čtvrtek 7. června 2012

Free Anal Sex

A tak jsme se ráno probudili. Ze střechy byl výhled na Dílí. Ne, nedal se označit za krásný. Prach, špína a rozbité domy se táhly kam až smog dovolil dohlédnout. Sešli jsme dolů, neboť nás guru Sáž pozval na osmou na čaj, že pak nám poradí co dál. Nemáme důvěru už v nikoho, kdo se nám snaží pomoci, ale rozhodli jsme se mu dát šanci. Prvním překvapením bylo, že se mu podařilo z letiště sehnat naše desky s letenkama a se vším. Popili jsme čaj s mlíkem a on nám řekl, že nás taxi, vezme do tourist office. Ta měla být na nádraží, což bylo tak pět minut pěšky. Začali jsme větřit zradu.
"Kolik to bude stát?" ptali jsme se taxíkáře.
"To je zadarmo, dáte mi, kolik chcete," ujistil nás.
Podívali jsme se na sebe a ani nemuseli nic říkat "tohle je scam - podvod" říkaly naše oči, ale stejně jsme hypnotizovaně nasedli do taxíka. Vezl nás snad čtvrt hodiny. Chytl nás nějakej žebrák, kterej se ukázal být policajtem a protože taxíkář neměl doklady musel ho podplatit, aby mohl jet dál. "Population, Polution and Corruption," komentoval to taxíkář lakonicky.
"Proč jsme doprdele zase sedli do toho taxíka?" rozčiloval se Opík.
"Asi jsme museli zkusit, jestli aspoň jednou, jedinkrát se nás někdo nepokusí podvést," povzdechl jsem si.
Konečně zastavil před něčím co vypadalo jako prototyp scamové turistické kanceláře. Čekali jsme, než dalšího guru dali dokupy, obuli mu boty, uvázali turban a pak začalo vyjednávání.
"Jedeme na Taj Mahal, zítra," oznámili jsme mu.
"Zítra je zavřenej, je pátek, musíte jet dneska, hned teď," prohlásil obchodník.
Podívali jsme se na sebe s výrazem: "tak tenhle trik už známe."
Nevadí, my tam chcem zejtra, čekáme na kamaráda, kterej dorazí v noci.
Dostali jsme nabídku na soukromej van, kterej by nás tam vzal za 11 tisíc rupek. Když guru viděl, že to není cena blízká našemu srdci, tak slevil až na 7 tisíc za všechny tři dohromady, ale níž odmítal jít.
"My tam chceme jet vlakem," vysvětlovali jsme mu, "to je tak za 90 rupek na každýho."
"Vlaky sou vyprodaný, teď jsou svátky, všichni jezděj na Taj Mahal," tvrdil guru.
"Všichni tam jedou, když je zavřenej?" chytil ho Opík u zjevný lži. Popili jsme s ním zelený čaj s mlékem a rozloučili se. Taxíkáři jsme řekli, ať nás veme na jedno náměstí. On vše odkýval a jelo se.
"Je ti jasný, že nás veze do další scamový kanceláře?" řekl jsem Opíkovi.
"To snad ne."
"Hele dáme mu 100, když nás doveze na to náměstí, když nás veme do další tourist office, tak prostě prohrál," navrhl jsem.
Prohrál. Vysadil nás u další kaceláře, ukázal nám, kterým směrem je pak to náměstí a odjel. V téhle kanceláři už nebyli tak milí jako minule. Nabízeli nám to samé za 15 tisíc a když jsme mu řekli, že náš rozpočet je tak 1000, tak se rozčílil a vykřikl na nás: "Vypadněte z Dílí! Jeďte si zpátky do Český republiky!" a vyrazil s náma dveře.
Ukázalo se, že jsme zpátky u hostelu. Snažíme se booknout ty jízdenky na vlak v internetový kavárně. Ale internet z dob dial-upu a počítače pamatující ještě slávu 3.5 palcových disketových mechanik nám to neulehčují. Když se konečně zadařilo vypli proud. Jdem to objednat teda rovnou na nádraží. Před nádražím nás odchytil nějaký hodný ind, který nám vysvětloval, že ty lístky se prodávají hned tady vedle a napsal mi zkratku té tourist office kam nás zcela nezištně zavede. Vytrhli jsme se mu a probojovali se až na nádraží. Tam bylo něco co mělo všude cedule Tourist ticketing office, ale my už nevěřili ničemu. Bylo to ale vono. Fornta na dvě hodiny nás odradila a tak hledáme další kavárnu. Ten parchant ráno nám nelhal. Skoro všechny vlaky byly plný.
Opík mezitím zjistil, že někde o půl kilometru dál je nějaká cestovní agentura, která by nás tam vzala autobusem. Šli jsme teda tam.
"V pátek nejezdíme, v pátek je Taj Mahal zavřenej," prohlásil chlapík v agentuře.
"Tak ten byl dobrej zajíci," komentovali jsme to a smáli se. Chlapík se nesmál a řekl nám, že fakt nejezděj. Jdem zkusit ještě ty vlaky. Nakonec jsme bookli lístky do první třídy za asi 3 tisíce rupek v jakémsi prioritním systému waitlistu, ale prošel jen Opík a já s Vojtou jsme dostali pozice 14 a 15 na waitlistu. Vzdali jsme to, když to nevyhrajem, tak prostě pojedem nějakým místním busem. Bylo už odpoledne, když jsme konečně šli najít něco k jídlu. Nedůvěra v místní kuchyni a drastické zkušenosti se střevními problémy z Thajska nás dovedly do McDonalda. Dal jsem si Maharadja Mac z kuřecího masa, protože vepřové ani hovězí vám tu pochopitelně nedaj. Objevili jsme taky náměstí. Byl to takový park obehnaný nádhernými budovami v antickém slohu. Park byl zelený a udržovaný, budovy ne. Bylo vidět, že to tu kdysi muselo být velkolepé. Pod nánosem špíny a nepořádku se stále na zemi rýsovaly mramorové dlaždice. Bylo to, jako kdyby civilizace postavila něco velkolepého a pak zemi ovládly opice. Člověk na to všechno jen s údivem zírá a představuje si, jaké to tu kdysi muselo být. Sháníme pivo, ale je to daleko těžší, než sehnat drogy. Konečně v jedné ze špinavých a prašných postranních uliček objevujem liquor shop a zásobujem se Kingfisherama. Všude sou cedule, že je přísný zákaz pití piva na veřejnosti. Balíme plechovky do hnědého papíru a jednu tiše usrkáváme v rohu restaurace.
Druhou plechovku jsme si narvali do trenýrek a jdeme projít bezpečnostní kontrolou u vstupu do parku. Důležitej ind s detektorem kovu projíždí celé naše tělo. "Píp, píp, píííp, píp," huláká detektor, ale ind to ignoruje. Po tom, co nás celý propípal nás normálně nechá jít. Hledáme místo, kde někdo souloží, nebo si píchá heroin, protože to by mohl bejt dobrej flek na to, abychom mohli v klidu dát pivko, aniž by nás zavřeli. Nakonec si sedáme k jednomu křovíčku, kolem nás zamilované párečky a my vychutnáváme naše pivka v papírovém maskování. Přišel k nám prodavač a vnucuje nám brejle.
"Vypadni, nemáme zájem," odháníme ho.
"Tady se nesmí pít pivo, to je přísně zakázaný!" zahledí se významně na naše plechovky.
"To je ice tea," usmívám se.
"Tohle tady nesmíte dělat. Vážně," trvá hajzlík na svém a dodává, "ale pokud si koupíte brejle..."
"Vypadni ty zmetku!"
Chlapík odkvačil a my jsme rychle exli zbytky piv a zbavili se důkazů. Ani to pivečko v parku nám tu nedopřejou.
Zvedli jsme se a alkohol dvou supersilných piv udeřil. Tváře se nám roztáhly k úsměvu.
"Hele, vždyť tu je docela krásně, sluníčko svítí," radoval jsem se.
"Viď, i ty lidi sou takový milejší," souhlasil vesele Opík.
"Tady by měl bejt pro turisty chlast povinnej."
Většinu dne jsme strávili scháněním lístku a tak jsme chtěli dát nějakej ten sightseeing. Já ale navrhnul, že bychom ještě mohli zkusit pravé indické kino. Slyšel jsem, že tam všichni tančí a že to je vůbec zajímavej zážitek. Našli jsme jedno z kin a ptali se pokladního co dávaj. Nějakou americkou blbost a pak pravej bolywood.
"Bude se tam tančit?" ujišťoval jsem se.
Prodavač lístků se na mě podíval s výrazem, jako bych se ho ptal, zda ten film bude se zvukem.
"Samozřejmě!"
Šli jsme ještě koupit další pivka a za půl hodiny film už začínal. Kontrola u vstupu do kina byla neuvěřitelně důkladná. Opíkovi našli i ztracenou baterku v kapse a samozřejmě nám vyhmátli piva a vyhodili nás s nima. Našli jsme uličku, kde se prodávaly drogy a rychle jsme tam do sebe ládovali další osmiprocentní Kingfishery. Slušně navátí jsme se vrátili ke kinu. Odmítli nás znovu, díky foťáku a kameře a poslali nás kamsi, kde je prý můžeme zdarma nechat. Nic jsme nenašli a ani moc nechtěli hledat. Tohle bylo příliš průhledný. Nakonec jsme ukecali securiťáka, že mu necháme baterky a kamery si můžem vzít dovnitř.
Bolywood byla typická sračka o borcovi, co mu zabijou tatínka a on se dá k mafii a pak všechny vyvraždí, ale vpodstatě je to hroznej klaďas. To sem jakž takž čekal, ale co mě mrzelo, že se tančilo výrazně méně, než jak je na bolywood zvykem a co mě úplně zklamalo, že v kině, kde bylo v sále pro 500 tak dvacet lidí, nikdo netančil. Opík to nevydržel a při jedné taneční scéně se přidal k protagonistům na plátně, postavil se a začal tančit s nima. Přidal jsem se. Měli jsme ohromnej úspěch. Nikdo se k nám nepřidal, ale bylo vidět, že všechny holky v sále jsou z nás naprosto unešený. Film jsme dokoukali. Teda Opík, já v druhé půlce usnul.
Když jsme se dostali ven byla už tma. Holky z kina nás zdravily a říkaly, že jsme byli úžasní. Zpětně netuším, proč jsme toho nezkusili využít. Došli jsme si pro další pivka a vyrazili na nějakej chrám a Red wall. Prolomili jsme systém místního metra, které bylo překvapivě luxusní, čisté a bezpečné. Vylezli jsme ale na místě, kde jsme prožili silné deja-vu. Špinavá ulice a smrad, kolem hořely ohně u kterých postávali zombíci s dekama přes hlavu.
"Tady už jsme byli," prohlásil jsem.
"Viď, i ti lidi jsou tady úplně stejný," smál se Opík.
Báli jsme se už ale daleko méně. Já navíc uchopil prázdnou flašku od 0.7l piva stylem, že ji jako nesu, ale kdybych jako chtěl, můžu jako klidně s ní někoho jako fláknout po hlavě. Fungovalo to neuvěřitelně. Tuktukáři, auta i motorkáři se normálně řítí ulicí stylem, že i kdyby byla celá prázdná zaměří to přímo na vás a za zuřivého troubení vás donutí uskočit. Stačilo pozvednou láhev ve varovném gestu a tuktukář s úžasem zjistil, že se dokáže vyhýbat i za jízdy.
Red wall už byla zavřená.
"Tam nesmíte, prohlásil týpek se samopalem."
"Jen pár fotek," ukecávali jsme ho.
"Je to zavřený, tam nesmíte!"
"Jenom tady kousek," nedal se Opík a popošel za něj se zvedlým foťákem.
"Tak ale dál ne!"
Opík ale v klidu pokračoval v pomalé chůzi. Následoval jsem ho, ale viděl jsem pozvedlou hlaveň a cejtil kulomet v zádech. Neuvěřitelnej pocit.
"My dál nepůjdem!" křikl jsem na samopalníka.
"Je to magor, ale jdu za ním," okomentoval jsem to na kameru a vyrazil rychlým krokem za Opíkem, kterej si to štrádoval přímo k pevnosti. Byla nasvícená a působila takhle v noci a opuštěná úžasným dojmem.

Udělali jsme pár fotek a pak bohužel zhasli světla. Přidali jsme se nenápadně k partě japonců co zrovna odcházela a snažili se proplout kolem samopalníka. Prošlo to.
"Já mám hlad," prohlásil Opík.
"Já taky, ale máme poslední peníze co jsme si šetřili na taxíka pro Vojtu na letiště," spíše jsem oznámil fakt, než že bych něco vyloženě namítal.
Našli jsme suprovou restauraci, kde jsme vypili tajně další pivka a dali si výbornou indickou večeři.
"Vojta si myslí, že ho budem čekat na letišti, ale to se chudák strašně mejlí," smál se už rozjařenej Opík a vtipkovali jsme, vzpomínaje na naši včerejší cestu hrůzy. Po večeři jsme šli už na metro, protože bylo po půlnoci a my chtěli bejt aspoň na hostelu, až Vojta dorazí. Navíc jsme tam na něj měli číslo a nevěděli jsme, zda četl mail s instrukcema.
Jenže přímo u vchodu do metra stál jakýsi stan ze kterého se linula hudba a ruch. Opík přeskočil zeď a nahlížel dovnitř.
"Vypadá to na nějakou trachtaci, pojďme se tam nenápadně vetřít," navrhnul okamžitě.
"Je to báječnej plán, kterej má jen dvě zcela drobné vady. Za prvý jsme asi o polovinu větší, než všichni ostatní a za druhý jsme jediní bílý. Jak se tam chceš nenápadně vetřít?" ptal jsem se.
"No jo no, škoda, zkurvený rasisti, mohli sme se zadarmo nažrat," pokrčil Opík rameny a šlo se na metro.

Dorazili jsme na hostel. Šli jsme stejnou cestou jako včera a prakticky ve stejnej čas. Zkušenost jediného dne a lahev zručně držená v ruce nám dodaly naprosté jistoty. Muselo to být nějak poznat i z řeči našich těl, protože mi přišlo, že nám bylo věnováno daleko míň pohledů a nikdo se nám nepokusil nabídnout "very tasty sandwich, sir". Na hotelu jsme objednali taxíka pro Vojtu a hodili si věci na pokoj s tím, že půjdem sehnat ještě nějaký pití na oslavu jeho příjezdu. Na recepci nám ale řekli, že řidič už šel spát a že pro něj nikdo nepojede. Napsali jsme teda Vojtovi zprávu, kudy a kam a sháněli pití. Nikde nic nebylo a tak jsme šli spát. Asi o půl druhé přišla první zpráva od Vojty: "Nechapu nic, jsem nasranej, ztratili mi kufry, poslete adresu hotelu, jsem uz v taxiku."
"Ten člověk netuší, kde se to octnul," komentoval jsem to a poslal jsem mu doslovný přepis vizitky, což spíš než adresa byl seznam instrukcí kde to najít.
Vojta byl pekelně nasranej protože ho oproti očekávání nikdo na letišti nečekal, ztratil zavazadla a měl pocit, že jediný co jsme mu napsali je: "jsme v Dilí, hledej." Měl ale štěstí, že ho díky přeprodanosti Economy dali do Business class, kde se seznámil s nějakým chlapíkem, kterému celou cestu vykládal o tom, jak jede za svým nejlepším kamarádem.
"Sem si připadal jak naprostej kretén," vyprávěl nám později. "Von mi chtěl pomoct, ale já mu nedokázal ani říct, kde jste." Chlapík ho vzal do svého vozu s řidičem, kde dostali zprávu, kde to je. Řidič si přečet zprávu a pak řekl: "Tam nejedu, to je příliš nebezpečné." A vysadil ho nakonec na začátku Main Bazaar road, kudy jsme šli my včera.
"Vy kreténi, já tam chodil v křiklavě modré mikině a měl sem pocit, že mám nad hlavou neonovej nápis FREE ANAL SEX. Všichni, všichni na mě koukali, že me zabijou. Sem myslel, že se poseru," svěřoval se Vojta se svými pocity. "V tý největší hrůze jsem s klepajícíma se rukama vytáhl ten zářivej naleštěnej iPhon a napsal vám tu zprávu." V té stálo: "jdu k vám,mohli byste na mne pockat nekde pred hotelem pls?prozvonim"
SMSka nás probudila a tak jsme popravdě odepsali: "vis jak to je nebezpecny."
Vojta už byl na recepci, když jsme scházeli dolů. Jeho zuřivost byla dávno ta tam.
"Ježiši kluci, já sem tak rád, že vás vidím! Já sem tak rád!" radoval se. Oznámili jsme mu, že jsme mu rezervovali samostatnej pokoj. "Já nechci, já nebudu nikde sám!" naříkal, "jestli máte někde na zemi nějaký místečko, třeba v rohu, já bych si tam lehnul, vůbec vám nebudu překážet, já chci bejt s váma," zapřísahal nás. Věděli jsme přesně jak se cejtil.
"Hele máme tam manželskou postel a asi se tam vejdem i tři," navrhli jsme mu.
"Super, to je super, díky moc kluci, ste skvělí! Miluju vás!" radoval se. Jo, věděli jsme přesně, jak se cejtil.
Vyprávěli jsme si zážitky tak halasně, že jsme raději šli ven, abychom nerušili lidi na hostelu. Po chvíli vyšel recepční ven a ukázal na různé hromady hadrů na zemi.
"Tady všude spěj lidi, můžete se prosím ztišit," poprosil nás.
Přesunuli jsme se teda na pokoj. Zjevně ještě stále vyděšený Vojta měl z pokoje stejnou radost jako my včera. Kecali jsme snad do čtyř do rána, než jsme konečně šli spát. Zejtra nás čeká Taj Mahal.

Žádné komentáře:

Okomentovat