Nevím jak, nevím kdy, ale zjevně jsem šel spát a dokonce jsem přes sebe přetáhnul spacák. Najednou jsem slyšel Míšu, jak říká: „Kde je Hobbit? Je tu Hobbit? Tohle je Hobbit?!“ Úplně mě zahřálo u srdce – „jééé ona je tu Míša, kde se tu vzala, to je super.“ Najednou ze mě strhla spacák a viděla, že tam ležím opravdu já.
„TY KRETÉÉÉÉNE! Všichni tam na tebe čekaj půl hodiny“ zařvala bezohledně a zmizela. Mozek párkrát zkusil přeřadit a něco hnusně zachrčelo v převodech. Co se děje? O čem to mluví? Kam šla? Dalších pár pokusů narvat tam jedničku bez spojky a konečně úspěch. „DYŤ my přebíráme byt v Trutnově. Šlaka! Kolik je, do boha?! Tak to je průšvih!“ Vystartoval jsem prakticky z leže. Naštěstí jsem v noci vůbec nevybalil, takže jsem jen narval spacák do baťohu a vyběhl ven. Kolem mě výjevy jako z hororu. Žižka ležel bez spacáku v botech jen půl tělem na postelích. Kdosi další ležel v kuchyni pod lavicí u spíže, další tělo jsem zahlédl na verandě. Lidi zjevně spali tak jak je kdo viděl naposled. Míša už nebyla v dohledu, nabral jsem rychlost a za chvíli jsem byl nad lesem. Míšu jsem už viděl v ohybu cesty. Dalo se jí nadeběhnout zkratkou přes údolí. Ani jsem neváhal a vystartoval. Dolů to šlo krásně. V nejnižším bodě jsem zapadnul po kolena do nějakýho hnusnýho bahnopotoku, který tam dřív nebyl. Cesta nahoru byla očistec. Během prudkého výstupu jsem permanetně zvažoval několik možností: poblít se, umřít nebo aspoň zkolabovat. Chvílema se mi úplně zatmělo před očima, chvílema bylo všechno skoro bílé. Ve nepopsatelném stavu jsem se vyškrábal nahoru dříve, než tam dorazila Míša. Celkem beze slova jsme nasedli do auta a jeli. Já nemohl myslet, dýchat, mluvit, existovat. V momentě, když jsme už parkovali před barákem mi volala ženská z realitky a řvala na mě, že už tam čekaj přes půl hodiny. Omlouval jsem se a vysvětloval jsem jí, že nemůžem najít místo k zaparkování. Konečně jsme dorazili. Žena z realitky i s majitelkou se už trochu uklidnily a začala předávka. Ukazovaly mi spoustu papírů, vysvětlovaly kde co a kde jsou různé skryté závady. Já jen kýval a občas jsem něco nesrozumitelně zachrčel. Měl jsem odhadem dvě promile.
„Koukám, že máte taky chřipku co? Já se sama cejtím nějak zle,“ soucitně pronesla žena z realitky.
„Ne, já sem prostě jen totálně na hadry, včerejšek se nám nějak vymknul z rukou“ odvětil jsem chladnokrevně.
Konečně byl byt náš. Uvědomil jsem si, že takhle nějak vypadá rentiérskej život. Člověk spontálně koupí nemovitost za více jak mega a přebere ji totálně nadrátovanej. Vytanula mi vzpomínka kolik úsilí, času a nervů jsem věnoval nákupu prvního bytu. Musím uznat, že dnešní postup mi přišel daleko lepší a výsledek prakticky stejnej. Nutno dodat, že po vystřízlivění a prohlídce bytu dalšími lidmi jsem přesvědčen, že jsem udělal výbornou investici. Ostatně stejně jako byt v Praze, ale tam jsem tomu věnoval fakt hodně.
Odpoledne jsme jeli na chatu, kde naši dělali dřevo. Hrozně moc jsem chtěl pomáhat, ale bylo to už nad mé síly. Odnesl jsem pár přepravek dřeva a pak usnul v obýváku a vzbudil se až večer.
Žádné komentáře:
Okomentovat