V sedm ráno mě probudil řev kohoutů všude kolem.
"Opíku, je sedm, musíme jít na ten jungle trail," zamumlal jsem se slepenou pusou.
"Ses posral," zamručel Opík a spali jsme dál.
Vymotali jsme se kolem desáté, dali snídani a pár pivek v naší plážové restauraci. S výbornou náladou jsme pak vyrazili do džungle. Vedro a vlhkost byly ubíjející. Místní, když nás viděli motat se s lahváčema v ruce směrem k džungli, tak jen vrtěli hlavami.
"Jsem rád, že jsme si včera tak hezky přitakávali, že to chce jít jindy, než v plným poledním žáru," prohlásil jsem utíraje si neustále řeky potu z čela ručníkem.
"No teoreticky jsme to měli zmáklý dokonale, to nemůžeš popřít," odpověděl Opík.
Potáceli jsme se džunglí a tu a tam nás dohnal takovej namakanej brit s filipínskou přítelkyní.
"Na to, jak se motáme, má kluk co dělat, aby s náma držel krok," prohlásil jsem při jedné zastávce. Pak jsem se znovu zamyslel a dodal: "Nebo spíš nás vlastně neustále dohání ta holka."
Džungle jinak byla fantastická. Zelené peklo všude kolem nás. Liány visely ze zelených korun stromů ve kterých vřískaly a proháněly se opice.
Konečně jsme došli k podzemní řece. Fronta na lodičky čítala snad šestset lidí. Nadávali jsme, co je to za bordel a jak to nemaj filipínci vůbec zorganizovaný. Pak nám někdo řekl, že to je tím, že dneska většina kapitánů lodiček nedorazila vůbec do práce. Pojali jsme neblahé tušení. Sabang je opravdu, opravdu maličkatá vesnička. Poté co se v průběhu odpoledne jeden objevil s obvázanou hlavou se naše podezření potvrdilo. Byl to borec z tý absinthový party.
"Mám pocit, že trochu ohýbáme realitu kolem nás," prohlásil jsem.
Pro ukrácení čekání jsme si šli zaplavat do moře. Neměli jsme plavky a tak jsme tam skočili nazí. Připojil se k nám i ten brit s tou filipínkou, která se decentně ráchala asi sto metrů od nás.
"Jak jdete zpátky?" zeptal jsem se ho.
"No já hrozně rychle poběžím," odpověděl.
"A ona poběží ještě rychlejc?" kývnul jsem hlavou směrem k filipínce.
"Ne, ona pojede na lodi."
Čekání nás nebavilo a tak jsme rozpoutali zmatky u nástupu na lodičky. Nejdřív jsme se pokusili přimíchat do nějaký čínský party, ale ženská co to organizovala nás nějakou záhadou odhalila a zcela rasisticky nás vyhodila a vyžádala si naše číslo. To bylo 68. Podruhý jsme za ní přišli, že máme 58, ale naši kamarádi (amík s přítelkyní ze včerejška) mají 60 a tak jestli můžem jet s nima? Šli jsme na tu koupačku a když jsme se vrátili jela zrovna 58, kde spokojeně seděl amík s přítelkyní a pro nás tam už nebylo místo. Ženská co to organizovala nás už poznala a začala hledat v papírech jaký je naše opravdový číslo, načež nás znovu vyrazila. Šli jsme si lehnout na lavičky u rangerů a když jsme se vrátili bylo 71.
"Kde jste byli?!" vyjela po nás organizátorka.
"Koupit vodu," odpověděli jsme.
"V Sabangu?"
Konečně jsme jeli na lodičce do podzemní krápníkové jeskyně, prohlídka to byla pěkná, ale že by to stálo za ty cca 4 hodiny čekání, to asi ne.
Měli jsme strašlivej hlad a tak jsme se vrátili jednou z lodí, které tam parkovaly. Borec nás vzal oba za 150 pesos.
V Sabangu v naší restauraci potkáváme naše čechy co jsme potkali už včera odpoledne a tak sedáme k nim, dáváme večeři a příjemně vychlazeného San Miguela. Večer se rozjíždí, kecáme, vyprávíme naše příběhy a padesátník Jirka to komentuje památnými slovy:
"Vy dva máte obrovský štěstí, že jste se potkali. To co vy vyvádíte, by někoho mohlo přivést do slušnýho stresu a zkazit mu klidně celou dovolenou."
Martinovi jsme zabavili mobily, protože nás iritovalo, že s nima fůrt něco řeší.
"Dostaneš je na konci školního roku," oznámili jsme mu, "tady seš na dovolený."
Klasicky jsme vypili všechny zásoby piva v hospodě a postupně i všechny zásoby San Miguela v přilehlých obchůdcích, kam obsluha horlivě běhala doplňovat zásoby. Vyrazil jsem do jednoho ze vzdálenějších a tam jsem koupil Red Horse strong beer. Majitelům vůbec nevadilo, že si ho dáváme u nich v restauraci a nekonzumujeme vůbec nic jinýho. Dokonce v jeden moment přišli a omlouvali se, že se bude vypínat elektřina a jestli nám nevadí, když nám na stole zapálí svíčky. Je to tu prostě opravdu jeden z posledních rájů na zemi. Jirka s Mirkem odpadli a my s Martinem jsme vyrazili na místní disco. Bohužel nám taxíkáři oznámili, že už je zavřený a tak jsme našli nějakou jinou hopůdku, která byla narvaná místníma. Přisedli jsme k jednomu stolu s tím, že se budem družit jako včera, ale místní se během chvíle mačkali u vedlejšího a náš byl prázdnej. Já vyčerpáním usnul. Opík s Martinem zkoušeli balit jednu sympatickou filipínku. Po zavíračce jsme se zvedli a motali se zpátky k chatičce.
"Nechceš spát u nás? Máme tam místo," navrhli jsme Martinovi.
"Rád, v tý tmě bych se někde zabil," děkoval Martin, kterej už si stačil rozbít ksicht o kameny u cestičky.
Na několikátej pokus jsme se dostali do chatky. Tam nás vítala párty švábů, kteří byli na podlaze, na stole, na postelích, prostě všude. Když jsem vstoupil na záchod, měl jsem pocit, že jsem vešel do filmu Mumie. Proudy švábů se mi rozeběhly od nohou. Vyklepali jsme matrace a roztáhli moskytiéru, já vypnul Martinovy mobily, aby nás nebudily a za chvilku jsme spali.
"Opíku, je sedm, musíme jít na ten jungle trail," zamumlal jsem se slepenou pusou.
"Ses posral," zamručel Opík a spali jsme dál.
Vymotali jsme se kolem desáté, dali snídani a pár pivek v naší plážové restauraci. S výbornou náladou jsme pak vyrazili do džungle. Vedro a vlhkost byly ubíjející. Místní, když nás viděli motat se s lahváčema v ruce směrem k džungli, tak jen vrtěli hlavami.
"No teoreticky jsme to měli zmáklý dokonale, to nemůžeš popřít," odpověděl Opík.
Potáceli jsme se džunglí a tu a tam nás dohnal takovej namakanej brit s filipínskou přítelkyní.
"Na to, jak se motáme, má kluk co dělat, aby s náma držel krok," prohlásil jsem při jedné zastávce. Pak jsem se znovu zamyslel a dodal: "Nebo spíš nás vlastně neustále dohání ta holka."
"Mám pocit, že trochu ohýbáme realitu kolem nás," prohlásil jsem.
Pro ukrácení čekání jsme si šli zaplavat do moře. Neměli jsme plavky a tak jsme tam skočili nazí. Připojil se k nám i ten brit s tou filipínkou, která se decentně ráchala asi sto metrů od nás.
"Jak jdete zpátky?" zeptal jsem se ho.
"No já hrozně rychle poběžím," odpověděl.
"A ona poběží ještě rychlejc?" kývnul jsem hlavou směrem k filipínce.
"Ne, ona pojede na lodi."
Čekání nás nebavilo a tak jsme rozpoutali zmatky u nástupu na lodičky. Nejdřív jsme se pokusili přimíchat do nějaký čínský party, ale ženská co to organizovala nás nějakou záhadou odhalila a zcela rasisticky nás vyhodila a vyžádala si naše číslo. To bylo 68. Podruhý jsme za ní přišli, že máme 58, ale naši kamarádi (amík s přítelkyní ze včerejška) mají 60 a tak jestli můžem jet s nima? Šli jsme na tu koupačku a když jsme se vrátili jela zrovna 58, kde spokojeně seděl amík s přítelkyní a pro nás tam už nebylo místo. Ženská co to organizovala nás už poznala a začala hledat v papírech jaký je naše opravdový číslo, načež nás znovu vyrazila. Šli jsme si lehnout na lavičky u rangerů a když jsme se vrátili bylo 71.
"Kde jste byli?!" vyjela po nás organizátorka.
"Koupit vodu," odpověděli jsme.
"V Sabangu?"
V Sabangu v naší restauraci potkáváme naše čechy co jsme potkali už včera odpoledne a tak sedáme k nim, dáváme večeři a příjemně vychlazeného San Miguela. Večer se rozjíždí, kecáme, vyprávíme naše příběhy a padesátník Jirka to komentuje památnými slovy:
"Vy dva máte obrovský štěstí, že jste se potkali. To co vy vyvádíte, by někoho mohlo přivést do slušnýho stresu a zkazit mu klidně celou dovolenou."
Martinovi jsme zabavili mobily, protože nás iritovalo, že s nima fůrt něco řeší.
"Dostaneš je na konci školního roku," oznámili jsme mu, "tady seš na dovolený."
Klasicky jsme vypili všechny zásoby piva v hospodě a postupně i všechny zásoby San Miguela v přilehlých obchůdcích, kam obsluha horlivě běhala doplňovat zásoby. Vyrazil jsem do jednoho ze vzdálenějších a tam jsem koupil Red Horse strong beer. Majitelům vůbec nevadilo, že si ho dáváme u nich v restauraci a nekonzumujeme vůbec nic jinýho. Dokonce v jeden moment přišli a omlouvali se, že se bude vypínat elektřina a jestli nám nevadí, když nám na stole zapálí svíčky. Je to tu prostě opravdu jeden z posledních rájů na zemi. Jirka s Mirkem odpadli a my s Martinem jsme vyrazili na místní disco. Bohužel nám taxíkáři oznámili, že už je zavřený a tak jsme našli nějakou jinou hopůdku, která byla narvaná místníma. Přisedli jsme k jednomu stolu s tím, že se budem družit jako včera, ale místní se během chvíle mačkali u vedlejšího a náš byl prázdnej. Já vyčerpáním usnul. Opík s Martinem zkoušeli balit jednu sympatickou filipínku. Po zavíračce jsme se zvedli a motali se zpátky k chatičce.
"Nechceš spát u nás? Máme tam místo," navrhli jsme Martinovi.
"Rád, v tý tmě bych se někde zabil," děkoval Martin, kterej už si stačil rozbít ksicht o kameny u cestičky.
Na několikátej pokus jsme se dostali do chatky. Tam nás vítala párty švábů, kteří byli na podlaze, na stole, na postelích, prostě všude. Když jsem vstoupil na záchod, měl jsem pocit, že jsem vešel do filmu Mumie. Proudy švábů se mi rozeběhly od nohou. Vyklepali jsme matrace a roztáhli moskytiéru, já vypnul Martinovy mobily, aby nás nebudily a za chvilku jsme spali.
Žádné komentáře:
Okomentovat