Horse, horse, horse!

Když jsme šli spát kolem druhý ráno, nevěřil jsem, že vstaneme v osm, abychom rozumně stihli vyrazit na plánovaný výlet na Isle of Wight. Ale sluníčko tak svítilo, že jsem vstal a nepřipadal jsem si ani moc dobitej. Po chvilce dohadování čí auto vezmem prohlásil Jirka, že se mnou se bojí a pojede svým autem s řízením vpravo vlevo. V devět jsme byli u Tesca ve Slough a v 9.10 volal Petr, že sedl do špatného vlaku a bude tam až ve třičtvrtě. Zašli jsme na poctivou anglickou snídani a poté nakoupili zásoby na dnešek a Jirka nějaké věci, co chtěl vézt do Čech. Už, už jsme šli naložit Petra, ale Jirka se rozhodl zajít ještě na záchod. Tu slabou půlhodinku jsem trávil vylepšováním dat ve Foursquare a chatováním přes SMS s Petrem, co čekal na nádraží.
Konečně jsme vyrazili. Sluníčko svítilo, cesta krásně ubíhala a nebýt toho, že jsme vytlačili nějakou ženskou na svodidla, tak se skoro nic nestalo. Holt vpravo prostě není vidět, takže řízení na vícepruhé dálnici je trochu dobrodružnější. Ještě, že Petr vzadu tak křičel. Po příjezdu do Southsea nás Jirka vzal na několik okruhů po městě. Když jsme se nasytili prohlížením křivolakých uliček toho města - navíc některé už zjevně projížděl potřetí, řekli jsme mu, ať tu navigaci vypne a jeli jsme normálně podle šipek "Hovercrafts", které byly na každé křižovatce. Za chvíli jsme parkovali u nástupní stanice do Hovercraftu - vznášedla. Jedna bestie zrovna startovala. Nejprve se zvedne lem kolem té mrchy, pak dostanete kamínkama z pláže a už za hrozného burácení mizí na moři. Cesta trvala deset minut a nic moc zevnitř teda vidět není. V Ryde stálo hafo autobusů, jen si vybrat. Navíc jsme si koupili celodenní jízdenku zdarma. Jirka ale trval na cestě vlakem a proaktivně si koupil lístek. My vyčkali do vlaku a měli jsme skoro libru slevu. Starým kodrcáčkem jsme dojeli do nějakého městečka. Procházeli jsme krásné uličky směrem k pláži. Z městečka úplně dýchala taková ta přímořská pohoda.
"Fakticky super výlet, díky, žes nás vytáhnul! Myslel jsem, že to bude nějaká zoufalost, ale je tu nádherně!" říkám Jirkovi.
"No, já jsem taky nadšenej. Jsem měl docela strach. Možná to nebylo poznat, ale já vůbec nic nenaplánoval."
"Tak to poznat bylo. Ale já nejsem z těch, co hysterčej když nevěděl, kudy se pojede a čím a co se bude dělat. Nebo, že jsme to nedomysleli a nestihli poslední vznášedlo. No co, tak se někde ubytujem a vrátíme se zejtra! Hlavně pohoda!"
"No tak zas tak v pohodě já nejsem. Já to musím stihnout. Já musím být v pondělí v práci!" bránil se Jiří.
"Však uvidíme," usmál jsem se.
Na pláži jsme zládovali toust a vydali jsme se hledat autobusovou zastávku. Po prozkoumání mapy jsme se rozhodli vyrazit napříč přes celý ostrov až na západní cíp, který sliboval dechberoucí výhledy a lanovku přes útesy. Přestupovali jsme v Newportu.
"Kam jedem?" ptal jsem se.
"Úplně nejdál kam to jde."
"A co tam jede?"
"Tyhle všechny linky."
"Ale to je jen sedmička - to je divný ne, aby jela tolika různými směry," divil jsem se.
"Je to jednodušší," poučoval mě Jirka.
"V čem, v tom, že sedneš do špatný sedmičky?"
"Ne, v plánování spojů."
"A v čem by bylo težší kdyby to byly linky 7,8,9? Já nevím, mně to připadá jako pěkná blbost."
Jeli jsme dál a já najednou uviděl nápis "Cider Barn".
"Hele není to ten bar s těmi Cidery?"
"Jo je."
"Tak honem vystupovat!"
Vyskákali jsme ven a vtrhli do podniku. Jak se ukázalo, hospoda vyhořela a měli tam jen prodejnu. Koupil jsem aspoň dvoulitrovku Cideru a sedli jsme si na zahrádku u jedné restaurace, kde netočili pivo. Dali jsme si aspoň zmrzlinu a vyžebrali dvě skleničky. Sedli jsme si u stolku a Jirka odešel objednat polívku. Popíjíme pivko, vychutnáváme slunečnou pohodu, když tu k nám přišla číšnice a ptala se, jestli máme objednáno.
"Jasné, máme, klídek," ujišťujeme jí a poslali jsme ji pryč. Jirka nějak nesledoval a po nějaké době říkal: "Já si snad tu polívku neobjednám!"
"Jakto, tys ji už objednal ne?"
"Ne, ona mi řekla, že sem někoho pošle."
"Aha, tak ta už tu byla!" smáli jsme se.
Vypili jsme sotva půlku lahve a kluci už zas hnali dál. Chytli jsme další bus a jeli. Vedle mě seděla nějaká pošahaná rodinka, co hrála úchylnou hru "Now call". Někdo vykřil například:
"Now call sheeps!" a ostatni začali halekat: "Sheep, sheep, sheep, sheep, sheep, sheep, sheep" a ukazovali na stádo ovcí. Nebo "Now call trees!" "Tree, tree, tree, tree, tree, tree" "Now call white lines!" "Whiteline, whiteline, whiteline" a strašlivě se u toho řáchali. Když vystoupili říkal jsem to Petrovi a demonstroval na příkladu stromů. "Tree, tree, tree, tree!" Jeli jsme dál a já proti zapadajícímu sluníčku spatřil zvířata pasoucí se na louce. "Horse, horse, horse, horse!" začal jsem radostně halekat. "A krávy," dodal jsem, když jsem zaostřil. "Teda jenom krávy," zpřesnil jsem své detailnější pozorování. Petr, který pospával vedle mě se podíval a vida stádo krav vybuchl smíchy "Horse! Horse! Horse!" vykřikoval do záchvatu smíchu. Autobus nás dovezl až na úplný okraj ostrova. Hnali jsme se na lanovku, ale už zavírala.
"No jo, dyť vono je pět hodin, teda ta cesta trvala dlouho!"
"Cože? Tolik? Ale jak stihnem poslední vznášedlo?!" lekal se Jirka.
"Ta autobusačka říkala, že další spoj jede za hodinu," informoval jsem ho o odjezdu posledního autobusu. Jirka zuřivě studoval knížečku s odjezdy.
"To by se snad dalo stihnout, on ten autobus zpátky jede tou kratší cestou," uklidnil se.
Petr mi pak říkal, že jede ještě jeden o půle.
"To mu neříkej, za prvý bychom pak zbytečně čekali, za druhý by to značně snížilo pravděpodobnost, že zažijeme dobrodružství při dostizích na poslední trajekt."
"Hele kolem tebe se dějou šílený věci, ale já mám fakt pocit, že to způsobuješ tak trochu sám!"
"Jasně, život by byl jinak nuda!" smál jsem se.
Vyrazili jsme aspoň k pevnosti po cestě po útesech. Jirka v půlce začal stávkovat, že to celé neujde. Šel jsem s Petrem dál, když nás minul vyhlídkovej autobus.
"Víš co by byla sranda? Dohnat ten autobus a jet s ním zpátky a kříčet na Jirku, aby utíííkal, jinak nestihne ten poslední spoj!" navrhnul jsem.
Petr hned vyběhnul napřed. Doběhli jsme akorát když se autobus otáčel. Cesta stála dvě a půl libry, ale za tu srandu to stálo. Už zdálky jsme viděli Jirku sedícího vyčerpaně na okraji cesty. V momentě, kdy jsme ho míjeli jsme se vyklonili a křičeli:
"Utííííkeeej! Jinak to nestihnéééš!"
Jirka jen udiveně otočil hlavu. Dole v městečku autobus stál a nás napadlo, že jet zpátky do Yarmouthu vyhlídkovým busem by bylo lepší. Šli jsme dolů a usmlouvali cenu z šesti na tři libry. Když jsme se vrátili a vyhlíželi Jirku tak mě napadlo.
"Hele a neplatí nám ta lítačka i na tohle?!"
"No to mi ani neříkej!"
Autobus už skoro vyrážel, když jsme zahlédli Jirku na obzoru.
"Pobéééž! Jedem tímhle! Bude to větší sranda!"
Jirka doběhl a pro jistotu jsme se ptali, zda v Yarmouthu můžem přestoupit na sedmičku, kterou jsme se potřebovali dostat zpět do Newportu.
"Yarmouth? Nuber seven. Yes, of course!" ujistil nás řidič.
Cesta na střeše vyhlídkového autobusu po západu slunce už nebyla taková legrace. Chvíli jsme drkotali zuby a pak přelezli do kryté části, jinak bychom zmrzli. V Yarmouthu jsme vystoupili, našli odjezd sedmičky, která jela až za půl hodiny a šli si sednout na terasu na pifko. Už jsme se usadili, pozvedli půllitry, když jsem pronesl kacířskou myšlenku:
"Hele a jezdí tady ta samá sedmička? Já jen, že je mi divný, že jste říkali, že zpátky jedem kratší cestou a jsme zase v Yarmouthu."
Jirka s Petrem vyskočili a začali zuřivě listovat jízdními řády.
"Doprdele! Vy ste debilové!" rozčílil se Jirka.
"Hmm. Se to fakt nedá stihnout," potvrzoval Petr a oba začali vydatně panikařit.
"Proč jste museli lézt do toho vyhlídkovýho busu?!" naříkal Jiří.
"Jsme mysleli, že bude větší sranda," odvětil jsem a usmíval se.
"Ty se směješ blbečku, ale já musím být v práci!"
Vědel jsem co je potřeba říct v takové situaci, ale přesto jsem řekl:
"Uklidni se, tak to nestihneš no," a pokračoval jsem: "Hele, představ si, že bychom to vznášedlo stihli, dorazíme domů v noci, ty pojedeš nevyspalej, vlítneš pod kamión a stejně v pondělí v práci nebudeš. Takhle to prostě osud chtěl. Kdybys tam měl bejt v pondělí, tak to stihneš normálně," snažil sjem se ho uklidnit filozofií.
Jirka něco zavrčel a vyběhl na silnici lovit taxíky. Petr akčně sháněl číslo od Barmana. Já vytáhl Palma a začal jsem hledat spoje do Ryde, kdyby jsme třeba něco přehlídli.
"Vykašli se na ty tvý blbý kontentový služby! To je přesně to co ty nechápeš. Tyhle služby jsou úplně k ničemu!" hučel do mě Petr.
"Já to jen zkouším, co kdyby něco. Taxík bude stát pěknej majlant."
"Ty to zkoušíš, ale my už dávno víme, že jsme v hajzlu. Tyhle kontentový služby jsou na dvě věci!" řekl a mával na Jirku s vizitkou na taxíka, aby šel k nám.
Ještě jsme dopíjeli v rychlosti pivo, než ho zavoláme.
"A já si ho chtěl tak vychutnat!" naříkal jsem.
"Ty kráso, ten Palm to snad nikdy nenačte!"
"Vykašli se na to."
"Budem tam o půl osmý, to bychom měli stihnout. Minimálně v Newportu budem za dvacet minut a odtamtud bude stát taxík míň než půlku," pronesl jsem nahlas.
"Jakto?! To není možný, jede to odsud minimálně 35 minut!"
"Asi to je jiná sedmička," navrhl jsem.
"No jo, fakticky, asi má pravdu."
Přesunuli jsme se na nádraží kam přijela v 18.23 sedmička. Hnali jsme se do ní, ale řidička nám řekla, že ona je jiná sedmička. Za chvíli po ní přijela další. Radostně jsme naskákali a zabrali místa nahoře. Spokojeně si jedem, když jsem pronesl kacířskou myšlenku:
"Hele, ty první jste se ptali, ale jste si jisti, že tohle už byla ta správná sedmička?!"
"Je to fakt systém na hovno! Jak můžou všechny spoje označit stejným číslem. To je normální bordel!" nadával Jirka.
Shodli jsme se, že ať jedem jakoukoliv sedmičkou, tak teď už prostě musíme dojet. V Newportu jsme přeběhli na další autobus a vyslýchali řidiče, zda dokáže stihnout poslední vznášedlo. Podle řádu tam měl být v 19.34 a poslední vznášedlo odlétalo v 19.40. "Teoreticky by to mohlo vyjít, snad ano," hýřil řidič optimismem. Ujišťoval jsem Jirku, že i když nestihnem vznášedlo, tak tam ještě bude hafo přívozů a ty budou levnější než případnej taxík. Nakonec kluci souhlasili, že to risknem. Sedli jsme si nahoru, abychom měli dobrej výhled na ten závod. Halekali jsme na pomalá auta, motivovali řidiče k předjíždění pomalejších autobusů na silničkách, kam se nevešel ani jeden. Nadávali pomalu vystupujícím. Skandovali, ať se nezastavuje lidem na zastávkách. Řidič to docela krosil (v rámci možností) a v cíli jsme byli v 19.30. Kluci vyběhli dopředu.
"To je ten váš time management! Nechápete kdy musíte spěchat a kdy už spěchat netřeba," křičel jsem ještě za nima a v klidu přešel do čekárny na vznášedlo. Zkrátka stihli jsme to, ale byla to nádherná kovbojka a krásný závěr suprovýho dne.
V Southsea jsme ještě vychutnali západ slunce a Jirka nás pak vezl zpátky. Cestou se setmělo a my řešili, že jeho světla oslňují veverky na stromech.
"To mi šteloval tchán," řekl Jirka tónem naznačujícím, že samozvaný opravář byl podle jeho názoru kapacita.
"Hmm, chápu. Vem to teda radši k někomu, kdo tomu rozumí, ne?" navrhnul mu Petr. Chvíli jsme se dohadovali, zda světla oslňující veverky jsou v souladu s normami a zda by na nás měli všichni ostatní tak blikat. Jirka pak ale pohrozil, že nás vysadí a tak jsme zmlkli.
Doma jsme zašli ještě na závěrečné pivko a veřeři ke Skákajícímu Koníkovi. Už nevařili, tak jsme dali jen pivko a pak jsem s Petrem vyrazil k Indům pro takeaway. Nesli jsme si jídlo domů, když jsme míjeli hospůdku Jolly Gardener.
"Tam jsem ještě nikdy nebyl, nezkusíme ji?" navrhnul jsem.
"Zdá se, že to tam žije," souhlasil Petr.
Vešli jsme dovnitř a hospůdka byla plná ženskejch, zpívalo se karaoke a všichni byli strašně opilí. Našli jsme si stůl za barem a objedanli pivo.
"Je ti jasný, že my dva jsme tady srazili věkovej průměr těsně pod devadesát let," ptal se mě Petr.
"Jo, mám pocit, že zpěvákovi právě vypadly zuby," pronesl jsem směrem ke zdroji šílených skřeků, což podle textu běžícího na obrazovce měla být písnička "Who the f**k is Alice"
"Ale je to zážitek ne?!" smál jsem se.
"No to teda je! Dnešek je plnej zkušeností!"
Přihnala se k nám nějaká mladice kolem 80ti let - tipuju podle toho, že ještě mohla chodit a vnucovala nám playlist, abychom si vybrali.
"Ne, děkujem, fakticky ne," odmítnul ji Petr.
Podívala se na něj fakt zlým pohledem a naštvaně odešla.
"Začínám mít strach," řekl sledujíc v obavách své okolí.
Dopili jsme pivo a po anglicku se vytratili.
Byl to fakt náročnej den.

Trhání moudráku

Vstával jsem už v šest hodin, protože o půl osmé mám být na Karláku, kde mi mají vytrhnout druhej moudrák. Po krvavých a bolestných zkušenostech před dvěma lety jsem jen s hrůzou očekával dnešní den. Dorazil jsem už na sedmou a nahlásil se u okýnka. Nastaly zmatky kvůli tomu, že jsem anglický resident a nemám české pojištění. Nakonec to nějak kousli, ale varovali mě, že budu platit hotově. Počítal jsem s tím. Prohlédl mě mladej zubař, který se kouknul na rentgen a pak na zub samotnej.
„Vypadá to na jednoduchou extrakci. Mohl bych vás vzít hned dneska na půl desátou, jestli vám to nevadí.“
„No to by bylo super!“
„Tak se bežte ještě pořádně najíst a vraťte se tak v devět.“
Vyrazil jsem ven a těšil se na pivko a držkovou polévku. Nevím proč jsem měl v osm ráno hroznou chuť na tuhle kombinaci. Narazil jsem ale na problém, že v osm ráno žádná slušná hodpoda nemá otevříno. Proběhal jsem celej Karlák – asi poprvé v životě v tenhle čas. Jako studenta mě tam před desátou neviděli a zjistil, že ani jedna hospoda neotvírá před devátou. Skončil jsem v bufetu naproti zubní chirurgii. Dal jsem si sekanou, bramborák s kuřecím masem a džus. Posilněn jsem se vrátil do čekárny a za chvíli už volali mé jméno. Usadili mě na křeslo číslo 6 v kachličkárně. Když jsem se rozhlížel po interiéru a vybavení, tak jsem si říkal, jestli jsem fakt raději neměl risknout anglickou zubní péči. Mlaďas si připevnil na držák můj rentgen a vzal umrtvovací injekci.
„Skoro nic neucítíte,“ tvrdil, „jen to to trochu píchne.“
Lhal. Bodnutí bylo docela bolestivé. Zoufale jsem se snažil něčeho chytit, ale křesla tam nemají opěradla. Chytnul jsem se spodku křesla, až mi klouby zbělely. Injekce nebyla jedna, ale hned několik.
„Uklidněte se, už byste neměl nic cejtit,“ chlácholil mě zubař.
„Nevy! Stes! To nede o to co cechtim“ zahuhlal jsem s půlkou huby bez citu.
Vzal kleště a začal páčit. Cejtil jsem, jak povolují kořínky. Páčil jak blázen a najednou se ozval nepříjemný křupavý zvuk. Věděl jsem, že to nevěstí nic dobrého.
„Sakra, utrhla se korunka. Teď to budu muset navrtat a rozseknout a vytahat ty kořeny samostatně. Sestro přineste mi angličana ....“
Vrtal jak kdyby za to měl slíbený bonusy. Sestra mezitím přinesla sadu vyloženě hrůzně vypadajících nástrojů.
„Sestři, vždyť tohle je rezavý, nemáte tam něco jinýho?“
„Určitě ano, omlouvám se!“
Opět mi proběhlo hlavou, že v tý Anglii to těžko bude horší. Klouby na rukou zbělely ještě o něco víc. Pak si vzal takové dlátko a kladívko.
„Uklidněte se, vždyt nic necítite,“ pokusil se mě zase zbytečně utěšit.
Bušil do sekáčku a já čekal brutální bolest až zub povolí a on zasekne to dláto hluboko do dásně.
„Nejde to, musím to navrtat víc,“ chopil se opět vrtačky a vrtal jak kdyby měl narazit na naftu. A pak znova sekáček a vrtačka a sekáček.
„Tohle je k ničemu! Nejlepší bude tu dáseň normálně rozříznout a vytáhnout to. Tohle nejde!“
Sevření zesílilo a jsem přesvědčenej, že v tu chvíli už jsem nechával otisky na té ocelové trubce, co jsem se jí držel.
„Co ste tak křečovitej, uvolněte se, vždyť to máte umrtvený!“
„he há hkne heh ha hie“ snažil jsem se mu vysvětlit, že „se vám řekne, stress jak svině“
Ze mučící sady pro 13. století vytáhl skalpel a jal se pokračovat ve svém veledílu. Ano, skutečně jsem necítil bolest, zato jsem cítil a slyšel jak se skalpel zabořil do vazivovité hmoty dásně a bylo mi jasné, že stejně jako když si dávám další barevnej panák kolem druhé ráno a v tu chvíli je mi dobře, že mě za to tělo nechá krutě zaplatit jen co se zase dostane ke slovu. Myslel jsem, že to bude jeden dva řezy, ale on se v tom zase hrabal ze všech stran, jak kdyby se tam snažil vydlabat své jméno.
„Sestro držte to odsávání pořádně, já přes všechnu tu krev nic nevidím!“
Úpěnlivě jsem se snažil z mysli vytlačit představu rozřezané živé tkáně a co na to asi tělo řekne, až skončí účinek umrtvení.
Po extempóre se skalpelem zase začal lomcovat kleštěma. Konečně jsem ucítil jak povolil jeden kořen.
„Sláva, jeden je venku!“ Postupně vytahal všechny a začal šít. Pokaždé, když vytáhl ruku z pusy, doufal jsem, že už je konec, ale jen si bral další nit. Jehla se pokaždé zaryla do dásně zase s tím odporným zvukem oceli prorážející živou tkáň. Já už byl na pokraji zhroucení. Už přes dvě hodiny jsem byl v tom šíleným křesle s tímhle maniakem, kterej se skoro urážel, když viděl, že mi je z jeho práce zle.
„Tak, hotovo! Sestři umejte ho trochu, je celej od krve, ať nám nepůsobí v čekárně paniku,“ vydal poslední příkaz ten řezník.
Dostal jsem do zadku ještě nějakou injekci a účet na 2300 Kč. Vymotal jsem se před ambulanci jako ve snách. Najednou jsem se začal úplně nekontrolovatelně třást a bylo mi zle, chvíli do breku, chvíli na omdlení. No, nebyl to hezkej zážitek. Psal jsem Michaelovi, že to nakonec byl megamasakr a že jsem dost rozhozenej. Napsal mi, ať koukám jít domů a že o mě nechce do pondělí slyšet. Vyrazil jsem domů, jenže cestou to pomaličku začalo přicházet k sobě. Na Padovské jsem koupil u Čonga mraženou kukuřici a pokračoval jsem zpět do města. Rozhodl jsem se zajít ke Kozlovi a zkusit klasické umrtvení chmelovým nápojem. Doporučují naše babičky.
Plzeň byla výborná, ale já ji musel cumlat jen půlkou pusy, protože druhá byla stále nefunkční a navíc když se náhodou pěnivý nápoj dostal na tu rozřezanou dáseň tak to byl teda sajgon. Přišel Milan, Miki a Jirka a docela skvěle jsme pokecali – teda já spíš pohuhlal. Volala Míša, že Yardovi jedou do Trutnova a jestli bych nejel s nima. Měl jsem asi páté pivo, takže mi to přišlo jako fajn nápad. Zkusil jsem zavolat a po nějakých šiftech mě nakonec vzali. Jízda s dětma vzádu byla docela legrace. Cestou jsem do sebe hodil další tři Plzničky a pusa ani moc nebolela. Když jsem potřeboval na záchod zkoušel jsem dětem vyprávět o vodě, vodopádech a vůbec. Většinou to s nima nehlo, ale já jsem to už nemohl vydržet.
V Trutnově jsme se ubytovali v našem novém bytě. Udržoval jsem si hladinku a bylo dobře. Zahráli jsme si Carcassone, které si prostě nějak ne a ne a nemůžu oblíbit. Kolem půlnoci jsme šli spát. Jakmile jsem si lehnul a uvolnil se, tak to začalo bolet jako čert. Vybavil jsem se hromadou drog proti bolesti, které jsem všechny nechal v Praze. Bylo mi jasné, že tohle bude noc plná kouzel. Zkoušel jsem to překonat, ale nešlo to. Nakonec jsem kolem jedné ráno vyrazil ven hledat lékárnu. Prokřižoval jsem celej Trutnov, ale nic. Zkoušel jsem Google, policajty, ale bez úspěchu. Na náměstí jsem potkal Yarda, kterej mi šel pomoct a vyvenčit Eddieho. Zkusili jsme zajít ještě na Struhu a k nemocnici, ale nikde nic. Nakonec jsem na netu našel, že opravdu Trutnov nemá lékárenskou pohotovost o víkendu – jen v Hradci. No paráda. Zašli jsme ještě na jedno točený rychlý do irský, že to s ním budu muset nějak přes noc vydržet. Když jsme tak seděli, s černým a bílým psem v irské hospodě s tím krásným vědomím, že byt s postelí je hned vedle, uvědomil jsem si, jaká je to nádhera bydlet v centru. Bolí vás zuby v jednu ráno? Stačí vyjít z bytu a za chvíli máte oběhnutý všechny lékárny – jasně, jsou zavřený, ale o to nejde. Při venčení psa se zastavíte v irské hospůdce a dáte pivko, než si jdete lehnout. Ráno vyjdete ven a koupíte čerstvé rohlíky v pekárně u podloubí. No prostě, už jsem zapomněl, jaká je to POHODA! A jsem fakt rád za tu koupi! Doma jsem usnul a do rána to bylo docela v klidu.

Sprintem do Prahy

Probuzení bylo otázkou zlomku sekundy. Ucítil jsem sluníčko v obličeji a o dvě sekundy později s výkřikem "Do hajzlu! Zatracenej Palm Pre!" jsem měl sbaleno a vyběhl jsem na chodbu. Nemžoural jsem do světla, nesnažil se zoufale přemýšlet kde či kdo sem. Věděl jsem ihned, že jsem v Plzni na koleji a že mám být v Praze, kde mě bude v deset hodin čekat šéf. Sluníčko bylo jasným signálem, že nemůže být šest hodin. Došlo mi ihned, že díky tomu, že jsem vypnul počítač, tak se telefon nedobíjel, vypnul se a proto mě nevzbudil. Bylo po osmé a vlak odjel před hodinou. Zabouchl jsem dveře a až v tu chvíli jsem si uvědomil, že je zevnitř klíč. Nahlásil jsem to na vrátnici a vyběhl ven. Napadlo mě zavolat taxík, nebo se podívat na net kdy mi něco někam jede, ale vybitej telefon limitoval mé možnosti. Takže jsem prostě jen běžel jako blázen a horečnatě přemýšlel co dál. Další vlak pojede až v celou, takže autobus. Doběhl jsem na zastávku tramvaje a přijela 4. Skoro jsem ji nechal odjet, než mi došlo, že na autobusák jezdí třeba jiná tramvaj než 1.
"Jede to na autobusák?!" zařval jsem na lidi vevnitř.
"Jo," a už jsem tam seděl. Jedem jedem a já luštil totálně nepřehlednou mapu veřejné dopravy v Plzni co tam měli vylepenou. Netušil jsem nic.
"Kudy na autobusák?!" zeptal jsem se holky vedle.
"To musíte teď vystoupit!" vykřikla a já už stál venku. Tam mi poradili ať jdu doprava a že tam jezdí trolejbus. Bežel jsem ulicí, kterou nevedly žádné dráty a radši jsem se ještě přeptal nějaké babči.
"Jo, rovně mladíku, ale to je hrozná dálka!"
"No tak děkuju," a bežel jsem dál. Cestou jsem zkoušel stopovat auta, ale nic nezastavovalo. Sluníčko svítilo a já s baťohem bežel silnicí k nádraží. Doběhl jsem v osm dvacet. Viděl jsem stát žlutý autobus na nástupišti. Paragánskými skoky jsem přeletěl zábradlí a přiběhl ke stánku Student agency. Bylo 8:20.
"Kdy jede první bus do Prahy?!"
"Támhleten za deset minut."
Takže jsem se vezl za chvilku busíkem Student Agency, což je vždycky osvěžující zážitek. Cestou jsem přes notebook dobil trochu telefon a tak jsem googlil co dál. Autobus mě vysadí v 9.30 na Zličíně. To je stále ještě proklatě daleko od Brumlovky, kde mě v 10am má čekat můj šéf. Zjistil jsem, že pokud doběhnu do metra na 9.32 tak budu na Brumlovce jen pár minut po desáté. I minuta zpoždění znamenala minimálně čtvrt hodiny ztrátu. Když jsme ještě v 9.35 byli na dálnici, tušil jsem, že tu ideální kombinaci nestihnu. Rozhodl jsem se risknout taxíka z Karláku. Volal jsem na Sedop a ptal se slečny, kde mám ideálně vyběhnout ze žlutého metra, abychom byli co nejdříve na Brumlovce. Doporučila Palackého náměstí. V 9.55 jsem vyběhl na Palackého náměstí, kde už stál taxík. Buď byla blbá slečna nebo to hovado v taxíku, protože profesionálně zajel do nejbrutálnější zácpy směrem od mostu na Karlák a zhruba 8 minut jsme popojížděli na křižovatku na Karláku, kde jsem taky mohl rovnou vystoupit. Zuřivě jsem přemýšlel zda zavolat nebo ne. Nakonec jsem to vyřešil šalamounsky a vypnul jsem telefon. Těžko bych vysvětloval kde a proč jsem. Na Brumlovku jsme dorazili někdy těsně po čtvrt. Prozíravě jsem nechal zastavit u zadního vchodu, už cestou znovu zapnul telefon a běžel jsem nahoru převléct se za manažera. V 10.18 jsem udýchaný seděl u svého počítače a kontroloval mobil na ztracená volání. Ten v tu chvíli, ale v tu chvíli, zazvonil. Šéf. Několik rychlých výdechů a
"Co se děje? Čekáš dole, hned jsem tam, čekal jsem až zavoláš."
Seděl v zasedačkách dole, kde viděl na všechny příchozí. Vyjma těch, co by šli zadním vchodem. Probrali jsme v klidu denní agendu a začal běžný pracovní den. A já si během toho dne uvědomil, že díky zaspání jsem docela vyspalej a v pohodě jsem podával požadované pracovní výkony, což by asi po původně plánovaných třech hodinách spánku vypadalo jinak. Dorazili jsme strategii pro Slovensko, zašli na staff meeting strategie, měli velmi zajímavej meeting se sítěma a s dalším klíčovým projektem. Zkrátka pohoda den, který začal tak brutální kowbojkou. But no-one ever knows - kromě vás teda.
Končili jsme o půl sedmé a potom jsem šel s rodinkou do Grosseta na pizzu a pak domů. Zkrátka takovej prakticky běžnej pracovní den.

Rentiérskej život

Nevím jak, nevím kdy, ale zjevně jsem šel spát a dokonce jsem přes sebe přetáhnul spacák. Najednou jsem slyšel Míšu, jak říká: „Kde je Hobbit? Je tu Hobbit? Tohle je Hobbit?!“ Úplně mě zahřálo u srdce – „jééé ona je tu Míša, kde se tu vzala, to je super.“ Najednou ze mě strhla spacák a viděla, že tam ležím opravdu já.
„TY KRETÉÉÉÉNE! Všichni tam na tebe čekaj půl hodiny“ zařvala bezohledně a zmizela. Mozek párkrát zkusil přeřadit a něco hnusně zachrčelo v převodech. Co se děje? O čem to mluví? Kam šla? Dalších pár pokusů narvat tam jedničku bez spojky a konečně úspěch. „DYŤ my přebíráme byt v Trutnově. Šlaka! Kolik je, do boha?! Tak to je průšvih!“ Vystartoval jsem prakticky z leže. Naštěstí jsem v noci vůbec nevybalil, takže jsem jen narval spacák do baťohu a vyběhl ven. Kolem mě výjevy jako z hororu. Žižka ležel bez spacáku v botech jen půl tělem na postelích. Kdosi další ležel v kuchyni pod lavicí u spíže, další tělo jsem zahlédl na verandě. Lidi zjevně spali tak jak je kdo viděl naposled. Míša už nebyla v dohledu, nabral jsem rychlost a za chvíli jsem byl nad lesem. Míšu jsem už viděl v ohybu cesty. Dalo se jí nadeběhnout zkratkou přes údolí. Ani jsem neváhal a vystartoval. Dolů to šlo krásně. V nejnižším bodě jsem zapadnul po kolena do nějakýho hnusnýho bahnopotoku, který tam dřív nebyl. Cesta nahoru byla očistec. Během prudkého výstupu jsem permanetně zvažoval několik možností: poblít se, umřít nebo aspoň zkolabovat. Chvílema se mi úplně zatmělo před očima, chvílema bylo všechno skoro bílé. Ve nepopsatelném stavu jsem se vyškrábal nahoru dříve, než tam dorazila Míša. Celkem beze slova jsme nasedli do auta a jeli. Já nemohl myslet, dýchat, mluvit, existovat. V momentě, když jsme už parkovali před barákem mi volala ženská z realitky a řvala na mě, že už tam čekaj přes půl hodiny. Omlouval jsem se a vysvětloval jsem jí, že nemůžem najít místo k zaparkování. Konečně jsme dorazili. Žena z realitky i s majitelkou se už trochu uklidnily a začala předávka. Ukazovaly mi spoustu papírů, vysvětlovaly kde co a kde jsou různé skryté závady. Já jen kýval a občas jsem něco nesrozumitelně zachrčel. Měl jsem odhadem dvě promile.
„Koukám, že máte taky chřipku co? Já se sama cejtím nějak zle,“ soucitně pronesla žena z realitky.
„Ne, já sem prostě jen totálně na hadry, včerejšek se nám nějak vymknul z rukou“ odvětil jsem chladnokrevně.
Konečně byl byt náš. Uvědomil jsem si, že takhle nějak vypadá rentiérskej život. Člověk spontálně koupí nemovitost za více jak mega a přebere ji totálně nadrátovanej. Vytanula mi vzpomínka kolik úsilí, času a nervů jsem věnoval nákupu prvního bytu. Musím uznat, že dnešní postup mi přišel daleko lepší a výsledek prakticky stejnej. Nutno dodat, že po vystřízlivění a prohlídce bytu dalšími lidmi jsem přesvědčen, že jsem udělal výbornou investici. Ostatně stejně jako byt v Praze, ale tam jsem tomu věnoval fakt hodně.
Odpoledne jsme jeli na chatu, kde naši dělali dřevo. Hrozně moc jsem chtěl pomáhat, ale bylo to už nad mé síly. Odnesl jsem pár přepravek dřeva a pak usnul v obýváku a vzbudil se až večer.

Do Kotvy 1.třídou

V noci jsem v klidu zabalil a pak jsem si ještě vytisknul boardnig pass. Už při on-line check-inu mi bylo divný, že mě to nechce nechat přepnout na prostředek letadla, abych si mohl rezervovat místo u emergency exitu, kde je víc místa na nohy. Rozčiloval jsem se na blbej systém a nechal předdefinované sedadlo 2A. Z tiskárny vyjel papír na kterém nahoře bylo výrazně napsáno "Fast track".
'Fast track? To je divný, ten je jen pro business class' proběhlo mi hlavou a pak mi to seplo. Sedačka 2A se také zrovna nenachází v turistické třídě. Začal jsem zjišťovat, kde se stala chyba. Ukázalo se, že nikde. Díky smlouvě s aerolinkami má firma možnost získat business class v případě, že je letadlo plné a rezervace byla učiněna dostatečně dopředu. Takže letím business class. To mění celé mé plány. Chtěl jsem si ráno přispat a letištěm jen tak prolítnout, ale to by byl úplnej hřích.
Než jsem dobalil byly tři ráno. Vstával jsem v osm a jel na letiště. V business salónku zabírajícím téměř patro terminálu 5 na Heathrow již čekala luxusní snídaně. Za pití jsem zvolil 15ti letou single malt whisky - po ránu to chce něco jemnějšího. Spláchnul jsem ji trochou skvělého vína a než jsem se nadál už jsme odlétali. Tak tak jsem stihnul seběhnout dolů do letadla. Jen jsme se zvedli dostali jsme průměrné jídlo (nějakej gothaj a ovoce - turistická třída dostala jen buráky) a samozřejmě trojku šampaňského. Poprvé mě nenapadlo si říct o další flašku, ale tentokrát, když dorazil stewart s dotazem "Ještě chleba?" jsem nezaváhal a odpověděl: "Ještě sklenka šampaňského by byla skvělá!"
"Ale jistě, není problém, hned jej donesu," dostalo se mi potěšující odpovědi. Oklopil jsem do sebe druhou lahvinku a poradil sousedovi, který tam své šampaňské stále zuřivě míchal lžíčkou, že do něj stačí hodit hrozen vína a udělá to stejnou práci. Stewart když zahlédl, jak držím znovu prázdnou skleničku, tak jen opsal prstem ve vzduchu kruh, jako jestli to chci ještě jednou dokola. Lehké přikývnutí a podávala se třetí lahev. Soused mi ještě stačil říct, že je z Georgie. Říkal jsem mu, že na amíka ma dost ruskej přízvuk. Ukázalo se, že Georgie je Gruzie.
Tak tak jsem dopil třetí lahev a už jsme přistávali. Poslední dobou jsem měl lítání už plné zuby a lety mi přišly dost vyčerpávající, ale tenhle utekl jako voda. V Praze jsem počkal na Míšu, která byl na střelbách a poté už jsme jeli do Trutnova. Nakoupil jsem si zásoby Plzniček na večer a dvě zrovna vypil cestou. Doma jsem se uvítal s Matýskem, pozdravil s babičkou a pak už hurá do Kotvy. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou poletím zrovna do téhle hospůdky business class. Kotva je svět sám pro sebe. Pankáčská hospoda s jedinečnou atmosférou a svéráznou obsluhou. Šel jsem tam jen tak naslepo, ale potkal jsem tam zase hromadu známejch. Jiřin, Honza Duduš, Míra Votoček, Klára a pak i Žižka a Raspa - zkrátka Trutnov je plnej kamarádů a já to mám strašně rád. Krakonoš byl dneska vynikající. Lupnul jsem jich osm, než mě odtamtud Rasputin odtáhnul a převezl na Hájenku. Tam se párty teprve opravdu rozjela. Mám neodbytnej pocit, že někdo, asi Máca, něco, asi narozeniny, slavil. Ale to bylo jedno. Zkrátka partička se sešla a bylo nám spolu krásně. Rasputin zapomněl na hvězdné manýry a hrál jako už dlouho ne. Drgy dal kolovat medovinu, která zakolovala ke mně a dva litránky zmizely jako iluze po prvním pracovním dnu. Vypadalo to zle, než se zjistilo, že máme ještě desetilitrovej barel - tohle jsou informace, které jsem rekonstruoval až zpětně. Já osobně si pamatoval, že jsem vůbec nepil, zpívali jsme a spát jsem šel brzo. Poslední dobou už piju "zodpovědně". Zkrátka mám záklopku, která v určitej moment zapadne a pak už mi další pití ani nechutná. Ano zapadá v momentě, kdy většina průměrnějch alkáčů je mrtvá, ale zapadá. Tentokrát nezapadla. Pili jsme jako zamlada a byla to fantastická noc. Ale to ráno...