sobota 30. ledna 2010

Umírám v letadle

Dorazil jsem na hotel někdy v jednu ráno, doladil jsem slidy na přednášku a vyzkoušel jsem si ji celou odpřednášet. Je dost nepříjemný promítat slidy v angličtině a přednášet česky, ale překládat to už nebudu. Spát jsem šel ve tři ráno, takže probuzení v osm bylo něco nepopsatelně šíleného. Dal jsem si snídani, ale jsem strašně vyčerpaný, chtěl bych spát. Bylo mi nabídnuto, abych seděl v řadě proti publiku, kde sedávají přednášející. Přesvědčil jsem je, že to není šťastný nápad. S vypětím sil dávám první přednášku a pak nastupuji na pódium. Bylo super, že jsem si to večer sjel. Přednášel jsem celkem uvolněně, a ještě to stačil prokládat vtípky, takže úspěch. Dokonce jsem sklidil potlesk - nevstali, ale tleskali a to tady netleskali zdaleka každýmu. Spokojeně jsem se usadil a začal něco řešit šeptem se sousedem ze slovenského telekomunikačního úřadu. Překvapilo mě, jak dobře se slyším. Během chvíle u mě byla slečna a sebrala mi bezdrátovou sadu s mikrofonem, kterou jsem si zapomněl odepnout. Po obědě jsem si zběhnul do města do kadeřnictví pro brýle, které jsem tam včera nechal. Chtěl jsem si odpoledne schrupnout, ale nepodařilo se. Zapomněl jsem se zmínit o tom, že mimo jiné řeším zrovna koupi bytu v Trutnově. Ve tři jsme skončili a já si zaběhl ještě na dvě dokonalé Plzně do Kristianpubu a pak jsem proběhl s kufrem na kolečkách již "našlápnutou" cestou přes Staré Město a most až do sídla Telefónicy, kde jsem měl ještě poslední obchodní jednání. Taxík na letiště do Vídně byl jako teleport. V Bratislavě za mnou zaklaply dveře a když jsem znovu otevřel oči, tak se otvíraly na letišti ve Vídni. Dal jsem si řízek s hranolkama a rakouským pivem a už se letělo zpátky do Londýna. Chvilku jsem spal, ale pak jsem se vzbudil a umíral jsem. Nevím zda to bylo vyčerpáním, nebo čím, ale strašlivě mě bolely oči, cítil jsem tlak v hlavě a bylo mi prostě hrozně. Zoufale jsem koukal na pomaličku se pohybující letadýlko na monitoru nad sedadlem a snažil se ho silou vůle popohánět kupředu. Ani nevíte jak jsem byl šťastnej, když jsme přistáli. Taxík Windsor Cars už čekal u příletu a tak jsem byl za chvilku doma.
Tam byl daleko větší bordel, než jsem si pamatoval před odletem. A zítra přilétá Míša s Bzučkou a dětma. Uklízel jsem asi do půl druhé a pak normálně zkolaboval.

1 komentář: