Phnom Penh

Spíme už ve vlastním pokoji a ráno se budíme dost pozdě. Poté co jsem obvinil půl hostelu z krádeže bot, jsem je asi na pátej pokus objevil na schodech před pokojem holek. V tichosti jsem je nazul a šéfovsky prohlašuju, že to nechci dál řešit. Opík vážně nespěchá. Venku už čeká minibus, co nás má odvézt na nádraží, ale on nedorazil ještě ani na snídani. Řidič dostává tolik charakteristickej tik, kterého jsem si všimnul u lidí, kteří se s námi setkali. Konečně se vykolébal. Kambodžani nás donutili narvat ty míchaný vajíčka do bagety a narvali nás do minibusu. Máváme ještě našim indonézskejm kamarádkám, které se přišly rozloučit.

Na nádraží přesedáme na místní bus a už jedem směr Phnom Penh. Autobus má záchod, ale je to hobbití model, takže je dost výzva se tam porovnat. V Phnom Penhu je to o poznání divočejší. Autobusáci dávají plechovou stěnu kolem busu, než vyndají baťohy. Za stěnou se tlačí hromada obchodníků a tuktukářů a snaží se udělat kšeft. Prorážíme skrz ně a zdatně odmítáme všechny nabídky. Podle rozmazané mapičky v Opíkově mobilu by náš hostel měl být jen kousek. Kousek jsou nakonec skoro dva kiláky, ale odměnou nám je krásnej hostel provozovanej nějakým anglánem, kterej nám dá spoustu tipů a mimo jiné nás ujistí, že tu je bezpečno. Jen v noci prý, bysme se neměli nikde moc motat. Chcem jet na muzeum genocidy a killing fields, ale prej se obojí nedá stihnout. Tak tohle už jsme za naši cestu slyšeli mnohokrát. Berem tuktukáře a velíme směr muzeum.

Je to bývalá střední škola, kterou Pol Pot předelal na koncentrák, kde mučili politické vězně. Většinu mučení obstaraly dospívající děcka. Všechno je ponecháno v původním stavu a působí nesmírně depresivním dojmem. Pietně usrkáváme z plechovky Angkoru a prohlížíme si vše kolem, když na mě zaútočila nějaka američanka, že je ze mě naprosto znechucená, že dokážu takhle zneucťovat oběti, když tu upíjím pivo.

„A to, že ty tu piješ vodu není zneuctění?“ opáčil sem, ale odpovědí mi byl jen nechápající pohled.

„Mě by to třeba zneucilo,“ přitakal Opík. Něco dál kvokala a odkvačila pryč.

Po prohlídce směrujem Tuktukáře na killing fileds a vjíždíme do nepředstavitelné dopravní zácpy. Kambodža se za ty čtyři roky hodně změnila. Tehdy tu byly jen kola, tuktuky a motorky. Teď jsou ulice plné nových aut. Jezdí se ale stejným stylem, takže výsledkem jsou monumentální zácpy, kterou se neprotlačí ani to kolo. Na Killing fields dorážíme za tmy. Je tu otevřeno a nikdo tu není a tak jdeme na prohlídku. Je to úplně něco jiného než za světla. Kolem se ozvývají zvuky džungle a měsíc osvětluje zlověstně se tyčící obrovskou stupu (věž), která je plná lidských lebek, které patřily obětem, které objevili v masových hrobech všude kolem. Procházíme po cestičkách kolem mělkých hrobů a člověk má zvláštní stísněnej pocit. Prohlížíme ještě místní minimuzeum a už jedem zase zpátky.

Ve městě máme schůzku s coachsurfařem u kterého jsme původně měli spát, ale pak jsme radši zvolili hostel. Stejně se s náma chce vidět. Nemáme mu ale jak zavolat. Opík nemá kredit a já nehodlám porušit svůj airplane mód. Nakonec jsme na tržnici objevili ženskou, která tam má normálně pevnej telefon, kterej pronajímá lidem. Týpek za chvíi dorazil na kole, který narval do tuktuku a veze nás někam za svýma kámošema co jsou v restauraci na břehu Mekongu. Zvláštní partička amíků a anglánů nás bere do jakési cukrárny, kde nemaj pivo. Sháním nějaké venku a vracím se s lahváčema Angkoru. Když jsme je načali obsluha se na nás dost zle podívala, ale poté co jsme vytáhli z držáčku na stole lístečky, kam máme napsat, jak jsme byli spokojeni s obsluhou, zjihli a už se jenom usmívali.

Partička dala zmrzlinu, všichni se omluvili a byli pryč.

„Co to bylo za lidi?“ pronesl Opík řečnicky a šli jsme hledat normální hospodu. Objevili jsme krásnou hospůdku, kde měli točeného Angkora za dolar. Číšnice už u druhého půllitru bravůrně pochopily, co mají za hosty a další piva nosily jakmile jsme měli zhruba poslední čtvrtinu piva. Zlámali jsme se tam jak dogy a bezstarostně vyrazili bloumat nočníma ulicema Phnom Penhu. S tím nebezepečím se to zjevně přehání i když je taky možný, že místní kriminální živly si radši nechtěly nic začínat se dvěma rozdováděnýma opilcema. Když bylo jasný, že hostel sami nenajdem přijali jsme nabídku nějakýho motorkáře, kterej nás chtěl oba vzít na svůj malý motocykl.

„Chceš bejt máma nebo táta?“ ptal jsem se se smíchem Opíka.

„Ty seš na ostro co?“

„Jsem.“

„Tak radši táta,“ zvolil Opík a vyjeli jsme.

„Opíku?“

„No?“

„Ty seš taky na ostro.“

„No.“

„Tohle radši nikdy nikomu neřeknem.“

Motorkář se ukázal bejt zmatenější než my a tak jsme nakonec rozbalili mapu, kterou jsem držel před ním na řidítkách a snažil se chytat orientační body, protože on mapě nerozuměl. Nakonec jsme zdárně dorazili. Bylo asi pět ráno a náš pokoj byl plný spáčů na matracích. Dělali jsme slušnej bordel, takže jsme sklidili pár nadávek, než jsme usnuli.