Sociální dávky

A když už by to v Sabangu mohla pomalu začít bejt nuda, tak přišel náš poslední den. Vstáváme dost pozdě a původní plán byl vyrazit kolem poledne, abychom v klidu stíhali letadlo v šest večer. Jen cesta na letiště trvá přes dvě hodiny. Poslední pessos jsme ale utratili za snídani a pár piv a tak jdeme na přátelskou návštěvu k našim českejm kamarádům. Je na ně smutnej pohled. Tři trosky leží v chatičce, kterou Opík trefně nazval „lágrem“. Zatuchlina a smrad nás vytlačily na verandu.
„Vstávejte chlapi! Jste na dovolený,“ snažíme se je motivovat.
„Já nikam nejdu,“ zabručel Jirka a lehl si na druhej bok. Ostatní nejeví také žádné známky aktivity.
„Setkání s námi může některejm lidem zkazit celou dovolenou,“ prohlásil Opík zasmušile.
„Martine, prosímtě dej nám aspoň nějaký peníze!“ zcela otevřeně žebráme, „potřebujem aspoň čtyři stovky na autobus. Jede nám to za půl hodiny.“
Dostali jsme litra za kterej jsme poděkovali a vrhli se hned ke stánku s pivem. S otevřeným San Miguelem v ruce na pláži jsme vše začali vidět z jiný perspektivy.
„Kdy se zas dostanem na pláž?“ ptám se Opíka, kterej jedinej zná itinerář.
„Noooo,“ protahuje Opík, „možná v Pataye, ale tam ta pláž prej nestojí za nic.“
„Hele vono něco jede ještě ve tři. Tam budem v pět, bysme to letadlo měli stihnout,“ pronáším hříšnou myšlenku.
„Si taky myslím, dem si užít moře!“ zavelel Opík a šli jsme řádit do vln.
Martin se jako první vymotal z lágru někdy ve dvě odpoledne a když nás našel s pivem na pláži, tak se nestačil divit: „Netvrdili jste, že vám jede autobus za půl hodiny?“
„Jo, jel, jenže pak jsme nafasovali sociální dávky a tak jsme se je rozhodli propít.“
„Kdy vám to letí?“
„V šest.“
„Jak to chcete stihnout? To snad ani nejde.“
„To budem řešit, až to bude problém.“
Dali jsme ještě pořádnej oběd a pár dalších piv, takže nám už rozhodně nezbejvalo na soukromý taxi. Opík balil a já šel sehnat odvoz. Autobus prý už nejede, ale ukecal jsem nějakej minbus za 200 na osobu. Prej tam bude za hodinu a půl. Vyrážíme ve tři odpoledne a minibus jede neomylně na druhou stranu, než jsme přijeli. Rozpoutáváme šílenou paniku a řveme, že jsme špatně. Řidič i místní nás uklidňujou, že do Puerto Princess taky jedem.
„Za hodinu a půl?“
„Jo, za hodinu a půl.“
„OK,“ a usnuli jsme.
V Puerto Princess nás vyhodili dost daleko od letiště. Už neblbnem, berem prvního tuktuka a řítíme se na letiště. Odbavili jsme se a hned po nás dali ceduli „CLOSED“.
„To bylo těsný, ty vole,“ komentuju to.
Zakempili jsme na podlaze, dali nějakou podivnou polívku v plastovým kelímku a zanedlouho jsme už seděli v letadle směr Manilla. Tam byly šílený fronty u imigračního, ale my si sedli za žlutou čáru s nápisem „překročení zakázáno“ a otevřeli jsme dvě plechovky piva. Nikdo nás nebuzeroval a tak jsme se po dopití zvedli a vyšli na druhé straně imigrační zóny. Dáváme večeři na stejném místě jako minule a pak už se checkujem na let do Bangkoku.
Přilétáme v noci a jediná možnost je taxík, tak ho berem. Opík našel nějakej skvělej hostel na hostelsworld.com, kterej má ty nejlepší hodnocení. Taxík nás podezřele vyhazuje kdesi na okraji Bangkoku. Po chvíli hledání mezi okolními ruinami nacházíme něco co by spíš měl být čtyřhvězdičkovej hotel. Mramor všude, designový věci. Cena mě vyděsila. Platíme 1000 bathů za noc a dostali jsme pokoj, kde je jen manželská postel.
"Opíku, mám pocit, že na Hostelsworld.com dost kecaj," nadhodil jsem, když jsem se díval na depresivní výhled z našeho okna.
Poptáváme se, jestli se dá někam vyrazit, ale zjišťujem, že je všude zavřeno. Zašli jsme aspoň na chvilku do společenské místnosti, kde jsou nějaký nadějný Němky, ale za chvíli jdou všichni spát. Jdem taky.