Cesta peklem

Ráno se budím vedrem už asi v osm hodin. Cítím se docela vyspalej, ač jsem spal jenom pět hodin. Chci raději ještě na chvíli usnout. Zkouším zoufale různé úpravy stanu tak, aby se tam dalo ještě aspoň chvíli spát, když najednou slyším ze sousedního stanu:
„Teda kdybych nevěděl, že jsem spal tak krátce, tak jsem úplně v pohodě! Fakt se cejtim vyspalej.“
Načež druhý hlas odpovídá:
„To je tím, že jsi spal tvrdě a dobře. Tak si tělo odpočine daleko rychleji.“
Pomyslím si, že ty hlasy maj pravdu a vstávám. První cíl je velký stan Kozel – tkzv. „Kozlovna“. Obsluha už mě vítá jako ztraceného syna.
„Dnes jsme si přivstali, co to bude?“
„Jednu snídaňovou jedenáctku – potřebuju se probrat,“ odpovídám vesele. Píšu na všechny strany, že jsem už vzhůru a někdy o tři piva později přichází Martin s Káťou. Posedí jedno pivo a jdou dál. Takhle se u mě vystřídá několik neznámých i znamých, pokecáme a jdou dál. Míša dorazila snad až o půl dvanácté. To už jsem úplně přesně nebyl přítomen. Přivezla mi ale skleněný půllitr a tak ho jdu hned prubnout.
„Á letos první se sklem – říkal jsem si, že bys to mohl být ty. Něco obědovýho?“
‚Jednu jedenáctku, že nám ale to dopoledne uteklo co?“
Míša rozhoduje, že půjdem do města. Tak vyrážíme, je smrtelné vedro. Ve městě je všude plno, takže zase zpátky. Chceme si dát alespoň pivo u stánku. Milan nás varuje před pravou Kácovskou nepasterizovanou dvanáctkou. Včera se prý skoro nemohl hnout od TOI-TOIek. Navrch přidává příběh, proč nemá rád TOI-TOIky:
„Jednu z úplně nejhorších vzpomínek mám právě z Trutnova. Tam na fesťáku běhali dva maníci se stříkacíma pistolkama a byli fakt jak magoři. Strašně to žrali. Kryli se, jak kdyby po sobě stříleli ostrejma. Jdu si takhle kolem, nic nikomu nedělám a najednou jsem dostal přímej zásah do ksichtu. V tu chvíli jsem se jakoby odhmotnil a jen jsem pozoroval svůj mozek jak pracuje. Zdvihl jsem ruce k obličeji, abych se otřel a ucítil jsem, že to co použili asi není voda. Přičichl jsem a zjistil jsem, že to je ta chemikálie z TOI-TOIek. ‚Kde by tady sehnali čistou chemikálii z TOI-TOI?’ snažil jsem se ještě chytnout posledního stébla. ‘A nebo, že by nesehnali úplně čistou?!!!’ došla mi neodvratná pravda. Teda já hned jak jsem dostal ten zásah, tak jsem věděl, že jsem úplně v hajzlu, ale zkusil jsem ještě všechny možné alternativy, jestli se z toho nějak nedá dostat.“ uzavírá.
Pak jsme zase čekali v Kozlovně, než se Míša vrátí z nákupu náušnic. Stále nešla a já slyšel, jak už hraje Mňága. To znamenalo další kapelu co jsem chtěl slyšet a neuslyším. Jsem zvědav, jestli se dostanu alespoň na průměr tří kapel, které stihnu - jak je běžné na takových festivalech. Jdu jí naproti a potkávám ji v půlce cesty. Říká mi, že odjíždí. Loučíme se a já se snažím stihnout Mňágu. Nepodařilo se. Volá Míša, že Milan odletěl vrtulníkem a že mu hlídá věci. Umírám vedrem mezi stánky. Vzpamatovávám se u coca coly a nějakýho větráku co stříká vodu. Pak se rozhoduji, že se musím dostat k vodě. První pokus zajít k vodě přímo u areálu končí neúspěchem. Hovada co to organizovali, nejen že to celé postavili tak, že do města, které je 200 m od areálu musíte ujít 4km po prašné a rozpálené cestě, ale ještě šetřili na TOI-TOI co to dalo, takže všude buď byly šílený fronty, nebo to lidi řešili jak mohli. Křoviny u vody byly dobrej cíl. ‚No co, musím ujít ty čtyři kiláky peklem a popojít k jezu co je víc po proudu a už to tam nebude takovej masakr,‘ rozhoduju se. Není to jednoduchá cesta. Je tak 45 ve stínu, ale tady žádnej stín není! Zastavuji cestou na Jirku Šmitzra. Je to v cirkusovém stanu. Tam je sice stín, ale asi dva tisíce lidí a každej podle teorie topí v průměru 150W – sedím u země, kde je alespoň trochu dýchatelno. Koncert je výbornej, ale Jirka to sám komentuje, že má pocit, že po koncertu sundá čepici i s vlasy. Na konci se omlouvá, že kdyby přidal, tak zkolabuje. Já taky. Jdu dál, musím se dostat k ty vodě. Volá Míša, překvapilo mě, že je ještě tady, myslel jsem, že už dávno odjela. Ten vrtulník totiž standardně lítá 10 min. Ukázalo se, že letěli někam tankovat, takže se to protáhlo. Bežím, abych je stihnul. Nikde jsem ji nenašel a telefon je trvale obsazenej. Zvedla mi to, až když byla na dálnici. Kolabuji u stanu. Zkouším do něj strčit hlavu a otevřít ho, ale nedá se to. Sbírám poslední zbytky sil a plazím se do Kozlovny. Proklínám kretény co projektovali tenhle areál. Konečně Kozel! Dávám ale radši jen točenou limču a sbírám síly na poslední úsek. Je to ještě víc jak jeden kilometr. Po půl hodině se cítím dost silný, abych to zvládnul. Dokázal jsem to jen do Kozlovny II. Takhle metr po metru, stan po stanu, jsem se konečně dostal až k vodě. Cestou jsem si ještě koupil výborný vietnamský závitky. Lehl jsem si na trávu u vody a spokojeně baštil. Konečně začínám zase normálně myslet. Chladivou vodu jsem se přebrodil do města a pomohl si ještě ledovým kafem a džusem. Po návratu se potkávám s partou a jdem na Cupito. Za světla to není ono. Domlouvám se, kde se najdem, kdybychom se rozdělili. Navrhuji, u budky zvukařů, tam kde se bude zrovna hrát. Zpřesňujem to, že levý roh při pohledu směrem K pódiu. Dem si dát ještě něco k jídlu. Já si dávám Pomploše a Milan, který už je dost mimo si objednává jakousi čínu. Dožaduje se k ní papriček na přiostření. Obsluhující Číňan mu podal skleničku s jedovatě červeným obsahem. Když viděl jak si tam Milan plesknul dvě lžíce, tak jen odevzdaně pokrčil rameny. S jídlem usedáme na plácek před stánky a posloucháme Chinaski. Je výborná atmosféra. Milan snědl svou čínu a přestal mluvit. Jen se strašně potil a zrychleně dejchal. Martin se nám někam ztratil. Objevil se asi za hodinu a nadával, že obešel snad všechny zvukaře v areálu.
„No tak jako domluva byla dobrá, jedinej drobnej nedostatek byl v tom, že jsme si pak sedli úplně jinam,“ konejším ho. Kapelky hrajou a mi příjemně kecáme o všem možným. Asi v jednu se zvedáme a jdem spát. Milan trochu zavrávorá a Jitka to komentuje:
„Milan je na hadry,“ načež se rozsekala pravděpodobně o vlastní nohy. Jdu do svého stanu. Kupuju si ještě Kofolu u stánku a pak usedám před jeden bar a sleduju jednoho z kluků co tam obsluhujou, jak se snaží ulovit nějaký zákazníky v davu odcházejících.
„Pojďte na drink! Máme akci! Dva za cenu jednoho, pojďte si dát ještě před spaním!“ přesvědčuje kolemjdoucí bez úspěchu.
„Pocém mladej!“ volám na něj, když stojí kus ode mě.
„Chceš drink? Máme dva za cenu jednoho!“ vrhá se ke mě.
„Ne, drink nechci, díky moc, ale mám pro tebe dobrou radu,“ říkám mu.
Zatvářil se jako člověk, který už pár rad o půl druhý ráno slyšel.
„Nenabízej jim hned dva za cenu jednoho. Ukecávej je trochu. Vyjmenuj pár drinků a cenu. Půjdou dál, chytni je a řekni jim, že když si daj, že jim dáš dva za cenu jednoho.“
Kývnul a odběhl zase na lov. Čekal jsem, že se na rady vykašle, ale zkoušel to poctivě a asi u třetí dvojce mu to vyšlo. Podíval se na mě a pousmál se.
„Za tohle mě málo platěj,“ pronesl jsem, zvedl se ze křesílka a šel spát.