Kočičí hrádek

Ráno jsem vstával asi v deset hodin. Míša byla naštvaná, že jsem se nešel podívat na prase, které střelila, ale já ani nevěděl, že mě budila. Rychle jsme se zabalili a vyrazili směr Slatiňany, kde jsme měli sras s Yardovejma. Já tam byl první a tak jsem zasednul v restauraci U Rychtáře, nebo tak nějak. Obsluha excelovala. Číšník dokázal chodit restaurací tak, že se mu dařilo nevidět jediného mávajícího hosta. Přivádělo mě to skoro k zuřivosti. Měl jsem už chvílema chuť poslat mu pod nohy židli, abych ho dokázal zastavit a objednat si. Jídlo bylo vyloženě slabé. Volala Míša, že jsou kousek a ať ji zatím objednám Laté. Zkoušel jsem různými triky přilákat pozornost číšníka, ale neúspěšně. Dorazila Míša a varoval jsem ji před objednávkou. Nedala si říct a pak se mračila nad rozmraženejma knedlíkama s jakýmsi džemem, které zde drze vydávali za „ovocné knedlíky“. Dorazili Yardovi a tak jsme šli směr zámecký park. Děcka byly nadšený z koně Převalského, kterého tu chovaj. Monty lítal po parku. Byla to nádherná procházka až na permanetní kňučení Filipa, kterej nechtěl chodit. Došli jsme až ke kočičímu hrádku. Ukazatele lákaly k návštěvě restaurace Monaco. Všude byly dobové fotografie krásné výletní restaurace a tak jsme vyrazili tím směrem. Trochu jsme kufrovali, protože po obrovské šipce u kočičího hrádku už žádná další nebyla a Google maps situovaly restauraci úplně jinam, než ve skutečnosti byla. Konečně jsme ji našli. Nechtělo se mi věřit, že by to byla ta samá restaurace, co jsme viděli na dobových fotografiích. Hnusná betonová zahrádka se stoly s železnými nohami a betonovými deskami. Uvnitř vyloženě dýchala doba sedmdesátých let od odporných kachliček, „panelákových“ dveří a železných rámů, až po odporně kýčovitý mobiliář restaurace a-lá horské komunistické boudy. Projektanta, který navrhl přestavbu měli popravit a stavitele alespoň mučit. Už dlouho jsem neviděl nic tak hrůzného. Dali jsme obligátní hranolky s kečupem a šli raději dál. Cesta pozdním nedělením odpolednem při zapadajícím slunci byla nádherným zážitkem. Na parkovišti Yard z legrace navrhnul ať mu pučím mašinu. K překvapení jeho a zejména Petry jsem mu jí půjčil – ostatně vezl mě celou cestu z Francie, kde zůstala moje první mašina, takže v jeho jezdecké schopnosti jsem měl celkem důvěru. My s Míšou jsme jeli ještě nakoupit a pak už jsme se sešli na chatě v Hlinsku, kde holky budou ještě do středy. Dali jsme pár pivek a hráli Carcassone. Nějak té hře nemohu přijít na chuť. Vyžaduje moc soustředění, není u ní moc zábavy, prostě mi nepřijde jako ideální večerní zábava do společnosti. Míša, kterou přivádělo k zuřivosti mé dlouhé rozhodování nakonec usnula a nedohrála to. My šli spát hned potom. Já si ještě do jedné do rána četl od Škvoreckého Báječnou sezónu – zajímavé, ale ve výsledku dost depresivní čtení.