Na Discu

Ráno vstávám kolem desáté. Opík s Martinem ještě tvrdě spí a tak jdu na snídani. Vychutnávám rybu s rýží a ranního San Miguela, když se najednou přižene Mirek a vystresovaným hlasem mi říká: "Neviděl jsi někde Martina?"
"Jo, spí u nás," odpovídám bohorově.
"No ty vole, no uff, ježišmarjá, ty si nedovedeš představit, co jsme prožili. Jirka vykouřil už dvě krabky cigaret, klepe se a měl málem další infarkt. My vůbec nespali, hledali jsme ho celou noc, my už šli na policajty, že ho někdo zabil," chrlil ze sebe.
Ukázal jsem mu naší chatku a on se nadšeně vrhnul k Martinovi:
"Martinéé, to sem rád, že žiješ, to sem rád, že jsem tě našel, já tě hledal v noci, málem jsem se zabil, psi na mě doráželi, my měli o tebe hroznej strach!"
"To proto, že jste čůráci," zabručel ještě opilej Martin a obrátil se na druhej bok.
Mirek stále konsternovanej vyrazil oznámit tu radostnou novinu Jirkovi. Později jsme se Jirkovi smáli a připomněli mu jeho vlastní slova: "Jiné lidi by setkání s vámi mohlo vystresovat, nebo jim zkazit celou dovolenou."
Dali jsme oběd a šli jsme zevlit na pláž a pak jsme si šli zaplavat. Všude tam jsou cedule, že tam jsou silné zpětné proudy a že se nesmí plavat daleko. Já už dříve zkusil zaplavat k jedné ze zaparkovaných lodí a měl jsem co dělat, abych to uhrabal zpátky. Teď jsme vyplavali s Opíkem. Ve strašné dálce se rýsovaly dva zaparkované katamarany.
"Plavem k nim?" nadhodil jsem z legrace.
"Jasně!" souhlasil Opík. A tak jsme plavali. Moc to neutíkalo, vlny byly vysoký a my museli docela makat. V jeden moment, kdy jsme byli už daleko od pobřeží jsme uslyšeli mohutný pískot.
"Myslíš, že to je na nás?" zeptal jsem se.
"Těžko," odvětil Opík.
Bylo to na nás. Plavčíci začali panikařit, ale pak narazili na Martina co relaxoval v restauraci na pláži a ptali se ho:
"Jsou to dobrý plavci?"
"Jo, jo, sou," potvrdil Martin a všiml si, že občas mizíme za vlnama, "ale je dost možný, že se topěj," dodal spíš pro sebe.
Když jsme byli asi ve třičtvrtě cesty, tak jsem se začal strašně smát, že jsem se málem utopil.
"Myslím, že jsme právě objevili odpověď na naší otázku Co budem dělat celé odpoledne," chechtal jsem se, "protože jestli zpátky to bude těžší než tam..."
Doplavali jsme úplně vyflusaní ke katamaranu, na kterej jsme vylezli a dali relax a pak se odhodlali na cestu zpět. Ukázalo se, že v tuto denní dobu byl proud opačný, takže jsme za chvilku byli u břehu.
Večer jsme šli zase na pár pivek do naší oblíbené plážové restuarace. Přidali se k nám Mirek s Martinem, protože Jirka stále v chatce vydejchával včerejší kalbu a stres. Mirek brzo odpad a tak jsme jen s Martinem vyrazili na místní disco. Bylo to daleko, takže jsme domluvili tuktukáře, kterej nás tam za malý obnos dovezl. Disco bylo opravdu místní. Jakási barabizna, která zela naprostou prázdnotou. Dřevěné rozbité stoly, zaprášený jukebox a sympatická filipínka za barem. Majitel s vizáží a chováním skřeta nás lísavě uvítal a pustil barevnou kouli u stropu, abychom viděli, že tady to uměj roztočit. Pak se zručností dohazovače nám nasměroval barmanku ke stolu. Koupili jsme jí drink a s radostí kvitovali, že si objednala San Miguel light, což je asi nejlevnější co tam je. Barmanka usrkávala svýho San Miguela, my do sebe lili plnotučný a česky kecali o všem možným.
„Hele neměli bysme se třeba bavit i s ní?“ nadhodil jsem opatrně.
„No jo, ale o čem?“
„Já nevím, Petříček na tyhle první kroky není,“ pokrčil jsem rameny a bavili jsme se dál česky. Holčina dala asi tři drinky, když se Opík odhodlal zjistit od skřeta, jak to tady chodí.
„Tak co?“ ptali jsme se zvídavě.
„Nechcete to slyšet,“ odvětil Opík.
„Nech toho.“
„Ne, vážně, nechcete to slyšet,“ trval na svém a chtěl se bavit o něčem jiným, ale my jsme doráželi tak dlouho, až nám to řekl.
„Ty drinky, stojej třikrát tolik co naše piva a je to forma dýška, která jde do kapsy tý holce, když chceš s ní něco mít, tak to je za 1500.“
„Ty vole, proč jsi nám to říkal? Tohle jsme fakt nechtěli slyšet!“
„Ste kreténi.“
Holčina pochopila, že s náma nic moc nebude a tak se omluvila, že musí jít domů a přesunula se k druhému stolu, který mezitím zaplnila parta místních diskařů všech věků.
Jestli do té doby bylo celé místo bezútěšné a tak trochu zoufalé, tak v porovnání s dobou před jejich příchodem to byl příjemnej klubík. Zpívali karaoke tak strašně, že by smetli hvězdnou pěchotu jakékoliv země. Snášeli jsme to asi hodinu, než jsme definitivně prohlásili tuto akci za neúspěch a vyrazili pěšky zpátky domů.