"Tak je lepší, když se vyblbnou takhle, než když se snažej odpálit do vzduchu vlak," kvitoval jsem to s povděkem. Naším neomylným cílem byla partička namachrovanců, co bojovala jenom v kalhotech a tílkách. Naše omezené zásoby střeliva nás nutily hrát více takticky a vybírat si ránu. A taky když střelivo docházelo dělat riskantnější kroky, než by si člověk jinak dovolil. V jedné hře jsme měli za úkol zachránit rukojmí a dopravit jej přes nepřátelské území k vrtulníku. Bojovalo se na hřbitově a za náhrobky se dalo skvěle schovat. Zkusil jsem risk a zalomil to několika skoky za kládu odkud jsem měl větší šanci sejmout protivníka. Najednou jsem zjistil, že mi na nohou leží naše rukojmí.
"Co tady sakra děláš?!" nechápal sem. Palba se zamířila na nás. Postupně jsem vytipoval odkud pálí a protože Marshall hlásil poslední minutu rozhodl jsem se k zoufalé akci. Ukázal jsem rukojmímu, kde jsou palposty a instruoval ho na které má pálit. Doufal jsem, že když zahájíme cílenou palbu získame cenné sekundy během kterých bychom mohli překonat zbývající vzdálenost. Vzal jsem ho tak, abych ho chránil a za mohutné palby jsme vyrazili vpřed. Chvíli to fungovalo. Protivníci zaskočeni palbou zalehli do úkrytu. My běželi kupředu a už už jsem věřil ve vítězství, když se do nás naplno opřela salva druhé linie, která jen čekala, až někdo prorazí. Bylo to hodně zblízka, takže to byla celkem brutální bolest. Padal jsem k zemi a zahlédl jsem rukojmího, kterak dokázal postoupit ještě o několik málo kroků, než také padal v zuřivé palbě. Přesto to byl úžasnej zážitek.
Při poslední hře jsme nakonec opravdu zabodovali. Hrála se klasická "seberte nepříteli vlajku a chraňte svou". S posledníma pár kuličkama jsem se držel v pozadí a chránil naši vlajku. Střely došly. Měl jsem poslední schovanou v kapse. Nabil jsem a loudavým krokem jsem mířil k soupeřovým pozicím. Nikdo si mě nevšímal. Tak jako v normální bitvě, klidně jdoucí civilista nevzbudí tolik pozornosti jako běžící střelec. Najednou se kolem mě prohnal týpek v černém overallu co jsme měli všichni, s černou maskou na hlavě a v ruce držel soupeřovu vlajku. Letělo za ním hromada kuliček, ale zdálo se, že nic nedostal. Najednou na mě začal křičet Marshall:
"Seš mrtvej?!"
"Nejsem."
"Vlajka! Honem vlajka!!!"
"Uklidni se, to byla soupeřova. Všechno je pod kontrolou," odpovídal jsem v poklidu.
Najednou šel kolem týpek s maskou a overalem. Když mě uviděl začal křičet:
"Flag is dead! Flag is dead!"
"It's OK," odpověděl jsem a všiml jsem si bot. Byl to Joska.
"Můžeš na mě mluvit česky, to sem já!" řekl jsem mu.
"Ty debileeee! Vlajka! Támhle leží! Dostali mě! Musíme ji dostat do cíle!"
V tu chvíli jsem zahlédl soupeřovu vlajku ležet o podál. Popadl ji a bežel sem co to dalo. Dosáhl jsem až našeho stanoviště. Vítězství!
Radostně jsme se loučili s ostatníma. Rukojmí mi děkoval, jak jsem se ho snažil zachránit. Zkrátka spousta silných a skvělých zážitků. Až na to, že jsem měl úplně rozstřílený nohy. A už zítra nás čeká spousta chození. Naskákali jsme do auta a navigace Marie zavelela směr. Joskovi bylo divné, že jedem cestičkou spíše pro teréňák, než pro Báwo, ale rozhodli jsme se Marii důvěřovat. Chyba. Nejdřív jsme to odřeli o křoví co to dalo a nakonec nám dva kmeny přes cestu nám nedovolily jet dál. Při druhém pokusu jsme skončili kdesi na takovém poměrně luxusním trávníčku. Když se k nám začalo blížit golfové vozítko se zuřivě gestikulujícími gentlemany, na nic jsme nečekali a ujížděli pryč. Naštvali jsme se na navigaci. „Ta Marie je k ničemu! Je úplně pitomá!“ nadával sem a zkoušel přepnout na jinej hlas. Nakonec jsme se shodli na Slovence, kterou jsme pojmenovali Zuzanka a shodli jsme se, že je z Liptovského Mikuláša. S ní jsme už bezpečně dorazili do Windsoru. Tam už byli Digi se Ženou, kteří si jeli prohlídnout Londýn a taky Radek, který se byl projít po Windsoru.
Dali jsme rychlou grilovačku a potom jsme zamířili do pivovaru, kde jsem je odborně provedl, dali jsme pár ochutnávek a vyzvedli si zamluveného soudka Guardsmana.
"Musíte ho postavit a nechat v klidu 24 hodin," připomínal mi Will.
"No way, ten padne ještě dneska večer, nám trocha těch kvasnic nevadí."
Joska se přihlásil na narážení. Jsou to ještě staré soudky a narážejí se klasicky zaražením pípy do sudu. Ač to dělal poprvé podařilo se mu to na jedničku a my už mohli vychutnávat první skvělé pinty. Prateta na druhej pokus roztopil gril a za chvilku jsme si pochutnávali i na grilovaném pstruhovi – ten byl skvělej, rejnokovi – to je jak jíst chřupavky a Mořčákovi chutném – ten dělal čest svému jménu. Mrtvočich se střídal s Radkem v hraní na kytaru a zavládla všeobecná pohoda. Po pár pivkách jsem šel s Joskou vedle a odvyprávěl jsem mu, co se stalo mezi mnou a Míšou. On prožil něco velmi podobnýho, takže byl pro mě tou spřízněnou duší, která dokáže porozumět. Nakonec jsme ještě stáhli film "A bude hůř" a Joska ho pustil. Zůstali jsme poslední dva vzhůru, ale já kolaboval.
"Jdi spát," nabádal mě Joska.
"Nenechám nedopitý pivo!" prohlásil jsem odhodlaně a upil z půllitru.
Po každým upití jsem ihned usnul. Po nějaké chvíli se zas vzbudil. Viděl tak minutu filmu, napil se a znovu omdlel. Ale dorazil jsem ho!
Žádné komentáře:
Okomentovat