Byl už půlkou těla venku a mlátil s sebou a vypadalo to, že se pokusí dostat i skrz stan. Chytnul jsem ho za rameno, stáhnul ho dolů a snažil se ho uklidňovat. Během chvilky byl v pohodě.
„Co se ti zdálo?“ ptali jsme se.
Mrtvočich, kterej už zase okamžitě upadal do limbu jen něco zamlumlal o tom, že se dusil v druhý vrstvě spacáku (žádnou nemá). Zbytek noci už proběhl v poklidu a ráno jsme vstávali snad až kolem desáté. Sluníčko už zase svítilo a kolem se valily hordy turistů. Dneska byla královská svatba a celá země díky tomu dostala volno. Posnídali jsme, všichni tak nějak zabalili a jen Mrtvočich ležel ve stanu a odmítal vstát i když už jsme zbourali co šlo a nechali jen podlážku s tropikem bez tyčí. Nakonec jsme ho nějak vylákali a mohlo se vyrazit.
Trošku foukal vítr. Když řeknu trošku, tak tím myslím, že to bralo lehčí desetikilové kameny u země a hrálo si to s nima jak s polystyrenem. Navíc dost ledovej. Oblékli jsme si několik vrstev a šlapali nahoru, na druhé straně hory svítilo sluníčko a my z toho výstupu byli spocení, takže jsme se zase svlékali, jen jsme došli do údolí do stínu, zase ten uragán. Cílové městečko už bylo blízko a my byli stále vysoko v horách. To znamenalo jediné. Ano, čekal nás brutální sestup. Zkoušel jsem jít pozadu, protože kolena doslova brečela. Najednou cesta skončila a byla tam jen pešinka v suchém kapradí a ostružiní. Jinudy ale cesta nevedla, nebo jen velkou oklikou. Co se dalo dělat, šli sme. S botama plnýma bordelu a nohama podrápanýma od ostružin jsme konečně dorazili do cíle. Hned pod horou stál busík a Radek nikde. Poslal jsem mu pár zpráv a šli jsme nakoupit. Až časem jsem zjistil, že jsem psal kolegovi z práce, kterej nechápal kde by nás měl vidět na obzoru a proč mu píšu, že jdem nakoupit a sejdem se u busíku.
Šťastnou náhodou jsme se sešli úplně přesně na čas a mohlo s jet dál.
„Ty vole kudy to jedu?!“ vykřikl náhle Radek a šlápl na brzdu a zastavil přímo před protijedoucím Vauxhallem. Ukázalo se, že si to jel v klidu po pravé straně silnice. Osádka zpozorněla a začala ho hlídat. Na křižovatce na hlavní Radek opět chladnokrevně vykružoval směrem do protisměru.
„Vlevo! Jeď vlevo!“ křičel Digi a Radek to hned strhnul do správného pruhu.
„Von si jen najížděl,“ smál se Joska.
Jinak celkem v poklidu jsme dorazili do Carlisle, kde jsme nakoupili zásoby v Tescu a doplnili palivo. Pak už hurá směr Edinburgh. Cedule u dálnice slibovala „vyhlídkovou trasu“ a tak jsme to strhli, umlčeli Zuzanku a zkusili vyrazit po okreskách. Cesta se vinula mezi kamennými vesničkami a poté horskými sedly a byla to opravdu nádherná vyhlídkovka. Na jednom z nejvyšších bodů jsme zastavili, protože ležáky musely ven. První člověk vyskočil z busíku, tak tak se chytil dveří a dodrápal se zpátky a s námahou zabouchnul. Venku byl menší orkán.
„Ještě tam fouká?“ smáli jsme se replikou z Trpaslíka. Močáky byly ale neúprosne a tak jsme nakonec jsme vylezli ven, zapřeli se u krajnice a zkoušeli to aspoň po větru. Nešlo ani aby dva stáli vedle sebe, či poměrně daleko od sebe, protože rozptyl byl neskutečný. Nakonec jsem taky vyrazil. Jen co jsem to pustil, pochopil jsem v praxi proudění větrných vírů. Vrátil jsem se do auta otíraje si obličej.
„Je to maso!“ komentoval jsem to.
„Taky máš půlku ve ksichtu co?“ chechtali se ostatní. „Hele vono bylo úplně jedno jak si stoupneš, to prostě nešlo!“
Asi dvacet mil před Edinburgem jsme objevili pěknej flek na spaní. Raději jsme si ho poznamenali, protože pak už nic být nemuselo – a nebylo.
V Edinburgu jsme zastavili před hostelem Rock & Castle, kde jsme přespávali s Milanem a Raspou na našem skotském whisky-tripu a vyrazili jsme na prohlídku města. Obšlápli jsme uličky kolem centra, prohlédli katedrálu a já si dal kebab z turecký kebabárny.
Chtěl jsem se tam ještě potkat s Míšou, která měla dnes přiletět, ale ostatní chtěli být za světla na spacím fleku a tak jsme naskákali do busíku a frčeli zpátky. V Edinburgu bylo sychravo a po dešti. Na spacím plácku byla kosa a brutální vítr. Nikomu se z vyhřátého busíku nechtělo ven. Otevřeli jsme tam teda nějaký ty ležáky, koloval Captain Morgan a kecalo se a občas se zpívalo. Pak už sedala únava a Radek si vzal dopředu kytaru a jen tak tiše tam broukal písničku “Starý pán sedí a poslouchá Jazz…” a všem bylo hrozně dobře. Na tmu jsme postavili stany a zalehli. Další den nás už čekal původní cíl naší cesty. Keltský festival ohňů - Beltane.
Žádné komentáře:
Okomentovat