Fesťák začíná

Ráno mě nejdříve budí řev dětí a pak, když odjely s Míšou do Trutnova vytí debilního jezevčíka Dášy. Vstávám a jdu vypálit DVDčka z fotkama z loňska, co mám připravené jako dárky pro lidi z fesťáku.
Dorazila Míša a míříme do Trutnova. Konečně dopadl vstup. Procházíme areál, ale je tu takhle po ránu mrtvo. Jedem do Trutnova, kde mě Míša vysazuje a já jdu nechat udělat fotky a pak mířím do Jedničky. Je tu totálně narváno. Přisedávám ke dvoum klukům odněkud z Bydžova a Chrudimi. Číšník hraje oblíbenou hru „zkuste si objednat, když to stihnete“. Konečně mám svou Plzničku. Kluci odchází a já vytahuji notebook a dopisuju deníček.
Mají tu zajímavé záchody. Stála tam fronta a já se lekl, že na pisoáry. Ne, bylo to na kabinku. Když jsem přistoupil k mušli, všiml jsem si, že vedle je prázdný, dokonale čistý záchod s krásným dřevěným prkýnkem. Tázavě jsem se otočil na kluka za mnou.
„No, na ten se mi nějak nechce,“ pronesl.
Podíval jsem se zpátky a všiml jsem si, že dveře nejsou otevřené, ale že úplně chybí. Takže všichni čekali na tu kabinku vedle. Zajímavý nápad – kdo fakt potřebuje, tak si přestane hrát na city a má tu přednostní krásnej hajzl. Kdo tak moc nepotřebuje, tak si počká. :)
Do jedničky za mnou postupně dorazila jak Míša, tak i Drgy a Standin. Míša pak odešla na Svět květin a my zamířili na fesťák. Cestou jsme se stavili ještě v Kotvě a pak na Prajdě. Pak už začínají být vzpomínky mírně rozmazané, ale zkusím to dát dohromady...
...
...
...
Ne, nedám to, je to pomíchané, chaotické a nesouvisející - prostě klasika fesťák. Takže telegraficky jen náhodné vzpomínky:
V pátek nějak vůbec netuším jak jsme se poměrně rychle opili, takže jsme napřiklad v sobotu byli přesvědčeni, že jsme neviděli prakticky žádnou kapelu a až s pomocí programu jsme zjistili, že jsme jich viděli poměrně dost. Za zmínku stojí výborné vystoupení kapelky Vrbovští Víťazové, kde začalo nejdříve pršet a já uklidňoval lidi kolem, že podle Aladina to bude maximálně 0,6 mm srážek (a fakt za chvilku přestalo). Ovšem nejbrutálnější bylo, když mi zrovna mezi písničkami volala Míša. Já vůbec neslyšel, co mi říká a na pódiu zpěvák něco říkal. Mávnul jsem na něj, aby se trochu ztišil. Zahlédl mě a ptal se co se děje:
"Volá mi žena, můžete být všichni chvíli potichu?!" zařval jsem na něj.
"Jasně! Prosímvás všechny ztichněte na chvilku. Volá mu žena!" požádal publikum do mikrofónu a všichni vážně na chvilku ztichli.
S Míšou jsme se nakonec šťastně shledali. Obě týpka byly ale narvaný lidma, takže jsme řešili problém místa. A přitom tam bylo stanové městečko plné stanů a většina lidí byla někde na kapelkách...
Sobotní dopoledne jsme tradičně strávili na Prajdě na zahrádce. Začalo daleko brutálnějc pršet, takže jsme se přesunuli k Drgymu, kde jsme rozjeli takovou menší policejní párty. Drgy se totiž čerstvě dal k policajtům. Milan Salajka to suše okomentoval:
"OSA, Top control a teď policajti. Ty rád buzeruješ lidi co?"
Drgy měl doma desetilitrový barel medoviny. Nechtěl ho vzít sebou, ale příslib, že se složíme ho přesvědčil. Nevím jestli dostal něco víc, než moje a Standovy dvě stovky.
Pak už je sobota zase nějak rozmazaná a vážně by bodnul program. Vzpomínám si ještě, že jsem se dostal do backstage. Použil jsem klasickou metodu "Ahoj! Ahoj! S dovolením! Nazdááár!" a než se bezpečák vzpamatoval, tak už jsem byl vevnitř. Tam jsem se klasicky potkal s Bábi, Radkem, Martinem a dalšíma tradičníma postavičkama. Míša mě tentokrát nalezla už v dost melancholickém stavu.

Cesta na fesťák

Fotky jsem nakonec dodělal někdy kolem jedné ráno. Pak jsem se ještě začetl do naprsto zoufalého románu Inkognito – knížka úplně o ničem. Už dlouho jsem si tolik nepřál, aby kniha skončila. Ke konci jsem to nervově nevydržel a začal jsem číst jen kusy stránek a dojel nakonec. Jenže ten byl jako kdyby nebyl, takže jsem zoufale listoval a četl knížku odzadu, aby mi konec dal alespoň nějaký smysl. Zcela marně. Usnul jsem dost rozhozenej. Míša mě navíc vynadala, že jdu spát až ve dvě ráno.
Vstávám ve třičtvrtě na osm. Snažím se balit na víkend. Vyhazuju aspoň náhodně věci ze skříně. Pak se jdu vykoupat a jedu do práce. Dnes jsem v práci už krátce po půl deváté. Mám hromadu věcí na dodělání, spoustu meetingů, ale taký chci dát vyvolat fotky, udělat obal na DVD a vypálit DVDčka z fotkama z loňského fesťáku. Hned po příchodu se plány bortí jak domeček z karet. V 9:00 nás svolává Luboš a žádá všechny o pomoc s transformační agendou. Nějak neodhadli rozsah a totálně nesíhaj. Říkám, že mám do dvou naplánované meetingy,ale pak jim zkusím pomoct. Je jasný, že fotky budou až zítra. Hned po meetingu mám schůzku kvůli projektu MyDSL, pak zpracovávám podklady pro Mobile Search a od dvanácti máme videokonferenci s Londýnem ohledně Roadmapy pro rok 2010. Docela zajímavá konference. Mile mě překvapilo, kolik věcí mají podchycených a co všechno by chtěli postupně zpracovat. Jen mám standardně obavu z výsledků. Končíme skoro o půl třetí. Vyjímečně obědvám v panice v kantýně. Během meetingů jsem si vzpomněl ještě na několik věcí co jsem slíbil dodat na všechny strany, navíc píše Míša, kdy už dorazím, abychom mohli vyjet.
V kanceláři potkávám Martina S., který mi chce dát ty věci pro transformační agendu. Říkám mu, že to fakt asi nedám, že budu mít co dělat, abych stihnul co mám. Naštve se a odchází, po něm to samé předvede Luboš L. Přichází Marek a jdu mu reportovat informace ohledně projektů, které vedu a také z dnešní videokonference. Během hovoru mu volá žena a urguje ho, kdy dorazí domů. Je to všude stejné. Píšu Míše, že nestíhám a že dorazím později. Navrhuje, abychom jeli až v pátek. Potřebuju zařídit lístky a tak dávám do placu možnost, že bych jel napřed na mašině. Tak to neprošlo. Rychle dodělávám co je třeba a některé věci nechávám na zítra – dyť si můžu sednout někde do hospody s notebookem a dodělat věci do práce. Mimochodem teď právě sedím v Jedniččce v Trutnově, popíjím Plzničku a dopisuju deníček. Ty věci můžu dodat až v pondělí, kdy budeme na dovolené v Račím údolí – tam na to bude lepší příležitost. Zpátky do pátku. Volám Lubošovi a Martinovi, že jim teda zkusím pomoct a zbytek odložím – nemají čas. Pamatuji si z rána co chtěli a tuším, že podkladů stejně moc nemají, takže sháním co se dá. Výsledek sumarizuju do mailu a posílám. Ještě rychle tisknu přebaly na DVD a letím domů. Je krátce po páté hodině.
Doma balíme a razíme směr Trutnov. Hned na úvod se Míša tento týden již asi po dvacáté ptá, zda bych chtěl už dneska kalit na fesťáku s klukama, nebo jestli pojedu s nima domů spát. V mé odpovědi není dostatek entusiasmu a nadšení, takže to končí trošku výměnou názorů a zbytek cesty probíhá prakticky v tichu, nepočítám-li v to permanentní hluk ze zadní části vozu, kde jsou děti a pes.
Na večeři zastavujeme v Čisté u Červinků – jestli můžu doporučit nějaký zájezdní hostinec, tak je to tenhle. Rodinný podnik, fantastická obsluha, vynikající jídlo. Je vám dáváno najevo, že vás tady vidí rádi a že to myslí vážně.
Pak pokračujeme směr Trutnov. Zhruba o půl desáté jsme u areálu festivalu. Stojíme s dětma u bran a zkouším své známé, zda mi někdo nezařídí vstup. Nemají pásky, nemají čas, nejde to. Klasika, jako každý rok. BSK to odkládá a odkládá a ještě hodinu. Míša aspoň vidí, že to není taková legrace, jak si myslela. S nepořízenou odjíždíme asi o půl jedenácté.
Spíme u Margity. Než jdem spát volá spousta kámošů, že právě kalí na fesťáku a kde jsem...

Kohátova svatba

Budí mě máma asi v osm ráno, že jdou dohledávat a abych se zatím postaral o děti. Nejsem v provozuschopném stavu a tak je beru k sobě do pokojíka, dávám jim hračky a znovu usínám. Asi po hodinu slyším auto a posílám kluky ven. Spím až do půl jedenácté. Ten čas mě po probuzení dost vyděsil. Rychle snídáme a jedem do Trutnova. V parku, kde má Kohát svatbu máme být o půl dvanácté – tou dobou jsme ale teprve na náměstí a já letím koupit nějaký oblečení, protože věci na svatbu zůstaly v Praze v garáži. Mám neskutečné štěstí v jediném obchodě s hadrama mají jediné džíny, které mi perfektně sednou a stojí jen necelé čtyři kila. Beru ještě tričko ve slevě a nechávám si obojí hned na sobě. V parku mě překvapilo, že jsem potkal Ďaba i BSK a zjistil jsem, že večer na oslavě bude hrát Raspa, Čiko i Ďab. Zdá se, že to bude velkolepej večer!

Cesta z Hlinska

Ráno mě budík vzbudil v šest hodin. Oblékl jsem se a vzbudil Yarda. Za chvíli už jsme seděli na mašině a uháněli ku Praze. Byla to těžká cesta, ze začátku byla zima, pak vedro a já byl strašně unavený, takže jsem se těžko soustředil. Na konci jsem se ptal Yarda:
„Tak co, bál ses?“
„Ne, já jsem spal,“ odpověděl lakonicky.
V práci jsme analyzovali jeden projekt ohledně využití QR kódů a konečně jsem se dostal k otestování krabičky z Taiwanu. Natočil jsem video, že ten krám opravdu nefunguje, protože mi to dodavatelé nechtěli věřit. Odepsali, že se jim to ještě nikdy nestalo a že pošlou další vzorek. Odpoledne jsem dělal ještě na prezentacích ke dvoum projektům a zůstal jsem v práci skoro do osmi večer. Volal Petr K., že je taky ještě v práci a tak jsme se domluvili, že zajdeme na večeři. Večeře v Michelské byla standard, ale já byl strašlivě unavený. Petr se pokoušel paralelně o rande u dvou holek. Sérií rafinovaných SMSek se mu podařilo si zorganizovat klidný večer sám doma. Já byl rád, když jsem doma dorazil k posteli, lehnul a usnul.

Kočičí hrádek

Ráno jsem vstával asi v deset hodin. Míša byla naštvaná, že jsem se nešel podívat na prase, které střelila, ale já ani nevěděl, že mě budila. Rychle jsme se zabalili a vyrazili směr Slatiňany, kde jsme měli sras s Yardovejma. Já tam byl první a tak jsem zasednul v restauraci U Rychtáře, nebo tak nějak. Obsluha excelovala. Číšník dokázal chodit restaurací tak, že se mu dařilo nevidět jediného mávajícího hosta. Přivádělo mě to skoro k zuřivosti. Měl jsem už chvílema chuť poslat mu pod nohy židli, abych ho dokázal zastavit a objednat si. Jídlo bylo vyloženě slabé. Volala Míša, že jsou kousek a ať ji zatím objednám Laté. Zkoušel jsem různými triky přilákat pozornost číšníka, ale neúspěšně. Dorazila Míša a varoval jsem ji před objednávkou. Nedala si říct a pak se mračila nad rozmraženejma knedlíkama s jakýmsi džemem, které zde drze vydávali za „ovocné knedlíky“. Dorazili Yardovi a tak jsme šli směr zámecký park. Děcka byly nadšený z koně Převalského, kterého tu chovaj. Monty lítal po parku. Byla to nádherná procházka až na permanetní kňučení Filipa, kterej nechtěl chodit. Došli jsme až ke kočičímu hrádku. Ukazatele lákaly k návštěvě restaurace Monaco. Všude byly dobové fotografie krásné výletní restaurace a tak jsme vyrazili tím směrem. Trochu jsme kufrovali, protože po obrovské šipce u kočičího hrádku už žádná další nebyla a Google maps situovaly restauraci úplně jinam, než ve skutečnosti byla. Konečně jsme ji našli. Nechtělo se mi věřit, že by to byla ta samá restaurace, co jsme viděli na dobových fotografiích. Hnusná betonová zahrádka se stoly s železnými nohami a betonovými deskami. Uvnitř vyloženě dýchala doba sedmdesátých let od odporných kachliček, „panelákových“ dveří a železných rámů, až po odporně kýčovitý mobiliář restaurace a-lá horské komunistické boudy. Projektanta, který navrhl přestavbu měli popravit a stavitele alespoň mučit. Už dlouho jsem neviděl nic tak hrůzného. Dali jsme obligátní hranolky s kečupem a šli raději dál. Cesta pozdním nedělením odpolednem při zapadajícím slunci byla nádherným zážitkem. Na parkovišti Yard z legrace navrhnul ať mu pučím mašinu. K překvapení jeho a zejména Petry jsem mu jí půjčil – ostatně vezl mě celou cestu z Francie, kde zůstala moje první mašina, takže v jeho jezdecké schopnosti jsem měl celkem důvěru. My s Míšou jsme jeli ještě nakoupit a pak už jsme se sešli na chatě v Hlinsku, kde holky budou ještě do středy. Dali jsme pár pivek a hráli Carcassone. Nějak té hře nemohu přijít na chuť. Vyžaduje moc soustředění, není u ní moc zábavy, prostě mi nepřijde jako ideální večerní zábava do společnosti. Míša, kterou přivádělo k zuřivosti mé dlouhé rozhodování nakonec usnula a nedohrála to. My šli spát hned potom. Já si ještě do jedné do rána četl od Škvoreckého Báječnou sezónu – zajímavé, ale ve výsledku dost depresivní čtení.

Utopený Jeroným

Ráno jsem vstal poměrně brzo, ale než jsem se vykopal bylo skoro jedenáct. V Europarku jsem ještě klukům koupil dárky k narozeninám a už jsem uháněl směr Trutnov. Měl jsem na zádech totálně narvaný kletr, který mě to rvalo z ramen, takže jsem nemohl jet víc než 100-120km/h a i tak to byla slušná zabíračka na ruce a na záda. Asi by to fakt chtělo nějakej kufr dozadu. Oslava byla povedená a kluci byli z dárků úplně unešení. Mates nadšeně mával rukama při každém novém dárku. Jeroným dostal lodičku na dálkové ovládání a tak ji šel hned zkoušet na bazén. Střídali jsme se v hlídání, ale v momentě, kdy ho hlídaly babičky, tak najednou přišel dolů a říkal, že on topil a že babičky zachránily. Mysleli jsme, že pohádkaří, ale ukázalo se, že fakt sletěl do bázenu a topil se zrovna v momentě, kdy babičky byly na druhé straně. Jedna na něj volala ať plave a druhá naštěstí kraulem vyrazila a vytáhla ho. Děti si večer rozebraly babičky, takže jsme tam zůstali s Míšou sami. Míša šla s našima do lesa a já šel spát. Byl to náročný týden.*

Nové gumy

Ráno se budím na gauči v klubovně. Většina lidí někam zmizela a jen pár jich spí různě kolem. Ptám se Zilvara, zda mě vezme. Nevypadá provozuschopně. Všichni leží jako mrtvoly. Beru věci a vybíhám ven. Ve dne vše vypadá úplně jinak. Nacházím tramvaj a přes idos zjišťuji, že to nemůžu na nádraží stihnout. Na Googlu nacházím taxislužbu a za chvíli už jedu na nádraží taxíkem. Autobus jsem pohodlně stihnul. Jel jsem z Plzně poprvé se Student Agency. Já vím, že se snažej, ale já chtěl vážně spát. Jenže nejdřív mě vzbudili, ať se připoutám, pak jestli nechci noviny. Pak pustili televize. Když už jsem zase usínal tak se slečna ptala jestli chci kafe, čokoládu nebo čaj podávaný zdarma. Zvolil jsem čokoládu, pak vybírali kelímky, opět jsem začína dřímat a slečna mě budila, ať uvedu sedadlo do vzpřímené polohy, že už jsme skoro v Praze. Jedu metrem rovnou do práce.
Ráno jsem pracoval na inovační agendě a odpoledne jsem si našel servis kousek od firmy a rozhodl jsem se konečně si nechat vyměnit gumy na motorce. Z té zadní už začaly lézt dráty. Poměrně nemluvný opravář celkem zručně vyměnil zadní gumu načež zjistil, že nemá nářadí na tu přední, takže mě poslal až do Radotína. Tam mi ji nějakej mlaďas vyměnil a poté si řekl zhruba o tisícovku více, než jsem měl domluveno s tím na Budějovické. Chvíli jsme se dohadovali, domluvili jsme se dvě stovky slevu se kterou souhlasil, ale pak jsem zjistil, že mi „asi omylem“ naúčtoval o stovku více za výměnu gumu. No autoservis Červený vážně motorkářům nedoporučuji! Ale z pneumatik mám radost. Pořídil jsem si Michelin Pilot Road 2 a zatím obrovská spokojenost. Mašina je nádherně ovladatelná a gumy držej jako přibitý. Až teď jsem viděl kolik gumy bylo sjeté na těch předchozích gumách. V práci jsem pak doháněl resty, takže jsem odcházel až někdy o půl sedmé večer. Jel jsem do PSI pro štít na Yardovu helmu, ale bohužel ho nemaj, tak jsem ho objednal a koupil si alespoň nějaké hi-tech mycí prostředky s nanotechnologiema. Měl jsem hlad a vzpomněl jsem si, že kdesi nad Hamrem by měla být hospoda co vychvaloval Jirka T. Zavolal jsem mu a za chvíli už jsem odkládal helmu na zahrádce restaurace „Na Vinobraní“. Krásná zahrádka, zapadající slunce a naprosto vynikající stejk mi perfektně zvedly náladu. Doma jsem vypral sadu kalhot a košil na příští týden a šel jsem spát.