pátek 20. dubna 2012

Dvě věže

Budím se poprvé asi v sedm hodin. Holky sedí na posteli a baští KFC.
"Nebojte, v osm vyrážíme na chrámy," houknul jsem na ně a všiml jsem si, že Opík leží vedle mě na zádech ve svých dračácích ve kterých mu dost viditelně stál. Decentně jsem přes něj přehodil deku, ale on ji obratem strhnul. Dál jsem to neřešil a znovu usnul. Je vedro, takže se budím znovu v osm a vidím, že teď jsme na tom úplně stejně. "Dvě věže, pokračování příběhu," glosuje to Opík. Muslimky nás spokojeně sledujou z vedlejší postele.
„Hned vyrážíme děvčata!“ ujišťujem naše kamarádky. Hned se ale protáhlo na více jak dvě hodiny. Holky ale vypadaj docela spokojeně. To ještě netušily jak náročné to s námi bude. První zastávkou je Angkor Wat – hlavní chrám celého komplexu. Velkolepé dílo, které rozhodně stojí za shlédnutí. Trochu se holkám ztrácíme, ale ony vždycky najdou místo, kde na nás počkají a maj pokaždé radost, že nás vidí. Potřebuju šíleně na záchod, ale ty jsou strašně daleko. Vyrážím teda do džungle. Varování před minami mě trochu znervóznilo, ale tuhle hrozbu rychle přebil malej had co se proplazil listím. Takhle rychle jsem to snad ještě nedělal. Domluvili jsme se na sraz u tuktuku ve dvanáct, ale sekli jsme se u stánků, kde kupujem suvenýry a pivo a tak přicházíme s půlhodinovým zpožděním. Holky čekaj.
„Vidíš to? To je prostě jiná kultura!“ komentuje Opík jejich radostné výrazy, když jsme konečně došli.
„Bejt to Češky, tak už sou nepříčetný,“ dodává znalecky. Pokračujem na Ta Prom chrám, který ještě prorůstá džungle, tak jako původně všechny chrámy. Opík, který tu ještě nikdy nebyl, ale stihl něco načíst ze svých fotokopií Lonely Planet začal holkám znalecky vykládat o tomto chrámu:
„To je chrám uprostřed džungle. Jdete tam skrz džungli a pak se před váma zjeví, jako prvním objevitelům před sto lety. Všechno je úplně původní.“
Zastavujem u slušnýho bulváru obkolopeného stánky.
„Jako před sto lety,“ komentuju to sarkasticky a pak propadám záchvatu smíchu, když vidím, jak se z chrámu tyčí jeřáby: „dokonale autentické!“
A tak jedem chrám za chrámem, my vždycky nakoupíme dva chlazené sedmičkové Angkory, které spokojeně likvidujem. Začínáme taky dělat slušnej bordel. Na vrcholku jednoho chrámu zrovna v momentě, kdy jsme byli v jedné místnosti do které vedly čtyři cesty se k nám najednou ze všech směrů stáhli policisté.
„Prohráli sme,“ syknul Opík a i ve mě byla malá dušička. Policajti šli přimo k nám. První se ke mě naklonil a syknul: „Nechceš koupit policejní odznak? Za deset dolarů!“
Nechápavě jsem na něj zíral a pak ze sebe vysoukal: „Ne, díky.“
„OK, za pět,“ smlouval muž zákona.
„Ne, jste fakt moc hodný, ale my už musíme jít,“ omlouval jsem se a rychle jsme se zdekovali.
„Na cajty tady bacha!“ říkal Opík, „můžou se ti pokusit prodat odznáček!“
Našli jsme holky a jedem na další chrámy.

„Počkejte tady na nás, bude to jen minutka,“ brzdíme u jednoho chrámu, kde je zákaz vstupu, kvůli stabilitě. Obíháme ho a zdatně vyručkujem až na samý vrchol prastarého schodiště, kde jsme usedli ve stínu a vychutnávali výhled a naše pivka. Tak se nám ta líbilo, že jsme tam byli přes půl hodiny. Naše děvčata zatím spořádaně a spokojeně čekají dole. Tuktukář ale už vykazuje lehčí tik. Snaží se nás totiž už dvě hodiny dostat někam na oběd. Vracíme se a velíme směr restaurace. Tuktukář nezklamal. Ač je všude plno podniků s nízkými cenami neomylně nás vzal to jedné, kde všechno stojí dvojnásobek. My jsme ale už slušně v ráží a nechce se nám nikam jinam. Volám si majitelku a ukazuju jí ceník:
„Madam, to je dobrej pokus, takže buď všechno za normální ceny, tj. za polovic, nebo se zvedáme a jdem jinam!“
Ani se moc nehádala, jen mě poprosila, ať mluvím potichu, že kolem sedí plno turistů, co platěj plnou cenu. S pivem nás zkusili taky natáhnout, ale to byl jen takový marný pokus. Holky, když viděly ceny, tak řekly, že tu nebudou jíst.
„Klid děvčata, máte všechno za polovic, jste tu s klukama z východní Evropy, nezapomínejte!“ říkáme jim a ony se zase rozzářily a spokojeně objednaly jídlo.
Tuktukář, který tímpádem přišel o svou provizi byl už zcela nemluvnej. Nakopnul tuktuka a uháněli jsme kamsi. Řekli jsme mu výslovně, že chcem na chrám západu slunce. Cestou nám ale došlo pivo a tak velíme stop u řady stánků, kde rozpoutáváme klasickou konkurenční bitvu stánkařů o to, kdo nás obslouží. Překvapuje mě, že je tu tolik turistů a všichni někam jdou. Začal jsem si číst cedule kolem a zjistil jsem, že jsme u toho chrámu západu slunce. Ten hajzl nám tu původně nechtěl zastavit. Říkáme to holkám a škrábem se nahoru. U chrámu je úplně šílená fronta. To nás ale nemůže přece zastavit. Zkoušíme najít alternativní přístupovou cestu, ale všechno je ostře hlídané. Vůbec se to tu změnilo za ty čtyři roky, co jsem tu nebyl. Všude provazy, zábrany, bezpečáci. Vyhmátnul jsem moment, kdy zadní schodiště nebylo hlídaný a vyrazil jsem nahoru. Připadal jsem si jak Mário v klasické hře. Prvního nepřítel v podobě subtilní holčiny jsem ignoroval a pokračoval ve výstupu, dalšího borce jsem nějak oběhnul, ale to už se ze shora hnali další tři a tak jsem to vzdal. Zkusili jsme uplatit ještě jednoho hlídače u né tak kolmé stěny, ale bál se.
„Víš co, pojď do fronty,“ táhnul mě Opík.
„Ty to chceš celý stát? To už bude zase svítat!“ namítám.
„Ne nakonec. Před nějaký číňany, ti ani nepípnou.“
Vyhlídli jsme čínskou skupinku v přední časti fronty a zcela ležérně se přimotali před ně. Ani nepípli, ale chvilku poté co jsme zabrali své pozice nás zmerčila dozorčí fronty a hnala se přímo k nám.
„A jsme nahraní,“ povzdechnul jsem si, ale holčina k nám doběhla a hned přísně spustila:
„Tady nesmíte mít alkohol!“ ukazovala na naše plná piva.
„To je otevřený, co s tím máme dělat?“
„Vypijte to! Hned!“
„Chceš nás zabít?“
„Hned!“
Začali jsme do sebe statečně ládovat těch 0,7 l piva a zdaleka né prvního dnešní den.
„Dělejte!“ hecovala nás sekuritačka.
„Ty seš nějaká hrr!“
Statečně jsme to vypili a pak už nám bylo všechno poměrně jedno. Usedli jsme před provazy, které držely ty hordy turistů a vychutnali si západ slunce. Zpátky dolů se nám nechtělo oklikou, protože už cestou nahoru k chrámu jsme zahlédli prastaré schodiště, které znamenalo významnou zkratku. Provazy a cedule vstup přísně zakázán nám v tu chvíli nebyly žádnou překážkou. Jen co jsme je překročili rozpoutal se křik a několik bezpečáků vyrazilo za námi. My s našima dlouhejma nohama ale nabrali rychlost a brali jsme ty tisícileté schody po pěti, takže jsme je rychle setřásli.
„Tak, tohle holky určitě nečekaly. Teď se budem muset vracet, protože ony tam na nás čekaj někde u cesty,“ smál se Opík. Holky ale byly šikovnější, než jsme tušili. Byly připravené za ohybem cesty těsně za tou zkratkou. Bůh ví, jak to dělaly. Dole jsme ještě seřvali tuktukáře, kterej se ani nepokoušel zapírat, že už nás chtěl odvézt domů a tenhle chrám vynechat. Domlouváme s holkama společnou večeři, ale než jsme se vykopaly, tak ony už jsou zpátky. My zjišťujem odkud jezdí místní autobusy do Phnom Penhu, dáváme večeři, příjemnou khmérskou masáž a jdem spát.

Žádné komentáře:

Okomentovat