Lake district

V šest ráno začal řvát budík. Sám sebe sem překvapil tím, že jsem vstal. Ač jsme balili už večer, tak ráno to bylo ještě spousta dobalovaček a snídaně a vaření kafe a takový věci, takže jsme vyjeli skoro o půl osmé. Mrtvočich usnul, jen co dosednul do auta. Asi po hodině jízdy jsme vjeli do brutální průtrže – no potěš, jestli bude takhle na severu, tak si to dáme slušně! Dálnice – tempomat na 75 mil – odpočívadlo – vyčůrat a napít – dálnice. Za chvíli na mě přišla mohutná únava a oči se začaly klížit. „Už si někdy řídil Bávo s řízením vpravo vlevo?“ obrátil jsem se na Digiho, který má řidičák.
„Ne, ale nemůže to být oproti Favoritu nějakej zásadní rozdíl,“ zavtipkoval Digi. Prohodili jsme se, že kus pojede on, abych se prospal. Auto při rozjezdu chcíplo a pak jsme málem sklidili paní u obrubáku. To jsou ale běžné začátky nováčků v Anglii, takže jsem tomu nevěnoval pozornost a snažil jsem se usnout sledujíc rychle se přibližující kamión před námi.
„Brzdi! Proč nebrzdíš?!“
„Si na to ještě zvykám.“
„No, už se mi zase tak spát nechce.“
Přece jsem ale usnul a vzbudil jsem se až v nějaké brutální zácpě. Highway agency hlásila „vehicle in fire“ a google maps nabízel objížďku.
„Sjeď tady, prohodíme se,“ pobídl jsem Digiho.
Digi odbočil a plnou rychlostí se řítil do zatáčky.
„Brzdi! Proč nebrzdíš?! Brzdi sakráááá!“ řval jsem, když už to vypadalo, že ji vemem rovně.
Digi konečně šlápnul na brzdy. „Problém je, že já sem zvyklej brzdit motorem a tohle moc nebrzdí,“ hlásil nám. Připomnělo mi to Red Dwarfovské: ‘Problém je v tom, že já se učil řídit na Kosmiku 2 a tohle je Kosmik 1’.
Na dalším sjezdu jsme sjeli zdálnice a se smíchem jsme mávali autům, co tam dál stály v koloně. Skoro jsme si díky tomu nevšimli kolony, která byla hned za prvním kruháčem za sjezdem. Ta stála ještě víc než dálnice. Další pokus a další objížďka. A objíždky vršily objíždky, bloudili jsme městy, projížděli uličkami pro kolo, chytali se do pastí jednosměrek a každá objížďka byla delší a pomalejší, než původní kolona. Snažil jsem se nepěnit, ale když jsem viděl to nádherný počasí a cítil v dálce volání hor a my se placatili za nějakým kamiónem, bylo to celý naprosto k vzteku. Stavili jsme se v jednom outdoorovém obchůdku pro karimatku a mapu a další zásoby jsme dokoupili v Tescu.
Konečně Google maps zahlásil, že máme odbočit a vzhůru směr hory. A to bylo tak poslední co oznámil. Začal se totiž ztrácet signál, takže místo mapy ukazoval mobil jen šedivé čtverečky a přes ně nataženou modrou čáru s trasou.
„Jedem po modrý!“ smáli jsme se a snažili se držet té čáry. Což spočívalo v tom, že jsem jel a navigátor hlásil, když jsme se začali od čáry vzdalovat – znamenalo to vrátit se na poslední křižovatku a zkusit jiný směr. Když jsme začali ztrácet i GPS signál, bylo to už napínavý. Snažili jsme se zaměřit na naší mapě 1:25.000, ale žádné z městeček, které jsme projížděli tam nebylo. Přesto to bylo krásné bloudění. Cesta se vinula divokými kopci, kolem se pásly ovce, bouřily bystřiny a rozkládala jezera. Projížděli jsme cestičkami, kde by se dvě auta nevyhla, bloudili jsme lesy a přejížděli kamené mosty a míjeli kilometry kamených zdí a baráčků jak z Hobbitína. Najednou jsme dojeli k ceduli „ROAD CLOSED“. Všechna auta tam chvíli zmatkovala, načež se disciplinovaně otáčela zpět.
„Kudy teď? Bez signálu nejsme schopni najít žádnou alternativní cestu!“ hořekoval jsem.
„Co se může stát? Pojďme to projet!“ hecoval mě Mrtvočich.
„No můžem ujet 20 mil a zjistit, že to dál nejde.“
„No to můžem ujet i když se to budem snažit objet.“
To byl fakt a tak jsme jeli. Začalo to stoupáním 25 procent. Chvílema jsme měli pocit, že se to auto musí převrátit dozadu, byl to neskutečnej šupák. Pak jsme jeli divočinou, až jsme po půlhodině jízdy zahlédli v dálce most.
„Už vím, co to bude, spravujou most! Tak jestli je rozebranej, tak to asi nedáme. Leda, že bychom to rozjeli na devadesát!“ vykřiknul jsem a připravoval se na scény z filmu Road Trip. Most byl ale ještě vcelku, takže jsme šťastně prorazili.
O zábavu se nám staraly také ‚cattle grid’ – což jsou železné rošty, které jsou umístěny v místech, kde jsou hranice pastviny, nebo města, aby ovce neprorazily do města. Jedna byla nějaká volnější a my měli otevřená okna.
“Zrrrdddtrrrdd!“ zařvaly kola.
Po několika sekundách ticha se ozval Digi: „No já nevím jak vy pánové, ale já si malém pustil do kalhot.“
„No my taky!“
Konečně jsme asi v šest večer dorazili do Lamplughu a poté na místo, kde začínal náš trek.
„To je hrozný! Tady všichni jezděj v Mercedesech!“ komentoval Mrtvočich odjíždějící turisty.
„Jasně, jen chudáci trempíci z východu jsou tu v BMWčku,“ smáli jsme se s Digim, „člověk aby se tu skoro styděl.“
Zatáhlo se, mraky klesly, obloha poteměla a začalo mžít.
„A celý odpoledne bylo tak krásně!“ nadával jsem.
„To je fajn tohle! Je to hned celý takový dramatičtější!“ pochvaloval si Digi.
„To je ten deštíček, co tě promáčí až na kůži,“ komentoval to Mrtvočich.¨
Ale byla to prostě nádhera, přelézali jsme přes kamené ploty, rozháněli stádo koní, šplhali se po srázech a jako správní kluci z města jsme se báli býků a krav ve stádech, vyzývavě se tvářícího koně i některejch agresivněji vypadajících ovcí. Ovce tu byly vůbec zvláštní. Ksicht a rohy měly dost mufloní, takže jsme je přejmenovali na Mufloovce a navíc měly černej podvozek. Šlapali jsme po hraně jednoho kopce, když jsem si všiml, jak jsou nádherně osvětlené hory před námi.
Navhrnul jsem vylézt na ten kopeček vedle nás a podívat se na západ slunce. Kluci nadšeně souhlasili. Zdálo se to prudké, ale jenom kousek. Zdálo! Bylo to daleko prudší a bylo to nekonečně, vždycky když to vypadalo jako vrchol kopce, tak to odkrylo jen další stoupání. Nohy se bořily do rašelinové trávy a boty jsme měli plné vody. Konečně jsme se vyplivaní a bez batohů, které jsme nechali v půlce došplhali až na vrchol toho prokletýho kopce. Mezitím se přihnaly mraky a tak jsme tam seděli skoro potmě a koukali na mlhu valící se všude kolem.
Byla tma, zvednul se ledovej vítra a my začali hledat místo na spaní. Všude byly mohutné trsy rašelinové trávy, mokro a nerovno. Šli jsme niž a níž až jsme našli flek jen trochu posranej od ovcí prakticky v korytě potoka.
„Nejsem si jistej, jestli v nějakejch příručkách nepsali, že není dobrej nápad stavět stan v korytě potoka uprostřed skal,“ pronesl jsem nejistě.
„To máš jedno, buď to postavíme na vodě rovnou, nebo přijde až v noci,“ neřešil to Digi.
„Tak třeba nebude pršet,“ nadhodil jsem optimisticky a zadíval se na rychle temnějící oblohu po které se hnala černá mračna.
Ale stan, to je prostě takovej přenosnej domov. Jakmile stojí a vy si vlezete vevnitř, tak si připadáte bezpečně jak za mohutnou zdí. Pravda vítr pravidelně pokládající stan skoro na zem nám připomínal, že k mohutné zdi má ta látka hodně daleko, ale bylo tam teploučko a nepršelo. Litovali jsme jen, že jsme si nemohli udělat oheň protože rašelina nasáklá vodou vůbec nehoří. Mrtvočich ale vytáhl víno, které táhnul z Tesca a já vzpomínku na Amsterdam a za chvíli nám bylo hrozně fajn.
Usnuli jsme ani nevím jak. V noci nás jen vzbudil Mrtvočich, kterej najednou vyletěl, vzburcoval mě a vykřikoval: „Někde tu je! Já ho koupil, já ho musím koupit!“
„Co hledáš?!“ ptal jsem se a mnul si ospale oči.
„Ten, no tén. Tady byl... Pohár,“ prohlásil Mrtvočich, upadnul a zase spal. K ránu jsem se jen na chvíli probudil zimou a uvědomil jsem si, že mám pod hlavou lining do spacáku, ale byl jsem tak grogy, že jsem s tím nemohl vůbec nic dělat...