Vstáváme v nějakou naprosto nekřesťanskou hodinu, snídáme pivo a rum a mažem na nádraží. U vlaku se rozdělujem, protože systém dal Opíkovi místo v jiném vlaku. U dveří do vlaku stojí ind v uniformě a v ruce má podložku na které má přicvaknutý nějaký seznam.
„Boarding passes!“ požádal nás stroze. Vytáhnul jsem teda papíry na kterých byl printscreen stránek potvrzujících naši rezervaci lístku. „Tohle není boarding pas, to je jen potvrzení o zaplacení. Musíte mít boarding pas,“ zchladil nás ouřada.
„Cože? Kde je vemem?“ děsil jsem se protože vlak odjížděl za deset minut.
„V kanceláři, já vás tam vemu. Pojďte se mnou!“ zavelel indoš. Běželi jsme ještě za Opíkem, kterej už byl pohodlně usazenej ve vlaku a nechápal co se děje. „Já nic nepotřeboval!“ divil se.
„Asi si měl štěstí!“
„Vyser se na něj!“
„Ty vole na nás zavolá ty milice se samopalama. Jdem s ním, doufám, že to stihnem!“ a vyrazili jsme za prckem. Ten nás najednou táhnul ven z nádraží.
„Moment ty hajzle! Kam jdeš?“
„Office, we need to go to ticket office!“ /musíme do prodejny lístku/ žvatlal indoš.
„Ven nejdem! Zařídíme to tady. Je tady nahoře kancelář!“
„Ne pane, ta je zavřená, musíte se mnou!“ naléhal indoš, ale já zamířil do kanceláře na nádraží. Byla zavřená.
„Ty vole, vždyť to nestihnem!“ nadával jsem mu, „kam nás vůbec vedeš?“ zeptal jsem se rozčileně.
„Nebojte, stihnem, no problem!“ ujišťoval nás čmoud. Ale zbývalo jen pár minut. V panice jsem vběhnul do nějaké kanceláře odkud vypravovali vlaky a nešťastně jsem jim vysvětloval, že si nestihnem zařídit boarding pasy. Divili se a řekli mi, že ten papír co mám bohatě stačí.
„HAJZL! KDE JE?!“ došlo mi, že jsme se zase málem stali obětí podvodu a vyběhl jsem ven. Prcek zmizel.
„Jen si tam vešel, tak vzal dráhu,“ hlásil Rampa.
„Fofr mazej na vlak!“ zavelel jsem a tak tak jsme stihli naskočit.
„To sou kurvy, voni by nám to fakt nechali ujet!“ ulevoval si Rampa.
„Jasně a pak by nám nabídli nějakou výhodnou dopravu děfky!“ nadával jsem, ale už jsme naštěstí jeli. Byl to luxus, opravdovej luxus, dostávali jsme jídlo, vlak byl klimatizovanej a sedačky pohodlný. Za okny ubíhala indická krajina a my se těšili na návštěvu Taj Mahalu.
Ten byl zavřenej. Ostatně, to přece každej ví, že každej pátek je Taj Mahal zavřenej.
„Ty vole, von nám ten zmetek včera nekecal!“ vydechl Opík.
„No jo, ale jak to má člověk tady poznat?!“ naříkal jsem.
Problém jsme vyřešili standardně po svém. Našli jsme terasu s výhledem na Taj Mahal a tam jsme po velkém naléhání přesvědčili majitele, aby nám prodal pivo už dopoledne a zatím jsme ucumlávali dva roku prošlou Colu.
Zkusili jsme ještě Ondráše, jestli nezná nějakej trik nebo zadní vrátka a pak i na vlastní pěst prozkoumávali okolí Taj Mahalu. Po tom co nás zahnali se samopaly jsme raději vyrazili na obhlídku Agry. Ve zdejších malejch uličkách jsme se naprosto beznadějně ztratili. Chvíli jsme se ocitili mezi nějakým svatebním pochodem, několikrát jsme prošli uličku s kořením a pak jinou s kuchyňskými potřebami a marně jsme se ptali na cestu ven. Po hodině bloudění jsme konečně dorazili zpátky k restauračkám, kde jsme dali výbornej obídek a pak odchytli rikšu a jeli do Red Fort. Už jsme začali bejt příjemně připití a tak jsme tam začali dělat slušnej vyrvál. Je to svaté místo a alkohol tu je zakázán snad pod trestem smrti. Takže jsme tam slejvali rum do coly a pak jsme s Opíkem přes sebe hodili deky z letadla a pili jsme pod nima. Vypadali jsme jako dvě muslimky a některé návštěvníky jsme tím opravdu zmátli. Překvapivě nás nikdo nezastřelil ani nezavřel a tak jsme mohli asi po hodině nasednout na naše rikšáky, kteří šlapali někam o čem tvrdili, že musíme vidět. My chtěli ale nejdřív doplnit zásoby pitiva a tak jsme jeli přes nějaké pochybné uličky, kde za veksláky a dealery drog se krčil krámek s pitím. S novými zásobami byl svět ještě veselejší. Poháněli jsme naše cyklorikšáky k větším výkonům a motivovali je k závodům. Dovezli nás kamsi, kde nám tvrdili, že dál máme jít pešky. A tak jsme šli a ukázalo se, že nás dovezli na vyhlídku, odkud byl úžasnej pohled na Taj Mahal při západu slunce. A pak už se jelo zpátky na vlak. Rikšáci začali simulovat vyčerpání a pak na nás zkoušeli, že tady už musej skončit a dál nás poveze nějakej šéf. To jsme odmítali a řekli jsme, že teda končíme. Za jejich skvělé služby jsme jim chtěli dát 300 rupek místo dohodnutejch 140. Urazili se a chtěli daleko víc. Takže zase jsme se nerozcházleli v dobrém. Navíc jsme skončili kdesi uprostřed noční Agry a netušili kudy na nádraží. Podařilo se nám ale odchytit motorikšu, která nás vzala za polovinu ceny, co jsme platili s vypečeným amíkem se kterým jsme jeli sem z nádraží taxíkem. Na nádraží jsme ještě riskli místní šílenej bufáč, nechali se vyvést kvůli konzumaci piva a pak už šťastně nasedli na vlak a dopravili se zpátky do Dílí. Cestu z nádraží do hostelu jsme už měli našláplou a popravdě jsme možná byli v tu chvíli nebezpečnější individua, než místní chátra.
„Boarding passes!“ požádal nás stroze. Vytáhnul jsem teda papíry na kterých byl printscreen stránek potvrzujících naši rezervaci lístku. „Tohle není boarding pas, to je jen potvrzení o zaplacení. Musíte mít boarding pas,“ zchladil nás ouřada.
„Cože? Kde je vemem?“ děsil jsem se protože vlak odjížděl za deset minut.
„V kanceláři, já vás tam vemu. Pojďte se mnou!“ zavelel indoš. Běželi jsme ještě za Opíkem, kterej už byl pohodlně usazenej ve vlaku a nechápal co se děje. „Já nic nepotřeboval!“ divil se.
„Asi si měl štěstí!“
„Vyser se na něj!“
„Ty vole na nás zavolá ty milice se samopalama. Jdem s ním, doufám, že to stihnem!“ a vyrazili jsme za prckem. Ten nás najednou táhnul ven z nádraží.
„Moment ty hajzle! Kam jdeš?“
„Office, we need to go to ticket office!“ /musíme do prodejny lístku/ žvatlal indoš.
„Ven nejdem! Zařídíme to tady. Je tady nahoře kancelář!“
„Ne pane, ta je zavřená, musíte se mnou!“ naléhal indoš, ale já zamířil do kanceláře na nádraží. Byla zavřená.
„Ty vole, vždyť to nestihnem!“ nadával jsem mu, „kam nás vůbec vedeš?“ zeptal jsem se rozčileně.
„Nebojte, stihnem, no problem!“ ujišťoval nás čmoud. Ale zbývalo jen pár minut. V panice jsem vběhnul do nějaké kanceláře odkud vypravovali vlaky a nešťastně jsem jim vysvětloval, že si nestihnem zařídit boarding pasy. Divili se a řekli mi, že ten papír co mám bohatě stačí.
„HAJZL! KDE JE?!“ došlo mi, že jsme se zase málem stali obětí podvodu a vyběhl jsem ven. Prcek zmizel.
„Jen si tam vešel, tak vzal dráhu,“ hlásil Rampa.
„Fofr mazej na vlak!“ zavelel jsem a tak tak jsme stihli naskočit.
„To sou kurvy, voni by nám to fakt nechali ujet!“ ulevoval si Rampa.
„Jasně a pak by nám nabídli nějakou výhodnou dopravu děfky!“ nadával jsem, ale už jsme naštěstí jeli. Byl to luxus, opravdovej luxus, dostávali jsme jídlo, vlak byl klimatizovanej a sedačky pohodlný. Za okny ubíhala indická krajina a my se těšili na návštěvu Taj Mahalu.
Ten byl zavřenej. Ostatně, to přece každej ví, že každej pátek je Taj Mahal zavřenej.
„Ty vole, von nám ten zmetek včera nekecal!“ vydechl Opík.
„No jo, ale jak to má člověk tady poznat?!“ naříkal jsem.
Problém jsme vyřešili standardně po svém. Našli jsme terasu s výhledem na Taj Mahal a tam jsme po velkém naléhání přesvědčili majitele, aby nám prodal pivo už dopoledne a zatím jsme ucumlávali dva roku prošlou Colu.
Zkusili jsme ještě Ondráše, jestli nezná nějakej trik nebo zadní vrátka a pak i na vlastní pěst prozkoumávali okolí Taj Mahalu. Po tom co nás zahnali se samopaly jsme raději vyrazili na obhlídku Agry. Ve zdejších malejch uličkách jsme se naprosto beznadějně ztratili. Chvíli jsme se ocitili mezi nějakým svatebním pochodem, několikrát jsme prošli uličku s kořením a pak jinou s kuchyňskými potřebami a marně jsme se ptali na cestu ven. Po hodině bloudění jsme konečně dorazili zpátky k restauračkám, kde jsme dali výbornej obídek a pak odchytli rikšu a jeli do Red Fort. Už jsme začali bejt příjemně připití a tak jsme tam začali dělat slušnej vyrvál. Je to svaté místo a alkohol tu je zakázán snad pod trestem smrti. Takže jsme tam slejvali rum do coly a pak jsme s Opíkem přes sebe hodili deky z letadla a pili jsme pod nima. Vypadali jsme jako dvě muslimky a některé návštěvníky jsme tím opravdu zmátli. Překvapivě nás nikdo nezastřelil ani nezavřel a tak jsme mohli asi po hodině nasednout na naše rikšáky, kteří šlapali někam o čem tvrdili, že musíme vidět. My chtěli ale nejdřív doplnit zásoby pitiva a tak jsme jeli přes nějaké pochybné uličky, kde za veksláky a dealery drog se krčil krámek s pitím. S novými zásobami byl svět ještě veselejší. Poháněli jsme naše cyklorikšáky k větším výkonům a motivovali je k závodům. Dovezli nás kamsi, kde nám tvrdili, že dál máme jít pešky. A tak jsme šli a ukázalo se, že nás dovezli na vyhlídku, odkud byl úžasnej pohled na Taj Mahal při západu slunce. A pak už se jelo zpátky na vlak. Rikšáci začali simulovat vyčerpání a pak na nás zkoušeli, že tady už musej skončit a dál nás poveze nějakej šéf. To jsme odmítali a řekli jsme, že teda končíme. Za jejich skvělé služby jsme jim chtěli dát 300 rupek místo dohodnutejch 140. Urazili se a chtěli daleko víc. Takže zase jsme se nerozcházleli v dobrém. Navíc jsme skončili kdesi uprostřed noční Agry a netušili kudy na nádraží. Podařilo se nám ale odchytit motorikšu, která nás vzala za polovinu ceny, co jsme platili s vypečeným amíkem se kterým jsme jeli sem z nádraží taxíkem. Na nádraží jsme ještě riskli místní šílenej bufáč, nechali se vyvést kvůli konzumaci piva a pak už šťastně nasedli na vlak a dopravili se zpátky do Dílí. Cestu z nádraží do hostelu jsme už měli našláplou a popravdě jsme možná byli v tu chvíli nebezpečnější individua, než místní chátra.
Žádné komentáře:
Okomentovat