„Chlapi, do dvanácti musíme bejt doma,“ oznámil jsem týmu.
„To jako do půlnoci?“ zajímal se Mrtvočich.
„Ne v poledne.“
„Tak to jsme měli vyrazit hned jak jsme sem včera došli!“
Každopádně nebyl čas na žádné další hloubkové průzkumy, ač hory a kopce na obzoru slibovaly luxusní výhledy a jedinečné zážitky. Vyrazili jsme po opačné straně hory pod kterou jsme spali zpět. Mělo za ní být jezero, ale stále nic. V mapě jsme se zorientovali prakticky až zpátky u auta. Druhé jezero jsme tedy viděli jen z dálky, ale to nevadilo. Opět se naskýtaly úžasné výhledy do kraje, sluníčko svítilo, na obloze se honily bělavé mráčky a tu a tam jsme míjely nějakou zamyšlenou ovci. Namířili jsme to dolů k druhému jezeru a zase nějak minuli cestu co tam podle mapy měla být. Překonali jsme pár plotů a dorazili k poměrně širokému potoku, který nám křížil cestu. Každej z nás zkoumal nějaké ty kameny vystupující z vody a hledal nějaké místo kde by se to dalo přebrodit. Mrtvočich stál s kletrem na kameni ve vodě přímo naproti nejvyššímu podemletému srázu, který lemovaly staré kořeny.
„Mám nápad!“ vykřiknul najednou a bez varování skočil jak čerstvě vylíhnutej žabák, přímo proti tomu srázu. Doskočil na jeden z kořenů, který pod ním okamžitě prasknul. Stačil se zachytit trsů trávy nahoře a začal se tam plácat jak moucha chycená v pavučině. Všechno se to odehrálo během zlomku sekundy, takže slova: „Mám nápad!“ byla prakticky vzápětí následována křikem:
„Pomóóc! Pomóc! Vytáhněte mě, já se tu neudržííím!“
Už ve chvíli, kdy jsem zaslechl slova „mám nápad“ a periférně zahlédl jak stojí na tom šutru jsem začal rychle rvát foťák ven z kapsy s úmyslem natočit věci další.
„Vydrž! Než tenhle krám nastartuju, to je vždycky doba!“ když konečně začal natáček, tak jsem začal Mrtvočicha pobízet: „Dobrý! Můžeš spadnout! Nezdržuj to, plejtváš mi materiálem!“
Digi rovněž chladnokrevně nejprve pořídil pár dokumentačních fotek, načež vylezl po kořenech o dva metry vedle a Mrtvočicha v poslední chvíli zachránil. Takže jsme měli zachráněného, fotky i video. Dorazili jsme k hornímu jezeru Lower watter, kde jsme dali krátkej relax a studenej oběd z konzervy. Já tam doplnil vodu z důvěryhodně vypadajícího kohoutku u kamenné zdi. Krajina tu je fakticky nepopsatelně nádherná a já si slíbil, že se sem někdy musím vrátit na delší trip.
U auta jsme zkusili ukecat pana Googla, aby nám řekl kudy zpět. Prohlásil, že bez internetu to nedá a nechal nás na holičkách. Vyrazili jsme nazdařbůh. Po asi dvaceti minutách jízdy křivolakými uličkami mezi kopci jsme přijeli zpátky do Lamplughu.
Tak tohle bude ještě sranda! Pak mě ale napadlo, že máme knížku, kde je taková ilustrativní mapa 1 ku 50ti miliónům nebo tak. Vyčetli jsme z ní, že bychom se teoreticky horem mohli dostat na M6ku a po ní domů – no a věřte nebo ne, ale vyšlo to!
Jestli jsem včera byl unavenej, tak dneska jsem seriózně usínal. Digi, ale taky spal, tak jsem si říkal, že ho nechám prospat, aby pak dojel zbytek. Jel jsem ale s vypětím sil. Lil jsem do sebe energy drinky a poslouchal nějaký skotský rádio. Pak už jsem se rozhodnul, že na nejbližším sjezdu se střídáme, ale ten byl ještě pekelně daleko. Vystřídali jsme se a já usnul prakticky hned. Vzbudil jsem se až v nějaký zácpě.
„To není možný, kdykoliv ti dám řízení do ruky, ty si najdeš nějakou zácpu a vlítneš do ní!“
Nebylo to ale tak hrozný a za chvíli jsme zase frčeli. U Birminghamu nás stáhli o 4 libry, ač psali „TOLL FREE“ – nechápu to. Bezpečně jsme dorazili až do Windsoru. Přijíždíme na kruháč od Slough a stály tam auta. Digi se stále stejnou a nemalou rychlostí řítíl na BMWčko před námi. Já na něj jen vytřeštěně zíral. Měl naprosto neutrálni výraz, nebyl ani vyděšenej, ani se nesmál. Já tak nějak doufal, že si dělá srandu. V posledních metrech na to dupnul, až jeho foťák i s Mrtvočichem přiletěl skoro dopředu mezi nás. Zastavili jsme na centimetry o toho bavoráku.
„A tohle kurva bylo co?!“ vysoukal jsem ze sebe, když jsem konečně mohl mluvit.
„To vůbec nebrzdilo,“ prohlásil Digi.
„Ty vole, tohle auto brzdí tak, že si to ani nedovedeš představit!“
„No já na to šlapal a nebrzdilo to, až když jsem pak na to fak šlápnul hodně, tak to teprv zastavilo.“
„No ještě že tak,“ ulevil jsem si.
Ještě jednou nás Digi potrápil na odbočce na Clarence road, ale dojeli jsme v pořádku a popravě hlavně díky jemu. Já bych stoprocentně usnul.
Doma jsme se uvítali s rodinkou. Měli jsme jen slabé, sedmihodinové zpoždění, které bylo v rámci tolerance. Ukázali jsme fotky, pokecali a šlo se spát.