Hej cops!

Ráno vstávám jako první. Všichni až na Radka ještě chrápou. Dělám si u něj v autě snídani a pak vyklízíme bordel. Byl toho obrovskej pytel – neuvěřitelný co zvládnem za jednu noc kalby. Píšu Míše, že se to snažíme zpacifikovat a vyrazit. Není to ale jednoduché. Digi, Joska a Žena vstali docela rychle, ale náš stan stávkoval. Nakonec jsem nějak vyštval Pratetu, ale Mrka jsme museli normálně vynést ven, kde s sebou fláknul a spal dál. To bylo skoro půl jedenáctý. Zas je fakt, že s sebou mrská, když je vzhůru. Konečně jsme všichni zabalili a mohli vyrazit. Radek by chtěl navštívit nějaký skanzen na který byla cestou cedule. Jedem tam. No skanzen, je prostě taková skotská tradiční vesnička (rozumněj díra), kterých najdete hlavně na severu jako studentů v hospodě o zkouškovým. Ale měla své kouzlo a v místním antikvariátu, kde se čas zastavil před 500 lety jsem si koupil knížečku od Machiavelliho se zlatou ořízkou za pár liber. Nebylo by divné, kdyby v době jejího vydání ji tenhle obchůdek nafasoval jako horkou novinku. Kupujem ještě nějaký zásoby v místním Cooperative a kluci jdou něco shánět. Já si otevřel pivečko a sednul si na lavičku před obchodem. Na Facebooku jsem si všiml žádosti o přátelství od Míši. Chvilku jsem nechápal. Že by si mě odebrala z přátel a teď žádá znova o přátelství? Srdce se mi sevřelo. Chce to dát teda opravdu dohromady? Mýlil jsem se, když jsem měl od půlky týdne pocit, že zase byla s ním a že jsem ji nadobro ztratil? Aplikace ale neukazovala o jakou žádost se jedná. Zkoušel jsem mobilní verzi a taky nic. Až přepnutí na desktop verzi mi dalo odpověd. „Uživatel žádá o změnu statusu na ‘je to komplikované‘. Potvrzením se tento status objeví u vás obou.“ Bylo to, jako když bodne nůž. Navíc to posílala už v úterý. Můj pocit byl správný. Srdce se znovu sevřelo, ale chladem. „Nic není komplikované!“ problesklo mi hlavou, „nikdy nic není komplikované, život je komplikovaný, vztahy jsou komplikovaný, když je ale někdo tak označí, má už často jasno,“ odmítl jsem žádost. Hlavou běželo tisíc myšlenek a sluneční den už nebyl tak krásný. Dopil jsem pivo a přišel Prateta. Čekali jsme na Mrtvočicha, kterej nám ale nějak proklouznul a tak jsme vyrazili za osatníma k busíku a konečně nabírámě směr Edinburgh. Cestou jsme zastavili na benzínce a já šel na záchod a Joska, že prý nějak nenápadně vyhodí odpadky. Sedím na záchodě a najednou slyším anglické hlášení: „Laskavě prosíme pána u odpadkového koše, aby použil kontejner za budovou.“
Bylo mi jasný, komu to je mířený, ale řekl jsem si, že jsou dost v pohodě a Joska umí dobře Anglicky. Najednou další hlášení: „Prosíme pána u odpadkového koše, aby použil kontejner za budovou.“
Zaznamenal jsem, že zmizelo 'laskavě' a tón byl důraznější. Chtěl jsem vyběhnout a říct mu to, ale ještě to nešlo. Při třetím, už poměrně agresivním hlášení: „Pro vyhazování odpadků použijte kontejner za budovou!“ jsem konečně vyrazil ven, ale už jsem jen viděl Josku, jak se vrací od kontejneru.
„Tak se zdá, že z týhle benzínky rychle pojedeme,“ glosoval jsem to, naskákali jsem do busíku a opustili horkou půdu. iPhone poradil, že o víkendu se dá parkovat v zóně za centrema a tak to jdem zkusit. Zastavili jsme luxusně přímo pod Calton Hillem, kde se bude dnešní akce odehrávat. Nakonec parkujem vedle dalšího busíka, takže náš busík má aspoň kamaráda. Jdem nakoupit do outdoor shopu a volá Míša a já ji naviguju kde jsme. V telefonu zní docela normálně a loučí se hezky. Že by bylo jinak? Že by jen měla těžký den a čas to srovnal? V hloubi duše jsem věděl, že si to snažím namluvit a vím, že to asi nebude pravda. Nakoupili jsme a já pak s Radkem šel ještě do Tesca pro vodu a pro pití. Ostatní šli k busíku. Když jsme tam dorazili čekala tam Míša s kamarádkou. Tak tohle byl ten moment, na který jsem se těšil, který jsem si představoval už v tom týdnu, než jsme odjeli. Naivně jsem věřil, že odloučení nám prospěje a každý z nás si bude schopen uvědomit co ztrácí a co chce. Představoval jsem si, jak se setkáme v tom městě daleko na severu, jak se obejmem a políbíme a budem vědět, že je odpuštěno, že chcem oba toho druhého.
Nic z toho se nekonalo. Jen když jsem ji uviděl, proběhl mnou zase ten chlad a zlost z rána. Navíc to jak vypadala, jsem vůbec nechápal. Věděla, že to je takovej hipísáckej festival, kde lidi tančí pomalovaní v bahně a kolem ohňů, věděla v čem jsme jeli my a ona přijela oblečená a nalíčená jako barbína. Byl to strašlivej kontrast k nám všem ostatním. Bylo to úplnej opak toho co jsem si ten týden zamiloval: té jednoduchosti, pokory a radosti z mála. Tady pod Calton Hillem seděl na obrubníku někdo z jiného světa, kam já zjevně nepatřím a ten někdo se mi to tady snažil dát najevo.
Přesto jsem to zkusil, usmál se, radostně pozdravil a nahnul se k ní, abych jí dal pusu. Nezvedla se, neobjala mě. Otočila obličej a nastavila tvář. Cítil jsem se strašně. Přesto jsem se snažil zachovat zdání normálnosti. Šli jsme nahoru na kopec uvařit si jídlo. Nakonec jsme zakempili na krásném trávníčku vedle parku před nějakou mohutnou kamennou budovou. Všichni vytáhli vařiče a začali kuchtit něco k snědku. Čekal jsem, že nás někdo vyhodí, ale kolemjdoucí se jen smáli – holt Skoti, chápou lidi co šetří.
Po obědě jsme se vypravili k přístavu. Bylo to celkem pekelně daleko a cestou jsme začali ztrácet lidi. Mrtvočich s Pratetou se zasekli v obchůdku s vinylovejma deskama a Míša s kamarádkou se kdesi ztratily. Přístav byl poněkud průmyslovější a nepřístupnější, než jsme si slibovali. Prohlídli jsme si nějakou mohutnou loď, zablbli na molu a potom jsme se celkem malebnými přístavními uličkami vrátili na silnici co vedla zpátky k busíku. Cestou jsme ještě doplnili zásoby v Tescu. Nejlevnější krabicové víno, nějaká Tesco Cola a obrovská plastová lahev levného Cideru asi za dvě libry. Takovej hippie nákup. U busíku jsme smíchali alkohol s Colou do plastovejch lahví, abychom to mohli pronést.
Radek zavelel odchod, pozamykal busík a chtěl vyrazit.
„Ještě moment!“ vykřikl někdo a hrnul se do busíku. Radek odemknul, dotyčný zjistil, že tu věc má venku a Radek zase zamknul.
„Počkej, ještě ...“ zvolal někdo jiný a dobejval se do kufru. Tohle, nekecám, trvalo hodinu. Radek, jinak celkem pohodovkář, už vykazoval lehkej tik.
„Já vás nechápu,“ pronesl odevzdaně.
Bylo ještě brzo a já potřeboval někde dobít kameru. Prohlásil jsem, že se stavím v hospůdce na pivko, jestli někdo chce obětovat nějakou tu libru a dát si tam jedno se mnou. Všichni byli pro. Hledali jsme tu pravou, stylově skotskou, příjemnou lokální hospůdku. Když tu nám padl zrak na tabuli, kde byly české vlaječky a nápisy jako Plzeň, Staropramen, Budvar. Tabule zvala na návštěvu české hospůdky „Pivo“.
„No tak v hospodě, co by se jmenovala ‘Pivo’ jsem teda ještě nebyl!“ prohlásil Joska a bylo rozhodnuto.
Interiér byl až na jeden českej nápis na zrcadle celkem lokálně skotskej stejně jako obsluha. My už trošku rozjaření z ochutnávek letošního ročníku levného vína jsme tam začali dělat slušnej brajgl.
„My jsme Češi,“ řekl jsem barmanovi na vysvětlenou.
„To sem poznal,“ odtušil Anglicky.
Poprosil jsem ho o dobití baterky do kamery.
„My tu nemáme žádnou volnou zásuvku,“ prohlásil aniž by se rozhlídnul.
Zažil jsem už pár diskuzí se Skoty a proto jsem ještě jednou poprosil, jestli by se nemohl podívat, nebo něco odpojit, ale tušil jsem, že nemám šanci. Roznesl jsem piva a šel se podívat po nějaké zásuvce. Před záchody vedl nějakej kablík do zásuvky. Vytáhl jsem ho a bylo slyšet jak utichl nějaký bzukot. Všechno ostatní ale fungovalo, takže jsem spokojeně zapojil dobíječku a šel si připít s ostatníma. Piva chutnala, zábava se rozjela a po nějaké době potřebovali první lidi na záchod.
„Tam je vedro jak v peci!“ nadával Prateta.
„Aha, tak to možná byla klimatizace na záchodě,“ rozesmál jsem se, „pak že tu nemaj volný zásuvky!“
Dorazila i Míša s kámoškou a tak nějak nezávazně se bavily a pak se najednou sbalily, že někam jdou nebo co. Nikdo moc nechápal, ale nikomu to moc nevadilo. Měli tu tupláky (dvoupintový, tj.: 1,13 litru) Plzně za 5 liber a my se stačili docela odstřelit, než jsme konečně vyrazili na Beltane. Ve frontě jsme se poladili levným vínem a Morganem s Colou, takže jsme na kopec přišli dost rozjaření.
„Kde bude hlavní šou?!“ ptali jsme se hlídkující policistky.
„Já nevím, jsem tu poprvé,“ smála se.
Nakonec jsme to našli a vytvořili hlouček kousek od pódia. Tam stále probíhaly nějaký přípravy a nám už byla zima.
„Je nám zima! Zapalte oheň!“ řval Mrtvočich.
„Jak se řekne zima Anglicky?“ obrátil se pak na mě.
„Cold“
„It’s fucking cold here! We want fire!” hulákal rozjařeně.
Konečně nějaké mystické postavy s obrovskou obřadností zapálily nějaký mohutný znaky zavěšený mezi římskými sloupy. Oheň začal pohlcovat a rozsvěcovat jednotlivé části znamení. Publikum stálo, ani nedýchalo a jenom cvakaly spouště fotoaparátů.
„Červenáááá se line záááře,“ začal někdo z naší party.
„Hřeje ruuce, barvííí tváááře!“ přidal se okamžitě zbytek.
„Óohéeň, oohéeň!“ řvali jsme procítěně a okolí nechápalo. Přišlo mi, že jim nebylo jasný, jestli si děláme prdel, nebo jestli to je součást nějakého obřadu. Z té písně bylo totiž cítit, že to k věci tak nějak patří a my pak přidali několik hlasů, takže to bylo (myslím) docela působivé. Potlesk nám to nevyneslo, ale ani nám nikdo nedal přes držku.
Bylo jasný, že v tom davu 12 tisíc lidí dlouho nevydržíme pohromadě a proto jsem navrhnul sraz v jedenáct hodin u stánku Fish and chips. Prakticky vzápětí na to nám zmizel Mrtvočich a už jsme ho celej večer neviděli. Pak jsme se nějak všichni začali trhat. Našly nás ale Míša s kámoškou a tak jsme šli s nima k nějaký hořící bráně. Už se setmělo a já chytnul Míšu a poprosil jí, aby šla se mnou stranou. Nechtěla, byla nepříjemná, ale nakonec šla. Drželi jsme se za ruku a našli trochu klidnější místo. Měl jsem stažený hrdlo, když jsem se zeptal na něco, co mi bylo předem jasný: „Takže tohle je konec? Definitivní rozchod?“
„No, asi jo,“ odvětila ležérně.
„Poznal jsem to,“ odpověděl jsem, aniž bych řekl, co všechno jsem poznal.
„Stejně jsem ti chtěl poděkovat za to všechno krásný, co jsme spolu prožili. Nebylo toho zas tak málo, jak si teď oba myslíme.“
„Já vím.“
Ještě chvíli jsme šli mlčky, když jsem se k ní sklonil a řekl:
„Tak aspoň poslední pusu na rozloučenou.“
Odtáhla se, to mě naštvalo.
„Mi nedokážeš dát ani poslední pusu?“
„Kouřila jsem, vím jak moc ti to vadí.“
„Myslím, že u tý poslední pusy to zvládnu.“
Políbili jsme se. Nebylo v tom nic, cítil jsem to, hlavně z její strany.
„Tak snad abysme našli ostatní,“ pronesl jsem.
Volal jsem Pratetovi, ale bylo to jako se bavit s postiženým.
„Jsme dole u pódia v levým dolním rohu,“ řval na mě opakovaně do telefonu.
„KDE, opakuju KDE je to pódium?“ řval jsem já.
„Jsme u pódia v levým dolním rohu, jsou na něm ty čertice,“ mlel fůrt svou.
„VOLE! Já nevím, kde je to pódium! My jsme u těch římskejch sloupů,“ odpovídal jsem.
„Jsme v levým DOLNÍM rohu!“
A takhle to šlo dokola a já podrážděnej z rozchodu jsem to už přestal dávat a začal jsem bejt sprostej: „Debile! Dej mi prosímtě někoho kdo má mozek!“
Konečně mi předal Míšinu kámošku, který jsem řekl naší pozici a ona byla do minuty u nás.
Já ji nechal odejít s Míšou a sám jsem se ztratil. Cítil jsem, že teď vůbec nechci být nikde poblíž ní. Volal jsem Digimu kde jsou. Našel jsem ho se Ženou.
„Tak je definitivně konec,“ hlesl jsem na uvítanou a měl jsem slzy v očích. Žena mě objala a šli jsme dolů po cestě a zastavili jsme se na jednom fleku, odkud byl nádhernej výhled na noční Edinburgh.
Byla to krása, moře světel ze kterých se tyčily kamenné věže a v dáli moře na kterém svítily lodě. Úchvatná podívaná, ale mně se v tu chvíli zhroutil svět. Rekapituloval jsem celou naši historii. Měl strach co bude s dětma, dostával ze sebe nenávist i lásku. Digi seděl tiše vedle nás a občas mi podal lahev s pitím. Jak ubíhal čas, ja se postupně vzpamatovával. Žena mě držela za ruku a hladila mě a já ucítil, že mě dokáže mít někdo zase rád a dával jsem se dohromady.
„Nakonec, tohle je úžasný místo na rozchod,“ prohlásil sem a rozhlédl se po té kráse. Nechápal jsem náklonost Ženy, která dny předtím spíše dávala najevo sympatie Joskovi a já se dny předtím snažil nedávat najevo žádné sympatie. Napadlo mě, že třeba jen čekala, jak to dopadne mezi mnou a Míšou. Jak jsem se ale vzpamatovával a začínal zase chladně uvažovat došlo mi to:
„Ty mě jenom utěšuješ viď?“ podíval jsem se na ní smutnýma očima.
„Jo. Vadí ti to?“ řekla po chvilce odmlky.
„Nevadí,“ usmál jsem se po chvíli, „můžem to nechat až do chvíle, kdy se vrátíme k busíku?“ řekl jsem a objal ji kolem ramen. Seděli jsme tam tak chvíli v tichu a dívali se na to moře světel pod námi.
Digi seděl vedle nás a zamyšleně popíjel z lahve cideru.
...
Zvedli jsme se a šli se ještě porozhlídnout po festivalu. Kdesi v dáli hořel obrovskej oheň.
Dorazili jsme k němu a potkali Pratetu. Postavili jsme se přímo po větru, takže do zad nám padala záplava rozpálených jisker. Kolem nás lidi křičeli a přesunovali se a jen my stáli klidně. Já měl na sobě své pončo z lamí vlny a pronesl jsem:
„Když jsem nechyt do teď, tak je to asi nehořlavý, nemusíme panikařit.“
„No já myslím, že kdybys přes to zkusil skočit, tak bys asi chytnul!“ komentoval Prateta obrovitánskou hořící hromadu, kde jen dřevo sahalo nad hlavy přítomných.
„Já myslel, že budou skákat srabi! Ale voni tu maj samý zábrany a bezpečáky!“ rozčiloval jsem se.
„Tohle by nikdo nepřeskočil!“ smál se Prateta.
„Tady máš kameru a sleduj!“ vrazil jsem mu do ruky kameru a začal se prodírat davem na druhou stranu. Z druhé strany to bylo z kopce a bylo tam volněji. Rozeběhl jsem se co jsem mohl, chytnul se nějakých lidí u zábrany a zdvihl se jim na ramenou, dopadl jsem kousek před bezpečáky, kteří se nestačili ani pohnout, pamatuji si ještě, jak sem se jich chytil taky za ramena a mohutně se odrazil. Mám pocit, že jsem se musel ještě jednou odrážet od hořící hromady, ale to už si nepamatuju. Vybavuje se mi jen ta zátarasa, bezpečáci a potom něco nepopsatelného. Bílá hořící stěna, neskutečný pocit adrenalinu, který mi zaplavil tělo už tím skokem přes zátaras. V momentě skoku přes oheň jsem už nevnímal. Na to nejsou slova, pamatuju si jen vejšku, stojící lidi okolo, to že jsem vyletěl z toho ohně a mohutnej aplaus přihlížejících. Několika skoky jsem přeletěl zátaras na naší straně. Lidi stojící kolem nás vykřikovali nějaká obdivná slova:
„Padáme! Než nás tu někdo vyhmátne!“ vykřikl jsem ještě stále se třesouc pod návalem adrenalinu.
„Sem to pořádně nenatočil, sem to zmáčknul pozdě,“ vracel mi Prateta kameru. Něco jsem mu zanadával a prohlásil, že teď už to budou hlídat pořádně, že už to znovu nepůjde. Vůbec jsem si tehdy neuvědomoval co se pořádně stalo. Když jsem druhý den viděl fotky a videa, tak jsem nechápal. Prateta se nám někde ztratil, stejně jako Digi a já šel se Ženou sám městem a hledali jsme busíka. Poděkoval jsem jí za všechno. Volal Joska a ptal se, kdo tam je se mnou. Chvilku jsem kličkoval, ale pak jsem řekl, že jsem jen se Ženou. Odvětil něco neutrálního, ale cítil jsem, že je překvapenej a zmatenej. Chvíli jsme bloudili, našli jsme Pratetu a hláškou, že to je gay jsem mu zkusil přihrát holky se kterýma se zrovna bavil. Nějak to nevyšlo. Nadával nám, že čekal od jedenácti u Fish and Chips a nikdo tam nepřišel.
Dorazili jsme k busíku, kde už byl Radek, Digi a Joska. Žena vešla do busíku a hned chytla Josku za ruku. Viděl jsem napětí v jeho tváři, když jsme přicházeli a dobře jsem viděl jak se mu na tváři rozlil výraz „šťastnýho mončičáka“, když přišla k němu. Je to strašně silnej pocit, vidět blízkýho kamaráda, kterej taky dostal od života pěkně přes držku, jak je zase šťastnej.
Chyběl už jenom Mrtvočich. Měli jsme strach, protože naposled byl pěkně rozjetej a neměl u sebe telefon, takže jediná šance byla, že nás dokáže najít v tom stavu úplně sám v noci v úplně cizím městě. Cejtil jsem průšvih, když tu najednou se odněkud vynořil se psem a ještě s nějakým týpkem. Přišli k autu, sedli si na chodník, Mrtvočich muchloval psa a něco si nadšeně vykládali. Všichni jsme měli strašnou radost, že ho vidíme a smáli jsme se tomu celýmu výjevu. Radek pak vyrazil, že už ho naloží. Mrtvočich padnul do auta a začal nesouvisle chrlit svůj příběh:
„Hobbite vole já sem třičtvrtě hodiny hledal cestu na tuhle silnici, já byl úplně v prdeli! Já viděl policajty. Řekl jsem ji vole, hej cops! I just need to ask you do you have an access to the facebook. I have money. Všichni na mě srali! Já nechápu jak jsem se sem dostal. Já tomu vůbec nevěřil, že jsem to našel. Mně bylo všechno jedno vole. London street. Poslední šance vole. Pak jdu na fízly a řeknu: Policajti vole dejte mi facebook vole a já zavolám Hobbitovi a to se z toho pos*rete.”
“Ani nevíš, jak oceňujem to, že jsi to dokázal!“
„Všichni, všichni na mě srali. Sem jim říkal, mám dvacet liber. I have money! Já nevěděl, já nevěděl jak se jmenuju. Já nevěděl kde sem. No way! I just need an access to the facebook! A všichni fuck off!“ mlel si Mrtvočich fůrt svou.
Radek zavelel, my vyskákali a roztlačili busíka a jelo se. Digi dělal závozníka a Mrtvočich dál a dál vyprávěl svou storku o tom jak nás nemohl najít a všichni se ohromně bavili. Jeli jsme nonstop až do Windsoru. Všichni postupně odpadli. Pozice v autě se vystřídaly a já se vzbudil, když už bylo světlo. Na ramenou mi spali Mrtvočich s Pratetou, vepředu seděl šťastnej Joska se ženou, Radek si řídil svého busíka a Digi se na mě otočil a krátce jsme se na sebe usmáli. V tu chvíli se mi v duši rozlil neuvěřitelnej klid. Dostal jsem sílu, věděl jsem, že dokážu jít dál a že život stojí za to a bude skvělej. Věděl jsem, že stále mám kolem sebe úžasný kamarády. Prošel jsem si za poslední týdny a měsíce strašným peklem, kdy život přestával dávat smysl, ale znovu jsem ho našel. Vzal jsem telefon a vyfotil jsem se. Musel jsem tu chvíli mít vepsanou ve tváři a chtěl jsem mít možnost si ji připomenout až zas přijdou horší chvíle...

Vlevo! Jeď vlevo!

V noci začal brutálně foukat vítr a jako by to nestačilo, tak uprostřed noci Mrtvočich, kterej skoro každou noc něco povídal ze spaní najednou vyletěl, začal se mlátit ve spacáku, ve kterým byl celej zachumlanej a řval: „Dopiči! Kurva! Kurva! Kurva! Pomoc! Pomóc!“
Byl už půlkou těla venku a mlátil s sebou a vypadalo to, že se pokusí dostat i skrz stan. Chytnul jsem ho za rameno, stáhnul ho dolů a snažil se ho uklidňovat. Během chvilky byl v pohodě.
„Co se ti zdálo?“ ptali jsme se.
Mrtvočich, kterej už zase okamžitě upadal do limbu jen něco zamlumlal o tom, že se dusil v druhý vrstvě spacáku (žádnou nemá). Zbytek noci už proběhl v poklidu a ráno jsme vstávali snad až kolem desáté. Sluníčko už zase svítilo a kolem se valily hordy turistů. Dneska byla královská svatba a celá země díky tomu dostala volno. Posnídali jsme, všichni tak nějak zabalili a jen Mrtvočich ležel ve stanu a odmítal vstát i když už jsme zbourali co šlo a nechali jen podlážku s tropikem bez tyčí. Nakonec jsme ho nějak vylákali a mohlo se vyrazit.
Trošku foukal vítr. Když řeknu trošku, tak tím myslím, že to bralo lehčí desetikilové kameny u země a hrálo si to s nima jak s polystyrenem. Navíc dost ledovej. Oblékli jsme si několik vrstev a šlapali nahoru, na druhé straně hory svítilo sluníčko a my z toho výstupu byli spocení, takže jsme se zase svlékali, jen jsme došli do údolí do stínu, zase ten uragán. Cílové městečko už bylo blízko a my byli stále vysoko v horách. To znamenalo jediné. Ano, čekal nás brutální sestup. Zkoušel jsem jít pozadu, protože kolena doslova brečela. Najednou cesta skončila a byla tam jen pešinka v suchém kapradí a ostružiní. Jinudy ale cesta nevedla, nebo jen velkou oklikou. Co se dalo dělat, šli sme. S botama plnýma bordelu a nohama podrápanýma od ostružin jsme konečně dorazili do cíle. Hned pod horou stál busík a Radek nikde. Poslal jsem mu pár zpráv a šli jsme nakoupit. Až časem jsem zjistil, že jsem psal kolegovi z práce, kterej nechápal kde by nás měl vidět na obzoru a proč mu píšu, že jdem nakoupit a sejdem se u busíku.
Šťastnou náhodou jsme se sešli úplně přesně na čas a mohlo s jet dál.
„Ty vole kudy to jedu?!“ vykřikl náhle Radek a šlápl na brzdu a zastavil přímo před protijedoucím Vauxhallem. Ukázalo se, že si to jel v klidu po pravé straně silnice. Osádka zpozorněla a začala ho hlídat. Na křižovatce na hlavní Radek opět chladnokrevně vykružoval směrem do protisměru.
„Vlevo! Jeď vlevo!“ křičel Digi a Radek to hned strhnul do správného pruhu.
„Von si jen najížděl,“ smál se Joska.
Jinak celkem v poklidu jsme dorazili do Carlisle, kde jsme nakoupili zásoby v Tescu a doplnili palivo. Pak už hurá směr Edinburgh. Cedule u dálnice slibovala „vyhlídkovou trasu“ a tak jsme to strhli, umlčeli Zuzanku a zkusili vyrazit po okreskách. Cesta se vinula mezi kamennými vesničkami a poté horskými sedly a byla to opravdu nádherná vyhlídkovka. Na jednom z nejvyšších bodů jsme zastavili, protože ležáky musely ven. První člověk vyskočil z busíku, tak tak se chytil dveří a dodrápal se zpátky a s námahou zabouchnul. Venku byl menší orkán.
„Ještě tam fouká?“ smáli jsme se replikou z Trpaslíka. Močáky byly ale neúprosne a tak jsme nakonec jsme vylezli ven, zapřeli se u krajnice a zkoušeli to aspoň po větru. Nešlo ani aby dva stáli vedle sebe, či poměrně daleko od sebe, protože rozptyl byl neskutečný. Nakonec jsem taky vyrazil. Jen co jsem to pustil, pochopil jsem v praxi proudění větrných vírů. Vrátil jsem se do auta otíraje si obličej.
„Je to maso!“ komentoval jsem to.
„Taky máš půlku ve ksichtu co?“ chechtali se ostatní. „Hele vono bylo úplně jedno jak si stoupneš, to prostě nešlo!“
Asi dvacet mil před Edinburgem jsme objevili pěknej flek na spaní. Raději jsme si ho poznamenali, protože pak už nic být nemuselo – a nebylo.
V Edinburgu jsme zastavili před hostelem Rock & Castle, kde jsme přespávali s Milanem a Raspou na našem skotském whisky-tripu a vyrazili jsme na prohlídku města. Obšlápli jsme uličky kolem centra, prohlédli katedrálu a já si dal kebab z turecký kebabárny.
Chtěl jsem se tam ještě potkat s Míšou, která měla dnes přiletět, ale ostatní chtěli být za světla na spacím fleku a tak jsme naskákali do busíku a frčeli zpátky. V Edinburgu bylo sychravo a po dešti. Na spacím plácku byla kosa a brutální vítr. Nikomu se z vyhřátého busíku nechtělo ven. Otevřeli jsme tam teda nějaký ty ležáky, koloval Captain Morgan a kecalo se a občas se zpívalo. Pak už sedala únava a Radek si vzal dopředu kytaru a jen tak tiše tam broukal písničku “Starý pán sedí a poslouchá Jazz…” a všem bylo hrozně dobře.
Na tmu jsme postavili stany a zalehli. Další den nás už čekal původní cíl naší cesty. Keltský festival ohňů - Beltane.

Drsnej žert

Ráno slyším Josku, kterej něco akčně vykřikuje o východu slunce a pobíhá venku.
„Vstávejte! Je osm hodin, bude půl devátý!“ huláká a burcuje všechny. Jsem jak přejetej parním válcem. Nohy rozstřílený z paintballu a po tom včerejším výstupu vůbec nevím jak budu moct dneska ještě chodit. Motám se ze stanu a hledám něco k snídani. Už si vařím, když mi vypadnul mobil a když jsem ho zvedal všiml jsem si časového údaje.
„Josko?!“
„Ano?“
„Osm hodin říkáš? Skoro půl deváté?! Víš, že tu je posunutej čas!?“
„No, jo, vím.“
„Je 6 hodin 55 minut ty hovado!“
„Je možný, že sem se trošku splet.“
No nic, byli jsme nějak vzhůru a nechtěli jsme aby nás tam někdo vyhmát, tak nakonec balíme a sestupujeme dolů k jezerům. Je to brutální sestup.
„Tohle, kdyby někdo po mě chtěl, abych šel nahoru, tak bych se asi i bránil!“ komentuje téměř kolmé kamenné stěny Joska.
„No nekřič, myslím, že tam někde na nás ještě čekaj,“ odttušil jsem.
Cesta vedla mezi pár farmami a potom podél křišťálově čistého jezera.
„Jak jsou na tom v Anglii s nudismem?“ zeptal se se zájmem Joska.
„Myslíš na koupačku co? Vždyť tady stejně nikdo není,“ máchl jsem rukou široko kolem sebe ukazujíce na prázdnou pešinku, kamenitou pláž a nehybnou hladinu jezera.
A byla to pravda. Během chvilky jsme já, Joska, Mrtvočich a Digi naskákali nazí do jezera. Voda byla ostře ledová, ale nesmírně osvěžující. Rychle jsme se poráchali a hurá ven.
V tu chvíli, ale v tu chvíli se odnikud vynořili dva kajakisti, nějaká katolická školka na vycházce a lidi venčící psa. Vidět to ve filmu, tak tomu nevěřím. Brali to ale všichni s humorem. Stezkou podél vody jsme se dostali až do vesničky, kde byla hospůdka The Fisher. Vešel jsem dovnitř a ocenil jsem nabídku několika lokálních piv.
„Můžete mi dát ochutnat ty lokální piva?“ zeptal jsem se staršího hostinského.
„Chcete od každého pintu?“ zeptal se protáhlým skotským přízvukem.
„Ne, jen ochutnat, abych si vybral.“
„Můžu vám dát půl pinty.“
„Já chci jen ochutnat, koupím pak šest pint toho, co mi bude chutnat!“
„Ne.“
„Ok, tak pintu od každýho,“ rezignoval jsem.
„Dáte mi mísu hranolek? Řekněte cenu. Zkusil jsem dojednat ještě jídlo.“
„Hranolky jsou jen k jídlu.“
„Ale já chci mísu, pro nás šest, zaplatím kolik si řeknete.“
„Ne.“
Vzal jsem tedy piva a dál nic nezkoušel. Byly to docela dobrý 'Ale', který celkem šmakovaly i těm držkám zmlsaným po ležáku. Před odchodem jsem se ještě nabídnul, že zkusím sehnat všem vodu na doplnění. Na záchodě to nešlo, takže jsem musel znovu za hostinským. Kupodivu celkem bez řečí vyhověl. Vrátil jsem se k partě, rozdal vody a vzal baťoh. Přišel mi nějakej těžší než předtím. Měl jsem pár piv a tělo si odpočinulo, rozleželo se, bylo rozlámaný, tak asi je to jen dojem, říkal jsem si. Přesto jsem po pár minutách zastavil a podrobil baťoh průzkumu. Věci byly narovnaný tak jak jsem je tam dal já, dole taky nic nebylo, jen v přídavném baťůžku byl mokrý ručník, kterej jsem dával Mrtvočichovi. Byl jsem přesvědčenej, že díky nevhodnému těžišti malého baťůžku to bylo ono. Vytáhl jsem ho ven a doběhl ostatní. Za chvíli jsme opustili silnici a vydali se do prudkého výstupu na nejbližší horu. Baťoh vrzal jak blázen, svaly na nohou se napínaly k prasknutí. Nechápal jsem co se děje. Zkusil jsem pořádně zabrat a dělat delší kroky. Šlo to, ale ostatní byli daleko rychlejší.
Nadával jsem, že toho táhnu stejně moc, že bez baťohu by se šlo krásně.
„Kdepak, s baťohem je to daleko lepší,“ ujišťoval mě Prateta, „člověk je pak takovej vyváženější.“
Pomyslel jsem si něco nepěkného, zatnul zuby a šlapal dál. Na prvním vrcholku se o mě pokoušel kolaps. Všichni už zas hnali dopředu a já zůstaval vzadu a doháněla mě Žena. To se předtím nikdy nestalo. Nechápal jsem to.
„Pomůžu ti nahoru, když pak zůstaneš se mnou vzadu,“ nabídla mi při jedné odpočinkové pauze mezi vrcholy, když jsem si protahoval bolestivá záda. „Všichni vždycky zdrhnete a já pak jdu úplně sama.“
„Jak mi chceš pomoct?“
„Máš v batohu obrovskej šutr, dali ti ho tam když jsi šel pro tu vodu v hospodě.“
„Ty kurvy!“
V obrovské boční kapse batohu byl dobře 50cm velkej, podlouhlej a nesmírně těžkej šutr. Vyhodil jsem ho ven a splnil slib a zůstával vzadu se Ženou. Musel jsem to dělat tak, že jsem vždycky popoběhnul a čekal, protože bez toho kamenu se mi po těch horách chtělo doslova lítat.
Čekal jsem, kdy mi to ti parchanti řeknou. Když navíc uviděj, že jsem fůrt vzádu. Neřekli. Ani slovo, ani náznak. Nejdřív jsem byl dost rozzuřenej a vymejšlel jsem pomstu, pak jsem se zklidnil a pak jsem se tomu musel strašně smát. A měl jsem sám ze sebe skvělej pocit.
Na jednom kopečku jsme dali šlofíka a šlo se dál. Výhledy byly dechberoucí, člověk měl skvělej pocit po každém zdolaném vrcholu, zkrátka to byla paráda. Byli jsme strašně rychlí. Trasu jsme proběhli pomalu za dopoledne a tak jsme zvažovali co dál. Směrem k civilizaci se nám už moc nechtělo, daleko za ní bychom se nedostali a tak jsme nakonec zacílili na jedno horské sedlo. Doplnili jsme vody z jakési tůňky co smrděla rašelinou a stoupali znovu vzhůru. Skupinka se oddělila a šla zas na nějakej vrchol. Ukázalo se, že Joska myslel jiný sedlo. Já to stočil do toho co jsem myslel já a odmítal se otočit. Nakonec se ostatní zastavili a Joska doběhl za mnou. A dobře tak. Objevil se tam luxusní plácek na stany na okraji hlubokého údolí kolem kterého se tyčily dvě obrovské hory. Když se člověk postavil na okraj srázu tak měl pocit, že mu patří svět. Zvedl jsem ruce a zařval.
„Jsem viděl na Zélandu u jedněch frantíků fotku přesně takovýho údolí. Stál před ním ve stejný póze – akorát nahatej a měli to vylepený v autě. Říkal jsem si, že jsou nějaký divný,“ komentoval to Joska.
„Na tady máš foťák,“ podal jsem mu iPhona svlékaje si oblečení.
Po fotovložce dorazili ostatní a shodli jsme se, že to je „ten“ plac. Hladovej Mrtvočich hned začal kuchtit něco k snědku. Digi, který si řešil nějaké své trápení zmizel zase kdesi v horách a Joska se tam rozplácnul na zemi a postupně somroval jídlo od všech. Po večeři Mrk tradičně vytáhl kytaru a údolím se nesly písničky. Poslední kolemjdoucí to kvitovali s úsměvem. My leželi na karimatkách, choulili se pod spacák a sledovali sluníčko, které mizelo za hranu hory.
„Hele my už jsme ale fakt vopravdový socky,“ smál se na mě Joska. „My už ani ty stany nestavíme, prostě s sebou někde fláknem a tam zevlíme.“
Skoro na tmu jsme postavili ty stany a už tradičně se zmáčkli v Digiho stanu a ještě chvíli kecali a hráli.

Deset, dvacet Hobbit

Náš stan obývaný mnou, Mrtvočichem a Pratetou se standardně probouzí jako poslední. Všichni už posnídali a my nemůžem ani dostat Mrtvočicha ven ze stanu. Dávám si bagetu s Marmitem, balíme a jdeme na cestu zpět. Nějak jsme to vzali zkratkou a ztratili jsme se v roklích mezi rašelinou. Někde to pekelně jezdilo. Nakonec nabíráme správnej směr a vycházíme u další přehrady. Tam vaříme oběd a já poprvé testuji svůj mikropřenosný vařič na pevnej líh. V silném větru jsem rád, že jsem si jídlo aspoň ohřál na pokojovou teplotu. Všichni narvali odpadky do jedný tašky a nikdo se nemá k tomu, aby to vzal.
„Dejte do toho šutr a hoďte to do vody. Nejsme prasata, abychom to nechávali válet na břehu,“ zahlaholil Radek. Myslím, že to byl Prateta, kdo ho nakonec odnesl.
Busík nás poslušně čekal na místě, kde jsme ho nechali a tak jsme za chvilku už znovu uháněli po M6 směrem na Kesswick. Žena si přesedla dopředu mezi Radka a Josku. Radek po chvíli něco rajbloval s řadící pákou a tím svým nakřáplým hlasem tak krásně řekl:
"Hele, prosímtě, kdybys náhodou měla pocit, že ti v jednom kuse šahám na levý stehno, tak je to proto, že ti v jednom kuse šahám na levý stehno."
Joska chtěl vidět pořádný hory a tak je naším cílem Honnister pass. Ty hory maj teda maximálně 600 – 800 m, takže jsme si od nich moc neslibovali. Skutečnost předčila očekávání. Silničkou se sklonem asi 75 stupnu se busík s vypětím sil vyškrábal nahoru pod Honnister pass. Venku jsme se nadlábli, zabalili a rozloučili s Radkem, který si chtěl dát těch pár dní samostatnou toulačku.
Na mapě jsme naplánovali trasu končící v jakémsi lesíku, které tu jsou doslova vzácnost a zamířili jsme si to přímo nahoru na vrchol před námi. Při těch prvních stoupacích metrech člověk zuřivě rekapituluje obsah kletru a slibuje si, že příště si toho veme míň. Sluníčko ale svítilo, kolem nás byly úchvatné scenérie, takže člověk otřel pot a zabral a ono to zase šlo. Prošli jsme kolem lomu břidlice a pak dál až na úplnej vrchol. Tam bylo tak krásně, že nikdo nenamítal proti Joskovu návrhu zakempit rovnou tady a na les se vykašlat. Viděli jsme tam sestupovat nějakýho týpka, kterýho jsme tipli na Němce a pojmenovali Helmut.
„Helmut tam bude mít za chvíli tmu a zimu a my si tady vychutnáme západ slunce,“ argumentoval Joska.
„Helmut tam může mít ale taky oheň,“ namítl jsem, ale byl jsem taky pro ten západ.
Vychutnávali jsme výhledy do obrovských dálek a Digi se smíchem navrhnul, že bychom si mohli zahrát na schovku. Všichni se toho hned chytli a nadšeně začali diskutovat pravidla, která si každej pamatoval z dětství už jen velmi matně. Digi hrát něchtěl a tak se šel někam schovat. Zbytek se vrhnul do hry.
Zapomněl jsem, jak plná napětí, zvratů, honiček a smíchu je tahle stará hra. Jednou, když Joska vylosoval, že bude počítat jen do deseti jsem se vrhnul k baťohům a chtěl z nich bleskově vytvořit úkryt. Zjistil jsem, že všichni si do batohu museli zabalit půl hračkárny chrástítek, protože jinak to nebylo možný. Bylo mi jasný, že Joska stojící snad pět metrů ode mě musel tu cimbálovku slyšet a tak jsem tam ležel za tou hromadou a hýkal smíchy. Joska v klidu dopočítal a řekl:
„Deset dvacet Hobbit za baťohama!“
„Mě nemůžeš vidět!“ řechtal sem se.
„Kouká ti noha,“ odpověděl.
Po mnoha kolech jsme se konečně vyřádili a dali jsme se do vaření. Já zjistil, že vřes úžasně hoří a hřeje líp než ten líh a tak jsem přikládal větvičky na ten svůj minivařič. Mrtvočich vida oheň za chvíli nadšeně přitáhl otep vřesu. Řekli jsme mu, že jsme tu jak na střelnici, že si větší oheň fakt nemůžem dovolit a navíc ten vřes, co tak krásně hoří je všude kolem, takže bychom taky mohli skončit uprostřed slušnýho horskýho požáru. Zklamaně teda otýpku zahodil.
K našemu tábořišti přišlo pár ovcí, které upřeně hleděly na to co tam děláme.
„Koukej jak nás pozorujou. Kdo ví co maj za lubem?“ upozornil jsem Josku.
„Já sem spíš přesvědčenej, z toho jak to tady v Anglii pozoruju, že ty ovce jsou součástí kamerového systému,“ prohlásil Joska přesvědčeně.
Oba jsme se znovu podívali na ten nehybnej pohled ovčích očí a já si představil, jak kdesi někdo sedí a dívá se na obrazovku, odkud na něj zrovna koukáme my.
Slunce začalo zapadat a do té doby krásná scenérie se změnila v něco co se těžko popisuje slovy. Okolní zelené vrcholky táhnoucí se zdánlive do nekonečna se prokresily prodlužujícími se stíny. Hladina jezer pod námi se zklidnila a les ztmavnul. V dáli se mezi horami rýsovalo moře a slunce pomalu sestupovalo k jeho hladině. My byli vysoko nad tím vším. Mladí a svobodní s životem před námi. Vybalil jsem jointa, co jsem loni zapomněl v kalhotech a omylem propašoval z Amsterdamu. Bylo to dvojče toho jointa, kterýho jsme si dali s Mrtvočichem a Pratetou tehdy sedíce v noci na okraji vodního kanálu. Chutnal fantasticky. Nedělal už skoro nic, ale v tu chvíli a v ten moment to byla přesně ta správná věc.
Po západu slunce jsme postavili stany a pak jsme se sesedli do kruhu a Mrtvočich začal brnkat na kytaru. Setmělo se, všude bylo naprosté ticho a jen tóny kytary a tichej zpěv se nesly do dáli. Možná až k tomu moři.

Krakonoš v rašelině

Ráno nikdo nechápe, jak jsme mohli za jedinej večer udělat tak strašlivej bordel. Uklízíme, balíme a chystáme se k odjezdu. Ještě nákup v Tescu ve Slough a už hurá na sever. Likvidujem pet lahve se zbytky Guardsmana a později doplňujeme zásoby o nějaké ležáky. Atmoška v autě je výborná a kytara zase hraje. Děláme krátkou pauzu na benzíně, kde jsem si odskočil na záchod. V klidu si tak sedím, moc mi to nešlo, když se najednou u mě v kabince ozve hlas: „Až to bude možné, otočte se.“ Uvědomil jsem si, že to je navigace co mi mluví z kapsy u kalhot, ale stejně jsem se skoro bál otočit a jak se mi sevřel žaludek bylo hned hotovo.
Konečně sjíždíme s dálnice a nacházíme luxusní flek na zastavení. Jsme v severní části národního parku The Peak District. Zpětně jsem viděl fotky z parku (Joska totiž trval na tom, že nechce dopředu fotky vidět) a zjistil jsem, že jsme opravdu našli nejneutěšenější a nejopuštěnější cíp tohoto luxusního parku. Stavíme busíka u silnice a vyrážíme směrem nazdařbůh.
Široko daleko kolem nás se rozkládají rašeliniště. Dlouho ale nepršelo, tak jsou vyschlé a dá se po nich chodit, ač se nohy boří do sypkého podkladu. Objevili jsme přehradu z počátku devatenáctého století a poté i kamenitou pěšinku po které se jde daleko rychleji. Jdem tak rychle, až jsme skoro narazili na silnici co park protíná. Obrátili jsme se a hledáme nějakej flek na spaní. Nakonec se na nás usmálo štěstí v jakémsi korytu mezi obrovskými rašelinovými valy.
„Nevím, odborník nejsem, ale mám pocit, že se jedna nebo dvě příručky nějak vágně zmiňujou o tom, že spát v korytu není ten nejlepší nápad. Zejména, když tak fouká a zatahuje se jako tady,“ vyjádřil jsem své pochybnosti.
Ostatní mávli rukou a Joska vybalil pětilitrovej soudek Krakonoše, kterej nesl sebou. Uznal jsem sílu argumentů a postavili jsme stany. Byla kosa a tak jsme se všichni namačkali do stanu k Digimu, pili Krakonoše z ešusu a Mrtvočich hrál na kytaru. A bylo nám zase fajn.

Flag is dead

Vzbudil jsem se asi v šest ráno. Potřeboval jsem na záchod. To ještě nemůže být Vindaloo, ujišťoval jsem se. Bylo. Po půl hodině a mohutné studené sprše jsem se otřesen vrátil dospat na tu hodinku, než budeme vstávat. Po probuzení se mi chtělo znovu na záchod. S hrůzou v očích jsem tam šel. Bylo to horší než poprve. Fyzicky naprosto zruinován a s podlamujícími se koleny jsem se vymotal ven. Nebylo mi jasný, jak mám v tomhle stavu hrát paintball. Po peripetiích, kdy jsme zjistili, že nás zabookovali na úplně jiný hřiště 50 km daleko jsme konečně dorazili na místo. Bylo to na poslední chvíli, takže nás bleskově oblíkli a nafasovali jsme 100 kuliček. Musely stačit, na víc jsme neměli peníze. Nebudu vás napínat, bylo to málo. Painball byl ale perfektní. Bylo tam fakt hafo lidí (odhadem přes padesát). Hrálo se v různým prostředí a různé úkoly. Jednou jsme bránili hrad, podruhé zabírali domky ve Vietkongské vesničce. Joska hned po první hře našel rezervní zásobník tak s 400 kuličkama, takže jsme hned doplnili. Jednou jsme museli dokoupit a odpoledne jsme dostali každej bonusovou stovku. Byl to masakr. Ač jsme byli rozděleni na týmy co hráli na různejch hřištích, tak vzduchem svištěly střely jedna za druhou. My navíc hráli s jakýmsi pákistánským komandem co mělo neuvěřitelně munice.
"Tak je lepší, když se vyblbnou takhle, než když se snažej odpálit do vzduchu vlak," kvitoval jsem to s povděkem. Naším neomylným cílem byla partička namachrovanců, co bojovala jenom v kalhotech a tílkách. Naše omezené zásoby střeliva nás nutily hrát více takticky a vybírat si ránu. A taky když střelivo docházelo dělat riskantnější kroky, než by si člověk jinak dovolil. V jedné hře jsme měli za úkol zachránit rukojmí a dopravit jej přes nepřátelské území k vrtulníku. Bojovalo se na hřbitově a za náhrobky se dalo skvěle schovat. Zkusil jsem risk a zalomil to několika skoky za kládu odkud jsem měl větší šanci sejmout protivníka. Najednou jsem zjistil, že mi na nohou leží naše rukojmí.
"Co tady sakra děláš?!" nechápal sem. Palba se zamířila na nás. Postupně jsem vytipoval odkud pálí a protože Marshall hlásil poslední minutu rozhodl jsem se k zoufalé akci. Ukázal jsem rukojmímu, kde jsou palposty a instruoval ho na které má pálit. Doufal jsem, že když zahájíme cílenou palbu získame cenné sekundy během kterých bychom mohli překonat zbývající vzdálenost. Vzal jsem ho tak, abych ho chránil a za mohutné palby jsme vyrazili vpřed. Chvíli to fungovalo. Protivníci zaskočeni palbou zalehli do úkrytu. My běželi kupředu a už už jsem věřil ve vítězství, když se do nás naplno opřela salva druhé linie, která jen čekala, až někdo prorazí. Bylo to hodně zblízka, takže to byla celkem brutální bolest. Padal jsem k zemi a zahlédl jsem rukojmího, kterak dokázal postoupit ještě o několik málo kroků, než také padal v zuřivé palbě. Přesto to byl úžasnej zážitek.
Při poslední hře jsme nakonec opravdu zabodovali. Hrála se klasická "seberte nepříteli vlajku a chraňte svou". S posledníma pár kuličkama jsem se držel v pozadí a chránil naši vlajku. Střely došly. Měl jsem poslední schovanou v kapse. Nabil jsem a loudavým krokem jsem mířil k soupeřovým pozicím. Nikdo si mě nevšímal. Tak jako v normální bitvě, klidně jdoucí civilista nevzbudí tolik pozornosti jako běžící střelec. Najednou se kolem mě prohnal týpek v černém overallu co jsme měli všichni, s černou maskou na hlavě a v ruce držel soupeřovu vlajku. Letělo za ním hromada kuliček, ale zdálo se, že nic nedostal. Najednou na mě začal křičet Marshall:
"Seš mrtvej?!"
"Nejsem."
"Vlajka! Honem vlajka!!!"
"Uklidni se, to byla soupeřova. Všechno je pod kontrolou," odpovídal jsem v poklidu.
Najednou šel kolem týpek s maskou a overalem. Když mě uviděl začal křičet:
"Flag is dead! Flag is dead!"
"It's OK," odpověděl jsem a všiml jsem si bot. Byl to Joska.
"Můžeš na mě mluvit česky, to sem já!" řekl jsem mu.
"Ty debileeee! Vlajka! Támhle leží! Dostali mě! Musíme ji dostat do cíle!"
V tu chvíli jsem zahlédl soupeřovu vlajku ležet o podál. Popadl ji a bežel sem co to dalo. Dosáhl jsem až našeho stanoviště. Vítězství!
Radostně jsme se loučili s ostatníma. Rukojmí mi děkoval, jak jsem se ho snažil zachránit. Zkrátka spousta silných a skvělých zážitků. Až na to, že jsem měl úplně rozstřílený nohy. A už zítra nás čeká spousta chození. Naskákali jsme do auta a navigace Marie zavelela směr. Joskovi bylo divné, že jedem cestičkou spíše pro teréňák, než pro Báwo, ale rozhodli jsme se Marii důvěřovat. Chyba. Nejdřív jsme to odřeli o křoví co to dalo a nakonec nám dva kmeny přes cestu nám nedovolily jet dál. Při druhém pokusu jsme skončili kdesi na takovém poměrně luxusním trávníčku. Když se k nám začalo blížit golfové vozítko se zuřivě gestikulujícími gentlemany, na nic jsme nečekali a ujížděli pryč. Naštvali jsme se na navigaci.
„Ta Marie je k ničemu! Je úplně pitomá!“ nadával sem a zkoušel přepnout na jinej hlas. Nakonec jsme se shodli na Slovence, kterou jsme pojmenovali Zuzanka a shodli jsme se, že je z Liptovského Mikuláša. S ní jsme už bezpečně dorazili do Windsoru. Tam už byli Digi se Ženou, kteří si jeli prohlídnout Londýn a taky Radek, který se byl projít po Windsoru.

Dali jsme rychlou grilovačku a potom jsme zamířili do pivovaru, kde jsem je odborně provedl, dali jsme pár ochutnávek a vyzvedli si zamluveného soudka Guardsmana.
"Musíte ho postavit a nechat v klidu 24 hodin," připomínal mi Will.
"No way, ten padne ještě dneska večer, nám trocha těch kvasnic nevadí."
Joska se přihlásil na narážení. Jsou to ještě staré soudky a narážejí se klasicky zaražením pípy do sudu. Ač to dělal poprvé podařilo se mu to na jedničku a my už mohli vychutnávat první skvělé pinty. Prateta na druhej pokus roztopil gril a za chvilku jsme si pochutnávali i na grilovaném pstruhovi – ten byl skvělej, rejnokovi – to je jak jíst chřupavky a Mořčákovi chutném – ten dělal čest svému jménu. Mrtvočich se střídal s Radkem v hraní na kytaru a zavládla všeobecná pohoda.
Po pár pivkách jsem šel s Joskou vedle a odvyprávěl jsem mu, co se stalo mezi mnou a Míšou. On prožil něco velmi podobnýho, takže byl pro mě tou spřízněnou duší, která dokáže porozumět. Nakonec jsme ještě stáhli film "A bude hůř" a Joska ho pustil. Zůstali jsme poslední dva vzhůru, ale já kolaboval.
"Jdi spát," nabádal mě Joska.
"Nenechám nedopitý pivo!" prohlásil jsem odhodlaně a upil z půllitru.
Po každým upití jsem ihned usnul. Po nějaké chvíli se zas vzbudil. Viděl tak minutu filmu, napil se a znovu omdlel. Ale dorazil jsem ho!

Vy mi budete rozumět

Ráno jsem se probudil výkřikem. Zjistil jsem, že ten kdo křičí jsem já a že nevím proč to dělám. Ranní paprsky zalévající hladinu jezírka před námi byly ale úžasnej balzám. Člověk jen tak kouká přes nohy ve spacáku na tu nádheru a je strašně rád, že je.
Idylku po chvilce narušil starší děda co vedl kolo. Šel až příliš najisto naším směrem. Tušili jsme zradu. A taky jo, byl to ranger a ptal se, jestli jsme tam spali.
"Kdepak! To by nás ani nenapadlo," prohlásil jsem drze ignorujíce očividnou skutečnost podpořenou tiše chrápajícím Mrtvočichem.
"Já neumím moc dobře anglicky," pokračoval děda, "ale vy mi budete rozumět. Tady se spát nesmí!"
"Jasně, v pohodě, hned vypadnem, omlouváme se," žehlil jsem to. Pokýval hlavou a šel dál.
"Tak rychle pryč, než zavolá posily," zavelel jsem a začli jsme balit.
Zanedlouho jsme byli znovu na cestě směrem k Dunkirku. První zastávkou byly pláže odkud se evakuovali spojenci na začátku druhé světové poté co dostali od Němců na prdel. Já se vyšplhal na zbytky jednoho bunkru a zbytek si udělal piknik na pláži, kde se jali vařit bramborovou kaši a párky. Po chvíli jsem slanil a šel jsem k nim. Najednou jsem si všimnul, že za mnou běží jakejsi arabskej hošík.
"Mesijé, mesijé!" hulákal na mě.
Pomyslel jsem si co otravuje, ale otočil jsem se k němu co chce.
"Mesijé! Mesijé!" vykřikoval udýchaně a zvedl do vzduchu mou peněženku s kartami, doklady, penězi, zkrátka se vším co v takové peněžence bývá.
Pochopil jsem, že ji našel v písku, a že mi vypadla při lezení na ten bunkr.
"Mersíí, mersíí," zuřivě jsem mu děkoval.
Jen se usmál a odběhl pryč. Dali jsme oběd. Je neuvěřitelné jak při správném vyhládnutí a atmosféře dokáže být bramborová kaše ze sáčku s párky dobrým jídlem. Moře bylo celkem koupatelné, ale špinavé, tak jsme jen smočili nohy a po chvíli relaxu, kdy jsem nenápadně zkusil Mrtvočicha zasypat do dun jsme naskákali do busíku a pokračovali.
Následovala krátká prohlídka Dunkirku a hurá na trajekt. Naše sežvatlané občanky nám zrovna nedodávaly sebedůvěru a navíc Mrtvočich získal díky své fotce na občance novou přezdívku "Špína", protože se neuvěřitelně podobal hlavnímu protagonistovi filmu "A bude hůř". Prošli jsme úvodními kontrolami a pak nás zastavili před nájezdem na parkoviště.
"Vypněte motor," žádal velký černoch.
"Vážně?" nebyli jsme zrovna nadšeni tou myšlenkou.
"Vážně!"
Tak jsme ho vypli. Jen zběžně nás obešli a řekli: "Můžete jet."
"Hele, tak já půjdu ven a budu dělat, že se o busík tak jako ležérně opírám a jako že mi ujede pod rukou," navrhnul jsem a vyskočil ven.
Ležérní opírání, když se snažíte roztlačit auto, co má s nákladem možná přes tunu nevypadá tak ležérně, jak jsem si původně sliboval. Chlapíci z Border control něco zmerčili, ale spíše se pousmáli, takže jsme jeli dál.
Na trajektu jsme dali Kozlíky na oslavu a pojedli něco zbytků chleba a zásob z konzervy. Zařádili jsme na palubě a už se zase jelo.
Všichni vzorně naskákali do aut, jen naše parta zůstala venku a ještě nadšeně vytahovala videokameru. Nikdo nechápal.
Konečně signál od chlapíka co řídil vykládání, všichni mohutně zatlačili a téměř za potlesku přihlížejících naskákali do rozjetého busíku jak únosci po dobře odvedené práci.
Radek měl obavy z řízení vlevo, ale poté co pochopil který pruh na dálnici je ten nejpomalejší se už jelo celkem bez problémů. Naším cíl byl Windsor. Cestou jsme v Old Windsoru nakoupili Vindaloo v mém oblíbeném indickém Takeaway. "Extra spicy," zněla objednávka. Chlapík za pokladnou jí s ďábelským úšklebkem přijal.
Doma nás překvapili mí spolubydlící, kteří mě ujišťovali, že budou v Londýně. Když zahlídli naší partu, tak ač byli v pyžamech naskákali do auta a prchli pryč. V jídelně jsme zatím uchystali vše pro večeři. Jíst tohle Vindaloo je opravdu něco mezi jídlem a operací žaludku. Uchystal jsem papírové utěrky, něco na ovívání a dostatečné zásoby ležáku. Konečně jsme ochutnali první sousto. Je neuvěřitelné, jak člověk dokáže vždy zapomenout jak nezapomenutelné jídlo to je. Prvotní výbuch chutí, tak charakteristický pro indickou kuchyni je vzápětí smeten tsunami pálivosti. Pálivosti co snad ani nelze definovat. Pálivostí co ochromuje ruku, co zvedá vidličku se soustem. Na čele nám vyrážel pot a ležáky rychle mizely v útrobách. Věděl jsem, že dnes budu rád, když vyjím maso a brambory. Na omáčku nebylo ani pomyšlení. Všichni kolem měli orosené čela a pomalu dýchali. Prateta normálně křičel a Žena ho musela ovívat.
Přesto jsme ten boj všichni vyhráli. Joska, který to spořádal komplet prohlásil, že to bylo trošku ostřejší než obvykle a Radek opakoval, že si ohromě pochutnal. Prateta dejchal.
Popili jsme nějaké zásoby z ledničky, pokecali a zahráli na kytaru a unaveni jsme šli zalehnout. Ráno nás čekal brzkej budíček, protože jsme šli na Paintball.

Snad to nespraví

Přesto nás noc osvěžila a mohlo se jet dál. Teda nemohlo. Busík odmítl startovat.
"Tohle se nám stalo už ve Francii!" prohlásil zkušeně Radek. "Se startuje hrozně snadno, stačí do něj trochu šťouchnout."
Přeci jenom to byl busík jak kráva, tak jsme všichni vyskočili a pořádně zatlačili. Krásně naskočil a jelo se dál. Tohle se opakovalo při každé zastávce.
Německá krajina je doslova hnusná, ale brzy jsme překročili hranice do Holandska, kde už bylo o poznání pěkněji. Joska se začal dožadovat koupele a tak jsem zkusil najít něco na satelitních snímích Google Maps. Našli jsme slibnou vodní plochu a namířili si přímo tam. Bylo to skoro dokonalé, zaplavčili sme si, prohlídli luxusní vesničku a Radek zkusil spravit busíka.
"Já teda doufám, že se mu to nepodaří," pronesl Mrtvočich nahlas společnou myšlenku.
"Viď? By to úplně ztratilo kouzlo," přitakal Digi.
I když jsme jeli maximálně stovkou cesta prostě v takovém počtu ubíhala strašně rychle a za chvilku jsme byli v Amsterdamu. Prohlídli jsme si město, které za denního světla ztratí tak 70% ze svého kouzla, našli hospůdku Old Nickel, kde jsme tak skvěle zakalili s Mrkem a Pratetou loni, když makali v Amsterdamu na brigádě. Hospůdka bez lidí a bez živé hudby působila také takovým chladným dojmem. Dali jsme ale pivko, venku koupili nějaké to hulení. Marně jsem sháněl druh "Mango", což byl nějakej lehkej outdoorek. Všechno co prodávali vypadalo až příliš brutálně na naše potřeby.
Ještě nějaké ty zásoby, roztlačit busíka a jelo se dál. Radek toužil strávit večer u písečných dun. Nějaké jsem přes satelit našel a tak jsme to jeli zkusit. Měli jsme obavy, protože Holandsko je rozparcelované a oplocené kousek po kousku. Duny jsme našli nakonec luxusní, ale všechno oplocené a přísně hlídané. Z parkoviště nás hned vyrazili, že tam v žádným případě nesmíme zůstat přes noc. Zkusili jsme další štaci u nějakého lesíka u letiště. Lesík byl protkanej cestičkama.
"Tady nemůžem zakempit," prohlásil zkušeně Joska. "Já vím, teď to vypadá opuštěně, těď v noci se zdá, že bychom se tu mohli schovat, ale ráno tady bude lidí jak na jarmarku!"
Vrátili jsme se k autu a dozvěděli se, že už je taky vyhazovali. No nic, jelo se dál. Prý zkusíme nějaké odpočívadlo.
Představa spaní na prochcaném a pokaděném povrchu - protože jinej se u odpočívadel ani nevyskytuje a vedle burácející dálnice mě zrovna nelákala. Zkoušel jsem teda zoufale hledat nějakej jinej flek na mapách. Nebyla to legrace, protože cesta vedla přes šílené aglomerace a mnohastupňové kžížení dálnic, takže ač se Radek původně vyjadřoval o GPS navigaci dost s despektem, tak nyní hlasitě oceňoval její přednosti a vyžadoval její asistenci.
Stále nic a my se blížili hranicím, které jsme s kontrabandem nemohli přejet. Nakonec jsem něco našel. Zdálo se, že tam je i parkoviště a tak jsem zadal cíl. Ještě kilometr před cílem nikdo nevěřil. Les chemiček, továren a snad i jaderná elektrárna s masivní trafostanicí neslibovaly zrovna romantické spočinutí. Pak náhle jako mávnutím kouzelného proutku se zjevil lesík s loukama a parkovištěm. Na jedné louce jakási partička grilovala a brutálně slavila. Zkusili jsme je navštívit, ale zjevně nebyli moc "hipie". Prozkoumali jsme okolí parkoviště a objevili nádherné jezírko s pláží. Tam jsme s sebou pleskli s karimatkama a postupně zalezli do spacáků. Zkusili jsme vykouřit toho jointa, ale byl brutálně silnej a zážitek nic moc. Mrk trochu zahrál na kytaru a za chvilku jsme všichni spali.

To se nemůže vejít

Takže bez výraznějších příprav jsme se sešli s hodinovým zpožděním v Praze U Kozla. Sešla se různorodá partička lidí ve věku od 17ti do 45ti let, co se dohromady pořádně neznali a netušili co od cesty mohou čekat. Já, Digi, Jana - Digiho ségra, kterou Joska později překřtil na "Ženu", Joska, Mrtvočich, Prateta a Radek. Skoro každej z nás odjížděl s nějakým tím problémem co nechával doma. Byla cítit nervozita. Radka neznal pořádně nikdo a on neznal nás. Jen když viděl hromady bagáže, tak rezolutně prohlásil, že se to nemůže vejít. Vešli jsme se, všichni i Joska, kterého jsme nabrali v Globusu na Čerňáku. Na uvítání nám oznámil, že právě kamarádovi naboural tranzita. To nebyla informace, která by Radka nadchla. Těsně předtím jsem ho ujišťoval, jakej bude Joska skvělej záložní řidič.
Nakoupili jsme skromné zásoby jídla a pití a hlavně součástky na výrobu redukce napájení do busíku, abychom mohli dobíjet navigaci a vyrazili jsme. Začalo se stmívat, kolovala pivka a Mrtvočich vytáhl kytaru. Autem se rozlila příjemná atmosféra, která nás už celou cestu neopustila. V dáli se tyčila Milešovka a busík ukusoval první desítky kilometrů. Joska zpestřil cestu hrou na potápěče. Kdykoliv se jelo tunelem všichni se nadechli a drželi dech dokud jsme nevyjeli. Byla to sranda, vykulený voči, hlášky "von dejchá, jasně vidím jak dejchá" a Radek šlapající na plyn co to dá, aby pomohl.
První zastávka byla v lesíku kdesi u dálnice, kde jsme zastavili jenom pro přespání. Na Radkovi byla znát únava a všichni ostatní také zoufale hledali nějakou pohodlnou spací polohu v busíku. Místečko se zdálo celkem luxusní, dřevěná boudička a vedle lesík ovšem také hukot nedaleké dálnice a hlavně koleje. Všichni jsme se vzájemně ujišťovali, že v noci nic jezdit nebude. Nejezdilo, ale vždycky tak jen deset minut. Pak se rozdrnčel přejezd a po několika minutách přišly masivní otřesy a rachot na hranici bolestivosti. A to bylo celou noc. Vždy když jsem uslyšel to "to-dong" přejezdu, tak jsem pevněji zavřel oči a snažil se hlouběji usnout. Skoro to i fungovalo.

Beltane Roadtrip

Na festival ohňů Beltane v Edinburgu jsem padl náhodou po naší loňské návštěve tohoto fantastického města. Záběry obrovských ohňů a mnoha mladých, často spoře oděných lidí tančících kolem v bahně rozhodly. Chtěl jsem to zažít. Poslal jsem na Facebook nějaká videa z youtube a hned se hlásilo spousta dalších lidí. S Raspou jsme se nakonec dohodli, že on veme transportera, vyrazíme týden předem a uděláme pořádnej roadtrip. Začalo se hlásit tolik lidí, že transportér nestačil. Napadlo mě půjčit takovej ten klasickej hipísackej busík, ale bylo to pekelně drahý. Náhoda tomu chtěla, že se objevil jeden v Čechách na prodej. Skoro jsem ho koupil, protože Míša byla taky pro a já plánoval, jak s ním budem s rodinkou vyrážet na cesty a klidně v něm i spát. Jenže Míša se rozmyslela a já sice jel do Tábora s penězma v kapse, ale odjel jsem bez busíku. Radek - majitel, mě v podstatě ukecal, ať si ho nekupuju. Že to je auto, co musí přinášet radost, že nemá cenu, abych měl kvůli němu problémy.
Nakonec jsem ho ale oslovil, jestli by nám ho nepůjčil a nebo nechtěl jet s námi. Prohlásil, že s námi rád pojede.
Všechno vypadalo skvěle, ale pak se to začalo sypat. Postupně odpadali jednotliví účastníci. Nakonec i Raspa začal mluvit o tom, že neví, zda to jeho "Hanz" dá, že to je daleká cesta a on nemá na servis. Pak už nás bylo jen osm a tak jsme se rozhodli jet jenom busíkem. Dva týdny před odjezdem to vzdal i Raspa, takže nás zbylo sedm statečných. Místo plánování a příprav jsem ale musel řešit rodinnou krizi. Snad se někdy rozepíšu o tom celém, ale teď je příliš bolestivé na to jen myslet. Přesto je třeba to říct, aby šlo pochopit proč Beltane nakonec pro mě byl tím, čím byl. Digi vymyslel, že pojedem v hipísackejch hadrech, takže jsem ještě poslední večer před odjezdem trávil s dětma batikováním oblečení.