Dračáky

Vstáváme už v osm ráno a chcem zmizet z tohodle místa. Na recepci ale nikdo není. Čekáme přes hodinu. Němky bloumají chvíli recepcí, ale pak odchází do města. Nikdo nedorazil a tak jsme nechali peníze a vzkaz na stole a mizíme pryč. Cíl je jasnej. KhaoSan road a tam někde najít ubytování.
Zkoušíme jet místní dopravou, ale místní lidé nám dávají naprosto zmatené informace. Pak nás zastavil sekuriťák a hrozně se nám snaží poradit. Já mu naslouchám, ale Opík ho ignoruje. Jsem přesvědčenej, že to není podvodník, protože co by z toho měl. Až když mi na mapě kroužkuje turistickou kancelář, tak tuším zradu. Ze zoufalství nakonec na doporučení Lonely Planet berem taxíka a nutíme ho zapnout taxametr. Za 150 bathů jsme nakonec na vytoužené KhaoSan road. Zkoušíme Rainbow hostel a máme štěstí. Házíme bágly do úschovny a vyrážíme na prohlídku města. První cíl: Královský palác. Jdem podle mapy přes nějakej kruháč, kde nás odchytil chlapík v tričku "National Gallery". Je strašně milej. Dozvěděli jsme se, že královskej palác je do dvou hodin zavřenej, protože tam král slaví nějaké mecheche, ale dal nám spoustu tipů, kam se podívat mezitím. Je to rozházené po půlce města, ale prej nás veme tuktukář na všechna ta místa jen za 60 bathů. Nabídl se dokonce, že nám nějakého odchytí a dohodne cenu. 
"Už jsem nevěřil, že tu padnem na někoho takhle slušnýho," raduje se Opík, "měli bysme mu dát nějaký peníze."
Něco, někde hluboko v podvědomí není dobře, ale ignoruju to. Přesto prachy odmítám a říkám, že ho pak, když ho ještě potkáme, pozvem na pivo. Odchytil nám náhodně projíždějícího tuktukáře a už se vezem k prvnímu chrámu.
"Kdepak, kvůli takovejmhle lidem se sem člověk vrátí a né kvůli těm zmrdům co se tě pokoušej vojebat!" pochvaluje si Opík.
Vcházíme do prvního chrámu a vysokej stojící budha je mi zatraceně povědomej. V hlavě začínaj zvonit varovné zvonečky, ale né dost důrazně. Prohlížíme chrám, odmítáme zaplatit 50 bathů za puštění ptáčků z klece, protože tím bychom jen podporovali jejich další chytání a jedem dál. Následující chrám je už o poznání pustší. Zvonky zvoní, ale já je neslyším. Potkáváme belgičana, který se nás ptá dokdy je dneska zavřenej ten královskej palác. Potvrzujem mu, že do dvou. Dává nám ještě tip na nějaký skvělý místo z džunglí a slonama na severu Thajska. Taky nám řekl, že prej ta TAT je oficiální státní turistická kancelář, ale dává tuktukářům poukázku na palivo, když tam vemou turisty, aby tam vůbec někdo přišel. Pak už pokračujem do dalšího chrámu se zahradami. Je tam obrovskej gong, takže samozřejmě beru paličku a udeřím. V tu chvíli si všimneme chlapíka v modré košili, kterej jde neomylně po nás. 
"Bezpečák, zdrhej!" křiknu na Opíka a rychle se vzdalujem. Chlapík nás ale za chvilku dohnal. Jako první mi chválí účes, což nás naprosto zmátlo. Pracuje prý u aerolinek a sem se chodí modlit. Dal nám skvělý tipy na nákupy a na turistickou kancelář.  Vracíme se k našemu tuktukáři a ten nám sám navrhuje, že by nás vzal do turistický kanceláře. 
"Chceš poukázku co?" smějem se, ale dovolujem mu to, když nás vozí za tak skvělou cenu.  Za chvilku vstupujem do hodně neoficiálně vypadající kanceláře.
"Co chcete?" ptá se nás dost vostře chlapík u stolu.
"Nevíme," říkáme popravdě.
"Tak až se rozmyslíte, tak mi řekněte."
Diskutujem s Opíkem, jestli zkusit ten sever, nebo jet do ty Pataye, kam jsme původně plánovali. Chlapík je netrpělivej. Zkusíme Patayu, ale cena je mimo realitu a tak to zas balíme. Tuktukář navrhuje, že nás vezme ke krejčímu. Je to ten co nám doporučil ten hodnej pán z aerolinek, tak souhlasíme. 
Jen jsme vešli dovnitř změnila se zvonkohra na plnou sílu požárního zvonu. Konečně všechny západky zapadly na svá místa. Samozřejmě! Tohle byla přesně ta místa, kam nás před čtyřmi lety vozil ten tuktukář, co nám sliboval prohlídku města jen za 15 bathů! A my debilové platíme 60. Prošli jsme obchod, ze zvědavosti se poptali na ceny ručně šitých košil (1500 bathů), kompletního saka (5000 bathů) a mýdlem napuštěné mořské houby, kterou má prý doma každý pravověrný Thajec (400 bathů) a už jsme se pakovali. Tuktukář na nás zkoušel triky s výletem lodí za 3000 a ujišťoval nás, že v paláci mají do šesti do večera. Už jsme začali bejt dost nepříjemní a odmítame tvrdě všechny nabídky a důrazně trváme na odvozu ke královskému paláci. Tuktukář chvíli něco zkouší, ale nakonec zastavujeme přímo před vchodem. Ještě na nás zkusil, že 60 je málo, ale to už odmítáme diskutovat. Jen jsme si vydechli, že jsme se zbavili toho podvodníka, tak se na nás vrhli lidi ze stánku u vchodu do paláce a ukazovali nám zalaminátovanou ceduli s tím, že naše kraťasy nesplňují dress code do paláce a oni maj velmi výhodnou nabídku, že za 50 bathů zálohy a 50 bathů půjčovného nám půjčí dlouhé kalhoty. Čuli jsme zradu, ale když jsme uviděli nabídku, tak jsme to dál nezkoumali. Bavlněné kalhoty s motivy draků nám učarovaly. Ukazovali jsme, že chcem dvoje přesně stejný a ty jsme nakonec dostali. V "dračácích" jsme konečně vyrazili do paláce. U vchodu dostal Opík takovej nápad a ptal se slečny co nám prodávala lístky, zda je v paláci nějakej dress code. Prej jo, ale není to tak vážný. 
"Ukažte mi co máte na sobě," pobídla nás slečna.
"Ne, ne, to je dobrý," reagoval rychle Opík a oba jsme přistoupili blíže k pokladně, aby nebylo vidět co máme na sobě.  Slečna se naklonila přes přepážku a když zahlédla naše dračáky, tak se složila smíchy.
"Podvedli nás co?" řekl Opík.
Chechtající se pokladní jen kývala hlavou.
V paláci jsme potkali pár dalších lidí v podobných kalhotech. S jedním mladým anglánem jsme se dali do řeči:
"Si taky naletěl s těma kalhotama co?"
"Cože?"
"No ten dress code, to je samozřejmě podvod. Jsme zaplatili pade půjčovný," smáli jsme se.
"Kdepak, já nejsem blbej. Nenechal jsem se nachytat. Musel jsem jim dát dvěstě zálohu, ale půjčovný jsem měl zadarmo," vysvětloval nám ochotně.
Náš výbuch smíchu nebyla reakce, kterou čekal.
"Šikovnej kluk," poplácali jsme ho po ramenou a se smíchem šli dál. Nemusím dodávat, že když jsme palác opouštěli, tak stánek jako zázrakem zmizel a nikde poblíž nebyl nikdo z původní ochotné obsluhy. 
Dračáky se ale staly základní výzbrojí našeho šatníku a prožili jsme s nima ještě spoustu zábavy. Po paláci jsme zašli ještě na ležícího budhu a pak jsme zabloudili v jakýchsi podivných uličkách kdesi u řeky. V dračácích a s mapou v ruce jsme si připadali jak bažanti na střelnici. Nakonec jsme s vymotali a sedli si v hospůdce na jedno pivko. Přinesli nám ho nechutně teplý.
"My chcem studený!" stěžovali jsme si.
"Nemáme studený," prohlásila číšnice.
"Tak nám přineste sklenici plnou ledu, my si ho budem lejt do ní," zaveleli jsme zkušeně, neboť to byl způsob, jak se pivo pilo na té párty s místníma na Filipínách.
"Nemáme led," řekla číšnice.
"Tak nějakej osekejte z mražáku, nám to je jedno!" přikázali jsme jí a ona ochotně odběhla a za chvíli se vrátila se sklenicí plnou velmi pochybného ledu.
"Mám pocit, že v Lonely planet psali nějaký důrazný varování o místním ledu," odtušil Opík, když zalejval led prvním pivem.
"Jsou to americký srábci," zamručel jsem a spokojeně se napil chladivého piva.
Chtěli jsme se ještě projet na lodi a tak jsme našli přístav. Baba u lístků neuměla ani slovo anglicky a posílala nás stále dokola na molo. Tam jsme nakonec skončili s nějakou partou amíků. Najednou se doslova přiřítila loď. Amíci zmatkovali, ale my raději skočili na rozkymácený bok. Než jsme se otočili loď už nabírala zase plnou rychlost a amíci jen zmateně stáli na molu. Zaplatili jsme 16 bathů. 
"Trochu rozdíl oproti těm 3.000 co nám nabízel ten hajzl," glosoval to Opík. Projeli jsme kanál, viděli nasvícenej královskej palác a nejvíc jsme obdivovali nesmírnou efektivitu se kteoru operovala ženská u nástupu a výstupu. Loď brzdila u mol skoro smykem, lidi tak tak stačili vyskoči a naskočit a už zas zabíraly naplno motory. Za chvíli jsme byli na naší zastávce, která byla jen kousek od našeho Rainbow hostel. Pozdravili jsme indický kluky na recepci a šli si aspoň na chvilku schrupnout, než vyrazíme poznávat noční Bangkok.
Já jsem ještě obdivoval charakter tohodle hostelu. 
"Jasně, je tu trocha plísně tu a tam, trochu punkový záchody na chodbě a dusno a vlhko, ale ta atmosféra, to se prostě nedá srovnávat!" radoval jsem se. "Jsou normálně lidi, kteří by třeba něcemu takovýmu dali jen padesát procent..."
"Ale Hobbite, tenhle hostel má padesát procent," smál se Opík.
"Vidíš! Přesně o tom mluvím!"