Přežití 2012

Přežití – na tuhle akci jsem chtěl jít už někdy od devadesátých let. S klukama ze skautu jsme se domlouvali, jak na to půjdem, ale vždycky jsme to nějak minuli. Teď jsem si zase vzpomněl, našel stránky a pohlídal si přihlášky. Bylo to těsné, protože už 45 minut po otevření stránek jsme dostali číslo 36 a bralo se jen 30 dvojic. Napsal jsem organizátorům, jestli je šance a byla a tak jsme nakonec měli jet. Já a Prateta. On měl mít těsně před maturitou, takže jsem se poptával i po náhradnících, ale nakonec to časově vyšlo.

Na takovouhle akci nemůžete vyrazit jen tak bez přípravy. My dva víceméně nic nechodíme, moc nesportujem a proto jsme naplánovali tréninkovej program. Od 1. dubna, že budem chodit co to půjde a budem se zase vzájemně hecovat jako při našich plaveckejch závodech. Víkend předtím dáme ještě nějakej větší přechod pro závěrečnej nácvik a já se soukromě rozhodnul, že od 1.května nebudu pít. No jo, to byly plány. Realita byla úplně jiná. Já jednou šel 8 km do práce pěšky a Prateta párkrát z chaty nakoupit do vesnice. To bylo všechno. Zrovna když jsem chtěl vyrazit na nějakej tramp v Anglii, tak jsem onemocněl. Necelé tři tejdny před závody jsem zůstal ležet s horečkama a neschopnej se hýbat. Doufal jsem, že se rychle vzpamatuju, ale nemoc se mě držela a já vysadil i to málo sportu, co se snažím normálně dělat. Soustředil jsem se aspoň na vybavení. Na internetu a s radama kamarádů jsem vybíral dobrou obuv, protože to je základ. Jenže znáte to, člověk vybírá, vybírá, pak nemaj to, co by chtěl a doufá, že to sežene jinde. No prostě odpoledne před odletem do Čech jsem vlítnul do Millets ve Windsoru a popadnul jediný rozumný trekový boty co tam měli.
S nerozchozenejma botama a bez jakéhkoliv tréninku jsem dorazil do Čech. Už cestou z letadla jsem se seknul s nějakým borcem z Budějovic se kterým jsme se zakecali na IPáku a kalili do pěti do rána. V pátek jsem slavil v Kotvě a v sobotu rodinná oslava na chatě a bylo pondělí a já pokašlával, bylo mi zle a věděl jsem, že to máme spočítaný. Zařekl jsem se, že aspoň do pátku nebudu pít a budu chodit ráno pěšky kolem přehrady. Jenže jsem měl na starosti kluky a v práci to začalo bejt hodně divoký, takže jsem se do středy nehnul z baráku. Ve středu jsem chtěl skončit brzo a jít aspoň nakoupit věci, jídlo, chodící hole a tak, ale konference se šéfem skončila někdy po sedmé večer. Byly moje narozeniny. Já seděl už třetí den doma a propadal docela slušný depresi.

„Jdeš dneska někam?“ zeptala se mě Míša. Hlavou mi proběhla hromada alternativ. Nakonec jsem zatoužil po Plzni. I kdybych tam byl úplně sám, to město má pro mě nějaký zvláštní kouzlo. Venku svítilo sluníčko a já si představil jak si najdu nějakýho fleka a dám si aspoň jointa. Taková soukromá oslava. A pak se třeba podívám do Hifáče a někoho tam skoro určitě potkám. A nebo ne. I tak to bude fajn.

„Jo,“ odpověděl jsem, vypnul počítač a dal ho raději do baťohu, protože u mě člověk nikdy neví co se může stát a jak se události vyvinou.

Dal jsem pusu klukům, rozloučil se a za chvíli sem seděl v autě. Víťa mi před pár minutama psal, že je zpátky v Plzni. ‘Tak co třeba brko v Borčáku?’ napsal jsem mu z auta. ‘OK, můžu tam být tak po půl devátý,‘ zněla odpověď. ‘Tak v devět,’ potvrdil jsem. A napsal i Mrkovi. Ten zrovna slavil svoje narozeniny s rodičema a tak se dostal trochu do schýzy, ale taky jsme to nějak domluvili. Pratetovi jsem nepsal, protože měl bejt někde na chatě a učit se.

Přesně v devět jsem našel Vítečka na otočce tramvaje. Měl v ruce lahváče Kozla.

“Na dej si,” nabídnul mi.

“Ne dík, nepiju, nemůžu blbnout.”

“Tak co tady chceš dneska dělat?”

“Nevím, uvidíme,” odpověděl jsem po pravdě.

“Fakt necheš napít?” nabídl mi podruhé lahváče.

“Ach jo, dej to sem!” přijal jsem s povděkem a otočil ho do sebe skoro na jeden zátah. Ten pocit byl neskutečnej. “Vidím to ještě na točený ve Studně,” usmál jsem se.Volal Mrk a tak jsme ho vyzvedli a za chvíli už jsme vychutnávali pohodu v Borčáku ve třech a pak rovnou do Studny. Prateta je prej doma a tak jsem mu provokativně napsal: “Co točený ve Studně?” protože si mě celej tejden dobíral a provokoval, jak jsem nepil.

Z večerní deprese se stal zase jeden z těch večerů na který se nezapomíná. Číšník nezavřel hospodu a seknul se tam s náma do sedmi do rána. V Tesku jsme ještě stihli udělat slušnej vyrvál závodama v košíkách/autíčkách a taky u pokladen, kde jsme se spokojeně cpali nakoupenejma rohlíkama.

“Kolik je těch rohlíků?”

“Šest, pět, teďuž čtyři…markujte rychle, mizí to!”

Někdy kolem osmé jsem vytuhnul u Mrka v pokoji. V devět jsem už zase vstával a začal dělat do práce. Překvapivě mi to šlo fakt dobře. Dodělal jsem prezošku co na ní makáme už tejden a poslal to šéfovi. Dorazil Mrk, kterej stihnul bejt ve škole a vytuhnul pro změnu on. Nechal jsem mu taky vzkaz a vyrazil zpátky do Prahy. Cesta to byla pekelná. Spálil jsem víc redbullů, než benzínu, ale dorazil jsem v pohodě. Odpoledne bylo review s Michaelem a Ivanem a skončili jsme zase někdy po sedmé večer. Těsně před devátou jsem ještě vystartoval na nákupy a pořídil si aspoň nějaký kalhoty, čokoládu a hroznovej cukr. Do noci jsem ještě vařil špagety a rejži do vlaku.

Spát jsem šel v jednu a vstával v šest ráno. Nemohl jsem už dospat. Dobalil jsem co se dalo, rozvážil potraviny do celkového limitu 100g, což je množství co se pohodlně vejde do dlaně a pak ten balíček nechal doma na baru.

Na Hlavním nádraží jsem zahájil konferenční hovor s naší topšéfkou. Měl končit v 11:30. Vlak jel v 11:42. Začali jsme na čas, ale bylo jasné, že to bude zas naprostá klasika, tj. že buď proberem sotva čtvrtinu prezentace nebo skončíme daleko později. Marně jsem doufal v první verzi. V jedenáct dorazili Prateta, Digi a Žena. Gestikulací jsem jim vysvětlil ať zaplatí a vemou mi věci. S notebookem a telefonem na sluchátkach jsem pak šel k vlaku, kde jsem pokračoval v telekonferenci.  Skončili jsme někdy před jednou už daleko, daleko od Prahy. Díkybohu nějak tolerovali, že mám dovolenou a už po mě pak nic nechtěli.

Digi se v Brně odpojil a my s Pratetou a se Ženou dorazili až do Znojma. Základna byla 2km od nádraží.

„To nepůjdem ne? Se zbytečně uštvem před závodem,“ nadhodil Prateta.

„Souhlas, tohle by nám mohlo zlomit vaz,“ potvrdil jsem a našli jsme spoj MHD.

Na faře, kde byl sraz už bylo pár lidiček. Přidali jsme se do pokoje, kde byly dvě nádherný Plzeňačky. Zejména jedna měla postavu jako bohyně a jen vzpomínka na ní, nás pak poháněla dál. Zabrali jsme dvě poslední postele a začli jsme do sebe zase tlačit špagety a rejži, což byl ostatně náš hlavní program celou cestu ve vlaku.

„Dáte si medovinu?“ nabídli nám kluci co zrovna dorazili.

„Ne, fakt ne. Já původně nechtěl pít vůbec před závodem,“ odmítl jsem nabídku.

„Nemáte vidličku?“ poprosili nás kluci a tahali z báglu kotel špaget.

„Jo, tady,“ podal jsem mu ji.

„Fakt si nedáš tu medovinu?“

„Dej to sem!“

Začal se dostavovat předstartovní stres. Uvědomil jsem si, že se trochu klepu a mluvím víc, než by bylo třeba. Začal jsem aspoň kolem sebe šířit paniku, což mě vždycky uklidní. Takže ostatní závodníci začali zmatkovat, že nebudou moct mít mobily, nebo že už od půl osmý nebudou smět jíst. Plzeňačky jsem přesvědčil, aby si nebraly plavky, že stejně bude tma, protože vždycky byla, že to není povinný a kdo by se pak tahal s mokrejma plavkama, že jo? Váhám ještě zda brát bundu. Je těžká a zejtra má bejt slunce a kdo by se s ní pak tahal. V noci maj bejt ale 4 stupně. Riskuju to a nechávám ji na základně. Už v ten moment vím, že toho budu litovat.

V osm byl krátkej brief, pak se všichni ještě nadlábli co to šlo a v devět nás už se zavázanýma očima odvážel autobus neznámo kam. Cestou nám pustili pohádku o kaprovi, kočičce a orlovi, kteří se rozhodli uspořádat závod z Vraného na Bítov. Byl v ní ukrytý první kontrolní bod. Napadlo mě, že by to mohlo bejt tam, kde se všechny tři cesty (vodní, turistická a vzdušnou čarou) protnou, ale pak jsem si říkal, že by to byla blbost, protože ať by každej zvolil jakoukoliv variantu, vždycky by tím bodem musel projít, takže by pohádka byla zbytečná. Hledal jsem teda nějakej loženej klíč v jednotlivých vypravováních.

Za chvíli jsme zastavovali kdesi u lesa a z aut u autobusu už zase zněla známá pohádka. Kočička blábolila něco o tom, že do cíle vedou červená, žlutá i zelená a tak jsem hledal místo, kde se tyhle tři barvy protly a poslal Pratetu, ať rychle jde za orgama, jestli to máme dobře. Ne. Pak mi došlo, že vlastně nevíme kde jsme a tak i to protnutí může být vlastně správné řešení a navíc kapr něco žvatlal o tom, že Chvalatická zátoka, to je úplně jasnej orientační bod, že to je vyloženě loženej klíč. Druhej pokus. Zásah! Rychle balíme a mažem kupředu. Netušíme kde jsme a před náma nikdo není, takže volíme víceméně náhodně směr. Koukám na mapu a říkám,  že všechno by mělo být spíš západně, pokud nás neodvezli fakt strašně daleko. Prateta má navíc pocit, že ví, kde nás tak zhruba mohli vysadit a ukazuje na místo na mapě. Jdem. Máme hole a s nima se šlape jedna radost. Za chvíli vidíme v dáli světýlko. Takže je někdo před náma a hlavně když jsme se ohlédli zahlédli jsme v dáli řeku pochodujících světel. Jistotu, že jdem dobře potvrdila i první vesnička Zálesí. Za chvilku jsme byli v zátoce, kde jsme dostali mřížku se stromky a úkol zapíchnout vedle každého stromku jeden špendlík tak, aby se čtvereček, kde špendlík je, nedotýkal ani rohem. Prostě něco jako hledání min. Vypadalo to snadno, než jsme se zasekli kdesi uprostřed pole, kde to přestalo vycházet a museli jsme všechno přehazovat. Už už jsme to měli, ale zase chyba. Konečně to vypadalo dobře. Raději jsme pečlivě celou desku zkontrolovali, než jsme to šli odevzdat.

„Máte to správně! Ale máte fakt štěstí, chybělo vám už jen 20 sekund do limitu!“ chválil nás org.

„Tak to jsme si vůbec neuvědomili!“ vydechl jsem překvapeně. Ale bylo to v kapse a my mohli pokračovat směr Jedlový les, kterej byl teda pekelně daleko. Byla ale noc, šlo se dobře a sil bylo na rozdávání. Já na nic nečekal a začal se cpát prvníma stvolama pampelišek, co rostly u cesty. Chutnaly docela dobře. Za druhým mostem jsme to vzali po zelené a chtěli si to výrazně zkrátit, ale udělali jsme chybu, že jsme hledali stezku, místo abysme to krosli přes prudkou stěnu vedle nás. Díky tomu nás zelená zatáhla přesně tam, kam jsme nechtěli a my se tam ještě ztratili. Zašli jsme si dobrejch pět kiláků, než jsme se namotali na správnou cestu. V Jedlovém lese jsme byli jako pátí. Úkol byl lovení kachen. Lahve s očky představovaly kachny a jeden držel v ruce prut na jehož konci byla zátka a háček. Obojí se zuřivě točilo. Lovec měl zavázané oči a druhý z dvojce ho měl navigovat pouze dotyky, bez mluvení a nesměl se dotýkat ruky co lovila. Dohodli jsme se, že budu lovit a Prateta mě bude ovládat tak, že mi bude držet hlavu a ovládat jí jako joystick. Nahoru, dolů, doleva, doprava, dopředu, dozadu. Znělo to snadněji, než v realitě. Cítil jsem v rukou, že je háček někde u lahve, ale Pratetovy signály jsem nechápal. Nakonec i přes zavázané oči jsem je pevně zavřel a snažil se naprosto soustředit jen na jeho dotyky. Zafungovalo to! Máme kachnu! Nemusíme jít náhradní trasu! Plni energie šlapeme dál a opakovaně si gratulujem, jak jsme dobrý.Další cíl je vyhlídka 3km jižně pod Uherčicema. Na mě dopadá první krize.Usínám za chůze. Mám lehkou hlavu, nemůžu mluvit, nejsem schopen artikulovat. Stejnej pocit jako k ránu po brutální chlastačce. Všechno kolem je jako ve snu. Říkám si, že to ještě překonám, ale jestli to nepůjde, tak si dám první cukřík. Slibuju si ho jako odměnu v cíli. Zpomalujem. Prateta už taky nemůže. Stěžuje si, že dostává vlka. Předeběhli nás nějací kluci a já se držím jejich tempa. Docela mě to probralo, ale Prateta zůstává pozadu a já ho nechci naštvat tím, že mu zdrhám. Vím, jak dokáže člověka naštvat, když je hotovej a ti druzí mu utíkaj. Zapínám na mobilu Vypsanou Fixu a dávám ho do náprsní kapsy, aby se nám šlo líp. Pomaličku začíná svítat a my jsme konečně kdesi u vyhlídky. Tu nemůžem najít, ale našli jsme červená světla, která vedou prudce dolů k řece. Jdem po nich a dole už jsou orgové.

„Našli jste zprávu nahoře u kříže?“ ptají se nás a mě polije horko, že budem muset ten kopec šplhat zpátky.

„Ne!“

„To nevadí, stálo tam, že máte jít dolů, po červenejch světlech,“ uklidňuje mě a dosátáváme zadání úkolu. Další zpráva je na druhé straně řeky. Můžem jít oba, nebo může jít jen jeden. Voda je sotva po kolena a tak vyhrnujem kalhoty, sundáváme boty a už si to šinem na druhou stranu. Ledová voda působí blahodárně na unavené nohy. Rychle jsme našli kyblík se zprávou a já dávám snídani a odměnu. Jeden hroznovej cukřík. Jsme už přes 6 hodin na cestě. Za poslední tři noci jsem naspal celkem sotva sedm hodin a přesto se zatím cejtím docela dobře. A mám radost. Svítá. Cíl byl, dát to aspoň do svítání a my to nejen dáváme, ale držíme se v top5. Prateta si víc a víc stěžuje na to, že ho strašně bolej slabiny, kde má toho vlka. Maže to vazelínou, ale moc mu to nepomáhá.

Nad řekou se válí chuchvalce mlhy a je strašlivá zima. Pampelišky co jsem našel u cesty jsou zmrzlé. Jdeme podél Dyje do Frejštejna, kde nedávám pozor a omylem nás vedu nahoru k hradu. Prateta si toho naštěstí všimnul a včas nás vrátil zpátky. Na soucestí u Křeslického potoka narážíme znovu na orgy. Úkol zní vzít si okap z podélně rozřízlé papírové roury, umístit jej za krk a oni nám do něj dají golfový míček, který musíme dopravit mezi dvěma metama tak, že jden vždy stojí a druhej ho oběhne, překutálí míček do svého okapu, jeho oběhne zas ten první atd. Je nám zima, jsme unavení a nesoustředění. Ruce máme modré, protože v nich celou dobu držíme hole. Trochu jsme to pocvičili, ale žádnou velkou techniku jsme nevymejšleli a šli na start. Ruce mrznou víc a víc a míček stále padá na zem. Nejsem schopen říct, zda je okap nakloněný nahoru nebo dolů. Prateta je na tom stejně. Zapomínáme se obíhat a tak jeden jen stojí a kouká jak to tomu druhýmu spadne, nebo to zvedne na opačnou stranu. Prostě jsme to nedali. To znamenalo náhradní cíl. Modlili jsme se, aby nebyl daleko. Marně. Je to na místě vzdáleném dobrých 8-10 km. Volím aspoň nejkratší cestu vzdušnou čarou a škrábem se do prudkého srázu za potokem. Vyšli jsme u pole řepky, kterou jsem hned začal spásat. Nebyl to dobrej nápad. Alergie zapracovala a já se začal lehce dusit. Samozřejmě jsem si nevzal žádné léky. Naštěstí to po čase přešlo. Našli jsme silnici a šlapali pod ranním sluncem. Neměli jsme z něj ale žádnou radost. Tyhle náhradní cíle jsou strašlivě demotivující. Člověk tak nějak věří, že by to mohl dát, ale i tak je ten šílenej podnik na přesný hranici sil, nebo i kousek za ní. Náhradní cíle z toho dělají něco zcela neproveditelného. Pratetova demotivace dosahuje vrcholu. Nadává, že ho to nebaví, že tohle je o ničem, že netuší, proč to dělá a že na to kašle a chce všude zastavovat. Ukecávám ho, ať dojdem aspoň na to náhradní stanoviště, že pak uvidíme, jestli to je všechno fakt tak zlý. Ukazuje mi na mapě, kde si myslí, že budou další cíle a říká, že to znamená, že těch 8 kiláků půjdem zase celejch zpátky a že to nedá a že na to sere. Že by to bejval ušel, ale že ty stehna jsou problém, že má vlka a že se s tím fakt nedá chodit, že se omlouvá. Jsem strašně naštvanej, ale snažím se to nedávat vůbec najevo. Je mi jasný, že hádka, nebo můj výbuch by nic nevyřešilo a skončili bysme tady a teď a já to chci dojít.

„Ty si musíš něco dokazovat před ostatníma, já jim klidně řeknu, že jsem to nedal,“ nadává Prateta.

„Já vím, ale dokaž jednou lidem, že nejseš takový hovado, co má jen plnou hubu keců a nikdy nic nezvládne!“

„Na to seru, seru na to co si o mě lidi myslej.“

„Tak pojď aspoň kvůli mě!“

„Však jdu, nevidíš, že jdu?!“

„Ale držkuješ, což mimochodem znamená, že máš ještě dost sil.“

„Blbost, já držkuju, i když ležím vysílenej na zemi, já to mám v sobě, to je můj základní životní projev.“

„Ne, až budeš opravdu hotovej, budeš držet hubu.“

Je fakt, že tohle je asi největší a nejtěží úkol celého závodu. Přesvědčit sám sebe, že ač není skutečně žádnej legitimní důvod, tak člověk musí poslat tělo za hranice toho co by bylo ochotno snášet aby dorazil do cíle.

Za takové nálady jsme dorazili k lesu za Bítovem, kde byla zpráva s dalším cílem. Kamenný most. Díky bohu to aspoň neznamenalo, že se musíme vracet, i když jsme si oproti ostatním slušně zašli. Nálada je o něco lepší, ale Prateta stejně opakuje, že tam už končí. Začínám mu opatrně lhát se vzdálenostma. Vím, že to je nebezpečný, ale uklidňuje to i mě samotnýho. Po závodě mi přiznal, že mu to bylo jasný, ale že to stejně chtěl slyšet. Nohy se začínají ozývat. Mám pocit, že startujou nějaký puchýře a svaly na holeni bolí a nejhorší strach mám z kolen, které začínají pálit a bolet. Kamenný most je podle našich propočtů zhruba na čtyřiceti kilometrech a Prateta se nechává slyšet, že to možná dá do těch padesáti, ale ani o metr dál. Chce odpočívat a argumentuje časovou rezervou. Já chci jít, dokud můžem, tak jít. Za těchto dohadů jsme dorazili k mostu. Úkolem bylo dopravit tenisák lesem, podel potoka, pod mostem nahoru na cestu a pak se trefit do stromu metr nad zemí. Dáváme kousek čokolády, Prateta vybírá nožem svůj hroznový cukr a sedáme na most, abysme si trochu odpočinuli. Já si sednul na zem a za chvilku jsem spal. Probudil jsem se za 15 minut a bylo mi o moc líp. Ta zmatenost a podivná únava zmizely. Těch 15 minut bodlo. Berem klacky a mlátíme do tenisáku. Cejtím, že včerpání a stres ze hry, kdy tenisák lítá kam chce, ve mě probouzí zlost a snažím se to zoufale korigovat a nevyjíždět, když míček neletí, kam by měl. Ale zvládli jsme to a Prateta bravůrně zakončil vyvážením míčku na klacku a jeho dotykem na stromu. Dostáváme lístek s dalším stanovištěm a já už standardně halekám, že to je paráda a že to je kousek, že jsem se bál, že to bude dál. Jezírko pod lesem je hodně daleko, ale dala by se trefit docela příjemná zkratka přes hráz. Jenže my ji netrefili a tak šlapem po silnici přes Vranov. Vždy, když vidím hospůdku, říkám si, že bysme mohli dát jedno a možná nějaké jídlo a pak mi dochází, že máme zákaz jídla. Chci dát aspoň pivko i když by nás to asi hodně unavilo, ale dochází mi, že smíme jen čistou vodu. Takže zase nic a musí se šlapat dál. Už to začíná bejt zlý. Pratetovi už zcela otevřene lžu a cíl má bejt za každým rohem. „To jen vyjdem tady skrz, hned za tou řekou nahoru, tam je vesnička, z ní dolů a v tom lese to je,“ utěšuju ho a tak trochu i sebe. Za tou řekou jsou ale asi 2 kilometry serpentýn prudce stoupajících do kopce, vesnička je v nedohlednu a tím lesem budem muset jít ještě hodně daleko. Nohy už to nedávaj. Musíme už dělat zastávky kvůli mě. Setpentýny berem rovně a objevujem modrou, která je sice delší cestou, ale zato není po silnici. Lesem se jde líp a nálada trošku stoupá. Ve vesnici se osvěžujem pod pumpou a napojujem se zpátky na hlavní silnici, která vede až k rybníku.

„Kde to je? Tady někde už. Ne?“ ptá se Prateta a nejistě se dívá na rozpálený asfalt, který se táhne zdánlivě do nekonečna.

„No, to není zcela přesný,“ ošívám se.

„Ukaž mi mapu!“

„Já vím, kde toje. Nejkratší je to po týhle silnici.“

„Kde po týhle?“

„No, na konci.“

„Ses posral?“

„No můžem jít ještě tady lesem, krosnout to a pak se napojit na žlutou a přídem krásně odspoda.“

„Po silnici nejdu, dem do lesa!“ velí Prateta a tak jdem. Čeká nás prudkej sráz k nějaký vodárně. Dolů mi to jde úplně nejhůř. Bolest každého došlápnutí je nesnesitelná. Kolena umírají a já se snažím všechnu váhu přenést do rukou a na hůlky. Pak krosíme nazdařbůh lesem podle buzoly. „Musíme jít na severozápad,“ mumlám zmateně, „jdem dobře dodávám a koukám na buzolu.“ „To není západ, to je východ!“ kouká se Prateta na buzolu. „Tak musíme jít na severovýchod, každopádně dem dobře,“ vydechuju unaveně. „Hele ale dorazíme tam v poledne a to znamená, že si budem moct dát obídek! Já osobně si dám kostičku čokolády, cukřík a k tomu i jeden kousek jerky beef!“ těším se. „To je oběd pěkně na hovno!“ nadává Prateta. Litanie se stupňuje a uzavírá to tím, že tohle už bude 50 km a to byl náš cíl dát aspoň tohle.

„Já chci překonat toho namakance, co se poprvý zaseknul na padesátce, že mu prej vypověděly nohy!“ namítám.

„Já fakt víc nemůžu, chtěl bych, ale nejde to! Já už dávno dobral rezervy!“ omlouvá se Prateta a já vážně uvažuju o tom, že bych to došel s jinou dvojcí. Jenže všchni kolem nás lítaj raketovou rychlostí a já bych je zdržoval. Navíc bez něj to už prostě stejně neplatí, není to ono, veděl bych to a to by mě stejně sejmulo. Vytahuju téma co by ho mohlo povzbudit a ptám se ho na "jeho" holku, co se mu líbí. Trochu pookřál a zase můžem kus jít. Jezero je jak jinak, než pod kopcem. S bolestí ve tváři se spouštím dolů a docházím Pratetu, kterej tam s sebou praštil u cesty a vypadá, že už se nehne. Motivuju ho tím, že je oběd a nahlas tam vychutnávám sousto čokolády, cukr i maso. On jen vyčerpaně loví nožem ve svém pytlíku s curkem. Org nám zatím vysvětluje, že tam jsou 4 barely, 200kg a máme dvě kladky, dvojtou a jednoduchou, abychom je dostali nahoru. Nepamatuju si počet kladek a tak náhodně kreslím do sešitu náčrtky zařízení za který by se nemusel stydět ani Leonardo Da Vinci. Nemám sílu uvažovat, ale mám pocit, že zapojení 2 a 1 by mělo snížit potřebnou sílu na polovinu, takže každej z nás musí vytáhnout 50 kg. Nabrali jsme síly a jdem na to. Nejdřívtáhnem každej za konec provazu, ale barely se ani nehnou. Přivazuju jeden konec ke stromu a bejčíme oba z jedné strany. Zapření co to jde, lano se zařezává do rukou a barely se pohly. Zabíráme a svaly na nohou řvou bolestí. Konečně! Dotkly se! Lehká euforie zaplavuje mysl. Dostáváme další cíl.

„No to je neuvěřitelný! Je to fakt jen kousek. Zpátky tady po žlutý, vyjdem v Čížkově, pak modrá a sme tam!“ komentuju trasu, která může mít kolem 10 km. Prateta už zase leží u cesty a nevypadá, že by se chtěl pohnout. Nakonec se posadil a chvilku loví svým nožem zase cukr z pytlíku. Pak se zvedá a vycházíme. Nahoře na kopci se plížíme jak dvě lemry. Asi 2 km/h. Zapínám znovu hudbu na telefonu a dávám tam AC/DC. Můj poslední trumf. Prateta, když vidí jak tahám telefon, tak říká, ať to nezapínám, že mu ta hudba stejně nepomáhá, ale pak trochu začíná zabírat. „Dej tam aspoň Highway to hell!“ velí a začíná nabírat slušnou rychlost. Držím se mu v patách. Jedem jak motorový myši. Hole rytmicky buší do cesty, AC/DC řve na plno a my nemluvíme, ani slovo, jen jdem. Krize a energie chodí ve vlnách. Člověk dostane najednou z ničeho nic takovej kopanec energie a může i zrychlit a hlavně zatřese hlavou a má pocit, že se probral z nějakýho snu. Rozhlídne se, zjistí co se děje a než si to uvědomí upadá zase do podivný letargie. Začaly na mě přicházet první halucinace. Mám pocit, že jdu s Mácou a ne s Pratetou. Vždycky mě překvapí, když začne mluvit, protože tohle by Máca neřek. Od Čížkova to už je jen asfalt. Prateta jede jak stroj. Strašná rychlost. Mám pocit, že pojal myšlenku mě zabít, když mu došlo, že jinak to nevzdám. Z kopce zatínám zuby protože bolest kolenou je už nepopsatelná. Normálně jsem si říkal, že jestli to tak bude pokračovat, tak se snad i rozbrečím. Pak to najednou vyplo. Bolelo to, bolelo to strašně, ale pak se to proměnilo v jakousi chronickou bolest,kterou člověk začne tak nějak akceptovat. Jen cejtím, že mozek je v hrozným stresu z tý bolesti a začíná mě z toho slušně bolet hlava. Přes všechny tyhle stavy pojímám šílenou myšlenku dojít tenhle závod smrti, abych si to mohl odškrtnout a už se toho nemusel nikdy v životě účastnit. Místo breku jsem vykouzil na obličeji nesmírně vysmátej, totálně idiotskej výraz, kterej sem držel a šel. Přišlo mi to skoro k smíchu. Bez jediné zastávky, bez napití, bez oddechu dorážíme za rekordní hodinu na Hardeggskou vyhlídku.Tam Prateta beze slova sedá na lavičku a já zalézám do vyhlídky. 

Všichni plní nějaký úkol, ale mně jen hučí v hlavě a přemejšlím, jak můžem dát ten zbytek. Po půlhodině se připlazil Prateta a berem si úkol. Na papírku jsou kousíčky střechy, nebo stromu, nebo tak a my to musíme najít v krajině před námi azakreslit do černobílé fotky. Pak vyluštit šifru. Prateta mi pomohl hledat, ale šifru vzdal rovnou a šel si lehnout. Luštím, zatímco on nahlas chrápe.  Vyluštil jsem to, ale cíl nejde najít na mapě. Ukazuju to orgovi a on mi říká, ať rozložím mapu. Jistě, je to daleko dál, než bych se odvážil hledat. Odhadem tak 20 km. Nechávám Pratetu spát a budím ho až za půl hodiny. Nalhávám mu, že to bude poslední stanoviště a že jsem našel luxusní zkratku přes skály. Nepopírám mu, že i tak půjdem nějakejch 18km. Trvá mu skoro třičtvrtě hodiny, než je provozuschopnej, ale zatíná zuby a jde. Už dlouho vůbec nedržkuje. V místě, kde tuším, že by to mohlo být, odbočujem z cesty do lesa a probíjíme se nazdařbůh. Kozí stezky ne a ne najít. Pak jsme našli cestu a radostně se drželi po ní. Doufal jsem, že nás dovede až do cíle, ale přivedla nás na silnici zpátky skoro až k vyhlídce. Vracíme se a znovu se probíjíme lesem. Pak jsme našli vrchol skály nad Dyjí a já se zašel rozhlédnout. 

Všude kolem jsem viděl jen nesmírně prudké skály a rokle táhnoucí se, kam oko dohlédlo. Bylo mi jasný, že to nevypadá vůbec dobře. Přesto jsme se dál probojovávali lesem. Pak to vypadalo, že jsme našli cestu nad potokem, jak ukazovala mapa, šli jsme po ní a pak překonali rokli a tam byla druhé cesta, přesně tak jak měla být. Jenže ta pak zmizela a my se začali motat ve skalách. Lezli jsme přes hromady suti a balvanů, kde jsem si rozseknul kotník. Kolena se už dávno proměnila v dva doběla rozpálené kameny, které o sebe třou v ložisku s pískem. Jediný co mě utěšovalo, že odtud musíme někam dojít. A jít znamenalo sbírat kilometry. Když už to nedojdem, chtěl jsem jich nasbírat co nejvíc. Hlavou mi běželo, jestli už neriskuju nějaký doživotní následky. Táta byl teď dvakrát na operaci s koleny.

Ztratili jsme se. Totálně.  Padali jsme přes větve a přes kameny a vysílení dosáhlo nových nečekaných výšin. Nešlo se už ani nadechnout. Měli jsme pocit, že nám někdo klečí na plicích. Já viděl ve stromech opice, Prateta někoho v modrý bundě. Už jsem si zvyknul, že se neustále proměňoval. Bylo to jen silnější a silnější. Chvilku šel vedle mě Honza Janouch v obleku. Viděl jsem ho jasně periferním viděním a slyšel i jak mluví. Když jsem se na něj otočil, tak začal morfovat přes Mácu do Pratety. Když se obraz usadil, tak jsem chvilku nevěřícně koukal na to, že to je fakt Prateta, kdo se mnou jde. Přišlo mi to nepravděpodobný. Konečně cesta. Podle různých drobných znaků, jako že tam nerostly stromy ani větší maliník jsme usoudili, že snad i někdy používaná. Kouknul jsem do mapy a pojal hrozný podezření. Vypadalo to, že vyjdem přímo u Čížkova. Dvě hodiny v trapu a my budem tam, kde jsme mohli být dávno, nebýt zkratky. Vyšli jsme na červenou a dali se po ní doprava. Když se začala kroutit bylo to jasný. Podezření se potvrdilo. Rozhodli jsme se dorazit zásoby. Kdoví, třeba to tělo nečekaně nakopne. Já měl skoro všechno,takže jsem to do sebe natlačil a šli jsme dál. Nijak rychle a nijak moc pomalu. O půl šestý zkusil Prateta naladit hokej, ale spíš jsme ladili rakušáky, než Českej rozhlas. Konečně Lukov. Bolest všeho je nepopsatelná, ale stejně pojímám ďábelskej nápad jít dál. Prateta chce jít do hospody, která je na mapě nahoře a tak zabočuju dolů. Chci ho přesvědčit, že to dáme aspoň do další vesnice. Chce se zeptat, ale říkám mu, že je proti pravidlům se ptát na cestu. „Stejně končíme!“ „No jo, ale cokoliv ujdem než se zeptáme se počítá!“ Nakonec se stejně zeptal a chlapík nás posílá zpátky nahoru. Jdu víceméně s úlevou.Navrhnu jen tak nepřesvědčivě, že další vesnice není daleko, ale Prateta chce stihnout co nejvíc z hokeje. Nacházíme krásnou hospůdku, kde už běží hokej. Objednáváme pivo a píšem zprávu orgům. Je půl sedmé. Skončili jsme. S kraťoučkými spánky ve vlaku a na stanovištích jsme vzhůru 36 hodin. Ušli jsme 73.16 km a kromě pár pampelišek, pár hlaviček jetele a pár květů řepky jsme za posledních 20 hodin měli méně než 100 g potravin. Nemluvíme. Prateta jen zírá do zdi a upíjí pivo. 

Dali jsme si klobásu, ale není to ta vysněná mana, kterou jsem si představoval před startem. Asi by to bylo lepší, kdybysme to došli. Teď jsme prostě jen vypnutí. Píšu ještě na Facebook, ale nemám moc sil to rozebírat. Je konec.
Na základnu nás odvezl Piraňa a tam už nás čekala naše obětavá Žena, která nám dělala poctivě doprovod a podpůrnej tým. Šli jsme na večeři a pár těch piv. Prateta chodí jak namrdanej kačer, já jak válečnej invalida. V hospodě usínám a pokračuju v halucinacích. Míchají se mi sny a realita. Pivo je hnusný a tak jdem raději spát.


Doslov: Byla to fakt zajímavá akce a víceméně splnila má očekávání, ač jsem doufal, že úkoly budou více odvážné. Historické ročníky zahrňující slaňování stovek metrů, nebo lezení na skály, pití moči nebo žraní psích granulí více podtrhují šílenost této akce. Z věcí co se osvědčily to byly zcela určitě chodící hole. Šetřej strašný energie a hlavně přidávají stabilitu, když už se sotva motáte a stačí škobrtnutí, abyste byli na zemi. Stejně tak jídlo. Čokoláda 86% s 2700 kaloriema na sto gramů dodávala sílu, hroznovej cukr rychlou energii a jerky beef to byla dobrota, co si člověk dal za odměnu aby se nezbláznil z toho, že kolem lidi jedí sobotní obědy. Kvalitní technické prádlo taky. Trička co odvádí vlhkost, lehký jemný kalhoty, lehký dobrý a nízký boty a silnější odvětrávací ponožky udržovaly tělo v bezvadným chodu a šetřily nohy, co dostávaly hroznej kotel. Zbytečně jsme táhli každej dvě flašky vody. Jedna stačí, je tisíc míst, kde to lze doplnit. A v neposlední řadě to je parťák. Čekal jsem, že mě Prateta ve svých dvaceti letech snadno fyzicky překoná, ale ukázalo se, že psychika a vůle je nad fyzičku, kterou jsme oba měli mizernou. Přesto jsem k němu získal opravdový respekt protože bylo naprosto obdivuhodný s jakou silou se zakousnul v momentě, kdy už bylo jasný, že je dávno daleko za čímkoliv, co by on osobně považoval za konec svých sil. Asi by šel i dál, kdybych na tom důrazněji trval, ale já už to nedal. Šel bych s ním znova. A podruhý bysme to dali.