úterý 27. března 2012

Párty s místníma

Budík začal řvát v šest ráno. Kolem nás pobíhal chlapík s mopem.
"Hele, hotelová služba," komentoval jsem to lakonicky. "Jako medik výpravy doporučuju, abysme ze zdravotních důvodů dali každej panáka slivovice," zamumlal jsem a šahal do lékárničky.
Posilněni slivovicí jsme se odbavili a sedli do dalšího letadla.
Letiště v Puerto Princess bylo dost punkový. Z letadla se vystupovalo rovnou ven na letištní dráhu, kde si každej šel po svým. V něčem, co šlo při spoustě dobré vůle označit letištní halou jsme slovili náš baťoh. Opík se zatím skamarádil s nějakým amíkem a jeho ošklivou přítelkyní a řešil s nima, jak se dostat do Sabangu.
"Autobusy jely v sedm a v devět," konstatoval Amík. A stály by jen 200 na jednoho.
Venku se na nás sesypali dopravci a vnucovali se nám se soukromejma dodávkama “jen” za 3000.
"Dáme ti litra, ani o dolar víc," prohásili jsme svěřepě.
Rozpoutal se křik a nadávky, ale nakonec zlevnili na 1500. Amíci to chtěli vzít.
"No way, jsme jasně řekli litra a i tak vás přeplácíme, my chcem jet busem za 200!" trvali jsme s Opíkem na svým. Nakonec jeden filipínec ztratil nervy a prohlásil, že nás veme za litra.
"OK, tak dem," souhlasili jsme, jenže než jsme došli k jeho autu, sesypali se na něj ostatní a když zjistili cenu začali něco řvát. Nemuseli jsme rozumět, abysme pochopili, že ho obviňují z likvidace trhu. Omluvil se nám, že teda asi nic nebude. Už jsme šli pryč, když pro nás najednou zase doběhnul a ptal se, jestli by nám vadilo, že budem nabírat ještě spoustu lidí.
"Ne, vůbec," usjistili jsme ho poté co potvrdil, že cena bude dohonutejch 1000 pesos.
Ukázalo se, že lhal. Nikoho jsme nenabírali. Byl to jen trik, aby ho nezabili. Opík ho ještě šéfovsky donutil zajet k obchoďáku, kde jsme si nakoupili a potom najít banku s bankomatem, kde jsem si já vybral peníze. Amíci jen s respektem sledovali praktiky českých cestovalů.
"Voni se nás snažej vojebat, ale to je jako by učili orly lítat," prohlásil Opík sebevědomě.
Chlapík zastavil na benzínce, vzal benzín za litra a poprosil nás, abysme zaplatili. Já už tahal peníze, ale Opík mě zarazil.
"No ani náhodou! Nic mu nedávej! Teprve až v Sabangu. To známe tyhle triky!"
Nakonec byl ochotnej dát mu 500 teď a 500 v cílí. Chlapík jen nešťastně mávnul rukou a prohlásil, že to je dobrý, že mu to dáme všechno až v Sabangu. Až později jsme zjistili, že ta cena byla neuvěřitelná a bylo to jen o málo více, než ho stál benzín tam a zpátky. Na té benzínce jsem si ale říkal, jak to má Opík zmáklý.
Krajina kolem byla dechberoucí, ale my byli na konci sil, takže jsme za chvilku spali. O necelé tři hodiny později jsme zastavili v Sabangu, kde jsme řidičovi dali tvrdě vydělaných 1000 pesos. Vedro bylo smrtící, ale měl jsem pocit, že jsme vystoupili v ráji. Blankytně modré moře s bílými vlnkami omývalo pustou pláž jemného žlutého písku stíněného kokosovými palmami. V dáli se rýsovaly hory a za palmami byly bambusové restaurace a dřevěné chatičky se střechama pokrytýma palmovými listy. Ta dokonalost byla naprosto omračující. Ještě před pár dny jsem byl v hlubokých depresích kdesi ve studené a vlhké Anglii. Tenhle víkend bude zjevně trochu jinej, než většina ostatních. Všechen stres posledních dnů byl v jediném momentě pryč.

V prvních chatkách po nás chtěli 800 za celou chatku pro dva. To byla polovina, než jsme slyšeli od lidí, kteří tu byli před námi.
"Ber to!" nabádal jsem Opíka.
"Hele je to první věc, co jsme viděli, dem se podívat dál," prohlásil a amík souhlasně přikyvoval.
Šli jsme dál a potili se v dlouhých kalhotách s těžkým báglem na zádech. Všude chtěli buď násobky ceny, nebo měli plno.
"Dem zpátky a vemem to, já už se chci fláknout na pláž," prosil sem Opíka.
"Tak di na pláž a já to projdu," trval na svým a já šel dál za ním. Amíci to vzdali o něco dřív a my došli až na konec, abysme zjstili, že ty první chatky byly to nejlepší, co můžem dostat. Vrátili jsme se zpátky a amíci už nás vítali ubytování v “naší” chatce. Ukázalo se, že to byla taky jediná volná chatka. V tu chvíli jsem začal zase propadat lehké depresi. Chlapík z resortu nás posílal do jakéhosi betonového hotelu u silnice. Tam jsme za žádnou cenu nechtěli. Nakonec nám ukázal obrovskou chatku tak pro čtyři lidi, že prej za 1500. Bylo mi jasný, že tohle skončí draze, ale nechěl jsem to vzdát.
"Ses zbláznil, my jsme dva. Dáme ti 800," trvali sme na původní ceně. Chlapík pokrčil rameny a šli jsme dál. Pak tam byly takový menší chatky. Vlezli jsme dovnitř a bylo tam spaní pro tři.
"Co tahle?"
"Za 1000 je to pro tři, máte tu větrák a tak."
"No nedáme, řekli jsme jasně 800."
"Sorry, sir," omlouval se chlapík.
"Zavolej nám šéfa!" zavelel Opík. Chlapík odběhl a venku se rozpoutala menší hádka. Nakonec přišel nějakej mladej černoušek a říkal, že za 800 to nemůžeme mít.
"Ty si šéf?" prohlédl si ho Opík podezřívavě.
"Ne."
"Zavolej nám šéfa!" Kluk odběhl a za chviličku se vrátil, že prej teda jen pro nás za 800. Radostně jsme se ubytovali. Chatička byla super s koupelnou, s větrákem, se vším. Opík zkusil zapnout větrák a nic se nestalo.
"Nejde nám větrák," stěžoval si černouškovi.
"Elektřina jde jen od šesti do desíti, máme jenom generátor," prohlásil kluk chladnokrevně.
"Sem rád, že sme vás nepřeplatili," komentoval to Opík. Skočili jsme do plavek a vyrazili si užívat do moře a na pláž.
Moře kromě letákově dokonalého vzhledu mělo naprosto perfektní teplotu a bylo úžasně čistý. Stále jsem nemohl uvěřit našemu štěstí.
"Je ti jasný vole, že chybělo 5 minut a byli bysme ještě na letišti v Taipei," smál se Opík, "já myslím, že naši andělé se spojili, aby nás sem dostali." dodal.
"Jo, úplně je vidím, jak tam chudáci drželi ten Skytrain a my kreténi neuměli ani otevřít dveře."
Po koupačce jsme dali výbornej oběd za 89 pesos (40 Kč) a zajistili si povolení na cestu džungli k podzemní řece na další den za 150.
"Hele, ale to by chtělo vyrazit tak o půl osmý ráno, než bude tohle pekelný vedro," navrhoval Opík.
"No jasný, vyrážel bych radši klidně v sedm," přikyvoval jsem horečnatě.
Po obědě jsme usnuli vysílením. Vstali jsme v sedm večer a byli jak zmlácení.
"Musíme se porozhlídnout po nočním životě! " prohlásili jsme odhodlaně a vymotali se z chatky. Noční život tu žádný nebyl. Restaurace zely prázdnotou. Dali jsme v jedné večeři a zjistili, že z náboženských důvodů nám tu po setmění nedaj ani pivo. Dovolili nám ale kupovat si ho v krámku o 200 m dál a nosit sem. Babču co ho prodávala jsme vycvičili, že ho musí mít dobře vychlazený. Po večeři jsme vyšli ještě na obhlídku. U silnice před jedním krámkem seděla skupina místních, jedli nějaký jídlo, popíjeli pivko a povídali si spolu. Prošli jsme dvakrát kolem a já pak prohlásil: "Nezkusíme se k nim připojit?"
"No jestli máš odvahu," odpověděl Opík.
Filipínci nás viděli a pokynuli nám, ať se připojíme a hned nám uvolnili dvě místa. Koupili jsme si pivko a začali konverzovat. Bylo to úžasný, vyprávěli nám jak žijou, my zase jim, prostě jsme si ohromě rozuměli. Nechápali jakou rychlosti do sebe lijeme to supersilný 8% pivo. Kolem desáté se začali rozcházet, ale jeden z nich nám řekl, že jdou na velkou párty k šéfovi, kterej slaví čtvrtý výročí svatby.
"Chcete jít s náma? Já se ho ptal a prej ste zvaný," nabídl nám.
"No jasně!" souhlasili jsme nadšeně.
"Nemusíte se bát, nic se vám tam nestane," ujišťoval nás.
"No my se popravdě vůbec nebojíme a slibujem, že snad ani nic neprovedem," smáli jsme se.
Šlo se dál do vnitrozemí do jednoho obrovskýho domu, kde byly venku stoly a posezení.
"Jak je to tu s pitím, můžem si koupit nějaký pivo nebo tak?" ptali jsme se.
"Piva tu máme spoustu," ukázali na přepravku s ledem a pivem. "A na placení zapomeňte. Jen řekněte lidem o tom, jak jsou filipínci pohostinní!" a nalil do skleničky s ledem pivo. "Pijem tu z jedný skleničky, ale nemusíte se bát, my nemáme žádný nemoci," prohlásil vážně.
"To se máte, my snad taky ne," smáli jsme se a přijali nabízenou skleničku. Pivo teklo proudem a neustále nám nabízeli nějaké jídlo, různé grilované ryby, prasečí líčka s rejží a potom žebra, které byly ale prakticky jenom kosti.
"My jíme ty kosti," sdělil mi chlapík co nás přived.
"Jasně, ten byl dobrej zajíci. Na tohle mě nedostaneš," smál jsem se a ostatní se smáli taky a pilo se dál. Po chvíli jsem ale uviděl jednu holku, jak spokojeně křoupe tu kost.
"Hele! Vy musíte něco ochutnat!" prohlásil jsem když už nás sedělo venku asi jenom deset a vyrazil jsem zpátky do chatky pro Absinth. Měl obrovskej úspěch, akorát místní nezvyklí asi na 70% alkohol se ztřískali během chvilky a šéf si nás pozval abysme seděli u něj a vyprávěli mu o nás.
Zlili jsme se tam svorně se všema a zbytek Absinthu jsme šéfovi na jeho žádost podepsali a nechali tam. On nám zase ukázal škorpióny, které nalovil. "Asi tu moskytiéru začnu používat," prohlásil sem.
Někdy po druhé hodině ráno jsme kličkovali zpátky k chatkám a ani nevím jak jsme zapadli do postelí, se vzpomínkou na škorpióny rozhodili přes sebe moskytiéry a spali jak zabití.

1 komentář:

  1. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Kolektivní rozum - Obchodníci, kteří využívají eToro's CopyTrader™, mají o 60% větší šance na výhru

    Otevřené obchody na eToro: 227,651,647

    OdpovědětVymazat