Protože ženy i děti byly pryč, rozhodli jsme se obnovit starou partu a sejít se u Kozla jako za starých časů. Jenže Pavel K. nemohl, protože se vrátil s rodinkou zrovna z dovolené. Jeroným sice dorazil, ale musel za hodinu pryč, protože zjistil, že má výročí svatby. Milan s námi sice chvíli poseděl, ale pak se také omluvil, protože musel jít slavit narození dítěte od jednoho kamaráda. Bezděky mě napadla slova Nohavicovy písničky: „Kam jsme se poděli, kam jsme se to poděli. Kde je ti konec můj jediný příteli...“ Přesto to byl příjemný večer. Jedním z hlavních témat byli sysadminové. Bavili jsme se o tom, že stále létají raketoplány s technologiema sedmdesátejch, osmdesátejch let a že je teď skoro nemožný, aby vyrobili novej, protože žádnej ajťák nechce garantovat, že by navrhnul nějakej systém, kterej by fungoval bez toho, aby se v tom permanetně hrabalo deset až dvacet sysadminů. Představovali jsme si výraz sysadmina, který dostal zadání, že musí navrhnout IT systém, který bude od momentu předání bezchybně fungovat. Úplně jsme slyšeli jak říká:
„No snad by se to dalo, pokud mi aspoň dovolíte bejt na to připojenej SSHčkem.“
Zhruba od desíti jsme tam už zůstali sami s Yardem. Hospoda zavírá standardně v jedenáct hodin, ale tentokrát byla nějaká dobrá nálada, takže jsme tam zůstali déle a seděli jsme nakonec na baru s číšníkama a kecali o všem možným. Padlo spousta švestek na švestkách a na závěr jakýsi osmnáctiletý gruzínský koňak. Od Kozla jsme chytli taxíka a usmlouvali jsme ho z kila na pade aby nás vzal asi 400 m nahoru na Želivskýho kam jsme chtěli jít k Naftařovi, kde jsme trávili svého času snad jeden celý rok – to bylo ještě předtím než ho přestavěli a zničili jeho jedinečnou atmosféru. Naštěstí měli zavříno, takže jsme jeli domů. Nemohl jsem sehnat žádný rozumný nealko, takže jsem pil jen nějakou vodu z vodovodu a to byla chyba.
Žádné komentáře:
Okomentovat