Vy mi budete rozumět

Ráno jsem se probudil výkřikem. Zjistil jsem, že ten kdo křičí jsem já a že nevím proč to dělám. Ranní paprsky zalévající hladinu jezírka před námi byly ale úžasnej balzám. Člověk jen tak kouká přes nohy ve spacáku na tu nádheru a je strašně rád, že je.
Idylku po chvilce narušil starší děda co vedl kolo. Šel až příliš najisto naším směrem. Tušili jsme zradu. A taky jo, byl to ranger a ptal se, jestli jsme tam spali.
"Kdepak! To by nás ani nenapadlo," prohlásil jsem drze ignorujíce očividnou skutečnost podpořenou tiše chrápajícím Mrtvočichem.
"Já neumím moc dobře anglicky," pokračoval děda, "ale vy mi budete rozumět. Tady se spát nesmí!"
"Jasně, v pohodě, hned vypadnem, omlouváme se," žehlil jsem to. Pokýval hlavou a šel dál.
"Tak rychle pryč, než zavolá posily," zavelel jsem a začli jsme balit.
Zanedlouho jsme byli znovu na cestě směrem k Dunkirku. První zastávkou byly pláže odkud se evakuovali spojenci na začátku druhé světové poté co dostali od Němců na prdel. Já se vyšplhal na zbytky jednoho bunkru a zbytek si udělal piknik na pláži, kde se jali vařit bramborovou kaši a párky. Po chvíli jsem slanil a šel jsem k nim. Najednou jsem si všimnul, že za mnou běží jakejsi arabskej hošík.
"Mesijé, mesijé!" hulákal na mě.
Pomyslel jsem si co otravuje, ale otočil jsem se k němu co chce.
"Mesijé! Mesijé!" vykřikoval udýchaně a zvedl do vzduchu mou peněženku s kartami, doklady, penězi, zkrátka se vším co v takové peněžence bývá.
Pochopil jsem, že ji našel v písku, a že mi vypadla při lezení na ten bunkr.
"Mersíí, mersíí," zuřivě jsem mu děkoval.
Jen se usmál a odběhl pryč. Dali jsme oběd. Je neuvěřitelné jak při správném vyhládnutí a atmosféře dokáže být bramborová kaše ze sáčku s párky dobrým jídlem. Moře bylo celkem koupatelné, ale špinavé, tak jsme jen smočili nohy a po chvíli relaxu, kdy jsem nenápadně zkusil Mrtvočicha zasypat do dun jsme naskákali do busíku a pokračovali.
Následovala krátká prohlídka Dunkirku a hurá na trajekt. Naše sežvatlané občanky nám zrovna nedodávaly sebedůvěru a navíc Mrtvočich získal díky své fotce na občance novou přezdívku "Špína", protože se neuvěřitelně podobal hlavnímu protagonistovi filmu "A bude hůř". Prošli jsme úvodními kontrolami a pak nás zastavili před nájezdem na parkoviště.
"Vypněte motor," žádal velký černoch.
"Vážně?" nebyli jsme zrovna nadšeni tou myšlenkou.
"Vážně!"
Tak jsme ho vypli. Jen zběžně nás obešli a řekli: "Můžete jet."
"Hele, tak já půjdu ven a budu dělat, že se o busík tak jako ležérně opírám a jako že mi ujede pod rukou," navrhnul jsem a vyskočil ven.
Ležérní opírání, když se snažíte roztlačit auto, co má s nákladem možná přes tunu nevypadá tak ležérně, jak jsem si původně sliboval. Chlapíci z Border control něco zmerčili, ale spíše se pousmáli, takže jsme jeli dál.
Na trajektu jsme dali Kozlíky na oslavu a pojedli něco zbytků chleba a zásob z konzervy. Zařádili jsme na palubě a už se zase jelo.
Všichni vzorně naskákali do aut, jen naše parta zůstala venku a ještě nadšeně vytahovala videokameru. Nikdo nechápal.
Konečně signál od chlapíka co řídil vykládání, všichni mohutně zatlačili a téměř za potlesku přihlížejících naskákali do rozjetého busíku jak únosci po dobře odvedené práci.
Radek měl obavy z řízení vlevo, ale poté co pochopil který pruh na dálnici je ten nejpomalejší se už jelo celkem bez problémů. Naším cíl byl Windsor. Cestou jsme v Old Windsoru nakoupili Vindaloo v mém oblíbeném indickém Takeaway. "Extra spicy," zněla objednávka. Chlapík za pokladnou jí s ďábelským úšklebkem přijal.
Doma nás překvapili mí spolubydlící, kteří mě ujišťovali, že budou v Londýně. Když zahlídli naší partu, tak ač byli v pyžamech naskákali do auta a prchli pryč. V jídelně jsme zatím uchystali vše pro večeři. Jíst tohle Vindaloo je opravdu něco mezi jídlem a operací žaludku. Uchystal jsem papírové utěrky, něco na ovívání a dostatečné zásoby ležáku. Konečně jsme ochutnali první sousto. Je neuvěřitelné, jak člověk dokáže vždy zapomenout jak nezapomenutelné jídlo to je. Prvotní výbuch chutí, tak charakteristický pro indickou kuchyni je vzápětí smeten tsunami pálivosti. Pálivosti co snad ani nelze definovat. Pálivostí co ochromuje ruku, co zvedá vidličku se soustem. Na čele nám vyrážel pot a ležáky rychle mizely v útrobách. Věděl jsem, že dnes budu rád, když vyjím maso a brambory. Na omáčku nebylo ani pomyšlení. Všichni kolem měli orosené čela a pomalu dýchali. Prateta normálně křičel a Žena ho musela ovívat.
Přesto jsme ten boj všichni vyhráli. Joska, který to spořádal komplet prohlásil, že to bylo trošku ostřejší než obvykle a Radek opakoval, že si ohromě pochutnal. Prateta dejchal.
Popili jsme nějaké zásoby z ledničky, pokecali a zahráli na kytaru a unaveni jsme šli zalehnout. Ráno nás čekal brzkej budíček, protože jsme šli na Paintball.