Trhání moudráku

Vstával jsem už v šest hodin, protože o půl osmé mám být na Karláku, kde mi mají vytrhnout druhej moudrák. Po krvavých a bolestných zkušenostech před dvěma lety jsem jen s hrůzou očekával dnešní den. Dorazil jsem už na sedmou a nahlásil se u okýnka. Nastaly zmatky kvůli tomu, že jsem anglický resident a nemám české pojištění. Nakonec to nějak kousli, ale varovali mě, že budu platit hotově. Počítal jsem s tím. Prohlédl mě mladej zubař, který se kouknul na rentgen a pak na zub samotnej.
„Vypadá to na jednoduchou extrakci. Mohl bych vás vzít hned dneska na půl desátou, jestli vám to nevadí.“
„No to by bylo super!“
„Tak se bežte ještě pořádně najíst a vraťte se tak v devět.“
Vyrazil jsem ven a těšil se na pivko a držkovou polévku. Nevím proč jsem měl v osm ráno hroznou chuť na tuhle kombinaci. Narazil jsem ale na problém, že v osm ráno žádná slušná hodpoda nemá otevříno. Proběhal jsem celej Karlák – asi poprvé v životě v tenhle čas. Jako studenta mě tam před desátou neviděli a zjistil, že ani jedna hospoda neotvírá před devátou. Skončil jsem v bufetu naproti zubní chirurgii. Dal jsem si sekanou, bramborák s kuřecím masem a džus. Posilněn jsem se vrátil do čekárny a za chvíli už volali mé jméno. Usadili mě na křeslo číslo 6 v kachličkárně. Když jsem se rozhlížel po interiéru a vybavení, tak jsem si říkal, jestli jsem fakt raději neměl risknout anglickou zubní péči. Mlaďas si připevnil na držák můj rentgen a vzal umrtvovací injekci.
„Skoro nic neucítíte,“ tvrdil, „jen to to trochu píchne.“
Lhal. Bodnutí bylo docela bolestivé. Zoufale jsem se snažil něčeho chytit, ale křesla tam nemají opěradla. Chytnul jsem se spodku křesla, až mi klouby zbělely. Injekce nebyla jedna, ale hned několik.
„Uklidněte se, už byste neměl nic cejtit,“ chlácholil mě zubař.
„Nevy! Stes! To nede o to co cechtim“ zahuhlal jsem s půlkou huby bez citu.
Vzal kleště a začal páčit. Cejtil jsem, jak povolují kořínky. Páčil jak blázen a najednou se ozval nepříjemný křupavý zvuk. Věděl jsem, že to nevěstí nic dobrého.
„Sakra, utrhla se korunka. Teď to budu muset navrtat a rozseknout a vytahat ty kořeny samostatně. Sestro přineste mi angličana ....“
Vrtal jak kdyby za to měl slíbený bonusy. Sestra mezitím přinesla sadu vyloženě hrůzně vypadajících nástrojů.
„Sestři, vždyť tohle je rezavý, nemáte tam něco jinýho?“
„Určitě ano, omlouvám se!“
Opět mi proběhlo hlavou, že v tý Anglii to těžko bude horší. Klouby na rukou zbělely ještě o něco víc. Pak si vzal takové dlátko a kladívko.
„Uklidněte se, vždyt nic necítite,“ pokusil se mě zase zbytečně utěšit.
Bušil do sekáčku a já čekal brutální bolest až zub povolí a on zasekne to dláto hluboko do dásně.
„Nejde to, musím to navrtat víc,“ chopil se opět vrtačky a vrtal jak kdyby měl narazit na naftu. A pak znova sekáček a vrtačka a sekáček.
„Tohle je k ničemu! Nejlepší bude tu dáseň normálně rozříznout a vytáhnout to. Tohle nejde!“
Sevření zesílilo a jsem přesvědčenej, že v tu chvíli už jsem nechával otisky na té ocelové trubce, co jsem se jí držel.
„Co ste tak křečovitej, uvolněte se, vždyť to máte umrtvený!“
„he há hkne heh ha hie“ snažil jsem se mu vysvětlit, že „se vám řekne, stress jak svině“
Ze mučící sady pro 13. století vytáhl skalpel a jal se pokračovat ve svém veledílu. Ano, skutečně jsem necítil bolest, zato jsem cítil a slyšel jak se skalpel zabořil do vazivovité hmoty dásně a bylo mi jasné, že stejně jako když si dávám další barevnej panák kolem druhé ráno a v tu chvíli je mi dobře, že mě za to tělo nechá krutě zaplatit jen co se zase dostane ke slovu. Myslel jsem, že to bude jeden dva řezy, ale on se v tom zase hrabal ze všech stran, jak kdyby se tam snažil vydlabat své jméno.
„Sestro držte to odsávání pořádně, já přes všechnu tu krev nic nevidím!“
Úpěnlivě jsem se snažil z mysli vytlačit představu rozřezané živé tkáně a co na to asi tělo řekne, až skončí účinek umrtvení.
Po extempóre se skalpelem zase začal lomcovat kleštěma. Konečně jsem ucítil jak povolil jeden kořen.
„Sláva, jeden je venku!“ Postupně vytahal všechny a začal šít. Pokaždé, když vytáhl ruku z pusy, doufal jsem, že už je konec, ale jen si bral další nit. Jehla se pokaždé zaryla do dásně zase s tím odporným zvukem oceli prorážející živou tkáň. Já už byl na pokraji zhroucení. Už přes dvě hodiny jsem byl v tom šíleným křesle s tímhle maniakem, kterej se skoro urážel, když viděl, že mi je z jeho práce zle.
„Tak, hotovo! Sestři umejte ho trochu, je celej od krve, ať nám nepůsobí v čekárně paniku,“ vydal poslední příkaz ten řezník.
Dostal jsem do zadku ještě nějakou injekci a účet na 2300 Kč. Vymotal jsem se před ambulanci jako ve snách. Najednou jsem se začal úplně nekontrolovatelně třást a bylo mi zle, chvíli do breku, chvíli na omdlení. No, nebyl to hezkej zážitek. Psal jsem Michaelovi, že to nakonec byl megamasakr a že jsem dost rozhozenej. Napsal mi, ať koukám jít domů a že o mě nechce do pondělí slyšet. Vyrazil jsem domů, jenže cestou to pomaličku začalo přicházet k sobě. Na Padovské jsem koupil u Čonga mraženou kukuřici a pokračoval jsem zpět do města. Rozhodl jsem se zajít ke Kozlovi a zkusit klasické umrtvení chmelovým nápojem. Doporučují naše babičky.
Plzeň byla výborná, ale já ji musel cumlat jen půlkou pusy, protože druhá byla stále nefunkční a navíc když se náhodou pěnivý nápoj dostal na tu rozřezanou dáseň tak to byl teda sajgon. Přišel Milan, Miki a Jirka a docela skvěle jsme pokecali – teda já spíš pohuhlal. Volala Míša, že Yardovi jedou do Trutnova a jestli bych nejel s nima. Měl jsem asi páté pivo, takže mi to přišlo jako fajn nápad. Zkusil jsem zavolat a po nějakých šiftech mě nakonec vzali. Jízda s dětma vzádu byla docela legrace. Cestou jsem do sebe hodil další tři Plzničky a pusa ani moc nebolela. Když jsem potřeboval na záchod zkoušel jsem dětem vyprávět o vodě, vodopádech a vůbec. Většinou to s nima nehlo, ale já jsem to už nemohl vydržet.
V Trutnově jsme se ubytovali v našem novém bytě. Udržoval jsem si hladinku a bylo dobře. Zahráli jsme si Carcassone, které si prostě nějak ne a ne a nemůžu oblíbit. Kolem půlnoci jsme šli spát. Jakmile jsem si lehnul a uvolnil se, tak to začalo bolet jako čert. Vybavil jsem se hromadou drog proti bolesti, které jsem všechny nechal v Praze. Bylo mi jasné, že tohle bude noc plná kouzel. Zkoušel jsem to překonat, ale nešlo to. Nakonec jsem kolem jedné ráno vyrazil ven hledat lékárnu. Prokřižoval jsem celej Trutnov, ale nic. Zkoušel jsem Google, policajty, ale bez úspěchu. Na náměstí jsem potkal Yarda, kterej mi šel pomoct a vyvenčit Eddieho. Zkusili jsme zajít ještě na Struhu a k nemocnici, ale nikde nic. Nakonec jsem na netu našel, že opravdu Trutnov nemá lékárenskou pohotovost o víkendu – jen v Hradci. No paráda. Zašli jsme ještě na jedno točený rychlý do irský, že to s ním budu muset nějak přes noc vydržet. Když jsme tak seděli, s černým a bílým psem v irské hospodě s tím krásným vědomím, že byt s postelí je hned vedle, uvědomil jsem si, jaká je to nádhera bydlet v centru. Bolí vás zuby v jednu ráno? Stačí vyjít z bytu a za chvíli máte oběhnutý všechny lékárny – jasně, jsou zavřený, ale o to nejde. Při venčení psa se zastavíte v irské hospůdce a dáte pivko, než si jdete lehnout. Ráno vyjdete ven a koupíte čerstvé rohlíky v pekárně u podloubí. No prostě, už jsem zapomněl, jaká je to POHODA! A jsem fakt rád za tu koupi! Doma jsem usnul a do rána to bylo docela v klidu.