Phnom Penh

Spíme už ve vlastním pokoji a ráno se budíme dost pozdě. Poté co jsem obvinil půl hostelu z krádeže bot, jsem je asi na pátej pokus objevil na schodech před pokojem holek. V tichosti jsem je nazul a šéfovsky prohlašuju, že to nechci dál řešit. Opík vážně nespěchá. Venku už čeká minibus, co nás má odvézt na nádraží, ale on nedorazil ještě ani na snídani. Řidič dostává tolik charakteristickej tik, kterého jsem si všimnul u lidí, kteří se s námi setkali. Konečně se vykolébal. Kambodžani nás donutili narvat ty míchaný vajíčka do bagety a narvali nás do minibusu. Máváme ještě našim indonézskejm kamarádkám, které se přišly rozloučit.

Na nádraží přesedáme na místní bus a už jedem směr Phnom Penh. Autobus má záchod, ale je to hobbití model, takže je dost výzva se tam porovnat. V Phnom Penhu je to o poznání divočejší. Autobusáci dávají plechovou stěnu kolem busu, než vyndají baťohy. Za stěnou se tlačí hromada obchodníků a tuktukářů a snaží se udělat kšeft. Prorážíme skrz ně a zdatně odmítáme všechny nabídky. Podle rozmazané mapičky v Opíkově mobilu by náš hostel měl být jen kousek. Kousek jsou nakonec skoro dva kiláky, ale odměnou nám je krásnej hostel provozovanej nějakým anglánem, kterej nám dá spoustu tipů a mimo jiné nás ujistí, že tu je bezpečno. Jen v noci prý, bysme se neměli nikde moc motat. Chcem jet na muzeum genocidy a killing fields, ale prej se obojí nedá stihnout. Tak tohle už jsme za naši cestu slyšeli mnohokrát. Berem tuktukáře a velíme směr muzeum.

Je to bývalá střední škola, kterou Pol Pot předelal na koncentrák, kde mučili politické vězně. Většinu mučení obstaraly dospívající děcka. Všechno je ponecháno v původním stavu a působí nesmírně depresivním dojmem. Pietně usrkáváme z plechovky Angkoru a prohlížíme si vše kolem, když na mě zaútočila nějaka američanka, že je ze mě naprosto znechucená, že dokážu takhle zneucťovat oběti, když tu upíjím pivo.

„A to, že ty tu piješ vodu není zneuctění?“ opáčil sem, ale odpovědí mi byl jen nechápající pohled.

„Mě by to třeba zneucilo,“ přitakal Opík. Něco dál kvokala a odkvačila pryč.

Po prohlídce směrujem Tuktukáře na killing fileds a vjíždíme do nepředstavitelné dopravní zácpy. Kambodža se za ty čtyři roky hodně změnila. Tehdy tu byly jen kola, tuktuky a motorky. Teď jsou ulice plné nových aut. Jezdí se ale stejným stylem, takže výsledkem jsou monumentální zácpy, kterou se neprotlačí ani to kolo. Na Killing fields dorážíme za tmy. Je tu otevřeno a nikdo tu není a tak jdeme na prohlídku. Je to úplně něco jiného než za světla. Kolem se ozvývají zvuky džungle a měsíc osvětluje zlověstně se tyčící obrovskou stupu (věž), která je plná lidských lebek, které patřily obětem, které objevili v masových hrobech všude kolem. Procházíme po cestičkách kolem mělkých hrobů a člověk má zvláštní stísněnej pocit. Prohlížíme ještě místní minimuzeum a už jedem zase zpátky.

Ve městě máme schůzku s coachsurfařem u kterého jsme původně měli spát, ale pak jsme radši zvolili hostel. Stejně se s náma chce vidět. Nemáme mu ale jak zavolat. Opík nemá kredit a já nehodlám porušit svůj airplane mód. Nakonec jsme na tržnici objevili ženskou, která tam má normálně pevnej telefon, kterej pronajímá lidem. Týpek za chvíi dorazil na kole, který narval do tuktuku a veze nás někam za svýma kámošema co jsou v restauraci na břehu Mekongu. Zvláštní partička amíků a anglánů nás bere do jakési cukrárny, kde nemaj pivo. Sháním nějaké venku a vracím se s lahváčema Angkoru. Když jsme je načali obsluha se na nás dost zle podívala, ale poté co jsme vytáhli z držáčku na stole lístečky, kam máme napsat, jak jsme byli spokojeni s obsluhou, zjihli a už se jenom usmívali.

Partička dala zmrzlinu, všichni se omluvili a byli pryč.

„Co to bylo za lidi?“ pronesl Opík řečnicky a šli jsme hledat normální hospodu. Objevili jsme krásnou hospůdku, kde měli točeného Angkora za dolar. Číšnice už u druhého půllitru bravůrně pochopily, co mají za hosty a další piva nosily jakmile jsme měli zhruba poslední čtvrtinu piva. Zlámali jsme se tam jak dogy a bezstarostně vyrazili bloumat nočníma ulicema Phnom Penhu. S tím nebezepečím se to zjevně přehání i když je taky možný, že místní kriminální živly si radši nechtěly nic začínat se dvěma rozdováděnýma opilcema. Když bylo jasný, že hostel sami nenajdem přijali jsme nabídku nějakýho motorkáře, kterej nás chtěl oba vzít na svůj malý motocykl.

„Chceš bejt máma nebo táta?“ ptal jsem se se smíchem Opíka.

„Ty seš na ostro co?“

„Jsem.“

„Tak radši táta,“ zvolil Opík a vyjeli jsme.

„Opíku?“

„No?“

„Ty seš taky na ostro.“

„No.“

„Tohle radši nikdy nikomu neřeknem.“

Motorkář se ukázal bejt zmatenější než my a tak jsme nakonec rozbalili mapu, kterou jsem držel před ním na řidítkách a snažil se chytat orientační body, protože on mapě nerozuměl. Nakonec jsme zdárně dorazili. Bylo asi pět ráno a náš pokoj byl plný spáčů na matracích. Dělali jsme slušnej bordel, takže jsme sklidili pár nadávek, než jsme usnuli.

Dvě věže

Budím se poprvé asi v sedm hodin. Holky sedí na posteli a baští KFC.
"Nebojte, v osm vyrážíme na chrámy," houknul jsem na ně a všiml jsem si, že Opík leží vedle mě na zádech ve svých dračácích ve kterých mu dost viditelně stál. Decentně jsem přes něj přehodil deku, ale on ji obratem strhnul. Dál jsem to neřešil a znovu usnul. Je vedro, takže se budím znovu v osm a vidím, že teď jsme na tom úplně stejně. "Dvě věže, pokračování příběhu," glosuje to Opík. Muslimky nás spokojeně sledujou z vedlejší postele.
„Hned vyrážíme děvčata!“ ujišťujem naše kamarádky. Hned se ale protáhlo na více jak dvě hodiny. Holky ale vypadaj docela spokojeně. To ještě netušily jak náročné to s námi bude. První zastávkou je Angkor Wat – hlavní chrám celého komplexu. Velkolepé dílo, které rozhodně stojí za shlédnutí. Trochu se holkám ztrácíme, ale ony vždycky najdou místo, kde na nás počkají a maj pokaždé radost, že nás vidí. Potřebuju šíleně na záchod, ale ty jsou strašně daleko. Vyrážím teda do džungle. Varování před minami mě trochu znervóznilo, ale tuhle hrozbu rychle přebil malej had co se proplazil listím. Takhle rychle jsem to snad ještě nedělal. Domluvili jsme se na sraz u tuktuku ve dvanáct, ale sekli jsme se u stánků, kde kupujem suvenýry a pivo a tak přicházíme s půlhodinovým zpožděním. Holky čekaj.
„Vidíš to? To je prostě jiná kultura!“ komentuje Opík jejich radostné výrazy, když jsme konečně došli.
„Bejt to Češky, tak už sou nepříčetný,“ dodává znalecky. Pokračujem na Ta Prom chrám, který ještě prorůstá džungle, tak jako původně všechny chrámy. Opík, který tu ještě nikdy nebyl, ale stihl něco načíst ze svých fotokopií Lonely Planet začal holkám znalecky vykládat o tomto chrámu:
„To je chrám uprostřed džungle. Jdete tam skrz džungli a pak se před váma zjeví, jako prvním objevitelům před sto lety. Všechno je úplně původní.“
Zastavujem u slušnýho bulváru obkolopeného stánky.
„Jako před sto lety,“ komentuju to sarkasticky a pak propadám záchvatu smíchu, když vidím, jak se z chrámu tyčí jeřáby: „dokonale autentické!“
A tak jedem chrám za chrámem, my vždycky nakoupíme dva chlazené sedmičkové Angkory, které spokojeně likvidujem. Začínáme taky dělat slušnej bordel. Na vrcholku jednoho chrámu zrovna v momentě, kdy jsme byli v jedné místnosti do které vedly čtyři cesty se k nám najednou ze všech směrů stáhli policisté.
„Prohráli sme,“ syknul Opík a i ve mě byla malá dušička. Policajti šli přimo k nám. První se ke mě naklonil a syknul: „Nechceš koupit policejní odznak? Za deset dolarů!“
Nechápavě jsem na něj zíral a pak ze sebe vysoukal: „Ne, díky.“
„OK, za pět,“ smlouval muž zákona.
„Ne, jste fakt moc hodný, ale my už musíme jít,“ omlouval jsem se a rychle jsme se zdekovali.
„Na cajty tady bacha!“ říkal Opík, „můžou se ti pokusit prodat odznáček!“
Našli jsme holky a jedem na další chrámy.

„Počkejte tady na nás, bude to jen minutka,“ brzdíme u jednoho chrámu, kde je zákaz vstupu, kvůli stabilitě. Obíháme ho a zdatně vyručkujem až na samý vrchol prastarého schodiště, kde jsme usedli ve stínu a vychutnávali výhled a naše pivka. Tak se nám ta líbilo, že jsme tam byli přes půl hodiny. Naše děvčata zatím spořádaně a spokojeně čekají dole. Tuktukář ale už vykazuje lehčí tik. Snaží se nás totiž už dvě hodiny dostat někam na oběd. Vracíme se a velíme směr restaurace. Tuktukář nezklamal. Ač je všude plno podniků s nízkými cenami neomylně nás vzal to jedné, kde všechno stojí dvojnásobek. My jsme ale už slušně v ráží a nechce se nám nikam jinam. Volám si majitelku a ukazuju jí ceník:
„Madam, to je dobrej pokus, takže buď všechno za normální ceny, tj. za polovic, nebo se zvedáme a jdem jinam!“
Ani se moc nehádala, jen mě poprosila, ať mluvím potichu, že kolem sedí plno turistů, co platěj plnou cenu. S pivem nás zkusili taky natáhnout, ale to byl jen takový marný pokus. Holky, když viděly ceny, tak řekly, že tu nebudou jíst.
„Klid děvčata, máte všechno za polovic, jste tu s klukama z východní Evropy, nezapomínejte!“ říkáme jim a ony se zase rozzářily a spokojeně objednaly jídlo.
Tuktukář, který tímpádem přišel o svou provizi byl už zcela nemluvnej. Nakopnul tuktuka a uháněli jsme kamsi. Řekli jsme mu výslovně, že chcem na chrám západu slunce. Cestou nám ale došlo pivo a tak velíme stop u řady stánků, kde rozpoutáváme klasickou konkurenční bitvu stánkařů o to, kdo nás obslouží. Překvapuje mě, že je tu tolik turistů a všichni někam jdou. Začal jsem si číst cedule kolem a zjistil jsem, že jsme u toho chrámu západu slunce. Ten hajzl nám tu původně nechtěl zastavit. Říkáme to holkám a škrábem se nahoru. U chrámu je úplně šílená fronta. To nás ale nemůže přece zastavit. Zkoušíme najít alternativní přístupovou cestu, ale všechno je ostře hlídané. Vůbec se to tu změnilo za ty čtyři roky, co jsem tu nebyl. Všude provazy, zábrany, bezpečáci. Vyhmátnul jsem moment, kdy zadní schodiště nebylo hlídaný a vyrazil jsem nahoru. Připadal jsem si jak Mário v klasické hře. Prvního nepřítel v podobě subtilní holčiny jsem ignoroval a pokračoval ve výstupu, dalšího borce jsem nějak oběhnul, ale to už se ze shora hnali další tři a tak jsem to vzdal. Zkusili jsme uplatit ještě jednoho hlídače u né tak kolmé stěny, ale bál se.
„Víš co, pojď do fronty,“ táhnul mě Opík.
„Ty to chceš celý stát? To už bude zase svítat!“ namítám.
„Ne nakonec. Před nějaký číňany, ti ani nepípnou.“
Vyhlídli jsme čínskou skupinku v přední časti fronty a zcela ležérně se přimotali před ně. Ani nepípli, ale chvilku poté co jsme zabrali své pozice nás zmerčila dozorčí fronty a hnala se přímo k nám.
„A jsme nahraní,“ povzdechnul jsem si, ale holčina k nám doběhla a hned přísně spustila:
„Tady nesmíte mít alkohol!“ ukazovala na naše plná piva.
„To je otevřený, co s tím máme dělat?“
„Vypijte to! Hned!“
„Chceš nás zabít?“
„Hned!“
Začali jsme do sebe statečně ládovat těch 0,7 l piva a zdaleka né prvního dnešní den.
„Dělejte!“ hecovala nás sekuritačka.
„Ty seš nějaká hrr!“
Statečně jsme to vypili a pak už nám bylo všechno poměrně jedno. Usedli jsme před provazy, které držely ty hordy turistů a vychutnali si západ slunce. Zpátky dolů se nám nechtělo oklikou, protože už cestou nahoru k chrámu jsme zahlédli prastaré schodiště, které znamenalo významnou zkratku. Provazy a cedule vstup přísně zakázán nám v tu chvíli nebyly žádnou překážkou. Jen co jsme je překročili rozpoutal se křik a několik bezpečáků vyrazilo za námi. My s našima dlouhejma nohama ale nabrali rychlost a brali jsme ty tisícileté schody po pěti, takže jsme je rychle setřásli.
„Tak, tohle holky určitě nečekaly. Teď se budem muset vracet, protože ony tam na nás čekaj někde u cesty,“ smál se Opík. Holky ale byly šikovnější, než jsme tušili. Byly připravené za ohybem cesty těsně za tou zkratkou. Bůh ví, jak to dělaly. Dole jsme ještě seřvali tuktukáře, kterej se ani nepokoušel zapírat, že už nás chtěl odvézt domů a tenhle chrám vynechat. Domlouváme s holkama společnou večeři, ale než jsme se vykopaly, tak ony už jsou zpátky. My zjišťujem odkud jezdí místní autobusy do Phnom Penhu, dáváme večeři, příjemnou khmérskou masáž a jdem spát.

Sloni a škorpióni

V Bangkoku jsme nakonec neplánovaně strávili o den víc, než bylo plánováno. Vstáváme v devět a po bouřlivých příhodách předchozích dní už tušíme, že svět má pro nás zase celou sadu překvapení.
Balíme a loučíme se s indickejma klukama v recepci, kteří nám říkají, že bylo fascinující nás jen sledovat a ať se někdy určitě vrátíme.
Dáváme snídani a píšem kambodžskému králi, že jedem kolem a jestli bysme se nemohli stavit. Celé to navlíkáme jako výpravu českých studentů vedenou šéfredaktorem hlavních studentských novin. Opík už to domlouval s naší ambasádou, kde nás podpořili a odkázali nás přímo na královský palác. Král umí česky a kdysi studoval v Čechách, tak by to mohlo vyjít.
Je nám jasné, že válení se na pláži v Pattaye už nestíháme, ale doufáme, že nám dopadne aspoň výprava na slonech, kterou Opík domluvil. Museli bychom to ale stihnout do čtyř hodin a náš přístup je klasicky hodně laxní. Berem taxíka na Victoria monument odkud prý do Pattaye jezdí místní. Kousek za hostelem vidíme dva turisty, kteří stojí s mapou na rohu a nějaký thajec jim ochotně radí a ukazuje kam musí zajít a že jim sežene levýho tuktuka. Necháváme je být. Tohle si prostě každej musí zažít.
Na nádraží u Victoria monumentu se brutálně hádame s prodejcem lístků, který nám tvrdí, že cena je 150 a přitom Ip nám říkala, že to má být za sto. Měl tak zoufalej výraz, že jsme mu nakonec dali raději plnou cenu. Po všech těch podvodech člověk prostě nevěří nikomu. Jedem takovým minibusíkem plným úředni, kterée jezdí do Pataye si přivydělat jako kurvy. Klasicky usínáme a budíme se až v Pataye. Zastavil nám přímo u hostelu. Neuvěřitelné. Turistické autobusy stojí 800 a nikam vás nezavezou.
Rychle se ubytováváme a Opík zabavuje majiteli hostelu jeho mobil a rychle volá na sloní farmu, že jsme už jako dorazili a chceme jet na slony. Říkají mu, že máme smůlu, že už je pozdě a minibus už odjel. Je tvrdej a vysvětluje jim, že my máme jen několikahodinové okno a zítra už zase budem pryč. Je tak důraznej, že pro nás nakonec majitel poslal soukromé auto s řidičem.
Sloni byli fantastický. Brodili jsme se na nich hlubokou řekou, projížděli džunglí a také šli po silnici, kde mezi náma kličkovaly zdánlivě malinkaté auta. Náš slon byl nějakej žravej, takže jak uviděl zelený křoví nebo strom, hned to strhnul a šel si natankovat chobot. Nedbal ani brutálních ran bodcem, které mu občas uštědřil poháněč, kterej mu seděl hned za ušima.
Vracíme se džípama a pak už nás minibus veze zpátky do Pataye, kde plánujem to pořádně roztočit. Majitel hostelu nám ale říká, že jsme se zbláznili, jestli se chcem zítra dostat až do Kambodže a nemáme nic rezervovanýho. Že skoro nemáme šanci. Nevzdáváme to a jedem hned na autobusové nádraží a chcem koupit lístky na hranici.
"VIP bus v devět za 350," informuje nás babka za přepážkou.
"My nechcem VIP," bráníme se.
"Tak economy v sedm za 150, ale tam není záchod," informuje nás.
"Ten my nepotřebujem," ujišťujem jí a radostně kupujem lístky. Už druhý den jsme měli zjistit, že to bylo málem hodně osudné rozhodnutí.
Všechno zařízeno a tak hurá do víru nočního života. Prý je tu daleko bezpečněji, než třeba v Bangkoku a taky tu skoro nejsou žádní podvodníci. Údajně nějakej vládní program na zajištění bezpečí pro turisty nebo co. Houby vládní program. Pattaya jsou Karlovy Vary Thajska. Jsou tu prakticky jenom rusáci. Všude. A rusák, když ho podvedete, tak nepochopí, že to byla sranda. Takže takovej Darwinův výběr v praxi. Thajci, kteří podváděli tu prostě už nejsou.
Okolí našeho hostelu moc nočním životem nežilo. Jediné co jsme našli je pochybná temná ulička plná kurev, ladyboyů a barů. Jeden(a) z ladyboyů se přitočil(a) k Opíkovi a důvěrně se mu zavěsil(a) za ruku.
"Jakpak se jmenuješ zlatíčko?" ptal(a) se ho. Já stál o kousek dál, ale když jsem zaslechl odpověď "Vasil," vyděsil jsem se, protože jsem tušil co bude následovat.
"Hezké jméno a odkud jsi?" vrněl(a) dál ladyboy. Chtěl jsem něco vykřiknout, abych Opíka zastavil, ale ten už se svou nově nabytou hrdou identitou nahlas odpověděl: "Z Čečny!"
Rusáci co šli kolem nebo seděli u baru se nadechli a prudce otočili naším směrem.
"Ty vole, tady bych to radši nepoužíval," sykl jsem na Opíka a rychle zdrháme pryč. Na hlavní silnici jsme potkali nějakýho nalitýho anglána ze kterého jsme vytáhli, že musíme jet na nějakou Walking street.
Už jsme prolomili systém místní dopravy. Jezděj tu pickupy na které stačí mávnout, oni zastaví, vy jedete a jen na něj zazvoníte, když chcete někde vystoupit. On vám zastaví, vy mu dáte 10 bathů za každýho a frčí dál. Když odbočí jinam než chcete vystoupíte a mávnete na jinýho.
Walking street vypadá úplně jako KhaoSan v Bangkoku jen je tu spousta ruských nápisů a samozřejmě hromada rusáků. Procházíme tím fascinujícím světem klubů, barů a rychlého občerstvení. Já si to moc neužívám, protože jsem dostal naprosto šílenej průjem. Nemůžu si dovolit ani si zakašlat. Kluby nevybírám podle osazenstva nebo cen pití, ale čistě podle toho jaký by tam asi mohli mít záchody. Dáváme pivka a nějakej ten kebab a Opík si odskočil taky na záchod. Já sedím na kraji chodníku a chvilku koukám na chlapíka, který po sobě nechává lézt hromadu škorpiónů a za peníze se fotí s lidma. Popíjím si svý pivko a okukuju holky, když najednou ucejtím jak mi něco přistálo na rameni. Ztuhl jsem, protože jsem moc dobře věděl co to bylo, ale mozek to odmítal zpracovat. Jen jsem si pogratuloval, že jsem těsně předtím byl na jedné z mých mnoha návštěv toalet. Bál jsem se i podívat, ale periférně jsem zahlédl obrovského černého škorpióna. Zuřivě jsem zatřásl ramenem, ale on se jen pevnějc chytil a výhružně zvedl ocas s bodcem na konci.
"Okamžitě ho ze mě sundej!" zařval jsem na rozchechtaného thajce, kterej mi ho tam hodil.
"Tak zaplať," pronesl chladnokrevně.
V hlavě mi běželo, že snad nemůže bejt nebezepečnej, že tak šílení nejsou snad ani Thajci, ale jistota tomuhle vědomí chyběla.
"Okamžitě ho sundej!" pronesl jsem a tón naznačoval, že to už myslím zatraceně vážně. Sundal ho. Hodil jsem mu asi dvacet bathů, aby se neřeklo a zdrhal jsem se pryč. Ještě mnoho dní poté jsem se otřásl, když jsem si na to vzpomněl.
Někdy v jednu ráno jsme viděli jak zavíraj obchod, kde dělaj fotky na pasy a na víza.
"Ty vole, já nemám fotku na kambodžský vízum," vzpomněl si Opík a zatlačil je zpátky do obchodu a donutil je, aby všechno znovu zapli a vyfotili ho. Jeho výraz "mám čtyři promile, ale jsem vážnej" neměl chybu.
Končíme v jednom ruským baru, kde nahoře tančí striptérka u tyče a pak plave v bazénu do kterého je ze stran vidět. Dáváme vodní dýmku a už jenom relaxujem. Vyčerpání je příliš silné. Na hostel přicházíme asi v pět ráno. Já jdu hned spát, ale Opík tam stále něco balí a kutí, takže nakonec spí snad jen půl hodiny.

Dračáky

Vstáváme už v osm ráno a chcem zmizet z tohodle místa. Na recepci ale nikdo není. Čekáme přes hodinu. Němky bloumají chvíli recepcí, ale pak odchází do města. Nikdo nedorazil a tak jsme nechali peníze a vzkaz na stole a mizíme pryč. Cíl je jasnej. KhaoSan road a tam někde najít ubytování.
Zkoušíme jet místní dopravou, ale místní lidé nám dávají naprosto zmatené informace. Pak nás zastavil sekuriťák a hrozně se nám snaží poradit. Já mu naslouchám, ale Opík ho ignoruje. Jsem přesvědčenej, že to není podvodník, protože co by z toho měl. Až když mi na mapě kroužkuje turistickou kancelář, tak tuším zradu. Ze zoufalství nakonec na doporučení Lonely Planet berem taxíka a nutíme ho zapnout taxametr. Za 150 bathů jsme nakonec na vytoužené KhaoSan road. Zkoušíme Rainbow hostel a máme štěstí. Házíme bágly do úschovny a vyrážíme na prohlídku města. První cíl: Královský palác. Jdem podle mapy přes nějakej kruháč, kde nás odchytil chlapík v tričku "National Gallery". Je strašně milej. Dozvěděli jsme se, že královskej palác je do dvou hodin zavřenej, protože tam král slaví nějaké mecheche, ale dal nám spoustu tipů, kam se podívat mezitím. Je to rozházené po půlce města, ale prej nás veme tuktukář na všechna ta místa jen za 60 bathů. Nabídl se dokonce, že nám nějakého odchytí a dohodne cenu. 
"Už jsem nevěřil, že tu padnem na někoho takhle slušnýho," raduje se Opík, "měli bysme mu dát nějaký peníze."
Něco, někde hluboko v podvědomí není dobře, ale ignoruju to. Přesto prachy odmítám a říkám, že ho pak, když ho ještě potkáme, pozvem na pivo. Odchytil nám náhodně projíždějícího tuktukáře a už se vezem k prvnímu chrámu.
"Kdepak, kvůli takovejmhle lidem se sem člověk vrátí a né kvůli těm zmrdům co se tě pokoušej vojebat!" pochvaluje si Opík.
Vcházíme do prvního chrámu a vysokej stojící budha je mi zatraceně povědomej. V hlavě začínaj zvonit varovné zvonečky, ale né dost důrazně. Prohlížíme chrám, odmítáme zaplatit 50 bathů za puštění ptáčků z klece, protože tím bychom jen podporovali jejich další chytání a jedem dál. Následující chrám je už o poznání pustší. Zvonky zvoní, ale já je neslyším. Potkáváme belgičana, který se nás ptá dokdy je dneska zavřenej ten královskej palác. Potvrzujem mu, že do dvou. Dává nám ještě tip na nějaký skvělý místo z džunglí a slonama na severu Thajska. Taky nám řekl, že prej ta TAT je oficiální státní turistická kancelář, ale dává tuktukářům poukázku na palivo, když tam vemou turisty, aby tam vůbec někdo přišel. Pak už pokračujem do dalšího chrámu se zahradami. Je tam obrovskej gong, takže samozřejmě beru paličku a udeřím. V tu chvíli si všimneme chlapíka v modré košili, kterej jde neomylně po nás. 
"Bezpečák, zdrhej!" křiknu na Opíka a rychle se vzdalujem. Chlapík nás ale za chvilku dohnal. Jako první mi chválí účes, což nás naprosto zmátlo. Pracuje prý u aerolinek a sem se chodí modlit. Dal nám skvělý tipy na nákupy a na turistickou kancelář.  Vracíme se k našemu tuktukáři a ten nám sám navrhuje, že by nás vzal do turistický kanceláře. 
"Chceš poukázku co?" smějem se, ale dovolujem mu to, když nás vozí za tak skvělou cenu.  Za chvilku vstupujem do hodně neoficiálně vypadající kanceláře.
"Co chcete?" ptá se nás dost vostře chlapík u stolu.
"Nevíme," říkáme popravdě.
"Tak až se rozmyslíte, tak mi řekněte."
Diskutujem s Opíkem, jestli zkusit ten sever, nebo jet do ty Pataye, kam jsme původně plánovali. Chlapík je netrpělivej. Zkusíme Patayu, ale cena je mimo realitu a tak to zas balíme. Tuktukář navrhuje, že nás vezme ke krejčímu. Je to ten co nám doporučil ten hodnej pán z aerolinek, tak souhlasíme. 
Jen jsme vešli dovnitř změnila se zvonkohra na plnou sílu požárního zvonu. Konečně všechny západky zapadly na svá místa. Samozřejmě! Tohle byla přesně ta místa, kam nás před čtyřmi lety vozil ten tuktukář, co nám sliboval prohlídku města jen za 15 bathů! A my debilové platíme 60. Prošli jsme obchod, ze zvědavosti se poptali na ceny ručně šitých košil (1500 bathů), kompletního saka (5000 bathů) a mýdlem napuštěné mořské houby, kterou má prý doma každý pravověrný Thajec (400 bathů) a už jsme se pakovali. Tuktukář na nás zkoušel triky s výletem lodí za 3000 a ujišťoval nás, že v paláci mají do šesti do večera. Už jsme začali bejt dost nepříjemní a odmítame tvrdě všechny nabídky a důrazně trváme na odvozu ke královskému paláci. Tuktukář chvíli něco zkouší, ale nakonec zastavujeme přímo před vchodem. Ještě na nás zkusil, že 60 je málo, ale to už odmítáme diskutovat. Jen jsme si vydechli, že jsme se zbavili toho podvodníka, tak se na nás vrhli lidi ze stánku u vchodu do paláce a ukazovali nám zalaminátovanou ceduli s tím, že naše kraťasy nesplňují dress code do paláce a oni maj velmi výhodnou nabídku, že za 50 bathů zálohy a 50 bathů půjčovného nám půjčí dlouhé kalhoty. Čuli jsme zradu, ale když jsme uviděli nabídku, tak jsme to dál nezkoumali. Bavlněné kalhoty s motivy draků nám učarovaly. Ukazovali jsme, že chcem dvoje přesně stejný a ty jsme nakonec dostali. V "dračácích" jsme konečně vyrazili do paláce. U vchodu dostal Opík takovej nápad a ptal se slečny co nám prodávala lístky, zda je v paláci nějakej dress code. Prej jo, ale není to tak vážný. 
"Ukažte mi co máte na sobě," pobídla nás slečna.
"Ne, ne, to je dobrý," reagoval rychle Opík a oba jsme přistoupili blíže k pokladně, aby nebylo vidět co máme na sobě.  Slečna se naklonila přes přepážku a když zahlédla naše dračáky, tak se složila smíchy.
"Podvedli nás co?" řekl Opík.
Chechtající se pokladní jen kývala hlavou.
V paláci jsme potkali pár dalších lidí v podobných kalhotech. S jedním mladým anglánem jsme se dali do řeči:
"Si taky naletěl s těma kalhotama co?"
"Cože?"
"No ten dress code, to je samozřejmě podvod. Jsme zaplatili pade půjčovný," smáli jsme se.
"Kdepak, já nejsem blbej. Nenechal jsem se nachytat. Musel jsem jim dát dvěstě zálohu, ale půjčovný jsem měl zadarmo," vysvětloval nám ochotně.
Náš výbuch smíchu nebyla reakce, kterou čekal.
"Šikovnej kluk," poplácali jsme ho po ramenou a se smíchem šli dál. Nemusím dodávat, že když jsme palác opouštěli, tak stánek jako zázrakem zmizel a nikde poblíž nebyl nikdo z původní ochotné obsluhy. 
Dračáky se ale staly základní výzbrojí našeho šatníku a prožili jsme s nima ještě spoustu zábavy. Po paláci jsme zašli ještě na ležícího budhu a pak jsme zabloudili v jakýchsi podivných uličkách kdesi u řeky. V dračácích a s mapou v ruce jsme si připadali jak bažanti na střelnici. Nakonec jsme s vymotali a sedli si v hospůdce na jedno pivko. Přinesli nám ho nechutně teplý.
"My chcem studený!" stěžovali jsme si.
"Nemáme studený," prohlásila číšnice.
"Tak nám přineste sklenici plnou ledu, my si ho budem lejt do ní," zaveleli jsme zkušeně, neboť to byl způsob, jak se pivo pilo na té párty s místníma na Filipínách.
"Nemáme led," řekla číšnice.
"Tak nějakej osekejte z mražáku, nám to je jedno!" přikázali jsme jí a ona ochotně odběhla a za chvíli se vrátila se sklenicí plnou velmi pochybného ledu.
"Mám pocit, že v Lonely planet psali nějaký důrazný varování o místním ledu," odtušil Opík, když zalejval led prvním pivem.
"Jsou to americký srábci," zamručel jsem a spokojeně se napil chladivého piva.
Chtěli jsme se ještě projet na lodi a tak jsme našli přístav. Baba u lístků neuměla ani slovo anglicky a posílala nás stále dokola na molo. Tam jsme nakonec skončili s nějakou partou amíků. Najednou se doslova přiřítila loď. Amíci zmatkovali, ale my raději skočili na rozkymácený bok. Než jsme se otočili loď už nabírala zase plnou rychlost a amíci jen zmateně stáli na molu. Zaplatili jsme 16 bathů. 
"Trochu rozdíl oproti těm 3.000 co nám nabízel ten hajzl," glosoval to Opík. Projeli jsme kanál, viděli nasvícenej královskej palác a nejvíc jsme obdivovali nesmírnou efektivitu se kteoru operovala ženská u nástupu a výstupu. Loď brzdila u mol skoro smykem, lidi tak tak stačili vyskoči a naskočit a už zas zabíraly naplno motory. Za chvíli jsme byli na naší zastávce, která byla jen kousek od našeho Rainbow hostel. Pozdravili jsme indický kluky na recepci a šli si aspoň na chvilku schrupnout, než vyrazíme poznávat noční Bangkok.
Já jsem ještě obdivoval charakter tohodle hostelu. 
"Jasně, je tu trocha plísně tu a tam, trochu punkový záchody na chodbě a dusno a vlhko, ale ta atmosféra, to se prostě nedá srovnávat!" radoval jsem se. "Jsou normálně lidi, kteří by třeba něcemu takovýmu dali jen padesát procent..."
"Ale Hobbite, tenhle hostel má padesát procent," smál se Opík.
"Vidíš! Přesně o tom mluvím!"