čtvrtek 7. června 2012

Dílí

Přistáli jsme někdy po půlnoci. Na letišti v Dílí nebyly žádné informace. Povečeřeli jsme cosi předraženě indického a vyrazili shánět dopravu do centra. Odmítli jsme všechny tuktukáře a taxíkáře s tím, že se už nenecháme napálit a objevili místní autobus jedoucí do centra. Ind na informacích nám tvrdil, že nás vezme na nádraží, odkud to je jen 5 minut "no problem". Konduktér v autobuse nám zkušeně prodal jízdenky s tím, že na jedné byla cena 25 rupií a vyznačený směr a všechno a na druhé byl jen jakýsi obrázek. Konduktér nám zarputile tvrdil, že to je druhá část jízdenky za 50 rupií. V autobuse jsme byli jediní turisté. Jinak byl plný záhadných individuí s obrovskejma špinavejma taškama. Já usínal a Opík se snažil hlídat naše baťohy neprozřetelně složené v regálech za řidičem. Jeli jsme dlouho, než nás někdy po půlnoci vysadili u vlakového nádraží New Delhi. Okolí Hlavního nádraží v Praze je v noci poněkud nebezpečným místem, ale tohle bylo jak vystoupit do hororového filmu. Mizerné osvětlení jen zdůrazňovalo tmu kolem. Směrem k nám teklo několik stružek moči. Smrad byl všudypřítomný a jen jsme se dotkli země začali se k nám stahovat temné stíny dotíravě opakující taxi, nebo moto sir. Důrazně jsme opakovali "NO" a snažili se je setřást. U nádraží to bylo ještě horší, všude ležely "mrtvoly" zabalené v hadrech, policajti v umolousaných zelených uniformách vypadali jak velmi špatně placení teroristi. Tma, špína, smrad a zlé pohledy všech kolem. Zoufale jsme hledali cestu, ale jediné co jsme měli byla na mobilu mizerně ofocená mapa z rozmazaného monitoru na letišti. Konečně jsme objevili nadchod přes nádraží a vyšli na druhé straně, kde jsme tušili Main bazaar road. Kulturní šok byl dokonán. Ulice plná odpadků a špíny, na různých místech hořely ohně, kolem kterých stáli zombíci s hnijícími dekami přehozenými přes hlavu. Každý k nám obracel nenávistné a tázavé pohledy. My dva vypadali jak papoušci na výletě. Tuktuky a motorky vždy jely přímo na nás a zuřivě troubily dokud jsme neuskočili. Později jsme byli přesvědčeni, že nás nikdo nezabil jen proto, že si mysleli, že tohle nemůže být pravda, že jsme asi nasazení od policajtů jako past.
Šli jsme jak nejseběvědoměji to šlo a já jen záviděl policajtům jejich masivní bambusové tyče, které používali jako obušky.
Zrovna když jsme se na chvíli zastavili, abychom se rozhlídli, přišoural se k nám kradmým krokem zombík s rezavým vozíkem a z ničehož nic zaskuhral: "Very tasty sandwich sir?" (Velmi chutný sendvič pane?) Pronesl to přiškrceným hlasem skrývajícím stovky hrozeb z nichž tou největší byl pravděpodobně ten sendvič.
Vyjekli jsme a přidali do kroku. Rozcestí, sutiny, ztracená kráva žeroucí odpadky a další zombíci v přítmí vepředu. Berem levou a srdce máme až v kalhotách. Nic, bloudíme, konečně jsem si všiml, že na obchodech jsou adresy. Jsme špatně, jdem zpátky. Stejným sebevědomým krokem míjíme ty samé party. Zastavujem a Opík hledá mapu v baťohu. Zjistil ale jenom, že nechal všechny doklady i s letenkama na letišti. Rychle balí baťoh a chcem vyrazit dál, ale jeden zombík se už dostal na kontaktní vzdálenost:
"Do you need any help sir?" zeptal se hlasem, že by si u něj mohl Voldemort dávat hodiny. Dotaz zda potřebujem pomoct pronesl tónem, že zejména pokud nás tíží hotovost, nebo nás už nebaví žít, tak by měl jedno či dvě elegantní řešení. Baťohy na záda a sprint zpátky. Najednou jsem zahlédl maličkou zhaslou tabulku "New King Hotel".
"Hele! To je vono ne?!" radostně jsem řekl Opíkovi.
"Ne, ten náš byl hostel, ne hotel," vrtěl hlavou Opík.
"Hele, já bych řekl, že to je správně, jdem to prozkoumat," navrhnul jsem a vyrazili jsme do černé postranní uličky ve srovnání s kterou byla naše dosavadní ulice zářícím a životaplným bulvárem. Po pár krocích jsme nad hlavou spatřili ceduli "New King Hostel De Luxe". Omlácený plech s odloupávající se barvou se se skřípotem houpal na drátěných závěsech.

O pár metrů dál byl vchod do něčeho, co bych při nejlepší vůli tipoval na hodně mizerný záchody. Byli jsme přesvědčení, že jsme obětí podvodu. Dva zombíci co tam leželi na gauči a na zemi se aktivovali a jali se nás vítat.
"Are you on hostelworld.com?" (jste na hostelsworld.com?) vyjel po ních Opík.
"Yes sir," kýval horlivě hlavou skrček za recepcí a podezřívavě si nás prohlížel.
"Tak možná to budou voni," prohlásil Opík s nadějí v hlase a pro jistotu se ještě zeptal:
"What is your address?"
"Yes sir," snaživě souhlasil skřet.
"A nebo ne," povzdechl si Opík.
Skřet prohlásil, že zavolá šéfa. Přišel někdo, koho bych označil jako "guru Sáž", pečlivě si upravil turban na hlavě a věnoval nám stejně nevěřící pohled.
"Odkud jdete?"
"Ze Singapuru"
"Jak jste se sem dostali?"
"Jste na hostelsworld.com?"
"Máte rezervaci?"
"Jste na hostelsworld.com?"
"Můžu vidět vaše pasy?"
Já si zatím prohlížel vizitky a zdálo se, ač se tomu nechtělo věřit, že jsme skutečně na místě, kterému hodnocení hostů na hostelsworld.com dávalo 94%. Podali jsme mu pasy. Dlouho si je prohlížel jako by vůbec nevěřil, že jsme skuteční.
"Jak jste se sem dostali?"
"Autobusem a pak pěšky."
"Pěšky? Z nádraží?!"
"Jo."
Guru uznale polknul a podal nám ruku.
"Welcome to India! You are very lucky!" (Vítejte v Indii, máte neuvěřitelný štěstí!)
Potřásli jsme si s ním a ptali se na pokoj.
"Máte rezervaci?" zeptal se znovu.
"Nemáme, ale na hostelsworld byly volný pokoje," přiznal Opík.
"You are wery lucky!" zopakoval guru, "mám tu poslední volný pokoj."
Bylo nám jasný, že ten pokoj stěží může bejt horší, než věci, které nás čekají venku a když jsme se dozvěděli cenu 400 rupek, tak jsme kývli, aniž jsme ho chtěli vidět.
"Jaké jsou vaše plány?"
"Chceme vidět Taj Mahal"
"Máte zajištěnou dopravu?"
"Ne, to si seženem zejtra, asi vlak, nebo bus," prohlásili jsme sebevědomě.
"Welcome to India," zopakoval guru a znovu nám podal ruku, "věci tu nejsou jako v západním světě."
Šéfik nás pozval ještě na ranní čaj s ním a my mu řekli, že jsme nechali na letišti desky s letenkama a tak. Slíbil, že se o to postará.
Provedli jsme check-in a šli na pokoj. Původně nízko vypadající domek měl snad 8 pater. My vyšli až nahoru na střechu. U schodů spal na dece nějakej zombík a na rezeavé posteli na terase plné bordelu spal další ukrytej pod dekou. Pokoj byl zamčenej na petlici. To co se nám naskytlo ke shlédnutí byla v podstatě špeluňka s plesnivějícími zdmi, utrženým telefonem, rozbitoiu televizí a manželskou postelí s dost pochybnými matracemi a ještě pochybnější dekou. To co jsme viděli my, bylo apartmá s plazmou, postelí s nebesy a vůbec prostor slibující bezpečí a úkryt před hrůzami, které čekaly venku. Chtěli jsme vidět ještě záchody. Ty byly venku na střeše. Špína, rozbitá mísa bez sedátka a špinavé zrcadlo. Podrobnější průzkum odhalil i hovno umě ukryté za mísou.
"My to berem šéfe!" plácli jsme si a zalígrovali se na pokoji.
"Já se ti přiznám, já mám kulturní šok," sdělil mi Opík sedíce na posteli, když lehce třesoucí rukou přijímal flašku filipínského chlastu, co jsme dostali jako výslužku na oslavě s filipínci.

"Já taky," přikývnul jsem, "hele nepošlem toho portýra pro nějaký pivo, protože já ven nejdu!"
"No já taky ne!" souhlasil Opík horlivě, "ven mě teď už nikdo nedostane."
Venku se ozval výkřik a potom zvuk jako by někdo strkal kočku do mlýnku na maso. Sedli jsme si na posteli blíž k sobě. Dopili jsme lahev a zjistili, že deka je tam jen jedna. Přikryli jsme se na posteli, lehli si každej na jednu stranu, kam deka dovolila a já zhasnul. Tma umocnila zvuky zvenčí.
"Opíku?" pronesl jsem do tmy.
"Ano?"
"Dej mi ruku."
Našli jsme ve tmě své ruce a pevně stiskli a tak jsme usnuli.

1 komentář:

  1. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Kolektivní rozum - Obchodníci, kteří využívají eToro's CopyTrader™, mají o 60 % větší pravděpodobnost výhry

    Otevřené obchody na eToro - 227,651,647

    OdpovědětVymazat